‚Chtějí pracovat prakticky.‘ Studenti pražské žurnalistky končí bakaláře dokumentem i fotoknihou

„Byl to docela punk,“ vzpomíná na svou bakalářskou práci Aneta Štokrová, jedna z absolventek žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Pro zakončení studia si totiž vybrala praktickou možnost a místo teoretické analýzy raději natočila dokument. Spolu s dalšími spolužáky teď dostala možnost představit svou práci i širší veřejnosti na výstavě oko perspektivy.

Tento článek je více než rok starý.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jenom kousek od náměstí Republiky ožívají prostory Kampusu Hybernská. Před kovovými dveřmi postávají skupinky lidí, které si zvědavě prohlížejí schodiště s nápisy jako tisk, press, stampa a další cizojazyčné názvy. 

Pokud se rozhodnete po schodech sejít, dostane se do prostor, které „ovládla“ nastupující generace novinářů, kteří se na praxi připravovali studiem bakalářského studia žurnalistiky na Fakultě sociální věd Univerzity Karlovy.

Pro zakončení studia si ale nezvolili klasickou cestu, nýbrž se rozhodli využít možnost praktické bakalářské práce. Škola se tak snaží vyjít vstříc studentům, kteří si už na škole chtějí okusit, jaké to je pracovat na dlouhodobém projektu a tématu, které by normálně nedostalo takový prostor.

Studenti vytvářejí různé druhy projektů - od dokumentů až po podcasty | Zdroj: IKSŽ FSV UK

„Dříve byly jenom teoretické bakalářské práce. Myslím si, že většina studentů, co prochází bakalářským programem, chce pracovat prakticky. Často nechtějí pokračovat v magisterském studiu a tohle je pro ně vítaná volba,“ vysvětluje motivaci studentů kurátorka výstavy a pedagožka Sandra Lábová.

Společně s dalšími kolegy z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky vybrala téměř 30 prací, které na univerzitě vznikaly od roku 2019. „Měli jsme pocit, že to jde do šuplíku,“ popisuje, co je přivedlo na nápad uspořádat historicky první prezentaci praktických prací.

Zpočátku chtěli vystavovat jenom fotografie, nakonec se ale rozhodli portfolio rozšířit. „Prostor byl tak velký, že mi přišla škoda omezovat to jenom na foto,“ podotýká Lábová. Vedle otisknutých snímků tak návštěvníci mohou zhlédnout krátké dokumenty, poslechnout si reportáže, podcast nebo přečíst rozhovory.

Dokumentaristkou na zkoušku

Jeden z dokumentů natočila i Aneta Štokrová, která na bakalářské studium navázala magisterským oborem. Svou prací přibližuje, jak se senioři vypořádavají s technickým pokrokem a jakým nástrahám mnohdy nevědomky čelí. Ústřední postavou jejího dokumentu Děda Vili@am se stal její dědeček ze Slovenska, se kterým zjišťovala, jaký mají na téma názor rozdílné generace.

„Jsem vděčná, že jsem měla možnost absolvovat žurnalistiku s praktickou bakalářkou. Byl to docela punk, v tom smyslu, že jsem prostě vzala kameru, odjela a točila sama dokument, což je super způsob, jak se něco naučit,“ reflektuje přínos práce Aneta. Natáčení jí zabralo asi týden, v její režii zůstala i následná postprodukce. Přesto ale dokument spatřil světlo světa až po dvou letech kvůli smrti hlavního hrdiny.

„Zpětně jsem ráda, že se mi podařilo zachytit nejen to, jak prarodiče používali technologie, což bylo téma mojí bakalářky, ale i to, jak spolu žili, a díky tomu mám i krásnou vzpomínku na dědu,“ poukazuje na přidanou hodnotu práce. „Bylo pro mě silné pozorovat, že je to téma, které se seniorů týká, trápí je a řeší to.“

Aneta Štokrová na vernisáži Oko perspektivy. V rámci své bakalářské práce natočila dokument o svém dědečkovi a jeho přístupu k moderním technologiím | Zdroj: IKSŽ FSV UK

Navenek Asiati, uvnitř Evropani

Na jeden z dokumentů se v zadní místnosti kouká hrdina další bakalářské práce. Život Quanga několik měsíců sledoval pomocí fotografie a rozhovorů Tomáš Pacovský a společně se snažili čtenářům přiblížit, jaké to je být queer uprostřed vietnamské komunity a čelí tak „dvojímu vyčlenění z mainstreamu“.  

