Arnoštovy knihy člověka posílí, aby se rozhodl mezi dobrým a špatným, říká Lustigova dcera
Eva Lustigová je spisovatelka a dokumentaristka. V srpnu 1968 ve 12 letech opustila Československo. Přes Itálii, Izrael a Jugoslávii se s rodiči dostala až do Ameriky, kde se usadili. Po roce 1991 se přestěhovala do Ženevy a mohla se vrátit zpět do Česka, kde založila Nadační fond Arnošta Lustiga, svého otce a přeživšího holokaustu.
Paní Eva přišla do studia a obložila se dvěma bloky, které jsou hustě popsány poznámkami, potom mnoha papíry a ještě obrovskou cibulí. Ta je tu proč?
Já vás chtěla překvapit. Nosím s sebou cibuli od té doby, co jsme zahájili mezinárodní vzdělávací putovní výstavu v Bruselu v rámci českého předsednictví EU. Jmenuje se to Já chci být člověk, zpráva Arnošta Lustiga hvězdám a nejen jim. Je to v Královském belgickém planetáriu.
Chceme zakotvit humanismus a nezáleží na tom, jestli v Česku nebo jinde. Všichni jsme jedna lidská rodina, říká o Nadačním fondu Arnošta Lustiga jeho zakladatelka Eva Lustigová. Poslechněte si rozhovor
Celá výstava vychází z mé inspirace, z jednoho aforismu Arnošta Lustiga, kde napsal, že problémem civilizace je, že má tenkou slupku, která se může seškrábnout v rámci dnů, okamžiků, týdnů a měsíců. A že je lehčí zničit civilizaci, než ji postavit. A proto tady mám jako metaforu vrstev cibuli.
Váš tatínek tady pracoval v literární redakci Československého rozhlasu na přelomu 50. a 60. let. Moje maminka také. Pak jí umřeli oba rodiče během dvou měsíců, váš tatínek byl takový grant, že se o ni neustále staral. A když viděl, že se hroutí, tak jí pomáhal, aby vůbec dojela do svého bytu. Mohu o něm říct jen to nejlepší. Mám hroznou radost, že je součástí mojí rodinné historie. Mám pocit, že vám to musím říct.
To jsem nevěděla, děkuji. Mně to připomíná jeden rozhovor, který Arnošt dal. Nevím, jestli to bylo čtyři nebo pět let před jeho odchodem, ale říkal, co si napsat na hrob. Mě to tehdy zaujalo a zdálo se mi to hodně morbidní.
Řekl, že každý člověk má v duchu svůj vlastní epitaf a že on by na ten svůj náhrobek chtěl napsat neviditelným písmem, které by ale bylo čitelné pro všechny kolemjdoucí, což už bylo samo o sobě docela zajímavé, že byl slušný člověk, který držel slovo a byla s ním legrace.
Vy o něm mluvíte jako o Arnoštovi. Nikdy jste mu neřekla tati?
Já mu říkala tati asi do 14 let. A potom v našem vztahu byl nějaký zlom. Tehdy jsme byli v létě v Jugoslávii na pláži v Makarské, protože Arnošt ten rok, kdy jsem chodila do osmé třídy a můj bratr byl v prvním ročníku na univerzitě v Záhřebu, byl scenáristou pro Jadran film, což byl pro Jugoslávii ekvivalent Barrandova.
To léto měl právě zadání napsat první scénář k filmu, kde měl hlavním hrdinou být maršál Tito. A maršál Tito naši rodinu pozval na večeři, ale moje maminka řekla: „K tomu diktátorovi já nejdu.“ Tak jsme tam nešli. Moje maminka věděla, co chce a co je pro ni správné, a Arnošta držela zkrátka.
Lustigův odkaz
Vždy, když se mluví o odkazu nějaké osobnosti, tak to zní trochu muzeálně. Často to lidi odradí. Existuje nějaká úplně jednoduchá odpověď na to, proč číst a poslouchat Lustiga?
Jednoduchá odpověď spočívá v tom, že jeho knihy, ať už jde o literaturu faktu nebo prózu, posílí člověka, aby se uměl rozhodnout právě mezi dobrým a méně dobrým. Někdy to je relativní.
Studentům říkal: „Já vám ty příběhy nevyprávím, abych vás rozlítostnil. Já vám to říkám, abyste věděli, že když vám někdo začne okrajovat vaše práva, tak se nedejte. Nenechte se a umějte se rozhodnout a říct: Ne, já si těch 50 kilo nevezmu, já nepůjdu...“
Vraťme se k nadačnímu fondu. Sepsala jste i jakousi chartu, která má fond představit, ale pomocí filozofických otázek Emanuela Kanta. A jestli si dobře vzpomínám, tak jsou to tři: v co mohu doufat, co chci dát vědět a co mám dělat. Jak si na ně odpovíte v rámci Nadačního fondu Arnošta Lustiga?
Co můžeme nabídnout různým cílovým skupinám? Za prvé děláme vzdělávací projekty. Mezi nimi jsou tedy putovní i stálé výstavy a ty mají vždy vzdělávací složku pro studenty od 14 do 15 let.
‚Čas, aby svoje příběhy vyprávěli Rusové a Ukrajinci, přijde.‘ Jan Němec napsal povídky o válce na Ukrajině
Číst článek
Jde nám o to zakotvit humanismus v kostce a nezáleží na tom, jestli to je v Česku, nebo někde jinde. Lidi jsou lidi a jsme jedna lidská rodina. To je vzdělávací složka. Připravujeme i metodické listy pro pedagogy, pak je proškolíme, aby to mohli vést i bez nás. Máme lektorský tým.
Také pracujeme s Arnoštovým literárním dílem. Jeho knihy byly vydány ve 30 jazycích a jde nám o další překlady a další prezentace v různých tvarech. Například čítanka nebo antologie nebo trochu z jeho rozhovorů společně s povídkou nebo prózou. Jsme jediná organizace na světě, která pracuje s jeho celistvým dílem a myšlením.
Vědí studenti, co je to humanismus? Chystá se filmová adaptace Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou? A jaký byl Arnošt Lustig dědeček a tchán? Poslechněte si celý rozhovor v audiu na začátku článku.
