‚Roztočené kolo vulgarit, banalit a satiry.‘ Úspěchu filmu Vyšehrad nahrává podle kritika i pandemie a válka

Během prvních dní vidělo film Vyšehrad přes 200 000 diváků. Jak velký úspěch to je v kontextu běžné návštěvnosti českých kin?
Je to jednoznačně úspěch. Je to nejlepší postcovidový start českého filmu v kinech vůbec. Je to třetí nejlepší porevoluční víkendový výsledek po Andělu páně 2 a po Ženách běhu. Je to, vyjádřeno číslem, 173 000 diváků, kteří přišli za úvodní víkend a producenti přifoukli toto číslo o předpremiéry a o Velikonoční pondělí, které navíc nejistým počasím dost nahrálo návštěvě kina. Takže z toho vzniklo 204 000 diváků, což je skutečně úctyhodné číslo.

Já jsem mezi těmi 200 tisíci diváky chyběl. O čem Vyšehrad je?
Je tam velmi stupidní, mírně řečeno, fotbalista Lavi, který je ale zároveň velmi talentovaný. Už kdysi před časem opustil Spartu, respektive byl ze Sparty vyhozen a hraje za druholigový SK Slavoj Vyšehrad, což je tým, který zdaleka nedosahuje kvalit jeho talentu, ale Lavi se věnuje víc párty životu a nezřízenému pití alkoholu. Jednoho dne zjistí, že má syna, o kterém nevěděl. Jeho sportovní i rodinná „linie” tak velmi volně spojuje všechny epizody z jeho života, které v tomto filmu vidíme. 

Tedy je to žánrem komedie ze sportovního prostředí.
Se satirickým podtextem na české fotbalové prostředí.

No tak možná tedy navazující, o něco složitější otázka – zaslouží si právě Vyšehrad v rámci té české kinematografie nebo české filmové produkce posledních měsíců, posledních let takto vysoký zájem českých diváků. Je to ten film, na který by měli lidé chodit do kin?
Zaslouží, nebo nezaslouží je samozřejmě těžká otázka. Záleží, jestli poměřujeme kvality a návštěvnost nebo nějaký producentský smysl toho projektu a návštěvnost, nebo něco jiného. Vyšehrad, a to je potřeba říct, je projekt s docela dlouhou historií, táhne se od roku 2016. Vyšehrad byl původně hlavním tahounem dneska už neexistující české streamovací videotéky Obbod. Vyšehrad tento projekt už dávno přežil. 

Čili je to projekt, nad kterým se přemýšlelo docela dlouho, vystřídalo se nad ním větší množství scénáristů. Jakub Štáfek je nejenom představitelem hlavní role toho stupidního fotbalisty Laviho, ale taky producentem a taky spolurežisérem filmu. A táhne se s tím projektem nějaká jeho základní idea nebo podoba té hlavní postavy už docela dlouhou dobu, což jsou většinou věci, které nahrávají tomu, že ty projekty potom mají svým způsobem úspěch. Navíc seriál Vyšehrad už přivedl do kin před několika lety pouze sestříhanou tu seriálovou verzi. Jmenovalo se to Vyšehrad: Seryjál. A zároveň je to projekt, který stojí na určitých satirických základech. A jeho úspěchu podle mě nahrává i samotné prostředí českého fotbalu a skandály, které ho provázejí, protože se má do čeho satiricky opřít. 

Takže toto je podle vás to, co Čechy na podobných filmech láká? Tedy to typicky české, často stereotypizované sportovní prostředí? Fotbal, hokej a tak dále?
Sportovní filmy určitě lákají diváky nejenom v Česku, troufnu si říct. A myslím si, že to není ani typicky české v mnoha ohledech, že jsou tam typicky české elementy, kterých se velmi dobře dotýkal jak seriál, tak i film Okresní přebor, ale je tam spousta univerzálních prvků. 

Sport je věc, která filmařům nabízí silné příběhy. Jsou tam jasní vítězové, jasní poražení. Často jsou tam sportovní příběhy, které mají společenský přesah. Poslední závod, který je o lyžování, má taky docela slušný divácký ohlas v kinech. Zlatý podraz byl o basketbalu. Ze zahraničních seriálů úspěšných v poslední době třeba Ted Lasso - to je film o trenérovi amerického fotbalu, který přichází trénovat britské fotbalisty.

