Propad českého hokeje? ‚Stále se hraje na dvě brány, ale je to jiný hokej než v Naganu,‘ připomíná reportér

Příznivci sportu a konkrétně hokeje v Česku jsou zklamaní olympijským výsledkem hokejového týmu. Český tým prohrál v předkole vyřazovacího turnaje na olympiádě v Pekingu se Švýcarskem a poprvé v historii nepostoupil do čtvrtfinále v takto velkém turnaji. Petře, z hlediska českého hokeje je to skutečně tak zásadní milník? Láme se tu něco, nebo jak to vidíš ze své dlouhodobé perspektivy?
Je to nejhorší olympijský výsledek. Na tom se asi shodneme. Jestli se zrovna tímto výsledkem něco láme, to asi ukáže až budoucnost. Ale myslím si, že k tomu, že Češi jednou prostě nepostoupí do čtvrtfinále, se schyluje už několik let.

Několikrát se stalo, že český hokejový tým, ať už to bylo na mistrovství světa nebo na olympijských hrách, i když tam se to příliš nestávalo, tak měl namále, aby vůbec postoupil do čtvrtfinále. Z olympijských her se stalo dvakrát, že hráli Češi osmifinále: byl to Vancouver, bylo to Soči, postoupili, ale pak už přes čtvrtfinále neprošli. Přes čtvrtfinále prošli jen v Pchjongčchangu – a tam z toho bylo nakonec čtvrté místo.

Je to milník. Je to milník prostě v tom, že je to nejhorší výsledek historie českého hokeje i československého. Nikdy neskončili čeští hokejisté před branami čtvrtfinále nebo pod osmým místem.

Proč je to takový problém, Petře? Proč zrovna u hokeje to je tak zásadní zpráva?
Jsme hokejový národ. Hokej je pro nás národním sportem. A jsme namlsáni. Prostě jsme namlsáni přelomem tisíciletí od roku 1996. Vezměme si, kolik těch úspěchů bylo:

Třikrát mistři světa, vítězové olympijských her, pravidelně se vozily medaile. Je to deset let zpátky, ale prostě hokejový národ to pořád vidí. A hráči, kteří vozili medaile, pár z nich stále ještě hraje, viz Jaromír Jágr, padesátiletý borec, který pořád hraje. Ale on byl u všech úspěchů.

I generace mladších fanoušků pořád vidí Jaromíra Jágra, od svých otců slyší: „Podívej, to je nejlepší hráč světa.“ Takže je to v nás zakořeněno. Hokej je od 40. let naším národním sportem, a proto se tak řeší neúspěchy.

Zásadní hokejový moment, ke kterému se fanoušci ledního sportu i sami sportovci vztahují, je vítězství v olympijském turnaji v Naganu v roce 1998. Tam byl právě i tebou zmiňovaný Jaromír Jágr i další tehdejší hvězdy. Petře, můžeš nám jen připomenout, abychom si udělali nějakou představu, odkud kam se český hokej vyvíjí, co se tehdy v Naganu stalo, co dovedlo český tým až na vrchol?
Musíme si uvědomit, že Nagano byl milník pro světový hokej, protože to bylo vůbec poprvé, kdy jeli na olympijské hry hráči kanadsko-americké NHL.

Byl to nejkvalitnější turnaj do té doby hraný. Předtím se hrály třeba Světové poháry. Se Světovým pohárem je to hodně spjaté, protože Češi do Nagana odjížděli po výprasku na Světovém poháru. Vzpomeňme na porážku s Německem 1:7.

Tam se říkalo, že Češi jedou opravdu pro obrovský výprask do Nagana. Takže tam jeli v roli naprostých outsiderů. Jasnými favority byly Kanada, Spojené státy, za nimi hvězdami nabité Finsko, Rusko, ale i Švédsko mělo neuvěřitelně silný kádr. Vezměte si, že za Kanadu hrál Wayne Gretzky, Eric Lindros. To byly opravdu obrovské hvězdy tehdejšího hokeje.

Přijeli tam Češi s mladým nebo ve středním věku hrajícím Jaromírem Jágrem, s veteránem Vladimírem Růžičkou, neskutečným Dominikem Haškem. A vytvořila se tam neuvěřitelná parta. Hašek, tomu nešlo dát gól ani na tréninku. Takže byla to svým způsobem, nechci říct, náhoda, protože hokej v podání českého týmu nebyl zas tak pohledný. Ale byl velice účelný.

