Do studia Radiožurnálu Sport přijal pozvání koulař Tomáš Staněk. Bronzový muž z letošního mistrovství Evropy si v pořadu Páteční finiš s moderátorkou Kateřinou Neumannovou povídal nejen o medailích, o stravování, ale i svatbě s dlouholetou přítelkyní, kterou stihl během léta.

Praha 14:10 8. října 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Začněme vaší váhou. Vrh koulí je totiž jedna z mála sportovních disciplín, kde váhu sportovec potřebuje ke svému výkonu. Jak se vám během roku pohybuje ukazatel na osobní váze?
Mě to naštěstí nijak extra nelítá. Snažím se držet pravidelnost a jíst to samé. Když to vezmu v objemové přípravě na podzim, tam míváme víc, ale zase se víc trénuje. Kolísá to plus minus tři kila za rok. Není to třeba deset kilo, jako to mají třeba kulturisté.

Existuje u vás nějaký optimální poměr váhy a výkonu?
Já jsem si to asi našel letos, to bylo asi nejlepší. Vždycky jsem myslel, že to je těch 126 kilo, ale teď jsem měl 130,5 nejvíc a zjistil jsem, že mi to sedlo i s přípravou a bylo to optimálně naladěné do té koule.

Je to tak, že při své disciplíně vůbec nemusíte stravu řešit, nebo si naopak musíte přidávat?
To množství nám nevadí, když mám o kilo navíc. Snažím se spíš řešit to, co tam dávám, ale jinak množství je jedno. Spíš se to snažím ujíst, to je větší problém.

Tušíte, kolik byste vážil, kdybyste třeba vůbec koulí nevrhal?
Doufám, že ne těch 120 kilo, protože to není úplně příjemné všude nosit. Třeba kolem 100 kilo maximálně, protože by mě bavilo cvičit, ale nehnal bych to do extrému.

Někdo vás nazval hromotlukem, vadí vám tohle označení?
Kdybych nebyl pohyblivý, tak by mi to asi vadilo, ale když dokážu být rychlý a skočný, tak mi to nevadí.

Co znamená skočný?
Zkoušel jsem třeba snožmo skočit přes laťku a přeskočil jsem 150 centimetrů, což na 130 kilo je docela dobré.

Mezi vašimi soupeři působíte drobněji. Říkal jste, že někteří z vašich soupeřů váží třeba 160 kilo? Souvisí to i s výškou?
Jak kdy. Třeba Američan Joe Kovacs, to je čistě vzpěrač, ten tráví hodně času v posilovně. On ani neběhá, nikdy jsem to u něj neviděl a ta váha jde pak hodně nahoru a má to postavené na tom, že zvedá enormní dávky v posilovně. Nad tím žasnou i vzpěrači.

Já jsem dřív házel sunem, tak mám všeobecnou přípravu, a pak jsme to malinko ladili do otočky, přidávali posilovnu. Ale není to tak, že bych jen chodil do posilovny a házel.

Někde jsem zaslechla, že to nemají úplně rádi vaše partnerky?
Mám to štěstí, že jsem s manželkou už docela dlouho a jí se to celkem líbí, takže to je moje výhoda. Ještě pořád mi přijde, že vypadám docela normálně, když to srovnám s ostatními koulaři. Oblečení ještě seženu.

Jak jste na tom s nákupy oblečení? Je vaše konfekční velikost ještě standardní?
Do triček XXL se ještě vejdu, horší je to s kalhotami, protože mám větší stehna, takže se to nedá navléct. Koupím si džíny, upravím je v pase, pak je to akorát.

Nebyla vaše uplynulá sezona trochu jako den a noc?
Bylo to jako na houpačce, ale zase jsem si zažil něco nového, i když bych to tedy zažíval nerad znovu. Měl jsem skvělou přípravu, už od začátku jsem chtěl získat medaili na mistrovství Evropy, protože jsem byl jak na světě, tak v Evropě čtvrtý a chtěl jsem to konečně prolomit a něco si odvézt i v létě.

Všechno šlo super, první závod jsem si natrhl vaz v kotníku, to bylo koncem května, a myslel jsem, že je to jen výron. Dostala se mi tam infekce a začalo to být ještě horší a věděl jsem, že o mistrovství světa přijdu. Takže jsme se zaměřili na Evropu, abych přivezl medaili a ten měsíc mě nakonec úplně nevyšťavil a hodil jsem ke 22 metrům, takže tam něco zůstalo.

Kdy jste na tom byl psychicky nejhůře?
Když jsem dostal berle a zánět do celého kotníku, šlo mi to nahoru, měl jsem 39,5 horečky. Všichni ostatní závodili, chystali se na svět, já ležel a klepal se pod peřinou a nevěděl, jestli antibiotika zaberou. Když dostanete antibiotika, je to pro celý organismus taková blbá zátěž, protože pak odejde dynamika šíleným způsobem. Doufal jsem, že se to nestane. Řešil jsem s biochemiky, jak to podchytit, abych to ze sebe dostal co nejdříve.

Ve sportu se na kdyby nehraje, ale když jste se díval na mistrovství světě v Eugene, tak jak jste z postele viděl u televize své šance?
Těžko říct, jak by se mnou zamávala cesta. Pro nás větší to v letadle není úplně příjemné, k tomu ty posuny, pak tam byly problémy s klimatizací... Třeba bych nastydl a bylo by to o to horší. Podle výkonnosti bych ale asi okolo pátého šestého místa mohl být.

Samozřejmě jsem pak na Evropě chtěl v tu chvíli víc, ale když ochladla závodnická hlava, tak mi začalo docházet, že ještě začátkem července jsem měl berle. A když už nás vyhlašovali, tak mi zdravotní stav nedovolil připravit se na dva kvalitní závody v jeden den.

Kvalifikace byla extrémně jednoduchá, tam byla forma vidět, pak se ale člověk rozcvičí, jsou tam i nervy. Tak mi přijde, že večer mi trochu došlo. Dopoledne šlo všechno samo a tělo pak asi dostalo šok, že musím do toho maximálního zatížení dvakrát.

Pak jsem bojoval a bojoval, jako kdybych chtěl hodit 22,5 a ono to letělo na 21 metrů.

Všechno jsou to extrémně kvalitní koulaři, vysekl poklonu bronzový Staněk svým soupeřům

Číst článek

V kouli někdy rozhodují jen centimetry. Kde je ta hranice, kdy už si říkáte, že už to bylo málo?
Vždycky je to o aktuální formě. Když mám formu na 22, tak pro mě 21 metrů není v pohodě. Když začnu prvním pokusem 21, dá se na tom stavět, ale pak když se člověk trápí, tak je i za těch 21 rád.

Tuhle sezonu, když jsem se vracel po zranění, tak pro mě i 21,5 metru bylo málo, protože jsem věděl, co jsem naházel v tréninku. Než se s tím člověk srovná, tak mi díky zranění ujela půlka sezony a věděl jsem, že mám čtyři závody, abych hodil těch 22. Sice jsem hodil třeba 21,94, ale těch pár centimetrů tam chybí. Chtěl jsem to posunout, abych ten rozdíl minimalizoval, ale bohužel se to nepovedlo.

Jste schopen se v tréninku přibližovat ke svým maximálním výkonům?
Letos ano. Hážeme různými váhami koulí, od 6,8 kilo do 8 kilogramů. Na všech jsem si posunul osobní rekordy a závodní koulí jsem dal asi 21,75, takže to na trénink v 10 hodin ráno není úplně špatné. Pak bych měl ale přidat v závodě, což se nepovedlo, protože jsem asi moc chtěl.

Pojďme se vrátit k začátkům vaší kariéry. Kdy jste se rozhodl, že jako začínající atlet bude koule vaše hlavní disciplína?
Začínal jsem házet vším možným. Ze začátku to byl krikeťák, ale byly to nějaké dvojboje na závodech, takže jsem předtím musel běhat osmistovku. Tím, že jsem byl vedený všestranně, tak mi šel i docela oštěp i disk. Jediný, s čím jsem měl problém, bylo kladivo, protože to se točí jakoby přes patu a já mám spíš radši pohyb dopředu.

Rozhodl jsem se asi až v 21 letech, když jsem postupně zesiloval a koule mi začala jít nahoru. Pamatuji si, jak jsem tehdy probíhal maďarské tabulky, kde byly srovnané výkony, a rozhodoval se, jakou disciplínu mám kvalitnější, protože jsem měl vše skoro v rovině.

Nakonec se mi podařilo na nějakých závodech hodit koulí asi 18,6 metru, tak jsem si řekl, že zůstanu u koule.

Říkal jste, že jste házel krikeťákem. Kolik jste dokázal hodit?
Na základní škole jsem měl asi 70 metrů, potom jsem potkal Kubu Vadlejcha a ten hodil asi 110 metrů. Tak už jsem se pak nahlas nechlubil. Dostal jsem se pak ještě asi na 85 metrů, ale to už hrozilo riziko zranění.

