Jak psát knihy o citlivých tématech? ,Obětí se může dotknout, když to provedete banálně,‘ říká filozof
Svět literatury v květnu rozvířila debata o knize Aleny Mornštajnové Les v domě a údajné inspiraci skutečným příběhem malířky Toy Box. Více než rozřešení přinesla kontroverze řadu otázek o tom, jak v umění přistupovat k citlivým tématům. „To, že si někdo půjčí motiv, není ani špatně, ani dobře, záleží na tom, jak se to provede,“ vysvětluje pro iROZHLAS.cz filozof Tomáš Koblížek. Upozorňujeme, že předmětem rozhovoru je i zápletka románu.
Alena Mornštajnová ve své knize popisuje velmi citlivé téma, konkrétně sexuální násilí na dětech. Je v pořádku, že téma rozvíjí někdo, koho se osobně netýká, tedy čerpá pouze z externích zdrojů?
Tato aféra spadá do nového typu kauz umění, které se objevují v posledních patnácti nebo dvaceti letech. Dříve se kontroverze ohledně umění týkaly hlavně jeho obsahu. Například tvorba Leni Riefenstahlové je umělecky perfektní dílo, které ale zahrnuje nacistickou propagandu. Nyní se začaly objevovat kauzy, kdy je kontroverzní, jakým způsobem dílo vzniklo.
Mornštajnová ‚jen nerada‘ prozradila inspiraci pro novou knihu. Příběh Toy Box o zneužívání prý neznala
Číst článek
Tato kauza spadá do nového typu problému nazvaného apropriace. K té dojde, když ve vlastním románu použijete příběh nebo motiv spojený například s jinou etnickou skupinou, anebo jde o příběh konkrétní osoby. Běžným konsenzem v literatuře je, že sama apropriace není nikdy problém.
To, že si někdo půjčí motiv, není ani špatně, ani dobře, záleží na tom, jak se to provede. Existují díla o holokaustu, která napsal někdo, kdo si to neprožil, ale jsou akceptována i danou komunitou. Samozřejmě jsou tu nějaká rizika, u kterých je dobré, když si je autoři vezmou k srdci.
O jaká rizika jde?
Jednak jde o to, že člověk by měl přemýšlet o tom, jestli když bude psát například o zneužívání dětí nebo znásilnění, tak neposiluje některé stereotypy. Na to si člověk musí dávat pozor. Velký problém je také jakási epistemická nespravedlnost. Jde o to, že pokud napíšete román, tak se najednou můžete stát autoritou na dané téma.
Autoritou pak přestanou být přímo ti postižení, ale stanete se jí vy. To je potom otázka pro editora, aby si dával pozor, jak knihu prezentuje. Aby autorita toho, kdo věc sám neprožil, ale vypůjčil si cizí příběh, nezastínila autoritu obětí.
TOMÁŠ KOBLÍŽEK
Tomáš Koblížek je vědecký pracovník Oddělení analytické filosofie na Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky v Praze. Zaměřuje se především na filosofii jazyka a umění, věnuje se také dějinám filosofie. Zabývá se teorií interpretace a zaměřuje se na témata, ve kterých se filosofie překrývá s etikou, jako jsou například kontroverzní umění, cenzura nebo hate speech.
Samozřejmě tu jde také o zásah do soukromí nebo duševního vlastnictví, pokud příběh někdo také sepsal. A nakonec jde o estetizaci, tedy o to, že vezmete vážné téma a uděláte z něj jen napínavý příběh, nad kterým se člověk může bavit, a tím z něho sejmete vážnost. Nebudu přímo říkat, jak to sám posuzuji u této kauzy. Každý si může teď zvážit, do jaké míry tady byla rizika brána v úvahu.
Holokaust jako trhák
Zmínil jste díla tematizující holokaust. Takových knih vychází ročně desítky, samotné nakladatelství Host to používá jako argument. Jaký je v tom rozdíl, když vezmeme osobní lidské trauma nebo trauma generační, jako je například válka?
Sama apropriace nikdy není brána jako problém. Existují dobré filmy o holokaustu, které natočili lidé, kteří ho nezažili. Je právě potřeba brát ohled na rizika, o kterých jsem mluvil.
Ukázání na existenci knih o holokaustu samo o sobě podle mě nestačí. Musíte také říct druhou věc, tedy že existují umělecká díla o holokaustu, která byla odmítnuta, nepovedla se a opravdu někomu ublížila.
Existuje důležitá kniha od Beryla Lange jménem Holocaust Representation, kde mluví o tom, jak psát takhle těžké věci. Říká, že bychom si měli udělat test, a já myslím, že si ho můžeme udělat i v tomhle případě. On říká, že když nastane hrůzná událost, tak naší přirozenou reakcí je ticho. Když tedy chcete něco začít psát, položte si otázku, zda to, co vznikne, bude lepší než ticho. Jestli uděláte něco, co to ticho hodnotově převáží. A pokud ne, tak buďte radši zticha. To je dobrý test, který by asi měl provést každý, když se chce pustit do něčeho takhle složitého.
Tady by se určitě dal použít argument toho, že možná lepší než být zticha, je otevřít závažné téma. Nemůže to být přínosné minimálně v tom, že se o problematice mluví?
