Karlovarský festival očima kritika: Dobrá forma po covidové pauze i stín pozvání Johnnyho Deppa

Pavle, filmový festival ve Varech je tedy v plném po roční pauze, kterou způsobila pandemie covidu. V jaké formě je festival zpět?
Myslím, že organizátoři měli mnoho obav s blížícím se letošním ročníkem, například na začátku léta, kdy se covidová čísla zase trochu rozpohybovala. Nakonec ale všechno dopadlo v jejich prospěch a zdá se, že Karlovy Vary jsou v plné formě. Vidíme tady plné sály diváků, intenzivní společenský život kolem premiér i kolem Thermalu, sídla festivalu. Jakkoliv je Thermal letos v docela komplikované rekonstrukci. Vidíme program, který je jen velmi mírně zúžený co do počtu filmů na festivalu. Vidíme poměrně pestrou zahraniční účast hostů k jednotlivým filmům. Takže se zdá, že ten letošní ročník karlovarského festivalu není nijak zbytkový nebo nedotažený nebo covidem přiškrcený, ale celkem plnoformátový.

Festival plní různé role - společenskou, jak to zmiňujete, filmovou, pak také obchodní. My se k nim všem dostaneme. Ale pojďme nejdřív právě k té tváři, kterou přehlídka ukazuje a nastavuje veřejnosti. Rozporuplné reakce vyvolalo pozvání herce Johnnyho Deppa, který čelil obvinění z domácího násilí. Byl kvůli tomu i v soudním sporu. Festival za jeho pozvání sklidil kritiku, dokonce i ze zahraničí. Nakolik taková věc tu přehlídku zastínila nebo zastiňuje?
Je to přesně tak, že velký festival, jako je ten karlovarský, jakkoliv je v malé republice ve srovnání s některými jinými státy, jako je třeba Cannes a Francie, plní spoustu rolí. Účast Johnnyho Deppa na letošním 55. ročníku vrhá určitý stín na tu přehlídku. Zároveň se mi ale zdá, že v českém prostředí se tato témata příliš neřeší. To, že festival získal velkou hvězdu, hvězdu Pirátů z Karibiku, Mrtvého muže Jima Jarmusche, spolupracovníka Tima Burtona, který se objevil v řadě jeho filmů atd., spíš převládá nad tím, že jeho osobní pověst je v posledních pěti, šesti, možná deseti letech trošku pošramocená.

Tím, že jeho manželství s Amber Heard bylo patrně hodně divoké. Samotné to manželství po rozvodu neskončilo žádným konkrétním rozsudkem, který by Johnnyho Deppa odsuzoval. Nicméně potom došlo k výroku deníku The Sun, který označil Johnnyho Deppa za domácího násilníka, použil konkrétně výraz „wife beater“. 

Johnny Depp noviny žaloval a neuspěl, protože soud řekl, že se to označení v zásadě zakládá na pravdě. Takže tento spor o újmu na cti Johnny Depp prohrál. A tak trochu nepřímo tím byl v tom meritu věci odsouzený. A to je to, co Johnnyho Deppa provází jako zásadní problém jeho kariéry v posledních letech.

Protože on ten spor dopadl tedy i na to, v jakých filmech působí ve Spojených státech. Můžeme tom říct trochu více, nakolik to tu jeho kariéru nyní provází? Jak ji to zformovalo?
Johnny Depp je teď rozhodně v nejtěžším bodě svojí kariéry. Právě proto, že po všech těchto problémech, po soudních přích, které měly ještě další vedlejší dohry, přišel mimo jiné o účast ve franšíze Fantastická zvířata podle J. K. Rowlingové. V jeho roli se má objevit dánský herec Mads Mikkelsen. A Johnny Depp v podstatě tvrdí, že ho současný Hollywood bojkotuje.

Dokládá to mimo jiné tím, že jeho snímek Minamata, na kterém se podílel jako představitel hlavní role a zároveň jako producent – tento film je v Karlových Varech v programu a má ho Johnny Depp právě doprovodit svou osobní účastí – tak, že tento film se zatím nedočkal uvedení ve Spojených státech.

