Hrát každý koncert jako svůj poslední. Milky Chance jdou nejen ve vztahu k fanouškům příkladem
„Kdo chce, může plakat, kdo chce, může tancovat, kdo chce, nemusí dělat vůbec nic. Jen neubližujte lidem okolo." Tímto jasným, přátelským zadáním přivítali Milky Chance naplněný sál pražského Fora Karlín. Na velkých koncertech nejsou tato familiérní prohlášení ničím novým a často se z nich stávají spíš prázdné velkohubé fráze, které se na chování interpreta během koncertu pramálo odrazí. Clemense Rehbeina a Philippa Dausche se to ale netýká.
Živá úprava písní z nového dvojalba Triptape, se kterým německé duo vyrazilo na turné, přináší mnohem víc než reprodukci líbivých pohodových melodií, které fanoušci znají ze sluchátek.
Název Trip Tape je popisem toho, co s námi muzika dělá, říkají Milky Chance před pražským koncertem
Číst článek
Milky Chance ve svém setu šli proti aktuálnímu trendu „zkrátit píseň a zahrát toho víc” a některé své skladby naopak prodlužovali o instrumentální intermezza. V jeden moment si tak na své přišli příznivci klubové taneční hudby a zároveň původního ambientního rukopisu, který kapelu proslavil.
Silné basy doprovázené kopákem, nejhlubším z bubnů, který bil do hrudi i návštěvníky v poslední řadě, střídaly klidné, někdy i ryze akustické pasáže.
Jednu takovou dokonce nechali Milky Chance v režii publika, když přerušili rozjetý set a dali lidem na výběr, jestli chtějí slyšet Scarlet Paintings, nebo Unknown Song. Hlasování probíhalo formou „hlasitější reakce vítězí“.
Druhou zmíněnou skladbu pak zahráli u jednoho mikrofonu jen s kytarou a harmonikou a z Fora Karlín se v tom momentě stal největší český obývák.
To, že bylo vše kvalitně nazvučené a nasvícené, není třeba zmiňovat ani chválit. U interpretů tohoto formátu by precizní práce týmu v FOH měla být samozřejmostí, a to, že má každý hudební prvek i náležitou a promyšlenou světelnou reakci, je nezbytnou součástí velkých koncertů.
Bez kýče
Co ale za vyzdvižení stojí, je scénografie v čele s projekčním plátnem ve tvaru automobilového zpětného zrcátka. Na první pohled minimalistická koncepce dokázala držet stálou pozornost i bez ohňů, tanečníků a kanónů na konfety.
Taylor Momsenová: Rock and roll je pro mě epidemie svobody. Svoje dítě bych do showbyznysu nedala
Číst článek
V tomto ohledu Milky Chance pomohla také optimální velikost prostoru, který stále umožňoval intimní atmosféru, jež by ve velkých halách nebo na stadionech nebyla takřka možná, a troufám si říct, že by kapele ani neslušela.
Je tedy otázkou, zda Milky Chance budou chtít v budoucnu růst, nebo si udržet polohu, ve které jejich vystoupení fungují.
Příkladem jdou Milky Chance ale nejen ve svém vztahu k fanouškům a v poctivém přístupu k živému vystupování. Během koncertu sami publiku zatleskali a srdečně mu poděkovali a opět ne naučeným kýčovitým způsobem, o kterém se píše na začátku.
Fanoušky ocenili za to, že svým vstupným přispěli na ochranu 23 tisíc metrů čtverečních peruánských pralesů. Přitom to byli oni sami, kdo rozhodnutí o využití peněz učinil.
Ať se jedná o falešnou skromnost, či nikoliv, záměr i forma podání výsledku jsou více než ušlechtilé, zvlášť v kontrastu se skutečností, že v ten samý den jiný hudebník oslavuje na sociálních sítích Adolfa Hitlera.
Pár dní před koncertem Milky Chance v rozhovoru prozradili, že by si přáli, aby jejich úplně poslední koncert hlavně oslavil čas, který společně s fanoušky strávili.
Je v podstatě jasné, že se jim jednou tento sen splní, protože přesně tak jejich vystoupení vypadají už teď. A občasné přehmaty nebo neschopnost naučit se slovo „Děkuji”, které museli fanoušci frontmanovi pokaždé opakovat, na tom nic nezmění.