To jsou všechno silné příběhy, které velmi často nemusí být, zvlášť když jsou komediální, jenom o vítězích, ale můžou být taky o „lůzrech“ - o těch, kteří se nějakým způsobem potápějí. Velmi přímou souvislost s Vyšehradem tvoří i seriál Lajna, který opět začíná tím, že hokejový trenér byl vyhozen z reprezentace, stěhuje se do Havířova, začíná úplně znova. Nějaký obhroublý, zemitý humor s tím spojený je tam velmi vlastně podobný jako u Vyšehradu. Ostatně i scenáristické zázemí těch obou seriálů souvisí.

Plus tedy to obsazování poměrně známých herců do těch hlavních rolí. Teď tedy Jakub Štáfek, v Lajně to je Jiří Langmajer.
Přesně tak, ale i v těch nejbližších vedlejších rolích jsou často výrazní herci, což je dáno tím, že ta produkce i pro on-line televize v Česku se velmi stabilizovala. Takže i ty seriály, které mají třeba 10minutové díly, jako měl Vyšehrad, nebo 20minutové, jako mívá Lajna, jsou obsazené velmi prvoligovými českými hereckými jmény.

Ty vtipy, které ve Vyšehradu jsou, nejsou třeba z toho, co jsem četl za recenze, přece jen už trochu za hranou. Třeba moc vulgární?
Já si myslím, že Vyšehrad cíleně pracuje s tím, že jde trochu dál, než by se slušelo, že to je součástí nějaké jeho drzosti. 

Je to film, ze kterého je patrné, že ho dělala třicátnická generace. Nakonec Jakubu Štáfkovi není ještě ani 32 a to ten snímek, jeho premiéra, už byla covidovými důvody po nějaký čas odkládána. To je ten rozdíl vůči většině mainstreamových českých komedií, které se někdy označují kvůli svému humoru za trochu kontroverzní. Kontroverzní v Česku znamená většinou šovinistické, sexistické nebo skeptické vůči jakýmkoli ideálům, notabene nějakým liberálním ideálům. Toto v Česku dost často znamená kontroverzní komedie.

Tady ve Vyšehradu řada stereotypů také je, to je jasné - jak z hlediska muži a ženy, obraz podpantofláka a podobné záležitosti. To jsou velmi stereotypní momenty Vyšehradu. Zároveň je ale patrné, že některým věcem ta třicátnická generace rozumí už úplně jinak, než jako jsou filmy Jiřího Vejdělka, Marie Poledňákové a dalších tvůrců, kteří přece jenom cílí mnohem víc na to stárnoucí publikum. Já za určitého předskokana Vyšehradu v tom diváckém úspěchu vidím Ivánku, kamaráde od Petra Čtvrtníčka, což byl mnohem konceptuálnější projekt, který vycházel z odhalených odposlechů Ivana Horníka a dalších fotbalových funkcionářů skandálních.

…které stačilo pouze vlastně zinscenovat, poupravit do dramatické podoby. A vznikla velmi neúprosná satira na ty poměry v českém fotbale a v tom českém funkcionářství a bafuňářství. 

Takto daleko Vyšehrad rozhodně nejde. Je mnohem povrchnější, mnohem zábavnější. I když těchto momentů takového mafiánství v českém fotbalu se samozřejmě chce dotknout a dotýká v několika momentech.

Takže ten humor je spíš prvoplánový, než že by měl nějaký větší přesah, jako třeba právě ta divadelní inscenace kauzy Viktorie Žižkov: Ivánku, kamaráde?
Je to humor, jehož nějaká svěžest spočívá v tom, jak rychle ten film odsýpá, jak hromadí jednotlivé momenty, nějaké bizarní nápady. V tomto je určitě zábavný. Nejsem dost velký snob nebo elitář na to, abych se u toho filmu nezasmál nebo to dokázal nějak zapřít. Zasmál jsem se u Vyšehradu v několika momentech.

Je to film, jehož humor spočívá do značné míry v něčem podobném, čím disponoval seriál Most od České televize. Je to dílo, které nám představuje hrdiny, kteří jsou i slovy samotného toho seriálu dementní. Hned v prvním díle seriálu Vyšehrad se postavy baví o tom, jestli Lavi je trochu nebo úplně dementní. A myslím, že diváci toho filmu v tom mají docela rychle jasno, jak to je, a zároveň nám nabízí možnost smát se nejenom těm postavám, ale smát se i s nimi. To znamená, že lavírujeme na hranici satiry a sympatií s někým, koho určitě diváci ani tvůrci nestaví nějakým evidentním způsobem na piedestal.

Zatímco třeba Okresní přebor při vší zemitosti toho místního českého folklóru byl docela jemnou ironií na mnoha místech, a nakonec to byl seriál - anebo v případě Posledního zápasu Pepíka Hnátka - film, který se zaobíral vlastně smrtí jako tématem uvnitř toho všeho, uvnitř toho venkovského kolotočářství. Tak Vyšehrad je seriál a film, který na smrt nemyslí. Je to takové roztočené kolo vulgarit, banalit a satiry na to české prostředí.

Když jste zmínil Most, tak i tam byla kritizovaná často ta hrubost vtipu, pokud to takto eufemisticky nazvu. Vám tedy přijde, jestli to chápu správně, že ve Vyšehradu je ta hrubost vtipu autentičtější, než že by byla třeba jenom na efekt?
Já si především o tom fotbalovém prostředí nedělám žádné iluze.

Tak jsem to myslel.
A to nejenom z hlediska využívání nebo používání vulgarismů a chování ve fotbalové šatně. Do určité míry je to zrcadlení toho, co prostě skutečně existuje. A Lavi jako hlavní postava toho filmu se opírá i o některé skutečné výroky: Nic takového se nestalo a ta částka taky nesouhlasí.

Vyšehrad s gustem zatahuje některé konkrétní fotbalisté a další sportovní hvězdy do toho dění v cameo rolích. A je potřeba říct, že takový Tomáš Rosický vlastně svojí roli hraje sice skoro beze slov, ale vlastně velmi slušně.

Bavili jsme se také o tom, že Vyšehrad byl původně seriál, následně tedy film. Máme i jiné příklady z české kinematografie: Okresní přebor, Kancelář Blaník, to tedy byla politická satira, ne komedie z nějakého sportovního prostředí. Že to je trend, to je asi jasné. Ale myslíte si, že takto budou filmoví producenti třeba i do budoucna pracovat s těmi svými uměleckými díly?
Producenti samozřejmě zvažují ten risk financování projektu, takže se snaží vždycky o něco opřít. Známé jméno nebo známý námět, adaptace slavného knižního bestselleru. Dnes se filmy, a to i velké franšízy, dělají i podle hraček, jako jsou Transformers. Převádějí se seriály do filmové podoby, ale zároveň filmy mají novou, seriálovou podobu.

Stačí se podívat na úspěšné a kvalitní seriály americké, jako je třeba Fargo, které původně bylo filmem bratří Coenových, a další a další případy toho, že v té popkultuře se ty náměty a zvlášť ty, které jsou úspěšné nebo mají naději na nějaký divácký zásah, přelévají všemi směry. A to, že se nějaký materiál vyzkouší na epizodní podobě televizní nebo on-linové, a pokud funguje, tak se s ním nějakým způsobem dál pracuje, to je myslím evidentní. Určitě tento trend bude pokračovat nebo budou ho producenti rozvíjet. Jenom si v případě Vyšehradu myslím, že u tohoto filmu jednou stačilo. Divácký efekt bych mohl třeba ještě u dalšího pokračování filmového dostavit, ale myslím si, že ten materiál, který nabízí ta hlavní postava, je v zásadě vyčerpaný. 

Nemůže podle vás v tom úspěchu Vyšehradu hrát roli i to, že si prostě čeští diváci chtějí po těch několika týdnech stresu z toho, z ruské invaze na Ukrajinu, a z těch tří let, co tady prožili v izolaci kvůli covidu prostě a jednoduše odpočinout u něčeho oddechovějšího?
Rozhodně ano. Oddechové projekty vyhledávají kina a producenti už delší dobu. Myslím si, že ten pocit, že pandemie, zdražování a válka na Ukrajině nedaleko od našich hranic, že přišly ještě navrch k tomu všemu, co už jsme tady měli, že je docela všeobjímající v české společnosti. Že to je jedna z mála věcí, která českou společnost nějak spojuje napříč různými sociálními vrstvami. A už v průběhu pandemie, už v průběhu první vlny bylo patrné, že třeba distributoři sázejí radši na ty oddechovější tituly nebo třeba na filmy, které se zaobírají nějakými problémy, ale mají trochu terapeutické „feel good“ vyznění. Že se snaží opřít o něco, co by mohlo být divácky vděčné.

Z dokumentárních filmů, které se neopírají portrétně o nějakou slavnou známou osobnost s velkým jménem, se stal docela rizikový podnik. Uvést nějaké radikálnější filmy, které jsou třeba temnější, se zdá být dneska spoustě distributorů úplná komerční sebevražda. Takže snímek jako je Vyšehrad, ale i několik dalších, které ho dneska v kinech obklopují, jak už domácí nebo americké provenience, jsou pro ty kinaři velkou vzpruhou a je to záblesk naděje na návrat na předcovidová čísla návštěvnosti, která byla v Česku velmi dobrá. A je to prostě dobrá známka toho, že se lidi chtějí vrátit do kina, když mají na co.