MGM jako distributor a rozhodující činitel v tomto tvrdí, že to je pouze covidový odklad, ale na straně tvůrců Johnnyho Deppa i režiséra filmu to vzbuzuje evidentní nevoli. Čili Johnny Depp má teď v Hollywoodu situaci velmi těžkou. Ve Spojených státech je situace s morální pověstí velkých hvězd mnohem sledovanější a mnohem kritizovanější než v Česku, to je myslím evidentní. A možná – a myslím, že ne úplně špatně – cítí, že nějaká nová příležitost v jeho kariéře by mohla přijít přes menší projekty, autorské projekty, do kterých bude zapojený jako herec a producent a které třeba právě budou spojené i s evropskými nebo jinými festivaly a které mu pomohou k nějaké další šanci.

A jak ve světle tohoto všeho, co jsme zrovna slyšeli, vysvětlují organizátoři karlovarského festivalu volbu Johnnyho Deppa jako jednoho, řekněme, z hlavních hostů?
Pro mě bylo spíš nepříjemným překvapením, že ji takřka nevysvětlují. Přestože museli předpokládat, že nějaká kritika i v tom českém prostředí ze strany médií se na jeho účast snese, tak s žádným vystoupením nepřišli. Vyniklo to ve srovnání s festivalem v San Sebastianu, který se koná zanedlouho, který Johnnyho Deppa také pozval. Ostatně Johnny Depp tam byl i loni na festivalu uvést svoji novinku, hudební dokument.

A šéf San Sebastianu podtrhl to, že se festival snaží o nějakou různorodost, o společenskou rovnost a rozhodně nechce podporovat ten obrázek filmových hvězd jako někoho, komu by domácí násilí nebo jakékoliv jiné přečiny procházely. Ale podotýká, že v tom klíčovém sporu Johnny Depp není odsouzený, že není soudem označený za jednoznačného viníka, a proto ho nelze ostrakizovat, nechat ho vytlačit úplně na okraj filmového byznysu. A že každý si zaslouží druhou šanci, když velmi zjednodušeně parafrázuji, co ze San Sebastianu zaznělo.

Z Karlových Varů nic takového ani do světových, ani do českých médií nepřišlo, což je trochu škoda. Možná je to i vliv toho, že karlovarský festival vlastně pomaleji reaguje na některé změny. Je to nejen možná chyba karlovarského festivalu, ale je to chyba celého českého kulturního prostředí. To, jakým způsobem tady fungují kulturní akce, jaké mají společenské postavení a co si mohou vymáhat nebo deklarovat nad rámec programu nebo případné „star power“, která ho doprovází, o kterou dlouho usilují. A když se potom snese na nějaký dosažený výsledek, na nějakou velkou hvězdu takováto kritika, tak na to reagují spíše dotčeně.

Vy už jste narazil na rozmanitost, na to, co bylo v podtextu argumentace festivalu v San Sebastianu. V souvislosti s karlovarským festivalem publicisté upozorňují i na to, že třeba žádnou z už známých cen si nepřevezme žena. Jsou tam jména jako Michael Caine, držitel dvou Oscarů, britský herec. Cenu festivalu převezme při zakončení americký herec, režisér a spisovatel Ethan Hawke. Cenu prezidenta festivalu pro domácí filmové tvůrce převezme Jan Svěrák. Je toto jen shoda okolností, anebo se to právě dá brát třeba i tak, že přece jen tím festival vysílá divákům a publiku nějaký vzkaz o tom, jak vidí svět on?
Do určité míry je to věc letošního ročníku. Do určité míry je to věc toho, jak filmový byznys v tuto chvíli vypadá. Protože třeba mezi debuty, mezi mladými tvůrci v nastupující generaci, je ta situace přece jen mnohem lepší, mnohem vyrovnanější, nejen v Karlových Varech, ale i na dalších festivalech a celosvětově. Ale mezi těmi staršími hvězdami je samozřejmě evidentní převaha mužů, protože takto filmový byznys dlouho vypadal a fungoval.

Je potřeba na druhou stranu říct, že třeba v porotách letošního karlovarského festivalu panuje velmi přísná diverzita nebo spíš genderová vyrovnanost mezi muži porotci a ženami porotkyněmi. V řadě dalších ohledů toto festival neopomíjí. Programové oddělení má mírně větší zastoupení žen dramaturgyň než mužů dramaturgů, jakkoliv je pod vedením Karla Ocha, uměleckého ředitele. Takže v řadě věcí tento balanc přirozeně funguje. Zahraniční festivaly si na to v poslední době dávají mnohem větší pozor, aby některé z ocenění nebo některé z těch velkých tváří byly ženské. Karlovým Varům to letos nevyšlo, ale myslím, že postupně je to prostředí nutí brát zřetel i na tyto aspekty a že se v dlouhodobém horizontu nějaké změny dočkáme.

Objevily se ze strany některých filmových kritiků i takové přesvědčení, že u organizátorů festivalu v Karlových Varech neprobíhá žádná reflexe, žádný vývoj. Takže myslíte, že přece jen se festival vyvíjí k trochu něčemu jinému?
Konkrétně třeba Martin Šrajer, kolega z časopisu Film a doba a renomovaný současný český kritik napsal, že karlovarský festival konstantně nebo dlouhodobě kašle na etiku. On to dokonce vyjádřil ještě trošku razantnějším slovem. To si myslím, že je trochu přísné. Ale mířil tím na to, že festival měl nejen několik problematických hostů s touto řekněme poškozenou osobní pověstí, ale zároveň po několika letech sponzorství Zbrojovky na sebe Zbrojovka upozornila dost nevhodnou kampaní na předloňském ročníku, posledním regulérním konaném, na základě kterého pak vznikla petice, že by bylo lepší festival financovat z čistších peněz, řekněme zjednodušeně.

Festival na tyto výtky reaguje buď trochu dotčeně, anebo se hlavně snaží jít dál tou svojí cestou. To, že by probíhala nějaká reflexe, se skutečně říct nedá. Uvidíme, jak to bude v následujících ročnících. Zatím je festival skutečně trochu uvězněný v tom, co se snažil od druhé půlky 90. let rozvíjet. To znamená zajišťovat jak co možná prestižní program, tak dodat tu „star power“, která v tom českém prostředí a s limitovanými finančními prostředky, řekněme, je ber, kde ber.

Pojďme se podívat na další role festivalu. Dá se říct, jakou v tuto chvíli hraje roli pro český film, potažmo pro film ve střední Evropě?
Já bych si dovolil nabídnout takovou spekulaci, že ta role pro domácí kinematografii, pro český filmový průmysl, je o to větší a o to intenzivnější, oč český film neslavil velké zásadní úspěchy na mezinárodní scéně v posledních zhruba 20 letech. Právě to, že český film trochu ztratil kontakt především s tím současným festivalovým filmem, karlovarský festival dokázal vynahradit minimálně tím, že lokální tvůrce, kteří přijíždějí na festival ve velkém počtu, udržuje v kontaktu se zahraniční kinematografií. Nabízí snímky, které se nedostanou do českých kin. Nabízí letos třicítku filmů v rámci sekce Horizonty, vybranou na zahraničních festivalech. Nabízí alternativní, experimentálnější pojetí kinematografie v sekci Imagina a podobně. Čili udržuje český film a mladší nastupující tvůrce pořád v obraze. A to je jedna z důležitých funkcí, kterou silně vnímám. Karlovarský program je v tomto, myslím, velmi reprezentativní a oceňují ho i zahraniční hosté, se kterými se tady potkáváme.

Dá se popsat, jakou roli nebo jak důležitý je festival právě z pohledu třeba i filmových tvůrců, producentů, možná i těch obchodníků, kteří potom následně pracují s distribucí filmů. Co se tam vlastně děje za zavřenými dveřmi?
Obchodní role v Karlových Varech není tak intenzivní ve srovnání s filmovými festivaly, které mají ty tzv. markety, filmové trhy. Jaký je velký v Berlíně, v Cannes, jaký probíhá v Sundance, abych jmenoval i některý z amerických festivalů nebo neevropských festivalů, případně třeba festival v Pusanu v Koreji pro Asii. Je to festival, který je zaměřený spíš na uvádění snímků jak lokálnímu publiku, tak pro středo a východo evropské kinematografie, na které je zaměřený i sekcí „Na východ od západu“. A tuto roli plní, můžeme říct, velmi svědomitě.

Ale co do těch obchodních výsledků, tak to není něco, co bylo hlavním polem karlovarského festivalu. Spíš jeho uvolněná atmosféra, která umožňuje i zahraničním účastníkům jak vidět něco z dalších festivalů v rámci té zmíněné sekce Horizonty, dohnat určitý skluz a přidat něco z lokální produkce ze střední a východní Evropy, případně čekat na nějaké objevy v hlavní soutěži, které budou mít šanci vstoupit do nějaké intenzivnější mezinárodní cirkulace.

A dá se říct, že ten festival tady může být svým způsobem nějakým třeba inkubátorem nápadů, idejí a právě opravdu tím místem, kde se protínají tvůrci a mohou čerpat nápady, energii od těch druhých - teď myslím i prostřednictvím filmů?
Tuto roli určitě karlovarský festival chce plnit. Je řada tvůrců, kteří na karlovarském festivalu uvedli své snímky. Začínali tady se svým debutem a postoupili v uvozovkách teď do některého z těch festivalů z té velké trojky, to znamená Berlín, Cannes a Benátky. Je tady řada tvůrců, s nimiž si karlovarští dramaturgové kontakty dlouhodobě pěstují. Ať už to jsou filmaři jako Sergej Loznica, Ivan Tverdovský, rusky mluvící tvůrci...

… nebo Tomáš Wasilewski, polský filmař a řada dalších z prostoru nejen střední a východní Evropy, kde udržují nějaký trvalý kontakt a pěstují setkávání filmařů. Nakonec na karlovarském festivalu letos má dojít k setkání zmíněného Sergeje Loznici a Radu Judeho, rumunského filmaře, který vyhrál letošního Zlatého medvěda v Berlíně se snímkem o pornografii Pitomý porno. A je to prostor pro nějaké uvolněnější setkávání, myslím, z hlediska těch zahraničních tvůrců, které právě není tolik zatížené byznysem.

Dá se tedy říct, jaké renomé v tuto chvíli karlovarský festival v evropském prostoru má?
Velmi solidní, zdá se z těch zahraničních ohlasů. Velmi solidní, stojící právě na tom, že Karlovy Vary jsou nějakým oknem do regionálního prostoru. Nemají sice přístup k těm úplně největším hvězdám v soutěžním programu, jako má třeba canneský festival, ale je v lecčem nefér srovnávat Karlovy Vary s canneským festivalem. Myslím si, že zahraniční kritici a zahraniční novináři velmi oceňují program a pojetí karlovarského festivalu.

Když vůbec mluvíme o tom, jakým způsobem ty festivaly nakládají třeba se svou dramaturgií, dá se říct, že existuje něco jako dramaturgická moc festivalů? To, že vlastně rozhodují o tom, jaké filmy budou vybírat, to, že je jistě fronta tvůrců, kteří se snaží, aby dostali ten film do festivalových okruhů. Odráží se toto všechno potom zpětně třeba i na samotné podobě filmů? Přizpůsobují třeba tvůrci volbu témat nebo styl vyprávění, načasování premiér, strategii atd.. Já už mířím trochu právě do toho evropského horizontu. Vy máte aktuální zkušenost ze všech velkých festivalů. Byl jste v Berlíně, v Cannes, znáte Benátky. Projevuje se tato věc?
Rozhodně jsou tvůrci, kteří počítají už od samotného vývoje projektu s tím, že jejich film bude určený primárně pro festivaly víc než třeba pro nějakou zahraniční širokou kinodistribuci. Rozhodně jsou tvůrci, kteří pracují s konkrétními tématy významnými jak v nějakém regionu, tak z hlediska nějakých kontroverzí apod. Čili existuje něco, co bychom mohli označit jako festivalový film. Není to úplně formulka, ale je to něco, čemu se řada tvůrců určitě pokouší přiblížit skrz různé workshopy sloužící k vývoji filmu. Je to samozřejmě škatulka, která v něčem může být potom i kontraproduktivní pro tvorbu samotnou.