Jedním z vašich trenéru byl Remigius Machura. Byl to právě on, kdo na vás přenesl nějaké svoje zkušenosti?
Ještě předtím jsem byl u trenére Rudolfa Mastíka, který mi asi vštípil vztah k atletice a pracovitost. U Remigia jsem se naučil spíš tvrdou práci a to, že když něco bolí, tak musíte pracovat dál.

Jak vlastně vypadá trénink koulaře? Z čeho se váš trénink skládá?
Záleží v jakou dobu. Teď třeba házíme vším možným, co najdeme. Máme takové sedmi až devítikilové buliny, jak tomu říkáme, to je takové závaží s ručkou. Tím pohazujeme na louce proti sobě, aby si organismus zvykl na zatížení a speciální sílu.

Taky hodně běháme, posilovna, tam děláme kruhové tréninky, které se postupně mění na vzpírání. Je to ale takové vzpírání, že chodíme třeba dřepy s malými pauzami, aby se organismus zafuňel v aktivitě a posílil se střed těla. Pak se přidávají váhy a ubírají opakování. Víceméně vše, co se dá na posílení těla.

I to běhání se pak zkracuje, teď třeba běháme padesátimetrové úseky do kopce. Pro nás je to zafunění, vytrvalostní sportovci by z toho asi neměli takový požitek, ale pro nás je důležitá ta dynamika, protože u nás ten pokus trvá vteřinu, takže nemusíme běhat dvoustovky, ale spíš padesátku, která se pak zkracuje třeba na třicítky. Čistě zaměřený trénink na dynamiku.

Mě právě zaujal ten běh, jak se dá se 130 kilogramy živé váhy běhat. Zajímala by mě nejdelší vzdálenost takových tréninků?
Jsou to spíš desítky metrů, ale opravdu je to naplno. Využíváme třeba i tahače, aby to bylo těžší, aby byla zátěž neustálá. Tělo musí být koncipované tak, aby bylo obratné a rychlé.

Jaké maximální váhy zvedáte v posilovně?
Mám operované koleno, křížový vaz, tak mi to nikdy moc nešlo. Na dřep mám 265 kilo, tam neustále bojuji s tím, abych měl na bench víc, ale to se mi nevede, protože ta mám 260 kilogramů. Trh mám 150, přemístění 180, za hlavou 205 kilogramů...

Kolik pomocníků musí v posilovně běhat okolo vás?
Teď mám naštěstí větší skupinu, takže jsou tři. Trenér za mnou a dva ze strany. Horší bylo, když jsem trénoval sám a měl jen trenéra, tak jsme museli shánět lidi okolo. Když pak třeba vezmete nějakého běžeckého trenéra, který neví, kdy zasáhnout, tak mi občas pokus přerušil. A to hrozí, že se zraním, když mě má zachránit. Mnohdy jsme pomoc odmítali.

Co doplňkové sporty jako cyklistika, plavání, lyžování a podobně. Můžete takové sporty vůbec dělat?
Když mám v sezoně mezi závody, tak kolo nepřipadá v úvahu. Jsem už vyladěný na maximální dynamiku a tím kolem bych to trochu rozstřelil, to už se mi párkrát stalo, že jsem pak házel hrozně.

Dříve jsem rád jezdil s bráchou na lyže, ale jak mi narostly ty nohy, tak jsem dostával hrozné křeče, že jsem ležel na sjezdovce a nemohl pokrčit nohy, protože jsem měl křeče ve stehnech. Teď hrajeme na rozdýchání s kluky beachvolejbal nebo nohejbal a hrozně nás to baví.

Pro každého sportovce je zdraví klíč k úspěchu. Co je vaše Achilleova pata, na co si musíte dávat pozor?
Dříve, nebo vlastně i teď, to jsou svalová poranění. Většinou jsem si něco natrhl při větším zatížení. Dříve to byly hamstringy, pak se to podařilo podchytit, ale ty svaly mám náchylnější. Musím dělat víc kompenzačních cvičení.

U koule pořád posilujete, nafukujete svaly, a pak je to o dynamice, takže když je sval nafouklý a vy potřebujete udělat škubnutí, tak se občas něco stane. Poslední dobou svaly dobrý, ale převzal to vaz, když jsem blbě došlápl, tak se natrhl.

Dávám si pozor na třísla, odstředivá síla na nohy je špatná, a když musíte nohu přitahovat a nakopávat, tak musí být dostatečně posílená.

Je něco, co s přibývajícími zkušenostmi děláte pro své zdraví navíc, než jste dělával jako začínající junior?
Asi víc zapojuju hlavu, když mě něco začne bolet. Dříve bych jel asi přes závit a vím, že teď už je to větší zodpovědnost za výkony. Když něco cítím, tak ne jít bezhlavě přes to, ale snažím se povolit a zacílit se na kompenzační cvičení.

Když potřebujete, aby svaly byly silné a kvalitní, tak musíte jíst kvalitní stravu. Máte svůj recept na to, abyste byl tréninkově v pohodě?
To se vyvíjelo. Zranění se eliminovala vyřazením různých fast foodů a tím, že do sebe šoupnete bagetu. Člověk nad tím musí přemýšlet, když chce podávat extrémní výkony a chce zůstat zdravý.

Nejím ale nic, co by se nedalo sehnat, jenom je to ve velkém množství. K snídani třeba pět vajíček, müsli s jogurtem, pečivo. Hodně zeleniny a masa samozřejmě. Už se mi osvědčilo, že z rostlinné bílkoviny to jde dobře dohnat makroživinami, ale pak se vytrácí taková ta zarputilost.

Na kouli potřebujete být takový divočejší a to bez masa a vajec nejde. V Africe se nám osvědčilo, že jsou dobré steaky

Takže čtyřsetgramový steak je pro vás to pravé?
No, zrovna v Africe jsme občas dali i kilogramový... A když se tam takhle rozjíme, tak je návrat do Čech pak trochu složitější. Ale je zase vidět, že to tam funguje.

Velkým tématem jsou doplňky výživy. Používáte je?
Asi bych si troufl říct, že už ne tolik. Snažím se to vyvážit tou stravou, je to lepší. A nějaké multivitamíny dohnat v kapslích. Že bych ale doma měl sklad, to zase ne.

V Česku i v Československu byli vždy skvělí vrhači. Jsou rady bývalých závodníků, jako byl Remigius Machura nebo Helena Fibingerová přenositelné do současné doby?
S Helenou Fibingerovou už delší dobu spolupracuji a pomáhá mi. Když jsem loni získal titul mistra Evropy v Toruni, tak to byla jediná akce, kde jsem měl medaili a nebyla u toho, protože byl covid. Jinak byla Helena vždy v hledišti vedle trenéra a i v průběhu sezony mi radí. Vždycky mi zavolá a řekne tohle nedělej, to jsem udělala tehdy blbě, tak se tomu vyhni.

Vy jste se letos stihl i oženit?
Přiznávám, teď už je to na prsteníčku i vidět. Stihl jsem to tajně, protože jsme nechtěli, aby nám to přerušily bulvární plátky.

Byla i svatební cesta?
My jsme to nechtěli nazývat úplně svatební cestou, protože už jsme spolu dlouho, ale byli jsme v Řecku a různě jsme procestovali ostrov.

K čemu vzhlížíte v sezoně krátkodobě a i s výhledem na letní sezonu 2023?
Krátkodobě bych měl obhajovat titul halového mistra Evropy v Istanbulu. Bylo by super, kdyby se to povedlo a medaili bych dovezl. Z těch dlouhodobějších je další velká akce mistrovství světa v Maďarsku a na to bych se chtěl připravit minimálně stejně jako letos, akorát bez toho zranění kotníku.

Vám se úplně nevydařila olympiáda v Tokiu. Paříž je za chvíli, je pro vás olympiáda dalším velký lákadlem?
Ano, velkým. Už když jsem byl v Riu, tak jsem si říkal, že se připravím a o to víc, ale budu k tomu muset přistupovat s větším s rozumem. Pokaždé když se řeklo olympiáda, tak jsem chtěl trénovat víc a tvrději a o to hůř to pak dopadlo, protože jsem se vždy zranil. Budu se muset připravit chytřeji.

Je to o zkušenostech, které jste prožil v těch předchozích přípravách?
Určitě ano, tak to má každý sportovec. Není to jen o výhrách, ale o tom, jak se z pádů a porážek poučí a jak je dokáže zúročit. Doufám, že když to bude konečně v Evropě a nebudou tam dlouhé přesuny, tak to konečně vyjde.

Kdo bude vašimi největšími soupeři?
V Evropě asi srbská a chorvatská část a taky silní Italové. Na světě to bude určitě Amerika, Brazílie a Nový Zéland.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít