Antidepresiva mi zachránila život, říká režisér Ondřej Moravec. Depresi představuje ve virtuální realitě
Režisér a scenárista Ondřej Moravec od mládí bojuje s depresemi. „Boj s depresí nemůžete úplně vyhrát, ale můžete nad ní vyzrát, když víte, jak se vyhýbat některým situacím, aby se vám nedělalo špatně,“ popisuje. Depresivní svět představuje v animovaném filmu Tmání. K zobrazení zážitků film využívá virtuální realitu. „Chci spojit intenzivní téma s intenzivním médiem,“ vysvětluje. O čem je jeho nový filmový projekt, který se natáčel na Ukrajině?
Když si nasadíte brýle virtuální reality, svět je fakt ponurý. Procházka černým lesem není vůbec veselá, zvuky, které se ozývají, nejsou příjemné. A pak najednou v závěru svět zkrásní – je jaro, barvy jsou ostré, domy stojí, tráva je zelená... Takhle fungují antidepresiva?
Svým způsobem ano. S antidepresivy je to ale trochu složitější. Panuje kolem nich pořád velké tabu. Lidi je nechtějí brát, bojí se, že jim to změní charakter, budou na nich závislí... Což je věc, která se neděje.
U velkých válečných konfliktů oběti přejdou v čísla. Cílem umění je znovu vzbudit v člověku emoci, říká režisér a scenárista Ondřej Moravec
Mně antidepresiva zachránila život, ale není to jediná cesta k tomu, jak se z té nepohody dostat. Antidepresiva vám na hormonální úrovni stavy v mozku vyrovnají, ale s tím, abyste se do nich zpátky nevraceli a aby váš život nějak fungoval, vám nepomůžou. K tomu je potřeba terapie a dlouhá, soustavná práce.
Jak pracuje režisér, který sám není výtvarník, s výtvarnicí, aby co nejvíce přiblížila stavy, které on vnímá nebo jak vidí svět, tomu, co ve finále vidí divák?
Docela jsem se toho obával. Animovaný film mě vždycky lákal, bavilo mě to a chtěl jsem být režisérem, ale kreslit neumím.
Když jsem se pustil do tohoto projektu a virtuální reality, říkal jsem si, jak to asi proběhne... Ale našel jsem skvělou výtvarnici Báru Annu, která je moje spolužačka z vysoké školy, studovala animaci.
Zároveň stavy, které jí popisuju, jí taky nejsou cizí. Když jsem řešil, že chci metaforu rozpadlé mysli v podobě rozpadlé vesnice, poměrně dost jasně se chytala. A už jsme řešili víc technické věci, vedli jsme kreativní debatu. V době, kdy jsme to připravovali, byl covid, to bylo horší, protože jsme to dělali online...
Filmem k empatii
Je pro vás film ve virtuální realitě lepší prostředek, jak vyjádřit emoce, než film jako takový?
Virtuální realita si získala přídomek, že je to „empathy machine“, že vám dokáže tyto stavy velice dobře přiblížit. Klasičtí filmaři se leckdy ošívají: To znamená, že klasický film není empathy machine? Že nedokáže empatii vzbudit? Já vždycky říkám, že to tak není.
3D modely orgánů nebo speciální brýle přímo na operačním sále. V IKEM využívají virtuální realitu
Číst článek
Je to jen jiné vyprávění, ale má specifickou intenzitu, která se pro některé typy vyprávění a příběhů hodí třeba více. Udělat 2D film na téma deprese určitě jde, určitě by byl silný, ale prožitek je jiný. I zažívání v těle je jiné. Jak je médium fyzické, zejména ten náš zážitek, kdy používáte hlas, ruce... je ten prožitek jiný.
Vytáhnu druhý film, se kterým už jste pravděpodobně hotový – Fresh Memories: The Look. Spolupracujete na tom se svým ukrajinským kolegou. Pokud vím, točili jste na troskách Charkova?
Náš klíč k tomu je ten, že člověk ve zprávách vidí mnoho zničených míst na Ukrajině, dostávají se k němu zprávy, které jsou hodně těžké. Lidi mají tendenci před nimi utíkat, zcela pochopitelně, protože je to něco velice nepříjemného.
V našem filmu děláme to, že se člověk dívá do očí lidem, kteří v Charkově žijí, vidí je v nějakém rozpadlém městě a cílem je se na ně nějakým způsobem navázat.
Je to něco strašně jednoduchého, ale strašně silného. Věřím, že zážitek bude jiný právě tím navázáním kontaktu s konkrétními lidmi, kterých se to týká, než ze všech zpráv, které o válce na Ukrajině dostáváte.
Máte tím na mysli zprávy, kde vás už desítky nebo stovky obětí tak unavují, že to splývá a je to jedna jednolitá masa místo dvou, tří, deseti očí, které se na vás dívají?
Přesně tak. Říká se, že u velkých válečných konfliktů oběti a všechny ty hrůzy přejdou jenom v čísla – kolik lidí padlo, co se děje... A dochází k dehumanizaci.
Virtuální ponor do temnoty lidské duše. Filmové Tmání zve na interaktivní setkání s depresí
Číst článek
Cílem umění je tohle rozmělnit. A znovu vzbudit v člověku emoci, která nemusí být nutně o tom, že končí svět. Ale právě třeba nalezení bazální humanity, že bychom měli chápat, že někteří lidé teď trpí.
Protože co v poslední době vidíme? Je válka, máme inflaci, naše životy se „zdiskomfortňují“ a mnoho lidí vidí primárně tohle. Mým cílem je ukázat: Ano, je to nepříjemné, ale tohle je jádro problému. Snažím se to připomenout.
Jak probíhalo na Ukrajině natáčení? Mají lidé předsudky o virtuální realitě? Kolik času bychom měli podle Ondřeje Moravce ve virtuální realitě maximálně trávit? Poslechněte si celý rozhovor.