Zároveň festivaly jsou v této době, v posledních minimálně dvou dekádách, prakticky výhradním prostorem pro uměleckou kinematografii. Protože ten, kdo by chtěl sledovat – minimálně tedy na plátně, ne on-line – intenzivně artovou uměleckou kinematografii a nejezdil by na festivaly, tak k ní bude mít velmi těžký přístup, protože ten festivalový okruh je vlastně hlavním distributorem artových filmů, z nichž se do distribuce dostane jen úzký výběr.

Takže se dá říct, že z hlediska tvůrce, který aspiruje přece jen na nějakou umělečtější tvorbu, tak je to opravdu alfa a omega, aby byl přítomný na tom kterém festivalu?
Je to tak a celá festivalová strategie, kterou si producenti a jejich sales agenti připravují, o tom svědčí. Uvažují velmi strategicky o tom, jestli se zvládnou dostat na nějaký z těch největších festivalů a zahájit kariéru toho filmu právě tam, která by potom vedla k uvedení na řadě menších nebo lokálních festivalů, jak s tím správně naložit. I tady v Karlových Varech běžely filmy, které čekaly na svoji premiéru více než rok, a to do toho ještě žádným způsobem covid nevstupoval. Prostě tvůrci dlouho laborovali s tím, jak ten film správně uvést, jak nezačít zbytečně nízko, jak zkusit ambici naopak nastavit co nejvýš a tak dále.

Takže zpátky k tomu, co už jste zmiňoval. Když se přeneseme do českého prostředí, dá se říct, že takovou roli má tedy také ten karlovarský festival z hlediska české filmové tvorby?
Rozhodně ano. Já myslím, že mnoho českých tvůrců je i v té pozici, že by rádi se svým filmem začali tu jeho cestu na nějakém z těch nejvýznamnějších zahraničních festivalů. Zkoušejí to, a když to nevychází, tak možnost premiérovat film v Karlových Varech je samozřejmě více než vítaná. Publikum tady na místě na to často velmi pozitivně reaguje. Přijetí místních filmů, bych řekl, že je velmi dobré. A letošní program je velmi specifický v tom, že je tady 13 českých titulů. Je to dané vícero věcmi, covidovým zpožděním a i tím, že teď těmi post pandemickými ročníky filmových festivalů proběhlo trochu to, že si festivaly pohlídaly lokální tvorbu.

V Berlíně bylo více německých titulů v soutěžních sekcích než kdy dříve. Francouzská přítomnost v Cannes byla velmi silná. A z ohlášeného programu Benátek je patrné, že v Itálii došlo úplně k témuž. Takže v tomto kontextu není vůbec divné, že je to české zastoupení tady ve Varech letos tak silné. Navíc jde v mnoha případech o velice kvalitní tituly.

Máte vy v tom festivalovém okruhu nějakého svého filmového favorita?
Z mnoha filmů, které by se daly jmenovat, ať už českých, nebo mezinárodních, bych vybral dvojici filmů, kterou doporučuju, kudy chodím, protože jde o největší festivalový, minimálně festivalový, průlom letošního roku. A to jsou filmy Japonce Hamaguchiho, který natočil dva snímky, které stihl už letos premiérovat v Berlíně a potom v Cannes.

Filmy, které se jmenují Kolo štěstěny a náhody a Drive my car. Filmy, které jsou fantastické, vyprávějí o překonávání životních traumat, jsou až v jistém slova smyslu mírně terapeutické. A jsou to intenzivní příběhy, které se zakládají na sofistikovaných scénářích a uvěřitelných postavách. Film Drive my car navíc vychází ze Strýčka Váni a je adaptací Harukiho Murakamiho. Je to film, který se mnou dokázal skutečně nějak emočně pohnout.

V audiu byly použité také následující trailery k filmům.