Kdysi Zeman opěvoval německé středové liberály, pak se sblížil s českou sociální demokracií a dnes je jedna ruka s Andrejem Babišem či Tomiem Okamurou.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Loučení pana účetního

Druhdy se prezentoval coby eurofederalista a vášnivý stoupenec integrace, nyní jen lamentuje, co po nás unie chce. Býval též obhájcem Vladimira Putina, teď však stojí na straně suverénní Ukrajiny, nechce být totiž v cizině za černou ovci.

Kdepak ideje a vize, Zeman hledí především na sloupce „má dáti/dal“. Také proto jeho vánoční poselství nevyznělo jako státnický projev, nýbrž jako loučení do sebe zahleděného pana účetního.

Rychle shrnul, co se kolem nás děje, podpořil Ukrajinu, zkritizoval zelený fanatismus, odmítl zvyšování úrokových sazeb, přimluvil se za snížení rozpočtového deficitu i za cenu úpravy daní – a dál už se věnoval jenom své kariéře.

Rýsuje se odlišné pojetí úřadu

Ta byla úspěšná zejména kvůli Zemanovu pragmatismu. Bez něj by si v letech 1998-2002 stěží zajistil klidné vládnutí prostřednictvím opoziční smlouvy se stěžejními protivníky, Klausovými občanskými demokraty.

Typické také je, že když Zeman hovoří o národních zájmech, dodnes vypichuje zahraniční cesty, ekonomickou diplomacii a navazující export.

Jelikož je ale Zeman politikem minulé éry, vadí mu snahy rýsovat budoucnost planety jinak, než je zvyklý. On žije tady a teď, co bude za dlouho, se jej netýká. Proto je pro něj například zachování spalovacích motorů víc než zmírňování klimatické změny.

Odmítá též připustit, že akceschopnost Evropské unie si žádá reformu rozhodovacích mechanismů. A Izraeli bude jednostranně fandit, ať už se v něm zformuje jakkoliv radikální vláda.

Zemanův cynický přístup k politice rozřeďují jen emoce, které u něj převáží, když má potřebu se někomu pomstít nebo někoho zesměšnit. Je natolik sebestředný, že když jde o vyřizování účtů, musí i potřeby státu a jeho občanů počkat.

Sotva se pak můžeme divit, že své poslední vánoční poselství nevyužil k analýze domácí a zahraniční politiky, ale mluvil většinu času jen o sobě. Přitom při souběhu všech možných krizí a válce za humny bychom raději slyšeli od nejvyššího ústavního činitele vlídná a povzbudivá slova.

Leč Zeman nám ani na rozloučenou neřekl, jak si představuje budoucnost České republiky. Ohlásil odchod do starobního důchodu, naposledy se otřel o své oponenty a zamával šátečkem.

O to víc práce bude mít jeho nástupce či nástupkyně. Má to ale i své výhody. Bodů, v nichž by bylo vhodné na Zemana navázat, není mnoho. Naopak se před námi rýsuje zcela odlišné pojetí úřadu.

Uspěje-li v lednu některý z občanských kandidátů bez politických zkušeností, čeká nás civilní prezidentství, nezatížené dávnými válkami a pošlapanými kuřími oky.

Pokud zvítězí stranický kandidát, dá se tušit neustále poměřování aktivistického prezidenta s vládou, tedy jakási specifická česká kohabitace, která by navzdory liteře i duchu ústavy Hrad intenzivně zapojila do exekutivní politiky.

Možná bude klidněji, možná rušněji, to už je na voličích. Přesto máme naději, že se příští prezident či prezidentka odkloní od politiky založené na pudech a hokynářských počtech a že vrátí do hry hodnoty a principy. Potom snad i pochopíme, že když je opravdu zle, musí společnost táhnout za jeden provaz – a prezident ji v tom má povzbuzovat.

Autor je politický analytik.

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít