Bojkot oděvních řetězců Bangladéši nepomůže, říká polský reportér a autor knihy Život na míru
V roce 2013 se v Dháce, hlavním městě Bangladéše, zřítila osmiposchoďová textilní továrna a ve svých troskách pohřbila více než tisíc lidí. Na místo se tenkrát vydal polský reportér Marek Rabij. Sledoval práci v dalších podobných továrnách, mluvil s jejich zaměstnanci a zjišťoval, jaká je skutečná cena jejich práce. Vše popsal v knize s názvem Život na míru, která vyšla v českém překladu v nakladatelství Absynt.
Jaký je váš osobní vztah s oblečením a módou?
To je těžká otázka. Někdy se o lidech říká, že jsou na módě závislí, že jsou jejími oběťmi. Já jsem její obětí v trochu jiném smyslu, trochu se před jejím diktátem snažím prchat. Byl bych rád, kdyby se módní styly vůbec neměnily, protože tomu vlastně vůbec nerozumím a nikdy rozumět nebudu. K módě mám spíš vztah jako k nějakému společenskému fenoménu, přistupuju k ní jako k současnému modernímu umění. Dívám se na ni, ale přesně nevím, co znamená.
Vydal jste se do bangladéšských továren, kde se šije oblečení pro celý svět. Jak těžké bylo se tam dostat?
Není snadné se dostat do továrny v Bangladéši. Nejsou otevřené a navíc zvenčí ani nevypadají jako továrny, spíš jako nějaké kancelářské budovy, nebo dokonce hotely. Liší se to od naší představy o takové asijské továrně, jakou známe třeba z knihy s názvem Bez loga od Naomi Kleinové. To je představa stará dvacet let. V té době, kdy jsem tam byl, už všechno vypadalo jinak. Všechno už bylo modernější, mnohem víc západní, pokud to tak jde říct. Na samotném začátku jsem měl zásadního pomocníka.
Jeden můj známý pracuje v rádiu, kam krátce po nehodě v Dháce zavolal Polák žijící v Bangladéši. Řekl, že pomůže jakémukoliv polskému novináři, který tam pojede. On byl mým prvním průvodcem a nasměroval mě k dalším lidem. Ale musím říct, že se mi nepodařilo proniknout tak hluboko, jak bych chtěl, protože to není úplně snadné. Ani jsem nemluvil s vlastníky továren, jenom s jejich řediteli, kteří se mnou po chvilce přestali chtít mluvit. Naopak bylo poměrně snadné mluvit s jejich zaměstnanci. Ti vyloženě čekali na to, až za nimi někdo přijede.
Ale i přesto tam byl případ ženy, která o své práci mluvila pozitivně a říkala, že ji nic netrápí.
Ano. Ta kniha ale nemá být přímo kritikou textilního průmyslu. Nechtěl jsem ho úplně zesměšnit. Chtěl jsem ukázat jeho plusy a minusy. Abychom se sami rozhodli, jestli nám to celé za to stojí.
Je nutné chápat sociální kontext Bangladéše. Lidé se tam necítí jako nějací otroci nebo zneužívané oběti, podle toho, co mi říkali. Samozřejmě tam jsou určité excesy, jako případ hořící továrny, ve které vlastník zavřel své zaměstnance a raději zachránil sklady. Ale ve své podstatě většina lidí vnímá tu práci jako každodenní rutinu, jako normální život, i když ví, že by mohl být lepší.
A chtěl jsem zmínit i nějaké pozitivní aspekty, jako třeba ty proměny společnosti. Ta byla dřív hodně konzervativní, muži v ní měli hlavní slovo. Teď se společenské role zásadně proměnily. Když žena pracuje a muž nemá práci, pak ta žena taky rozhoduje. A to je z našeho pohledu pozitivní změna. Ženy najednou dostávají společenskou roli, stávají se subjektem, který rozhoduje. Nejsou objektem, o kterém někdo rozhoduje.
