Wild Beasts natočili popový seriál
Minulým albem si to Wild Beasts pěkně zavařili, protože tak vysoko nasazená laťka se překonává opravdu těžko. Dva roky stará řadovka Two Dancers získala nominaci na prestižní Mercury Prize a také jinak k popu zdrženlivý kolega Robert Candra nešetřil ve vysílání Radia Wave chválou. Z úspěchu dva roky staré desky se ale věčně žít nedá.
Wild Beasts se nechtěli stresovat nutností natočit dalšího kandidáta na album roku, a tak vznik letošního pokračovatele, který dostal název Smother, vmáčkli do desíti týdnů intenzivní práce. Ta zahrnovala skládání ve východním Londýně a následné nahrávání v divočině rurálního Walesu. Pokud frontman kapely Tom Fleming o novém materiálu hovoří jako o nejpřímější desce čtveřice, má a zároveň nemá pravdu. Je pravdou, že album má nejvíce písní, které by se daly označit za přímočaře popové. Ubylo totiž odboček špinavě rockovým i ambientním směrem, kdy výjimkou je pouze na klávesových samplech postavené zamyšlení Burning. Celá čtyřicetiminutová kolekce je rozhodně mnohem celistvějším dílem než její ceněný předchůdce.
Pokud jste sledovali nějaký televizní seriál, máte asi i zkušenost s tím, jak těžce se divák orientuje, když vpadne doprostřed dlouhé, částečně rozehrané ságy. Podobným efektem působí i letošní novinka Wild Beasts, ze které je vybraný pilotní singl Albatross bílou vránou desetidílné skládanky. Deska Smother je albem v nejtradičnějším slova smyslu. Není svázána jednotícím příběhem, hudební linie je zde narýsována ne tenkou linkou, ale tlustým fotbalovým lajnovačem. Proto zcela jinak zní, když poslech otevřete vpravdě „tradičním“ kouskem od Wild Beasts Lion's Share, než když do desky vpadnete kdekoliv jinde. A tady se o žádné přímočarosti už mluvit nedá. Přitom vše ostatní je znovu na svých místech. To znamená, že osvědčený základ kombinuje popově něžnou elektroniku s cinkavým rockovým doprovodem a nad tím vším se vznáší „antonyovské“ falzeto Haydena Thorpea. Navíc, stejně jako u předchůdce, zhodnocení alba přijde až v jeho úplném závěru. Zde v podobě „dvoudílné“ End Come Too Soon.
V letošním roce už jsem se zaobíral několika popovými alby, která držela svůj tep v klidové poloze, a žádné nadšení jsem nekonstatoval. Na rozdíl od Iron and Wine nebo Destroyer (když mám být konkrétní) však Wild Beasts v jejich artistní poloze věřím. Možná proto, že se neobrací okatě do doby svého mládí, ale žijí čistě přítomností.