Češi tam zaskočili všechny největší favority. Ano, je to milník pro český hokej…

…protože tam se právě ukázalo to, co v následujících letech pak přicházelo: že i tato malá země dokáže postavit naprosto konkurenceschopný tým, který dokáže vyhrávat. Ta generace si to uvědomila, byla neuvěřitelně hokejově vybavená. Měli jsme opravdu neskutečnou škálu talentů.

Ve světě a v NHL hrála spousta hráčů, takže bylo z čeho vybírat. A český hokej potom sbíral jeden vavřín za druhým – od 1996 od Vídně, až do roku 2005 to byl jeden úspěch za druhým. Vlastně 2006 ještě byl bronz na olympijských hrách v Turíně, takže úspěchy jedné generace. Ale asi to „jedné generace“ je potřeba hodně vytučnit a podtrhnout.

Můžeme se zamyslet nad tím, co se dělo s českým hokejem potom od Nagana dál. Zmiňuješ, že tam úspěchy byly, ale generace zkušených hráčů, kteří tehdy v reprezentačním týmu byli – Hašek, Jágr, Procházka, Růžička a další, tak ta generace postupně odcházela. Proč se je nepovedlo nahradit?
Ta generace vlastně pokračovala, protože Hašek s Růžičkou dobře, v Naganu už byli de facto ve vyšším věku, ale Jágr byl na vrcholu své kariéry. To samé Patera, Procházka, Reichl, Straka… to byli hráči, kteří ještě další léta mohli hrát a hráli na největší světové úrovni.

Hráli NHL pravidelně, patřili tam do prvních útočných řad, byli lídry týmů v zámoří. Ale pak už ti hráči neodcházeli do NHL. Už NHL tolik netoužilo po hráčích z České republiky, protože takový objem talentu už tady nebyl.

Takže najednou neměla starší generace koho k sobě přibírat, kdo by byl konkurenceschopný a kdo by dokázal hrát hokej na podobné úrovni, kam se v tu chvíli ve světě vyvíjel?
Takto – pořád vždy a dodneška jsou talenti, ale už jich není tolik. Když to vezmu postupně, tak přicházeli takoví hráči jako David Pastrňák, jako Tomáš Hertl, jako Nečas. To jsou hráči, kteří budou táhnout českou reprezentaci nebo český hokej, ale už jich není tolik.

Protože kdybychom spočítali opravdu hráče v 90. letech a na začátku nového tisíciletí, kolik českých hráčů hrálo v NHL, ale hlavně hráli tam důležitou roli v jednotlivých týmech. To je nutné podotknout, protože dnes je jich tam méně, ale je hodně málo těch, kteří hrají v jednotlivých týmech důležitou roli, chodí na přesilovky, rozhodují zápasy, jsou prvními obránci.

Máme tam velmi dobré gólmany. Ale brankářská škola – asi i proto, že je to méně lidí –, tak prostě stále má ve světě zvuk, ale počet hráčů a jejich role, to se obrovsky změnilo oproti 90. letům.

Můžeš nám, Petře, vysvětlit a popsat, jak se, řekněme, od Nagana, od kterého uplynulo 24 let, změnila samotná hra, samotný hokej jako takový, kam se nejsilnější týmy – Kanada, Spojené státy, Finsko, Švédsko – posunuly herně?
Hokej se neuvěřitelně zrychlil. Už to není takové převážení kotouče a nahození o mantinel. Zvýšila se rychlost, agresivita i síla hráčů. A je to prakticky v každém sportu. Když to vezmeme i u basketbalu i u volejbalu nebo u všech kolektivních sportů – i u fotbalu – hra se neuvěřitelně zrychlila. Fyzické předpoklady hráčů jsou o poznání vyšší.

Za druhé, také se trošku jinak trénuje. Je tam spousta věcí, které trénink doprovází. Od rekonvalescence, ale i přes individuální práci – techniky, silová příprava. Hráči se vyvíjí a celý hokej s tím samozřejmě postupuje. Hra je prostě rychlejší, techničtější, neřekl bych, že tvrdší. Samozřejmě i pravidla se upravují tak, aby chránila největší hvězdy. Takže už se trestají i věci, které se dříve netrestaly. Hákování nebo zdržování hry tím, že hráče obejmu. To už se vymýtilo, to se píská. To znamená, že to hráči nepoužívají.

Kdo chce uspět v dnešním hokeji, tak musí být opravdu velice dobře atleticky připraven, musí mít fantastické bruslení. Když srovnáme třeba Wayna Gretzkého, který je dosud největší ikonou světového hokeje, je to historicky hráč, který posbíral v NHL nejvíce bodů. A postavili byste ho do dnešní doby, tak by ho takový Connor McDavid úplně strčil do kapsy.

Protože ti hráči jsou – McDavid je aktuálně nejlepší. Gretzky byl historicky nejlepší – úplně jiné somatotypy.

Přesně na tom se dá doložit, jak se hokej změnil. Už to není to pomalé stání za bránou a čekání na to, komu přihraju přesně puk – to byl Wayne Gretzky. Nebo vyjedu z brány a nikdo mě neatakuje zpoza brány. Ale McDavid, to je krasobruslař, to je fantastický způsob bruslení – v rychlosti, neuvěřitelně technické finesy jak s hokejkou, tak právě s bruslemi.

Když se fanoušek hokeje zaměří a bude se dívat jen McDavidovi na nohy, tak on bruslí úplně jinak, než jak bruslili naši slavní hráči, ale třeba i Wayne Gretzky, Mario Lemieux. Doba je úplně někde jinde. Hokej je jiný. Ano, hraje se pořád na dvě branky, ale je prostě úplně jiný.

Takže se i hokeji stalo to, co jiným sportům. Teď se o tom mluvilo hlavně v souvislosti se zimními sporty a olympiádou, že se mění tréninkové metody, sportovcům přibývá třeba svalová hmota, a tím pádem se úplně mění samotný výkon sportu?
Je to tak. Individuální dovednosti se opravdu trénují celoročně, což je také jedna z příčin toho, že český hokej nedosahuje kvalit toho světového. Protože když se podívám na hráče, kterému je osmnáct dvacet let a bude hrát v extralize, tak si sám od sebe nepřidá.

Když odejde na stáž do zahraničí, do Finska, nejlépe do zámoří, vrátí se, třeba v létě, tak každý den půjde trénovat. Ale když byl tady, tak to nedělal. Znění se mu i mentalita, přístup. Ale hráči ze zámoří, ze severu, tak to dělají odmalinka. To není dril, to je to, že už to mají zažité, mají to v akademiích, ty děti se tak vychovávají odmalinka k tomu sportu, že když něco dělám, tak to prostě dělám pořádně.

Nemohu do něčeho investovat čas, pokud čas nevyplním naplno. Takže náplň tréninku není jen, že půjdu od desíti do dvanácti na led, tam splním všechno to, co mi trenér řekne. On mi neřekne půl slova proti. Ale ještě tomu musím dát něco navíc. A to se tady úplně neděje.

To už zabrušujeme do důvodů, proč se Česku nedaří držet se světovým vývojem krok. Rozumím tomu, že to bude určitě soubor mnoha různých aspektů. Na jeden z nich jsme tu už narazili. Pojďme to zkusit shrnout, Petře. Kdybys měl zkusit nejdříve odříkat, co všechno za tím může být, a potom se můžeme pustit do rozboru jednotlivých věcí. Je to otázka financí, je to otázka výchovy mladých talentů atd. Co všechno za faktory hraje roli?
Jde o to, že od rozpadu federace, od změny režimu u nás, tak hledáme, jak bychom to mohli dělat, a hledáme to v zahraničí. Nejprve jsme chtěli okopírovat švédský styl, pak zámořský, pak zase finský, pak ruskou školu. Ale český hokej je jiný a měl by najít i svoji cestu. A za těch 30 let se nenašla. To zaprvé. To jsou tréninkové metody.

Zadruhé, a to je vůbec úplně to nejzásadnější – a není to jen o hokeji, ale o všech kolektivních sportech, možná i u individuálních –, prostě chybí podpora státu, od školství. Nechci vůbec na tu dobu nějak vzpomínat, ale jaké to tady bylo před rokem 1989 – byly sportovní školy. Byly to talentové školy – člověk, který měl nějaký talent, tak si ho škola vybrala, protože měli své – řeknu to asi špatně – skauty.

Prostě jezdili po školách, byly různé souboje a zápasy, tam si vybírali talenty, udělali talentové zkoušky a šli do sportovní školy od šesté třeba do deváté třídy. A měli tam návaznost na trénink. Vozili je už ze školy na tréninky. To znamená, že rodiče se o ně vůbec nemuseli starat. Zadruhé měly děti tehdy možnost se setkávat se svými vrstevníky třeba na ulici, kam chodily hrát hokej, kam chodily hrát volejbal. Ulice je utvářela, protože ne každý osmiletý chlapec si vyskočil na dvanáctiletého. Ulice je už utvářela pro kolektivní sport.

Dnes by to měla suplovat škola, školství, které se sportem přestalo být provázané od základních přes střední až po vysoké školy. Vůbec se neohlížím do zámoří, protože tam je školství se sportem úplně jinak provázané. To by tady vůbec nešlo udělat.

Ale když se podívám třeba do Finska, jak hokejové týmy jsou provázány s místními školami a je to spádová oblast, že si stáhnou talenty z širokého okolí, ale není to zase tak široké okolí, je to v dojezdové vzdálenosti, aby to nezatížilo rodiče. Aby tam dítě vezli a nijak je to časově nezatížilo. Protože každý sport je pro rodiče samozřejmě velice časově nákladný. To není úplně o financích.

Hokej není drahá věc, co se týče pořízení výbavy, protože tu každé dítě de facto dostává v klubech, ale je to neuvěřitelně časově náročné pro rodiče. Záleží na tom, jestli rodiče chtějí vést potomka ke sportu a jestli do toho chtějí investovat čas. Odvézt ho ráno do školy nebo na trénink, ale z tréninku zase do školy – to už rodič nedá. To znamená, že to musí být opravdu provázané se školstvím.

Myslím si, že je opravdu velká chyba, že jsme zrušili tréninková střediska mládeže, které byly nadstavbou školní výchovy provázané s kluby. To jde ruku v ruce. Svazy se to teď snaží dělat na vlastní pěst: jsou tady fotbalové akademie, hokejové akademie. Ale nejsou udělané tak, jak to bylo dříve.

Tudíž zase je to velký tlak na rodiče, aby do toho investovali čas. V současné době úplně třeba nemám čas na to, abych každý den vozil dítě na zimní stadion a pak do školy. To si myslím, že takových lidí moc v dnešní době není.

Takže břímě se přesouvá na individuální rodiny, namísto toho, aby tam byla třeba nějaká systémová pomoc nebo systémová organizace.
Ano. Tady si myslím, že by měl pomoci stát. Není to úplně o financích, to je o tom vymyslet to tak a spolupracovat – školy nebo školství se sportem, byť to bylo jedno ministerstvo, ale vždy to bylo upozaďované. Přitom všichni to vědí, výzkumy existují – jedna koruna vložená do sportu se desetkrát vrátí tím, že ji nemusím vynaložit ve zdravotnictví. Ale to jsou takové řeči, na které ale nikdo moc neslyší těch 30 let. Teď se nebavíme jen o hokeji, to je sport celkově.

Když zůstaneme ještě u hokeje a u různých rovin, které mohly přispět k tomu, že se hokejovému týmu teď na olympiádě v Pekingu nezadařilo, jedna z rovin byla čistě už reprezentační – a sice obsazení reprezentačního týmu, konkrétně trenérského postu. Hned po prohře národního týmu se rozběhla debata o možné výměně trenéra Pešána. Mohl by takový krok pomoct, anebo budou potřeba podle tebe hlubší opatření, aby se český hokej zařadil mezi světovou špičku nebo vůbec měl šanci na to pomýšlet?
Filip Pešán by měl skončit. Je to prostě nejhorší výsledek, který český hokej zaznamenal. Ale výměnou Filipa Pešána za někoho jiného se rozhodně problémy nevyřeší.

Jsem docela rád, že Filip Pešán nepřišel po zápase se Švýcarskem a neřekl: „Rezignuji.“ Za mě by to byla póza. Někdo říká, že by to bylo chlapské, ale já si to nemyslím. Ať si kdo chce, co chce, Filip Pešán to za mě udělal dobře. Nechme to na nějaký čas. Za dva za tři dny si nad tím sednu, zanalyzuji si to, předložím to výkonnému výboru a ten ať rozhodne.

Ano, výkonný výbor českého hokeje rozhodne o tom, jestli Filip Pešán bude dále pokračovat u české reprezentace v roli hlavního trenéra, nebo ne.

Za mě by to bylo špatně, kdyby Filip Pešán zůstal, protože tým, vůbec český hokej na reprezentační úrovni musí dostat nějaký impulz. Tím impulzem by měl být jiný trenér. Kdo to bude? To je zase otázka na velkou debatu.

Ale ať už tam přijde zahraniční trenér nebo některá z hvězd minulosti, třeba Pavel Patera nebo Václav Varaďa nebo někdo z velkých hráčů minulosti, kteří by mohli nějakým způsobem mít u hráčů respekt… Ale on ho má i Filip Pešán. Nakonec měl tam u sebe asistenty Jaroslava Špačka, Martina Straku, olympijské vítěze z Nagana.

Takže nabudit tým? Nevím, je to o delší práci s českým hokejem jako komplet. Teď jde o to, jestli by nebylo lepší se zaměřit a jít klubovou cestou ze zámoří – pojďme nehledět na výsledky a tvořme tým. Tvořme ho rok dva tři. A za pět let by se měl dostavit výsledek. V NHL prostě přebudovávají tým, mají přestavbu týmu, čtyři roky je jim jedno, jestli postoupí do play-off. Ale pátý rok už chtějí výsledky. Mají čas na to tým vytvořit.

Myslím si, že s reprezentací… nevím, jestli je to možné. Jeden úspěch může přijít třeba hned na mistrovství světa pod novým trenérem. Ve Finsku mohou Češi získat medaili, protože ono je to někdy opravdu jen o detailech.

Na „kdyby“ se nehraje, ale kdyby Čechům uznali první gól, kdyby se neodrazil kotouč, ze kterého dali Švýcaři na 2:1, od rozhodčího, tak by to třeba dopadlo jinak.

Třeba by už se dnes Češi chystali i na semifinále. To jsou spekulace. Spekulací je i to, jestli trenér dokáže se stávajícími hráči rychle získat medaili. Ano, může, ale dlouhodobě ne.

Celou dobu tu mluvíme v podstatě hlavně o mužském hokeji. Když uděláme malou odbočku k ženskému hokeji, na pekingské olympiádě se poprvé představila česká ženská reprezentace. Dá se alespoň v ženském hokeji mluvit o tom, že Česko by mohlo mířit nahoru v rámci poměřování se zbytkem světa?
Ono tam už zamířilo. Protože když jsem tyto dámy viděl hrát před dvěma roky, tak bych nikdy neřekl, že se mohou takovým způsobem posunout.

Tady je velká osobnost trenéra Paciny, protože on s těmi děvčaty začal pracovat opravdu na profesionální úrovni.

Ony pořád odpovídaly: „Musíme se soustředit na svou hru.“ Jenomže tu hru opravdu umí, nastudovaly ji, a teď jsou konkurenceschopné. Hrály nejvyrovnanější zápas se Spojenými státy, mimo Kanady, ze všech týmů, které tady hrály. Bylo to ve čtvrtfinále olympijských her.

To, že jim některé zápasy nevyšly, a právě nehrály tam tu svoji hru? To může být také nervozita, protože vezměte si, že tyto holky hrály na olympiádě vůbec poprvé v historii, poprvé v historii tam hrál český hokej.

Já bych si hrozně přál, aby zrovna tento úspěch českých hokejistek udělal boom i v tom, že se malé holčičky budou hlásit na hokej, že základna ženského hokeje bude větší. On je to trošku jiný hokej, ale je to budoucnost ženského hokeje – právě tento přístup Paciny a jeho realizačního týmu. Musím říct, že i kompletního realizačního týmu. Protože přístup třeba, jaký měly děvčata a trenéři k médiím, to bylo vynikající.

Petře, na závěr, je vůbec reálné, aby země velikosti Česka, která má, jak jsi to zmiňoval, menší hokejovou základnu, omezenější zdroje, aby dlouhodobě dokázala držet krok s velkými hokejovými mocnostmi, vidíš v zahraničí nějaký příklad, kde to jde?
Vidím třeba Švýcarsko. Ti pracují s hokejisty opravdu dlouhá léta. Když se podíváme do historie švýcarského hokeje, tak ve 30., ve 40. letech patřili mezi úplnou světovou špičku. Pak se švýcarský hokej vytratil, nehráli ani skupinu A mistrovství světa.

Ale začali pracovat s mládeží, mládež byla podporována, školství je tam parádně provázáno se sportovními kluby. Tečou tam samozřejmě velké peníze. A podívejme se na Švýcary dnes. Podívejme se, kolik jich hraje v NHL, jaký mají tým tady na olympijských hrách, mají jedničku předminulého draftu Hischiera, který je opravdu velkou hvězdou světového formátu. Roman Josi, to je obránce, o kterém se nám teď v současnosti asi jen zdá.

Takže třeba švýcarský model. Ale nebral bych si úplně švýcarský model jako mustr. Prostě jde to i v malém národě to dokázat. My máme jednu výhodu třeba proti Švýcarům – u nás je opravdu hokej národním sportem.

A proto děti, byť budou chodit v menší míře, ale když je dostaneme od tabletů a počítačů – což je velký problém vůbec dostat přes tato lákadla děti ke sportování –, tak k hokeji přijdou, pokud budou mít podmínky takové, které ustojí rodiče časově i finančně, tak si myslím, že to může být v budoucnu dobré.