Před 10 lety se Matthew McConaughey v kovbojském klobouku a kožené vestičce postavil před rozbouřený dav striptýzového baru a oznámil přihlížejícím, že je během show zakázáno na tanečníky sahat. „Nepřijdete mi ale jako lidé, kteří by kdovíjak lpěli na dodržování pravidel,“ dodal pak koketně. Série Bez kalhot od té doby prošla řadou změn. Její třetí, údajně finální část, ovšem působí, jako by úplně zapomněla, v čem tkvělo její největší kouzlo.

Tento článek je více než rok starý.

Recenze Divadlo The Rattigan 14:12 13. února 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jedna z nejlepších scén celé bezkalhotové trilogie se odehrává na benzince. Joe Manganiello, muž velkých, oblých svalů a ostrých lícních kostí, se tu na naléhání svých přátel pokouší setřást pocit méněcennosti, který ho poslední léta trápí.

Je to moment sympatické zranitelnosti. Podobnou slabost totiž u konvenčně přitažlivých mužských postav – natožpak u těch, kterým se neironicky přezdívá podle velikosti jejich přirození – v mainstreamové produkci moc často nevídáme. A tady ho navíc doprovází otevřené, drogovým raušem podpořené nadšení všech zúčastněných.

Portrét císařovny jako nešťastné rebelky. Herečka Vicky Kriepsová exceluje v Korzetu

Číst článek

Manganiello si má dokázat, že na to jako „mužský bavič“ ještě stále má, a vykouzlit úsměv na tváři blonďaté netykavky za pokladnou. „Ta vypadá, jako že se nezasmála ani jednou v životě!“ Protestuje, zatímco ho jeho striptérští kumpáni postrkávají ke dveřím. Kdo jiný než Velkej pták Richie by měl roztát srdce ledové královny?

Uvnitř z reproduktorů hrají Backstreet Boys. Manganiello zkouší špulit rty i pozadí, ale žena ani nezvedne oči od svého telefonu. Čas na zbraně těžšího kalibru. S vlněním boků vytáhne z chladničky láhev vody, odšroubuje víčko a s dalším přírazem si nechá obsah vytrysknout z klína. Přihlížející pětice mužů propuká v euforii. Takhle se to dělá! Hlava se smáčí zbylou vodou, tílko jde dolů. Manganiello se sklouzne po podlaze a v očekávání vzhlédne ke kase. A odtamtud konečně přichází to kýžené: upřímný široký úsměv.

Ty necelé tři minuty by se daly shrnout jako ryzí potěšení. Není v nich totiž žádný kalkul ani podlost, jen troška humoru a svůdnosti a k tomu neskrývaná radost partičky chlápků, co si navzájem vyjadřuje emoční podporu, zatímco hledá způsoby, jak dopřát příjemný zážitek své (převážně dámské) klientele.

Protože tím se filmová sága Bez kalhot ve svém prvním pokračování prakticky stala, když opustila mantinely sociálního dramatu, které se pokoušelo zachytit hořkosladké stránky striptérské branže. Tak jak ji ze svých osobních mladistvých zkušeností pomohl načrtnout představitel (aspoň v anglickém originále) titulní role Mikea Channing Tatum.

Místo toho se tvůrci ve dvojce s podtitulem XXL rozhodli ještě hlouběji prozkoumat psychiku svých postav – a s ní i jistou poťouchlost, která je nedílnou součástí jejich profese. Ve své podstatě šlo o jednu velkou dekonstrukci konceptu toxické maskulinity. Prostě jen partička kamarádů, co cestou na poslední společnou show probírá své pocity a osobní problémy. A ano, v jakési mezihře k tomu se svléká a rajtuje na klínech platících žen.

Ale nikdy to nebyla pohádka. Naopak vždy – ať už prostřednictvím Mikeova snu seknout se striptýzem a zřídit si truhlářskou firmu, nebo skrze použití vakuové pumpy na penis v pozadí nevinné konverzační scény – byl kladen důraz na zvýšené estetické nároky a ekonomické trable, které podobný životní styl obnáší. Byl to do reality zasazený pohled na ty, co se velmi těžce snaží zinscenovat pohádku pro někoho dalšího.

Sedm let a jedno imerzní divadelní představení poté jsme se dočkali třetího dílu, o kterém se dá přinejlepším prohlásit, že by znuděnou ženu za kasou donutil ke kyselému úsměvu.

Celý tým je tu zase zpátky pohromadě, čímž se myslí scenárista všech tří Bez kalhot Reid Carolin a režisér první části série Steven Soderbergh, který si tradičně přibral i role kameramana a (pod pseudonymem) střihače. Z původního obsazení ovšem zůstal už jenom Tatum. Zbylá striptérská banda si musí vystačit s krátkou – ale zato realisticky rozostřenou a zasekanou – scénou s videohovorem.

Děj se totiž poprvé přesouvá ze Spojených států do Evropy, konkrétně pak do Londýna, kam si rozvádějící se milionářka Maxandra (Salma Hayek Pinaultová) po vášní a tancem prosycené společné noci pozve Mikea, aby jí pomohl přeměnit místní zkostnatělé divadelní představení na vzrušující striptérskou exhibici.

Nesmyslnost celé té zápletky by se dala ještě chápat a omlouvat jako variace na Pretty Woman s převrácenými genderovými rolemi, kde se chudý mladší muž (Mikeovu truhlářskou firmu mezi filmy zabil covid) nechává vydržovat starší, majetnou ženou. Velmi brzy se ale ukáže, že to není tak úplně cesta, kterou se snímek vydává.

Stále tu zůstává prostor na střet mezi Mikeovou neohrabaností a suchým humorem vševidoucího britského řidiče (Ayub Khan-Din). Spíše než romantickému příběhu se ale snímek podobá tuctovému tanečnímu dramatu, co si klade až příliš snadno překonatelné dějové překážky.

Dá říct, že jde sice o dobře míněnou, ale jinak celkem nezajímavou podívanou. Což je obzvlášť zarážející, když se vezme v potaz přirozené charisma obou hereckých hvězd nebo fakt, že už jejich úvodní akrobaticko-erotická scéna nechá vyschnout v nejednom diváckém krku. Problém spočívá v tom, že víceméně všichni kromě nich jsou jen bezejmennými pěknými těly.

Nedaří se to ozvláštnit lehce bizarnímu voiceoveru Maxandřiny dcery Zadie (Jemelia Georgeová), která jedním dechem zvládá vyprávět o antropologickém významu tance i o milostném sbližování své matky s neznámým Američanem, ani působivým tanečním číslům. Ty jsou přitom docela věrnou kopií choreografií, jimiž se pyšní živé vystoupení Bez kalhot, na které si můžete zajít v několika zahraničních destinacích.

Tvůrci se nijak netají tím, že na základě taneční show, která vznikla na základě grandiózního finále Bez kalhot XXL, natočili další film. Vlastně to o něm i mnohé vysvětluje, zejména stran jeho vyprázdněnosti a důvodu, proč působí jako dvouhodinová reklama na lístky na živé vystoupení. Zbývá tedy akorát popřát, ať se dobře prodávají.

Bez kalhot: Poslední tanec měl v českých kinech premiéru 9. února.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít