Česká maratonkyně a účastnice olympijských her v Tokiu Marcela Joglová přijala pozvání do studia Radiožurnálu Sport. V pořadu Páteční finiš prozradila, kdy se vrátí k závodění po operaci kotníku, jak nejlépe regeneruje, nebo proč si myslí, že boty s karbonovou podrážkou by neměli používat všichni běžci.

Tento článek je více než rok starý.

Praha 20:50 1. dubna 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak ti v současných dnech je? Vracíš se po operaci kotníku a zpátky ke sportu. Jaký je aktuální stav?
Ještě plně neběhám, ale využívám jiných aktivit, abych se udržovala v kondici. Jezdím na kole, chodím plavat a doufám, že plynule přejdu do běhání. Už se ale pokouším, minulý týden už dokonce každý den, ale pořád ta tempa jsou někde jinde.

Jaké to bylo být po operaci ve stavu, kdy jsi nemohla nic dělat?
Ze začátku jsem se s tím hodně prala, pak jsem ale přistoupila na myšlenku, že si to povolím. Musela jsem si to dovolit, že budu mít pohodičku, budu navštěvovat kamarády a dělat jiné aktivity. Až potom, co jsem si to povolila, tak se mi to srovnalo, zklidnila jsem se a začala s jinýma aktivitami. Začala jsem studovat jógu, koučinkové kurzy, takže jsem se rozvíjela v jiných sférách.

Srovnat se s tím mentálně bylo pro tebe asi složitější než se s tím vyrovnat v tréninku a v závodění fyzicky?
Asi jo, nejdřív jsem si tam ale opravdu musela dát tu větu, že si to povoluji a že se můžu zastavit a odpočinout si. Do té doby jsme předtím pořád navazovali na kolotoče příprav, vrcholů... Byla jsem naučená na pohyb, že mám dvakrát třikrát týdně trénink a najednou nic, prázdno. Dovolení si, že můžu, a pak hledání jiných aktivit, do kterých jsem plynule vklouzla, abych si režim vrátila a pak mohla navázat.

Jak dlouho předtím, než jsi musela na operaci, jsi byla neustále v běhu?
Já běhala do poslední chvíle. Pak už to bylo docela bolestivé, ale i tak jsem se udržovala, chodila si provětrat hlavu. I to rozhodnutí bylo dost rychlé, šli jsme k doktorovi, bolel mě kotník, byla jsem na magnetické rezonanci. Jaké máme řešení? Chci se ještě vrátit naplno ke sportu, minimálně ještě jeden vrchol zažít, mám třeba tři čtyři roky sportovní budoucnosti a co pro to můžeme udělat. Bylo tam, že mám nějaké výrůstky a přetržený vaz, tak mi navrhl operaci a že je možnost stoprocentního návratu, jen abych počítala s tím, že to bude kvůli věku třeba pomalejší.

Kde ta operace kotníku proběhla?
Byla jsem u pana doktora Picka, který mě operoval na Kladně. Řešili jsme i jiné varianty, ale tohle se zdálo nejlepší, protože ten kotník stejně nebyl funkční. I mistrovství Evropy tím bylo poznamenané, víceméně celá sezona. Jediná možnost byla jít do risku a buď se to povede, anebo ne. Já věřím, že jo, jen to jde pomaleji.

Jak postupovaly dny a týdny poté, co jsi se začala vracet k pohybu?
Na začátku jsem si dala úplné volno. Četla jsem si knihy, ta noha i dost bolela. Hned co to šlo, tak jsem si mohla posilovat střed těla, mám doma různé gumy, tak jsem se udržovala. Jakmile jsem to sundala, tak už jsem zkoušela chodit, pomaličku, do kopce, na túry, pak jsem si domluvila plavecké tréninky. Nejdříve bez pomůcek, teď už mohu zatěžovat i s ploutvemi. Kolo šlo velmi rychle, to snad do týdne jsem byla na kole a šlo to, jen jsem respektovala, když mi kotník dával signály.

Bláznivý plán

Ty jsi začala s vrcholovým běháním až někdy okolo 30 let. Měla jsem tu v minulosti na rozhovor tvého trenéra Honzu Pernicu, který mi vyprávěl, že jsi za ním tehdy přišla s plánem, o kterém si nejdříve myslel, že je bláznivý. Jaký to byl plán?
Přišla jsem za ním s tím, že chci splnit kvalifikační limit...

Herce Neužila připravil na Zátopka, pomáhá ale i amatérům. ‚Běžcům otevírám oči,‘ říká trenér Pernica

Číst článek

Na co kvalifikační limit?
Na olympijské hry v Tokiu. S tím jsem tam za ním šla a věřila jsem tomu, jinak bych za ním ani nešla.

O kolik ses potřebovala zlepšit?
Za Honzou Pernicou jsem přišla po Valencii, kde jsem zrovna zaběhla na maratonu čas 2:31:30 a potřebovala jsem se ještě minimálně o dvě minuty posunout. Zbýval mi ještě rok a byla jen jedna nebo dvě šance.

Co bylo nejdůležitější, aby ses ještě zlepšila? Co bylo nejtěžší?
Potřebovala jsem čas a možná i covidová situace mi přišla vhod, že jsem mohla postupně naběhat víc kilometrů. Potřebovala jsem ale tomu dát nějaký systém. Měla jsem do té doby sice trenéra, ale s tím jsem se před Valencií rozešla, a pak se trénovala sama. Cítila jsem, že mi pak chybí ten člověk, se kterým budu diskutovat, co si ještě přidat, nebo ne. Když si v něčem nejsem jistá, tak je pro mě i takový psycholog a navádí mě. To mě pomohlo.

Co pro tebe bylo největší motivací? Bylo ti 30 let, v tu dobu spousta sportovců přemýšlí o konci kariéry.
Je to takové zamotané. Když jsem byla mladá, tak jsem se chtěla dostat na olympiádu. Pak jsem byla trochu ubrzděná nějakými problémy, ale potom, co jsem se vrátila před tou třicítkou, chtěla jsem si běhat pro radost, ale pořád tam byl vnitřní chtíč z dětství. Prostě jsem běhala, navazovalo to, běhalo se mi lépe a lépe.

Když se mi podařilo zaběhnout druhé místo na Pražském maratonu a začali se mi ozývat trenéři, dávali mi sílu, že to není nereálné. Nechtěla jsem běhat a všeho se vzdát kvůli republikové úrovni, když to řeknu blbě. Pokud bych měla přestat pracovat a stát se profesionálem, tak jsem potřebovala mít cíle vyšší. To byly světové soutěže. A pak vznikla i ta jiskřička naděje v kvalifikaci na olympiádu, to byl velký motor.

Začalo se nabalovat více lidí kolem, přítel, rodiny, moje okolí, klienti. Začalo se to nabalovat, energie rostla, nebylo to jen o mě, ale příběh se stal součástí i ostatních lidí, tak jsem si nedovolila couvnout. Věřila jsem tomu, že se to může zadařit.

O kolik víc si začala pak trénovat?
Narostla jak kilometráž, tak i to, že jsem měla víc prostoru na regeneraci a mohla si po tréninku odpočinout. To je alfa omega už v tomhle věku. Začala jsem postupně, nejdřív jeden trénink denně, pak dva, někdy i tři. Když jsem se stala profesionálkou, tak jsem mezi tréninky nemusela trénovat klienty jiný, ale mohla jsem si odpočinout.

Dvakrát jsi vyhrála mistrovství republiky maratonu, účastnila ses olympijských her v Tokiu a na mistrovství světa v Kataru jsi doběhla na 20. místě. Který z těchto závodů považuješ za nejpovedenější?
Vzhledem k tomu, že to byl můj první úspěch a velká akce, tak asi to Dauhá. To ve mě hodně rezonuje, protože tam byly specifické podmínky. Běželo se tam o půlnoci, bylo třicet stupňů, vysoká vlhkost, a i to umístění. Zpětně můžu říct, že tehdy jsem si to úplně neuvědomovala. Pak se mi líbil kvalifikační závod na olympijské hry, tam to bylo vyšponované totálně a konečně to ze mě spadlo. Olympiáda byla třešnička na dortu, kde jsem chtěla předvést top výkon, ale to se úplně nepovedlo. To, že jsem tam ale byla, tak je taky skvělé.

Maraton si musí sednout

Tvůj osobní rekord na maratonu je 2:28:16 a je to z nominačního závodu na olympiádu v Tokiu. Běželo se to někde na letišti, je to pravda?
Byl to závod přesně v období covidu a byl vytvořen pro elitní běžce. Běžel tam i nejlepší maratonec světa Eliud Kipchoge, pořádal to NN Team. Byl tam veškerý komfort, byli tam vodiči na různé časy. Měly jsme skupinku asi deseti holek na ten čas, co jsem běžela, a k tomu tři vodiče, takže opravdu velmi usnadněné. Vyšly i podmínky, vodiči byli kontrolováni, jestli opravdu plní práci, jak mají, a jsou přesní na vteřiny. Na ten závod vzpomínám strašně ráda, protože si tam všechno sedlo. Na maratonu je hodně faktorů a musí si sednout, a když si nesednou, tak to nemusí vyjít.

Jak moc je pro tebe důležité, když běžíš, tak co máš okolo sebe? Jaké kulisy ti vyhovují nejvíc? Město, nebo příroda?
Zrovna Pražský maraton jsem běžela loni, měla jsem titul a hrozně se mi líbil tou atmosférou lidí, jak fandili. Jednalo se o ten limit a já dokázala poprvé snad i vypnout, ani jsem se nedívala na hodinky, běžela jsem za vodičem a mně to v tu chvíli asi bylo jedno, kde se běží. Chtěla jsem běžet rovně, nejjednodušší podmínky, moc nefoukalo, moc jsem to neřešila a byla jsem ráda, že to byl specifický závod.

Povedený závod bylo i tvé 20. místo na mistrovství světa v Kataru. Spousta závodníků tam vůbec mělo problém dokončit. Připravovala ses na ten závod nějak speciálně, protože ty tu v Čechách prostě nemáme?
Hodně jsme o tom diskutovali s trenérem i s panem Dostálem. Někteří sportovci v těch podmínkách byli, my jsme usoudili, že to nemá smysl a že se připravím nějak psychicky hlavou. Nevěřila jsem, že až tak hrozné to bude. Byla jsem v Livignu, poslední týden nám začalo dokonce sněžit, takže jsem šla z extrému do extrému, ale možná to bylo dobře. Nevím, jestli bych nebyla vyždímaná, kdybych trénovala v těch horkých podmínkách.

Běžkyně Joglová si splnila olympijský sen, pokořila limit a vylepšila osobní rekord v maratonu

Číst článek

Pak tam byla olympiáda, ale ovlivněná covidem a omezeními. Bylo to tvým snem?
Určitě to splněný sen je. Být na startu s těmi nejlepšími běžkyněmi, na to se vzpomíná, bylo to krásné. Mám ale zafixované, že by to mělo mít něco navíc, tu týmovost, že je tam celý český tým, že se můžu jít podívat na jiné sporty, že půjdu zafandit. O to jsme byli trochu ošizeni, nicméně to, že jsem byla na olympiádě beru, že to je super. Kdyby se mi to podařilo podruhé, abych zažila vše sakum prdum, byla bych šťastná.

Paříž bude určitě jiná káva...
To si myslím, bude to blízko, můžou tam i příbuzní. Byla bych šťastná.

Vyběhnout kdykoliv

Běháš, trénovala jsi rekreační běžce, studuješ. Je to součást tvé osobnosti?
Asi jo, jsem to prostě já.

Jsi taková neposedná, že musíš pořád něco dělat, nebo umíš i odpočívat?
Dost jsem zvolnila, byla jsem velký neposeda. Každá minuta se musela využít. Naučila jsem se zvolnit, zastavit se a mít i čas pro sebe.

Co tě učarovalo na běhání?
Možná ta jednoduchost, že můžu kdekoliv vzít kecky a vyběhnout. Je to čas pro mě vzít si nějakou myšlenku, přemýšlet o ní. Prostě takový přirozený pohyb.

Pocházíš z Klatov, z podhůří Šumavy. Co další sporty?
Dlouho jsem hrála basketbal a mezitím se rozhodovala, jestli budu hrát basket, nebo běhat. Původně vyhrál basketbal, líbil se mi týmový sport, že je tam radost z vítězství společná. Ve finále jsem se vrátila k běhu, k jednoduchosti, mám to pořád u sebe. U ostatních sportů potřebujete spoluhráče, tohle je ale nejjednodušší.

Není zrovna tento sport a tréninkové dávky trochu podhoubí toho, že tě zlobí kotník?
Trochu jo, ale myslím, že to, že byl problém s kotníkem, není jen o námaze, ale to, že už je operovaný podruhé. V tom je asi ten problém. Dříve jsem se snažila kombinovat běh s jízdou na kole, abych ulevila kloubům. Těžko říct, jestli kdybych běhala méně, bylo by to jinak. Mám alespoň připravenou půdu pro jiné sporty a budu moct plynule překlouzávat.

Kolik let se dá dělat maraton na vrcholové úrovni?
To si netroufnu říct, je to hrozně individuální. Kdybych to vzala rozumově, tak by se mělo přejít od kratších tratí a zrovna třeba 30 let je takový ideální maratonský věk. Když slouží zdraví, dodržuje se strava, regenerace a nebude se valit jeden maraton za druhým, tak do 40 let klidně. Možná i déle.

Maratonkyně Eva Vrabcová-Nývltová mi vyprávěla, že boty, ve kterých se nyní běhá, by měly být rychlejší, ale zase dostávají více zabrat nohy?
Úplně to tak nevnímám. Nenosím ty karbonové boty pokaždé, ale jen na závody nebo teď s tím kotníkem, protože jsou pohodlné, tak i na rychlejší tréninky. Je to asi bota od boty. Našla jsem si obuv měkkou, která tomu kotníku ulehčuje. Je nutné trochu rozlišit, pro koho ta obuv je určená, protože je dělaná pro rychlý běh. Když někdo běhá pět nebo i čtyři minuty na kilák, tak už pro něj ta obuv třeba není a může mu škodit. Spíš vrací zpátky. Když je tam rychlost pod čtyři minuty, tak určitě může prospívat.

‚Velký hlad přijde až tak za dva dny.‘ Svůj první závod na 100 kilometrů ozdobil Pechek zlatou medailí

Číst článek

Není to tedy tak, že čím dražší bota, tím lepší?
Na tohle bych si dala velký pozor, protože spousta hobby běžců do toho investuje velké peníze a ne vždy se to setká s pravým efektem. Opravdu si mohou ublížit, protože ta bota chce určitou rychlost, aby byla efektivní.

O poruše příjmu potravy

Jsi jedna z mála sportovkyň, která otevřeně promluvila o poruchách příjmu potravy. Myslíš, že jako dospělá ženská máš už toto vše za sebou, nebo si musíš na něco dávat pozor?
Už jsem za tu dobu získala zdravý vztah k jídlu, že jsem ho začala mít ráda. Vidím v něm benefit. To, že jsem tím prošla, je to nemoc, závislost, tak to v sobě budu mít asi pořád zabudované. Je to ale závislost, kterou nevytěsním, jíst musím a musím se s tím naučit pracovat. V tomto mi sport zrovna hodně pomáhá.

Myslíš, že se ten problém zvětšuje, nebo se o něm jen dříve nemluvilo?
Spíš si myslím, že se o tom nemluvilo. Teď je to otevřenější téma, díky bohu. Vnímám i u trenérů mladší generace, že se o to více zajímají, snaží se spolupracovat s odborníky a řeší se to.

Na co si musíš třeba nejvíce dávat pozor?
Jestli mi něco občas bliklo v hlavě, tak to bylo po nějakém vrcholu. Když je taková pauza, nebo po návratu a mám tendenci to dojíst, kde jsem se před závodem krotila. Tam je takový okamžik, kdy si trochu dávám pozor a vím, že může přijít nějaký blikanec.

Děláš sport, u kterého je obrovský tlak na to, aby sportovkyně byla na spodní hranici váhy. Běžet maraton, i s mírnou nadváhou, je nemožné. Není to pro tebe riskantní se tak hlídat?
Já zrovna mezi maratonkyněmi nepatřím k těm nejhubenějším. Důležité je, aby každý znal své tělo, jak funguje. Já bych nikdy nešla do extrémní podváhy nebo na nějakou hranu. Určitě tam riziko je, ale je důležité s tím umět pracovat, znát své tělo, co mu říká za signály. Když si budu hlídat skladbu jídla, tak to není nereálné udržet.

Máš nějakou hranici třeba váhovou? Jak poznáš svoji hranici?
Mám otestovanou svoji závodní váhu, kdy mi to níž ani skoro nejde, a když jo, tak cítím slabost. Mám vypozorované, kdy je to na své hraně. Za ta léta to mám vypozorované.

Jak dlouho se na té hranici dá zůstat? Po jaké době si tělo řekne, že je potřeba přibrat?
Já to asi šponuju s tím vrcholem, takže to mám tak dva až tři za rok a pak tělu dopřeju. Jestli tam jsou nějaké závody, tak ta váha chvíli vydrží a není to tak, že bych za týden přibrala tři kila. Když tam jsou závody, tak to udržuju třeba tři týdny, ale už se nehlídám tolik a dopřeju si i něco navíc. Když přiberu nějaké deko, je mi to jedno.

Když doběhneš maraton, povede se závod, tak co máš ráda jako odměnu? Co je pro tebe odměna?
Málokdy jsem si ji dopřála, ale vždycky se mi před očima zobrazuje hamburger. Pořádnej, masovej, kvalitní hamburger.

Otužování zpřítomňuje

Co tě baví na tom trénovat hobby běžce?
Baví mě předávat informace a to, jakou z toho mají radost. Pak to jejich postupné zlepšování, když si pak s některými píšu plány a vidím, jak se zlepšují a jsou šťastní, tak to mě docela naplňuje.

Ty si ty kempy sama organizuješ, nebo jak to vzniklo?
Nějak to vyplynulo. Jezdím na Lipno do apartmánu k příbuzným, a tak jsem si říkala, že je tam větší apartmán, tak kolik pojme osob. Byl pro jedenáct osob, to mi přišlo ideální, stejně jsem chtěla menší kemp, abych se lidem mohla věnovat. Jen tak jsem to zkusila a celkem se to chytlo. Je to skoro takový teambulding, protože mě baví, jak si tam ty ženy předávají informace mezi sebou. Bereme to dost komplexně i s jógou, běháním. Nějak se to vyvinulo.

Běháte po cyklostezce podél Lipna. Viděla jsem tě ale i v plavkách v Lipně, kdy teplota vody i vzduchu byla velmi nízko. To je tvá další záliba?
Nějak loni jsem začala s otužováním. Studenou sprchu si dávám dlouho, ale jak to plyne, tak jsem se dostala do kurzu k Wim Hofovi, k jedné holce a ta mi to krásně předala a vysvětlila. Jednou jsem pak šla, vlezla do vody a zjistila, že to má super efekt. Člověk se tam zpřítomní, přijme to, srovná se s tím a naučí se používat dech jako nástroj. I do běhání to může být prospěšné. Když je situace, tak k tomu nabádám i ty holky, ale vše je to dobrovolné. Zatím se nestalo, že by někdo nešel.

V létě se spolu uvidíme na Lipno Sport Festivalu, kde bude běžecký závod pro veřejnost. Myslíš, že až ti to zdraví dovolí, že se postavíš na závody, které jsou určené pro radost a širokou veřejnost?
Určitě bych byla ráda, mě to vždycky nabíjí.

Jaký máš v tuto chvíli v hlavě plán s návratem k závodění?
Upřímně, ta Paříž, tam ještě pokukuji. Teď čekám, co mi řekne kotník, ale udržuji se plaváním a na kole. Když už dělám tyhle aktivity, tak jsem si říkala, že bych to mohla prodat v triatlonu, ale i tam se musí běhat, tak uvidíme. První běžecký závod jsem si stanovila až na září, maraton v Berlíně, abych na sebe nevyvíjela tlak teď. Kdyby se mi to podařilo dříve, budu jedině ráda, ale zatím mám v hlavě ten Berlín.

A nebylo by lepší zkusit nejdříve něco kratšího?
Měli jsme v hlavě, že bychom zkusili nejdříve ty kratší, ale takhle jsem si stanovila ten nejvyšší cíl. Když si dám předtím nějaký kratší závod, tak to asi ničemu nebrání. Od Berlína se to odpíchne dál a uvidíme. Kdyby se mi pak podařilo směřovat to k Paříži, tak bych se opravdu nezlobila.

Kdy je nejzazší termín pro splnění limitu na olympijské hry?
Když jsem to počítala, měly by to být reálně tři pokusy. Konec dubna příštího roku. Bavili jsme se o tom s trenérem Honzou Pernicou, že už Pražský maraton je v květnu a že by bylo dobré ho posunout, abychom tam tam mohly plnit limity.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít