Rockově vyžehlená psychedelie Alexandra Tuckera
Hudba Alexandra Tuckera si zaslouží, abychom o ní ve vysílání Radia Wave referovali. Přesto jsme měli u minulé desky Portal velký problém, kterou z dlouhých, skrz naskrz psychedelií prolezlých skladeb do vysílání umístit. O to větší překvapení bylo, že nové album Dorwytch, které jako první nevychází na prestižním labelu ATP Recordings, ale na americkém vydavatelství Thrill Jockey, nám potencionálních singlů nabídlo hned několik.
Rukopis Alexandra Tuckera se neustále vyvíjí. Na první bezejmenné desce se před osmi roky profiloval jako experimentální, primárně akustický kytarista, který s dalšími alby postupně přibral do svého repertoáru silné psychedelicky písničkářské cítění a elektroniku. V novinářských kruzích získal nálepku „avantgardního Davida Crosbyho“, kterou přiživoval řadou vedlejších projektů. A byly to zřejmě rockovější odskoky s Grumbling Fur, které dovedly Alexandra do polohy, již nám předvádí na letošní novince Dorwytch.
Místo osmi kompozic Portal nám Alexander Tucker v letošním roce nabízí na stejné ploše Dorwytch téměř dvojnásobek tracků. Hned v prvním z nich His Arm Has Grown Long se do bicích opře Paul May, v průběhu reprodukce se jako hosté představí bluesový bard Duke Garwood, písničkář Jess Bryant nebo multiinstrumentalista a producent Daniel O'Sullivan z Guapo nebo Ulver. Mezi řádky tedy vyplynulo, že pátá řadovka představuje sólového Tuckera v nejrockovější poloze.
Nemůžeme přímo tvrdit, že se vrátil do hardcoreových 90. let, přesto rocková intenzita některých písniček je vzhledem k předchozí tvorbě rozhodně nečekaná. Na druhou stranu se dlouholetí posluchači londýnského rezidenta nemusí obávat, že by Alexander popřel svou minulost. Stále máme co dočinění s rukopisem, který folkový základ hippie kompozic ohýbá jak v křivém zrcadle. Jako bychom nachytali Marka Kozeleka –jak v intimní sólové poloze, tak bouřícího s Red House Painters nebo Sun Kil Moon. Tucker, na rozdíl od realisty Kozeleka, rád do vlastní muziky přihazuje abstraktní vize, tentokrát v textech inspirované komiksovým mágem Alanem Moorem.
Novinka Alexandra Tuckera po prvotním rockovém šoku příjemně překvapuje. Především barevností celého alba, které nepůsobí jen jako solidní monolit, ale také jako skládanka kompozic, které obstojí vytržené z původní kolekce. Mám pocit, že to byl autorův záměr, který se mu podařilo poměrně zdařile naplnit.
