Divadlo v nás má vyvolávat nečekané reakce. Nechtíc jsme trefili dobu, říká režisér hry 1984 Gombár
Systém, nebo láska? Láska k systému! Ve Švandově divadle měla premiéru adaptace populárního antiutopického románu George Orwella 1984. Původně byla naplánována na dobu předcovidovou, ale událost se musela odložit. Dnes díky tomu rezonuje ještě víc. Podle režiséra a pedagoga Doda Grombára jde ve hře především o naději a uvědomění, že ji máme.
Jak se vydařila premiéra?
To je pro režiséra těžká otázka. Já si myslím, že zarezonovalo to, že jsme nechtíc trefili dobu. Původní záměr byl, že bude premiéra v době předcovidové. Potom nám události trošku zkřížily plány a zpomalily nás.
Zdá se, že jsme si lepší časové nebo časově-politické podhoubí nemohli přát, vysvětluje úspěšné přijetí hry režisér Dodo Gombár
Ale teď se mi díky okolnostem zdá, že jsme si lepší časové nebo časově-politické podhoubí nemohli přát, takže publikum vnímá i nějaký hlubší rozměr a zdá se mi, že ohlasy jsou velmi příznivé.
Jaké je to vracet se jako host do důvěrně známého prostředí, kde jste býval nějaký čas skoro jako doma? Do roku 2019 jste byl ve Švandově divadle uměleckým šéfem...
Myslím si, že by bylo proti jakési přirozenosti, kdyby to s člověkem trochu nezamávalo. Je tu nějaký emocionální podtext nebo kontext toho, že se vracíte do prostředí, kde jste strávili téměř deset let. Takže samozřejmě intenzivní byl, ale velmi rychle jsme naběhli na mód, že jde zkrátka o práci, o tvorbu.
Potkával jsem se s lidmi, které mám upřímně rád, kteří jsou mi blízcí. Soubor je z velké části původní, ale zároveň i obměněný, nazval bych ho staronovým.
„George Orwell v sobě nese zvláštní temné pnutí, které člověka při čtení jeho díla nenechává lhostejným.“
Takže jsem se střetl jak s lidmi, se kterými jsem už pracoval dříve, tak s lidmi, se kterými jsem pracoval poprvé. Kromě toho si myslím, že ty roky, které jsem strávil ve Švandově divadle, pro mě byly v mnohém formativní, hluboké tvorbou i lidsky. Vracel jsem se sem velmi rád.
Proč vám přišlo důležité se teď vracet k tajemnému vizionářství George Orwella?
Myslím si, že existuje pár takových unikátních děl – nejen románových –, které si každá doba osvojí po svém. A George Orwell v sobě nese, myslím si, zvláštní temné pnutí, které člověka při čtení jeho díla nenechává lhostejným.
Měl jsem pocit, že atmosféra společnosti, takzvané rozdělené společnosti, jak už vznikla taková oblíbená floskulka nebo fráze, je vlastně dobrým prostředím k tomu, aby tu dokázalo něco takového rezonovat. A tím, že jsme odložili naše plány o dva roky a dnes se děje, co se děje – do toho přišly prezidentské volby –, jsem měl pocit, že jsme to časové prostředí trefili. Bylo to trochu neplánované, ale jak víme, náhody neexistují.
„Orwell a jeho dystopický svět nás nemůže nechat klidnými.“
Je to dystopie. Kde nacházíte v příběhu naději?
Naděje, to je podle mě úplně zásadní otázka. Dalo by se totiž říct, že to dílo v sobě nese jen beznaděj, je beznadějné. Já si to nemyslím. Podle mě vlastně naděje je i to uvědomit si, že nám zůstává, že ji jednoduše máme.
A my jsme se už od začátku snažili soustředit pozornost na vztah Winstona a Julie. Julie je mladé děvče, určitě o generaci mladší než Winston Smith, a já mám pocit, že ta jejich láska a splynutí je možností, jak žít život v jakési naději.
Hrušínský, Somr, Marvan i Kemr. Slavní čeští herci, kteří v pohádkách ztvárnili krále, byli i rozhlasovými esy
Číst článek
Prohlásil jste, že dobré divadlo by mělo otřást společností a člověka vnitřně zneklidnit. U Orwellova románu 1984 je to téměř jistota. Jak si vysvětlujete, že je stále aktuální a trefný?
Jsem přesvědčený, že divadlo má nějakým způsobem v člověku vyvolávat nečekané reakce. Aspoň takové divadlo mě baví. Orwell a jeho dystopický svět nás nemůže nechat klidnými. To jednoduše nejde. Díváme se na jakýsi zvláštní obraz lidské neutěšenosti, napětí, kde se vztahy zúžily na podezřívání mezi lidmi, kde se vytrácí čistota z komunikace. A to je pro každého citlivého člověka vize, která je v něčem hrozivá.
A do takového stavu a světa jsou vržené naše figury a v tomto prostředí se odehrává příběh. To je důležité slovo. Příběh. Soustředili jsme se na to, aby tam byla „story“, protože adaptovat takové dílo můžete jakkoli. Můžou to být poskládané flashbacky, události nebo nějaké vize. Ale my jsme chtěli, aby to mělo nějakou lineární hodnotu.
Celý rozhovor k poslechu naleznete nahoře v článku.
