Měli za úkol nás vystrašit, říká o zadržení tajnou službou v Rusku dokumentarista Remunda
V posledních letech jezdil často do Ruska natáčet. Když tam ale režisér Filip Remunda vyrazil před měsícem, zadržela ho policie a následně i tajná bezpečnost. Nelíbilo se jim totiž, že natáčel s ruskými aktivisty, kteří doma vystupují proti agresi na Ukrajině. „Ukázalo, co jsme si mysleli: že každý náš krok v Rusku byl za celá léta pečlivě monitorován,“ popisuje režisér v rozhovoru pro Radiožurnál.
Kdo jsou hrdinové vašeho filmu?
Jsou to postavy filmu. Oni sami se nepovažuji za žádné románové ani jiné hrdiny. Ten film jsem začal natáčet kvůli tomu, že jsem do Ruska v posledních 20 letech poměrně často jezdil. A lidé, se kterými jsem spolupracoval, postupně odcházeli do emigrace, nebo se účastnili protestů, po kterých je i zavřeli.
Většina z nich protestuje už od té (prezidentské, pozn. red.) výměny Dmitrij Medveděv-Vladimir Putin nebo ještě dávno předtím. Znám lidi, který o sobě tvrdí, že jsou v demokratických hnutích od začátku devadesátých let.
Putin nařídil povinné promítání propagandistických filmů. ‚Dokumenty‘ se mají týkat války na Ukrajině
Číst článek
Nebylo mi lhostejné, v jaké situaci se nacházejí. Po úvaze jsem se rozhodl, že za nimi do Ruska odjedu. Dramaturgie filmu vychází z toho, že snímek má kolektivního hrdinu. Pokoušíme se vytvořit polyfonii hlasů a příběhů lidí, kteří dlouhodobě nesouhlasí s terorem, který ruský stát začal už kdysi dávno v Čečensku. Pak to pokračovalo přes nejrůznější války nebo obsazení gruzínského území. Zkrátka jsou to lidé, kteří se k tomu nedokážou nevyjadřovat.
Zajímalo mě, co se s nimi stane ve vakuu po začátku války. V té době se vydali do ulic a policie jim ukázala svou sílu. Tři až pět milionu členů silových složek rozjelo operaci na plné obrátky. Začali je sbírat u východu z metra a protesty byly neuvěřitelným způsobem potlačené.
Po ruské invazi na Ukrajinu jste odjel do Moskvy minulý rok v květnu. Jak dlouho a kde jste natáčeli?
Vydali jsme se nejdřív do Tel Avivu na konferenci, kterou pořádá tradičně (ruský galerista) Marat Gelman. Jde o setkání ruských intelektuálů vně Ruska, kam jezdí jak ti z emigrace, tak ale i z Ruska. Poprvé se konala místo Černé Hory v Tel Avivu. Byla tam kvůli válce na Ukrajině velmi napjatá atmosféra. Jel jsem tam, abych nasbíral kontakty na lidi, kteří jsou i mimo okruh mých přátel, což se nakonec ukázalo jako dobrý tah. Z Tel Avivu létá spoj do Moskvy, kde jsme točili, a pak vyrazili i do Petrohradu.
Trest smrti jako podmínka
Minulý rok v březnu ruská Státní duma schválila zákon, kterým se rozhodla kriminalizovat používání slova válka v souvislosti s invazí na Ukrajinu. Jak se vám tam natáčelo a byli respondenti ochotní vypovídat?
Zákony si přivlastnili „skvělým“ způsobem. Některé lidi jsme natáčeli anonymně, protože měli za sebou už několik kauz a ohrožovalo by je natáčení i existenčně. Jde třeba o rodiče, kteří jsou staří a nemůžou si dovolit jít na deset let do basy. Ve filmu bude slyšet jenom jejich hlas.
A pak jsem točil s lidmi, kteří mi říkali, že dokud se nezmění moratorium Ruské federace ohledně trestu smrti, tak jsou ochotní vypovídat. Pokud by ale zavedli trest smrti, budou se pokoušet o útěk. Někteří se rozhodli mluvit otevřeně tak, jak to dělali celý život, při plném vědomí následků.
Na druhou stranu nebojíte se vyznění filmu právě vně Ruska? V Lotyšsku před několika měsíci zakázali televizi TV Dožď, která si dala za úkol o dění nezávisle informovat. V Rusku její vysílání přerušili už pár dní po únorové invazi před rokem.
Natáčet takový film v době strašné války, kdy Ruská federace hází bomby na Ukrajinu a v přeneseném významu i na celý svobodný svět, je samozřejmě velmi nelehké. Vzhledem k tomu, že jsem v propojení s lidmi, které znám dlouho, mě zajímalo, jak se k tomu postaví. Proto jsem se rozhodl jejich svědectví z Ruska vyvézt. Poslední svědectví už vlastně i pod dohledem policie a skrz nejrůznější internetové zašifrované servery. Cenzura se tam totiž začíná podobat tomu, co si starší kolegové novináři pamatují z dob Sovětského svazu.
„Bylo to jako ve filmu. Přišli k nám čtyři policisté v civilu. Ukázali průkazku. Udělali nám otisky prstů a dostali jsme upozornění, že nejsme vítáni. Měli jsme sice adekvátní vízum, ale neměli jsme akreditaci, takže nám zakázali jakoukoliv další činnost. Pro nás to byl signál, že o nás vědí.“
Filip Remunda (dokumentarista)
Naposledy jste tedy byl v Rusku před několika týdny...
Odjeli jsme tam v únoru, těsně před výročím invaze Ruska na Ukrajinu. Dostali jsme se do takové policejní akce, která se snažila eliminovat veškeré protesty opozice. Začali sbírat lidi z mého okolí. Třeba jsem s někým točil a druhý den jsem dostal echo, ze třetí země, že toho a toho zavřeli a že si mám dávat pozor. Zdálo se mi, že vyklízejí prostor, jako to dělali u nás v Československu, kdy sbírali opozici před nejrůznějším a svátky. Nakonec sebrali nás.
Bylo to tedy tak, že si vás našli přes jejich bezpečnostní službu?
Je to souboj s technologiemi. Moskva je dnes na úrovni Číny. Jeden z právníků zastupující opozičníky byl zadržen třeba tak, že – na principu kamer, které rozpoznávají obličej – vlezl do metra a během dvaceti vteřin ho sebrali.
Moderní technologie jsou tam dnes skutečně v rukou totalitního režimu. Na každém rohu jsou kamery, vy jste pod neustálým sledováním a není nejmenší problém vás kdekoliv vystopovat. Každý let je registrovaný přes váš pas. Každá registrace v hotelu je registrovaná, centrálně se sbírá. Je to otázka datové analýzy. Během velice krátké doby vědí, kde přesně jste. Takže jsme nakonec zjistili, že náš pobyt byl monitorován, a sebrali nás na Sibiři.
Bylo to jako ve filmu. Přišli k nám čtyři policisté v civilu. Ukázali průkazku. Zástupce hotelu se stydlivě díval do podlahy, protože přece jenom ručí za bezpečnost svých hostů. Ale policie je policie, a tak nás sebrali. Udělali nám otisky prstů a dostali jsme upozornění, že nejsme vítáni. Měli jsme sice adekvátní vízum, ale neměli jsme akreditaci, takže nám zakázali jakoukoliv další činnost. Pro nás to byl signál, že o nás vědí.
Bez kultury se společnost mění v divochy. Kreml potřebuje otroky, ty lze umlčet, míní režisér Manskij
Číst článek
Měli za úkol nás vystrašit, odradit nás. Proto jsme se rozhodli nakonec evakuovat. Čtyřiadvacet hodin na to nás ale vyslýchali agenti FSB (Federální služba bezpečnosti, pozn. red.). Pohraničníci totiž pod ně patří. Sdělili nám, že vědí, co točíme. Řekli nám, že nás pustí do Turecka, ale ať už se v životě nevracíme, protože pro Rusko nejsou lidé jako my potřeba. Zvyšovali hlas. Měli vyděračské průpovídky o tom, co si to dovolujeme, když nás osvobodili, a že my dnes podporujeme zrádce jejich národa. Byli to lidé o hodně mladší než já.
Po úvodním entrée, kdy jsem nevěděl, co si o tom myslet, jsem se pak začal s nimi hádat, protože mě jejich řeči opravdu štvaly. Ukázalo se, že vědí, že jsem byl zadržený před mnoha lety v republice Tuva, že kolega byl zadržen, když se zabýval muzeem gulagu. Zkrátka se ukázalo, co jsme si mysleli: že každý náš krok v Rusku byl za celá léta pečlivě monitorován.
Ze Sibiře jste plánovali letět do Turecka?
To byla naše evakuace z bezpečnostních důvodů, abychom neohrožovali lidi, se kterými jsme točili. Rozhodli jsme se zkrátit natáčení. Bylo nám řečeno, že jakmile nás uvidí s kamerou nebo mikrofonem, tak už to nebude administrativní pokuta, ale něco daleko jiného. V tu chvíli už pro nás nemělo smysl tam dál být a točit.
Ukrajinský bojkot ruské kultury
Zmiňoval jste šifrovanou komunikaci. Využíváte ji i teď, abyste zůstal v kontaktu s protagonisty?
Mladší kolegové mě teď učí, jak se pohybovat v moderní šifrované digitální komunikaci, kde něco slouží jako klíč, něco slouží jako virtuální počítač, něco slouží jako úschovna. Vzájemně to vytváří firewall, který je pro tajné služby těžce překonatelný. Samozřejmě toto všechno používám, s jejich pomocí chceme sledovat osudy respondentů dál.
Film nekončí naším odjezdem. A možná bude pokračovat. Ale spousta lidí je také v emigraci. Mnozí, se kterými jsem točil, byli donuceni utéct, takže zvažujeme, že bychom točili i s nimi.
Jaká je zatím reakce ze strany ukrajinských filmařů?
Úplně chápu negativní vztah Ukrajinců k Rusům. Rozumím jejich postojům i tomu, že se častokrát nechtějí s Rusy vůbec bavit, že zkrátka ten vztah pro ně skončil.
Je to autocenzura, nebo cenzura? V Rusku nevíš, kdo co zavinil a rozhodl, popisuje filmový kritik Dolin
Číst článek
Loni jsme v Praze pořádali v rámci festivalu Jeden svět platformu pro filmové profesionály. Jedna producentka z Ukrajiny veřejně řekla, že odteď a nadále, dalších mnoho desítek let, s námi nechci mít nic společného. To byl pro mě hluboký zážitek. Rozuměl jsem tomu vzkazu, a tudíž se nedivím bojkotům ruské kultury ze strany Ukrajinců. Poukazují na něco, co nám nedochází.
Je to tím, že jsme nezažili tak silnou rusifikaci jako oni. Vůbec si neuvědomujeme, co může znamenat Puškin v rukou ruských propagandistů. Jim vlastně zakázali ukrajinštinu. Udělali z ní jazyk, který nemá odbornou terminologii.
Takže Ukrajince poslouchám a učím se od nich. Samozřejmě jsem připravený na to, že to, že jsem točil s Rusy z opozice, bude pro Ukrajince v lepším případě absolutně nezajímavé, ale že to pro ně může být velmi problematické. Uvědomuji si to.
