Nedá se to popsat, radovala se bronzová Špotáková. Teď ji čeká rozmýšlení, co bude dál
Oštěpařka Barbora Špotáková vybojovala už svojí čtvrtou medaili z mistrovství Evropy. Jednačtyřicetiletá atletka skončila na šampionátu v Mnichově třetí výkonem 60,68 metru z poslední série.
Jaké jsou dojmy bezprostředně po vyhlášení, které proběhlo trochu netradičně mimo stadion? Vypadalo to, že jste měla ze všech medailistek největší publikum.
Bodejť by ne, nasbírala jsem ho za 20 let kariéry. Hrozně moc jim všem děkuju, že přijeli, a jsem šťastná, že nelitují. Celé odpoledne lilo a já si říkala, že nemají lístky pod střechu a že to pro ně bude těžké. Já to zvládnu, my tam máme stříšku, ale oni aby netrpěli. Myslela jsem na své děti, aby nepromokly. Byla to nádhera, všichni měli slzy v očích. To se nedá popsat, to se musí zažít. Všichni tomu říkají druhý Peking.
Poslechněte si celý rozhovor s bronzovou medailistkou z ME v atletice Barborou Špotákovou
Medailí už máte moc, ale poprvé jste se na slavnostním vyhlášení dívala na své děti...
Byla to první medaile po druhém porodu. Vyhrála jsem v Londýně v roce 2017, to byly Janečkovi čtyři roky. Teď jsou Darečkovi čtyři roky, takže takhle čtyři roky od porodu jsem asi v nejlepší formě, ale ten věk je vidět. Všechno vypadá dobře, ale už to nemůže letět o moc dál. Jsem ráda, že jsem zabojovala. A taky mi přálo štěstí, že tu holky neházely moc daleko. Jakmile jsem ucítila příležitost, že musím, tak umím zazávodit, umím se roztrhnout. Vzpomněla jsem si na Kristiinu Mäki a říkala jsme si, že si vyrvu ruku z ramene.
Plánuju, že si tu medaili ani nenechám a dám ji do nějaké aukce, aby třeba sportovaly děti, protože fakt není moje, ale tolika lidí, co mi pomáhali. A už jich mám tolik, že by bylo hezké to takhle využít.
Špotáková si posledním hodem zajistila bronz na mistrovství Evropy. Zlato získala Tzéngkoová
Číst článek
Říkáte, že je to čím dál těžší. Jak dál? Máte už v hlavě něco v plánu?
Příprava o moc komplikovanější není. Mám trenéra, který akceptuje můj režim a je ochotný přijet za mnou třeba domů. V tomhle problém není. Hrozně dobře se mi trénuje, cítím se dobře, dobře běhám i skáču, ale tělo už nechce do té rány. Už ho trochu trápím, rozběhnete se, zastavíte a fakt je to velká rána. Ale jinak trénuju hrozně ráda.
Další vrcholná akce příští rok je také hodně blízko Česka – světový šampionát v Budapešti. Je pro vás i tohle motivace, že by zase mohli dorazit nejbližší?
Zní to hezky, ale teď chci určitě na tohle rozmýšlení klid. Zaprvé mám ještě finále v Curychu, které doufám zvládnu, a hlavně mám teď za úkol dohnat resty. Musela jsem se teď hodně soustředit na sebe, strašně moc jsme pracovali na tom, abych byla v téhle formě. Děti šly furt stranou, takže tenhle týden se chci věnovat jenom jim a možná třeba i půl roku. A myslím, že bych si zasloužila mít po těch dvaceti letech chvíli klid na rozmýšlení, co bude dál.