„Úvodní myšlenka byla nabídnout příběh člověka, který nedostává tak velkou reprezentaci, jehož příběh není mainstreamovou záležitostí,“ vypráví Tomáš o počátcích práce. Původně se mělo jednat o soubor o životě „banánových dětí“, tedy o druhé generaci Vietnamců v Česku, nakonec ale zůstal jenom u příběhu Quanga.

Quang více než půl roku spolupracoval s Tomášem na jeho bakalářské práci | Foto: Zuzana Jarolímková | Zdroj: Český rozhlas

Do knižní podoby tak převedl niternou zpověď mladého člověka, který se snaží najít svou vlastní cestu. „Bylo to období, kdy i já jsem se poznával. Rekapituloval. Byl jsem v takovém nastavení, že jsem chtěl předávat, čím vším jsem si prošel,“ přibližuje Quang, proč se rozhodl sdílet kousek své soukromí.

Práci ale stejně jako dalším studentům zkomplikovala koronavirová pandemie. Místo setkání se tak uchýlili ke Skypu, knihu doplnili o archivní snímky a fotografie z jednorázového analogu, který Tomáš Quangovi dal, aby dokumentoval svůj život.  

„Ze začátku to bylo praktické řešení, ze kterého se vyklubalo něco, co ten projekt dělá mnohem zajímavější, protože je tam Quangova perspektiva nebo jeho okolí, kterou já bych nikdy nemohl mít. Není to ovlivněno mnou,“ ukazuje i světlé stránky, které covid do práce přinesl.

Výsledná podoba knihy Táta mi jednou povídal o kohoutech. Ti jsou přece krásní a barevní… a slepice jsou hnědé od Tomáše Pacovského | Foto: Zuzana Jarolímková | Zdroj: Český rozhlas

Za celou knihou stojí přes půl roku práce. Snímky navíc v závěru doplňuje fiktivní rozhovor, který vznikl na základě 20 hodin dialogů. Z nich pak Tomáš vybral a parafrázoval určité části, aby dokreslil kontext jednotlivých fotografií. 

A co dál?

Že práce nemusí skončit jenom v šuplíku, dokazuje bakalářka Anety i Tomáše. Obě si získaly pozornost odborné veřejnosti, díky které se dostaly i k dalším lidem.

„Milá věc, kterou mi to přineslo, byly různé zahraniční festivaly a projekce, kde jsem konečně mohla vidět reakce publika. Největší zážitek jsem měla z toho Košického, kde Děda Vili@m taky získal ocenění, ale hlavně jsem ten film přivezla zpátky domů, kde vznikl a babička ho viděla v kině,“ vzpomíná Aneta.

Tomášova kniha pak byla minulý měsíc k vidění na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kde získala nominaci na nejlepší dokumentární knihu. „Je super, že je o to zájem. Lidi mi třeba i psali, že to viděli. Tímto způsobem se to dostává mezi lidi.“

Aby byly i nadále bakalářky k vidění, chtěli by autoři výstavu výhledově zopakovat. „Za dva roky je to reálnější,“ nastiňuje plány Lábová. 

Pravděpodobně bude i z čeho vybírat, protože je o tento typ práce mezi studenty zájem. „Pro mnoho lidí je zajímavější než teoretická. Je to pro ně vítaná možnost,“ upřesňuje svou zkušenost. 

Vedení takové práce je navíc zajímavé i pro pedagogy. „Je to jiný styl práce. Jsme ráda, když to dělají, protože mi to dává smysl. Ve finále mi to přijde mnohem nosnější, protože jsou to originální věci,“ uzavírá Lábová.

Výstava bakalářských prací absolventů a absolventek žurnalistiky IKSŽ FSV UK oko perspektivy potrvá až do 24. listopadu v Kampusu Hybernská. Všechny práce jsou také přístupné na webu

Zuzana Jarolímková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme