Jménem jsem Mann, duší víc Aškenazy. Mannové byli českoslovenští vlastenci, vypráví spisovatel
Literát a filmař Jindřich Mann má slavný rodokmen. Je syn Ludvíka Aškenazyho, vnuk Heinricha Manna a prasynovec Thomase Manna. Za české vydání románu Poste restante získal v roce 2013 cenu Egona Erwina Kische. Na pultech je jeho nový román Stříbrný kouzelník. V čem je podstata dobrého vyprávění příběhů? „Můj otec říkal, že příběh má mít duši. Má mít svého anděla, který v příběhu je,“ říká Mann. Jaký názor má na literární tvorbu svých předků?
Četl jste všechno, co napsali Mannové?
Zdaleka ne. Já jsem taky nikoho z nich nepoznal... Je to sice má rodina, ale nikdy jsem ji neviděl. Takový byl život a osud naší rodiny.
Emigrace? Ze začátku jsem měl deprese. Žal uprchlictví spočívá v tom, že nesmíte zpět, popisuje spisovatel Jindřich Mann. Poslechněte si rozhovor
Od Mannů jsem zdaleka všechno nečetl, ale ty knížky, které jsem četl, se mi líbily.
Ale stěžejní díla Mannů a Aškenazyho znáte, ne?
Aškenazyho znám celého. A stěžejní díla Mannů samozřejmě znám. Znám i díla, která možná nejsou tak známá, jako třeba od syna Thomase Manna – Golo Manna, ten napsal úžasnou knihu Wallenstein, která je v Čechách úplně neznámá, ačkoli je to pěkná kniha o českých dějinách.
Mannové byli zvláštním způsobem takoví českoslovenští vlastenci.
Postava zdravotní sestry se mě držela. Mám v sobě stejnou temnotu, říká držitelka Českého lva Melíšková
Číst článek
Většina z nich měla vlastně československé pasy...
Všichni měli československé pasy. Všichni na ně byli hrdí a hodně se k Československu hlásili v těch těžkých dobách – jak v mnichovské krizi, tak potom 15. březen 1939 strávil Thomas Mann s Edvardem Benešem v Americe u rozhlasu. Tu zemi měli dost rádi.
Jste víc Mann, nebo Aškenazy?
Jménem jsem Mann a biografií a duší jsem víc Aškenazy.
Pro rodinu Mann–Aškenazy jsem si zvolila charakteristiky: psaní, neustálé stěhování nebo emigrace a učení se novým jazykům. Píšete česky, nebo německy?
Já jsem odešel v roce 1968 do Německa, jako hodně jiných emigrantů. Německy jsem neuměl. Maminka na mě chtěla mluvit německy, když jsem byl malý, ale já jsem jí říkal: Já jsem Čech. Takže jsem se odmítal učit německy. Naučil jsem se to až v Německu.
„Maminka na mě chtěla mluvit německy, ale já jí odpovídal: Já jsem Čech.“
Jindřich Mann, spisovatel
Když jsem tam přišel, říkal jsem si, že jsem ztratil jazyk, že se spisováním bude konec. Od druhé třídy jsem si nabubřele myslel, že budu spisovatel, tak jsem si říkal, že s tím je utrum.
Pak jsem měl štěstí, že jsem se tam dostal na filmovou akademii a psal jsem německy scénáře. Ale scénář není literární dílo, se psaním jsem už ani víc nepočítal. A pak mě oslovilo německé nakladatelství, abych napsal knížku Poste restante.
Mluvil jste někdy o smutku uprchlíka s členy své rodiny?
Nemluvil... U mého otce to byl určitý druh melancholie, stesku. Já jsem taky uprchlík, vzpomínám si, že ze začátku jsem měl až deprese. Je to jistě trochu zvláštní stav.
Na uprchlictví člověk musí rozlišovat mezi normálním, civilizovaným, šťastným žitím, kdy se člověk sebere a jede na dva roky do Austrálie, a když ho to přestane bavit, jede zase domů. Ten žal uprchlictví spočívá v tom, že nesmíte zpět.
„Ze sametové revoluce se doteď raduji.“
Jindřich Mann, spisovatel
Jste aktuálně víc v Praze, nebo v Berlíně?
Od převratu, sametové revoluce, ze které se doteď raduji, jsem byl více v Praze. Teď mám v Berlíně vnuka, tak to dělím půl na půl.
Proč se Jindřich Mann nejmenuje po otci Aškenazy? Jak vzpomíná na studia v Západním Berlíně v 70. letech? A jaké má další literární plány? Poslechněte si celý rozhovor.