Zároveň tam popisujete to, že ti lidé tu práci potřebují. Jakmile začnou něco kritizovat, přijdou o ni. Co můžeme udělat my, aby se změnily jejich pracovní podmínky?
Už jsem na toto téma dostával otázky v Polsku, jestli by nějaká velká reakce zákazníků pomohla. Jestli by pomohlo, kdybychom za oblečení platili víc. Odpověď bohužel zní ne. Ti lidé, kteří se tím živí, dokonce sami říkají, ať to neděláme. Že nechtějí, abychom bojkotovali tento průmysl, protože oni z něho žijí. Bohužel je úplně jedno, jestli v Evropě za tričko zaplatíme dvě eura, deset nebo sto. Švadleny dostanou pořád ten stejný plat. I když jeden den šijí pro levné značky a další den pro ty takzvaně prémiové. Jejich plat nevychází z výdělku majitele, ale z toho, jak levná je pracovní síla v Bangladéši.
Takhle to ale vypadá, že je to začarovaný kruh a že ti lidé jsou odsouzeni v těchto podmínkách pracovat do smrti a nikdy se to nezmění.
Je to otázka, jestli se něco může změnit. Na začátku psaní knihy jsem měl pocit, že konzumenti si vždycky jenom postěžují, jak je ta situace hrozná, a stejně se potom zase vrátí zpátky do zajetých kolejí. Ale teď, po pěti letech od vydání knihy, jsem zjistil, že třeba v Polsku se situace mění. Lidé začínají chápat, že takzvaná fast fashion není nic skvělého, a tuší, co všechno za tím stojí. Mladá generace zákazníků ty velké společnosti opravdu nutí přemýšlet, jak celý problém vyřešit.
Ano, my konzumenti prakticky nemáme žádný alternativní zdroj relativně dostupného oblečení. Ale zároveň nemusíme přistupovat na vzorec chování, které se nám obchody společně s levným oblečením snaží vnutit. Tedy že máme něco nosit chvíli, pak to vyhodit a koupit si něco dalšího. Nevadí, že nosíme tričko, které pochází z Bangladéše. Ale měli bychom ho nosit dlouho. Módní průmysl se nám snaží vnutit myšlenku, že dobře se můžeme cítit jen v novém. Ale tak to není.
Ale i tento přístup je taková forma bojkotu. Nebudou tím i tak přicházet o práci?
V určitém smyslu to je bojkot rozložený v čase. Musíme si taky uvědomit, že třeba ekonomové, ekologové a další odborníci o fast fashion průmyslu už dlouhou dobu mluví. Je totiž taky zodpovědný za deset procent celkové produkce oxidu uhličitého na světě. Pokud chceme zastavit klimatickou krizi, musíme začít i tady. Ale nejde to udělat rychle. To je přesně to, co ti lidé nechtějí. Musí to být nějaká pomalá evoluce. Musíme si pomalu na firmách vynutit, aby se začaly chovat jinak. Pokud to půjde v klidném tempu, tak si myslím, že lidé v Bangladéši na to budou schopni nějak zareagovat.
Samozřejmě nemám žádnou přesnou odpověď na to, co by to mělo být. To je otázka na jiné lidi. Ale nějaké malé změny už se už v Bangladéši odehrávají. Společnost tam trochu bohatne. Samozřejmě nerovnoměrně, bohatí bohatnou nejvíc a chudí nejmíň, ale ta infrastruktura se zlepšuje. V tom vidím naději.
Až tady na Západě dospějeme konečně k názoru, že je potřeba s tím skoncovat, tak už Bangladéš bude připraven na to, aby se v něm nějaké změny odehrály. Taky bychom už neměli k těm lidem neustále přistupovat s takovým tím evropským povýšenectvím, jako k nějakým obětem, kterým musíme pomoct. Spíš musíme vytvořit prostor na to, aby se nějaké změny mohly odehrát. Jsou to inteligentní lidé, kteří si jsou své situace vědomi. Jen s tím právě teď nemůžou nic dělat. Ale pokud budou mít příležitost, dostanou se z toho.