To dilema nikdy není předem rozhodnuté. Opravdu existuje spousta skvělých knih a důležitých filmů o holokaustu, které jsou lepší než ticho. Lidé byli třeba vděční, že někdo natočil snímek, který by oni sami nedokázali vytvořit a dokázal udržet povědomí o té tragédii naživu.
Knihu lze vnímat jako ilustraci toho, že historie se opakuje v kruzích, říká autorka Sibiřského haiku
Číst článek
Samozřejmě je důležité, aby se o tom psalo. Jsem zastánce toho, aby se populární literatura těžkým tématům věnovala. Jsem i fanoušek románu paní Kateřiny Tučkové o vyhánění Němců z Brna. Tam se podařilo těžkou věc podat populární a čtivou formou. Ale ne vždy se to povede.
V momentě, kdy se to nepovede nebo se autor z nějakého důvodu nezamyslí na svou osobní odpovědností, kdo má být potom arbitr toho, jestli je téma kvalitně zpracované? Má si to uvědomit čtenář?
Velké privilegium mají oběti nebo lidé, kterých se to bezprostředně dotýká. To je primární, poslechnout si, jak to vnímají oni. Mají v tom podle mě naprostou přednost. Nejsou to samozřejmě jediní arbitři, ale jsou to ti, které musíme vždy poslouchat.
Dost obdivuji vstup paní malířky Toy Box, její reakce mi přijde důležitá a je pro nás velmi poučná. Můžeme se naučit obětem nic nevysvětlovat. Jde o to, naučit se poslouchat lidi, kterých se to naprosto právem dotkne.
‚Fikčnost není alibi‘
Je tady vnímatelný rozdíl mezi tím, když jde o příběh dle skutečnosti, nebo o vyprávění založené na zcela fiktivním příběhu?
Fikčnost vůbec není alibi nebo důvodem, který by smazával rizika. Jde o to, že fikce je stále spojená s realitou. Zaprvé, žádná fikce nevzniká vnuknutím z vesmíru. Každý čerpá z reality. A tu realitu si někdo prožil a někoho se dotkla. Když píšete o zneužívání dětí, tak píšete o tématu, které existuje v reálném světě, z něhož čerpáte. Těch lidí se může dotknout, pokud to provedete banálním způsobem.
‚Nic necítím, nemám žádné sny.‘ Kniha Vojenka vypráví příběhy dvanácti dětí z druhé světové války
Číst článek
Za druhé, každý fiktivní příběh zahrnuje nějaký pohled na věc. Pohled třeba na problematiku znásilnění, není jenom pohled na fiktivní znásilnění. Vyjadřujete názory, které se dotýkají reálného problému. To je druhá spojnice s reálným světem. A za třetí, čtou vás reální čtenáři. Pokud příběh podáte tak, že ho estetizujete a děláte z něj podívanou, někoho se můžete naprosto právem dotknout, protože pro něj to nebyla podívaná. Byla to vážná věc.
Řekněme, že vyjde kniha, následně se ozve jedna nebo více obětí, kterým přijde, že kniha s citlivým tématem pracuje nepřesně a otevře se obdobná debata. Nemůže to vést k tomu, že se spíše umlčí už nyní nepopulární témata?
Mimo kontroverzní umění se věnuji také kontroverzní řeči, jako je třeba hate speech. Tady existují velmi důležité studie o tom, jak reagovat, když se někdo vyjadřuje nenávistně, tak abyste neprotestoval natolik, že umlčíte jakoukoliv debatu. To je důležité i tady.
Je naprosto v pořádku, že lidé začali po vydání knihy protestovat. Je to hlavně na nás čtenářích, kteří si tím neprošli, takže pro ně to vyjádření nemusí být tak traumatické jako pro oběti.
Také je důležité, aby se protiargumentace nezvrhla v něco, čemu teoretik Maxime Lepoutre říká counter hate speech. Aby tedy nešlo jenom o obviňování a peskování. Jde o to upozorňovat na věcný problém, čímž debata neuhasne, protože nikoho neponižujete a jen ukazujete prostor, ve kterém je pro vás přípustné se o tom bavit. To je prostor, který je vymezený těmi riziky. Zkusme o tématu psát tak, abychom ho nebanalizovali, aby to nebyla jenom zábava. Zkusme tu knihu editovat tak, aby se o ní nesoutěžilo a nebyl to jen další marketingový počin nakladatelství.
Boháči jsou novodobá šlechta, tvrdí spisovatelka. Podle její knihy natočil Netflix seriál Tekutý písek
Číst článek
Jakým způsobem přistupovat k příběhům, kdy je osoba, které se příběh týká, už mrtvá? Existuje v tomto případě větší zodpovědnost?
To je věc, o které se opět hodně mluví v souvislosti s holokaustem. Bohužel za chvíli už tady vlastně nebude nikdo, kdo by o něm mohl sám svědčit. Už tady zůstaneme jenom my, kterým nezbývá než mluvit za někoho. Rád bych ještě upozornil na důležitý pojem post-paměť (z anglického post-memory, pozn.red).
Nejde o to, že by se historické dění v rodině tradovalo jenom jako příběh. Co se dědí v rodině, je i trauma a afektivní vztah k té události. Děti nebo vnoučata nejsou jenom ty, které o tom slyšely, svým způsobem dědí danou zkušenost. Tady zůstává zodpovědnost nejen vůči lidem, kteří už nežijí, ale i k lidem, kteří po nich zůstali a na které přešlo trauma.
