Do studia Radiožurnálu Sport přijal pozvání hráč a trenér baseballu Jakub Sládek, který má zkušenosti s hraním v Americe, Německu, ale i Japonsku. Objev roku 2021 si v pořadu Na place s moderátorem Ladislavem Hamplem povídal o vystoupení českých baseballistů na prestižním World Baseball Classic, ale také o základních pravidlech specifického sportu.

Tento článek je více než rok starý.

Praha 18:28 19. března 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak se ti líbilo vystoupení českých baseballistů na mezinárodním turnaji World Baseball Classic, který proběhl v Japonsku? K čemu bys účast českého týmu přirovnal?
Ten turnaj můžeme připodobnit k olympiádě. On vlastně vznikl na základě toho, že se baseball stáhl z olympijských her a byla to víceméně odpověď na to, aby si mohli zahrát ti nejlepší z nejlepších. Proto turnaj pořádá MLB, aby mohla uvolnit hvězdy a stalo se z toho mistrovství světa, které chceme. Dříve se mistrovství světa odehrávalo, ale bez největších hvězd. Dnes si vítěz WBC může hrdě nosit titul mistrů světa.

Jak velkým úspěchem je setrvání mezi účastníky pro rok 2026?
Už jen kvalifikovat se byl úspěch. To byla málo očekávaná věc, takže malý zápas se už odehrál loni na podzim. Teď bylo klíčové zajistit si účast v dalším ročníku WBC, což znamená mnohem větší příliv peněž a dalších výhod pro hráče. To, že se to podařilo hned prvním zápasem proti Číně, tak tenhle zápas rozhodl, že příště nebudeme muset do kvalifikace. Dalším úspěchem bylo, že se nám podařilo s každým z těch týmů, a byly to týmy ze světové trojky, hrát vyrovnané zápasy. Ještě v půlce utkání to bylo nad očekávání a s Austrálií to mohlo také dopadnout na obě strany.

Takže něco podobného, jako když se basketbalové reprezentaci podařilo dostat na olympiádu?
Zhruba tak. Dělali jsme si z toho legraci, že nám to připomínalo Kokosy na sněhu.

Pro hráče to znamená nejen prestiž, ale i třeba možnosti přestupu?
Už se to i děje. Kontaktovali mě týmy z Japonska, jestli by se mohly propojit s nějakými hráči. Rozpoutal se zájem o naše mladé hvězdy, jestli jít na školu nebo do profesionálního baseballu. Kluci byli na očích, byli na očích milionu lidí a ukázali, že to skutečně umí, což je klíčové. Statistiky z takového turnaje mají velkou váhu a když hráč ukáže, že to umí prodat na takovém turnaji, kde hrají proti největším hráčům světa, tak není důvod jim nedat šanci do profesionálního baseballu. Statistiky z Evropy neberou tak adekvátně. Zaplaťpánbůh za to.

Jak náročná byla ta kvalifikace na turnaj?
Začalo to docela hořce. Se Španělskem to skončilo porážkou 21:7. Španělé pak byli horkými favority celého turnaje, tak začali skvěle, ale závěr už tolik nehráli a naopak náš tým se do toho pustil a v závěru, nejen, že neumožnil, aby byl zápas předčasně ukončen v sedmé směně, ale došli až do konce, padlo pár homerunů a uvědomili si, že se s nimi hrát dá. Závěr se povedl více našemu týmu a dodal jim kuráž do dalších zápasů. Pak už to bylo takové, že se musí vyhrát každý zápas, to se naštěstí povedlo a pak v tom reparátu už to dopadlo, jak všichni víme.

Sedm hráčů má na to hrát MLB, myslí si trenér baseballistů Chadim. V Americe by slávu vytěžili

Číst článek

Jak velký rozdíl je mezi českou reprezentací a těmi ostatními?
Když to řeknu v číslech, tak výplata jednoho hráče v japonském týmu je zhruba třičtvrtě miliardy korun ročně. Kdyby se naši kluci poskládali dohromady a krát deset, tak ani tak by na to nedosáhli. Shohei Ohtani má 30 milionů dolarů za sezonu. Pak jsou rozdíly v počtu utkání, protože MLB hraje 162 zápasů ročně, sezona v české extralize dosahuje asi 50 zápasů plus nějaké play-off.

Bylo na WBC nějaké překvapení?
Překvapení bylo každý den, kdy favorité nepotvrdili roli favoritů. Amerika, která má svůj dream team, tak v životě neměla tým postavený čistě z all star hvězd. V prvním zápase dostala od Mexika 1:7. Stejně tak zaskočila Austrálie Koreu, Kubánci dvakrát prohráli a to jsou výsledky, které se neočekávaly. Je to nejnabitější turnaj, co kdy byl. Ukazuje to na sílu baseballu, že ve světové šestnáctce může kdokoliv porazit kohokoliv. Jsou tam skupiny smrti. Ve skupině A bylo pět týmů a všech pět týmů skončilo se dvěma výhrami a dvěma porážkami, což je rarita. Rozhodovalo se na základě vzájemných zápasů a součtů doběhů soupeře na počet outů. Jeden z nich si tedy bude muset příští rok zahrát kvalifikaci.

Koho favorizuješ do finále?
Nerad se mýlím. Fandím Japonsku, mám k ním citovou vazbu z minulosti. Američané se očekávají, že by neměli prohrát a tohle by tedy mohl být finálový zápas. Mají do toho ale co mluvit týmy z Venezuely, Dominikánské republiky, uvidíme.

WBC se koná popáté. Uděluje se i cena pro nejužitečnějšího hráče turnaje a zpravidla ji vyhraje první nadhazovač vítězného týmu. V roce 2013 ji ale získal Robinson Canó z Dominikánské republiky, což byl druhý metař. Jak se tohle stane?
Pokud ten zápas je relativně vyrovnaný a rozhodne ho někdo svými odpaly, tak to je ta fáze, kdy hráč dostane hráč cenu pro nejužitečnějšího hráče turnaje. Pokud zápas skončí 1 nebo 2:0 a skutečně to v uvozovkách vyháže nadhazovač, není důvod dát cenu někomu jinému. Jestli zápas skončí 10:6 a z toho dal osm bodů jeden pálkař svými odpaly, tak cenu zaslouží on. V baseballu je to tak, že těch devět hráčů v poli jde zároveň na pálku, což je rozdíl proti americkému fotbalu, kde jsou týmy útok a obrana rozdílné. Jediné, kdo má výjimku je nadhazovač, protože pokud byl někdo dobrý, tak se házelo na něj, aby ho zranili Dnes je hráč pod ochranou a místo něho přijde dobrý pálkař a nemusí být tak dobrý v obraně. I hráč z obrany prostě chodí na pálku.

A ty jsi hrál na jakém postu?
Celý život jsem strávil ve vnitřním poli, kariéru jsem končil na první metě. V mládí jsem nadhazoval, hrál spojku, když jsem šel hrát profi, tak jsem šel na třetí metu. Ono zase tolik dvoumetrových třetích metařů nebo spojek neexistuje, takže nejlepší pozice pro nás na první metě, kdy máme rozsah vysoký. Pořád máme šanci to chytit oproti menším prvním metařům.

Jak si vlastně začal s baseballem?
Měl jsem poměrně těžké začátky, měl jsem astma a alergie. Ujet půlkilometru na kole byl maraton. Můj táta se tehdy rozhodl, že společně s naší alergoložkou udělají maximum. Jezdili jsme do solných jeskyní a ozdravných pobytů. Každý den jsme s tátou po škole jezdili mimo Prahu a sportovali. Bavili mě všechny sporty. Chodili jsme se dívat na Spartu, abych mohl dobře dýchat led, tak jsem vždy chtěl hrát hokej. To jsem miloval. Zkusil jsem si i za Duklu fotbal, všechno mi šlo, protože jsem to měl nakoukané. Táta hrával basket. Já jsem šel do sportovní třídy, tam byla atletická třída a díky Standovi Plecitému se z ní stala baseballová třída a tam mi to tak nešlo, abych to řekl slušně. Nepatřil jsem k těm nejlepším. Moje povaha je taková, že musím vyhrávat, takže jsem začal makat a dostal jsem se do hlavního týmu Kotlářky. Bylo to díky svému kamarádovi, tomu to šlo a trenér ho chtěl, ale on řekl, že když nepůjdu já, tak že on taky nepůjde. Tímhle jsem se dostal k baseballu. Skutečně jsem dřel a během roku jsem se pak dostal do reprezentace.

Jsou nějaké věci v pravidlech, které jsou složitější a je těžší se v nich orientovat?
Ta základní pravidla jsou poměrně jednoduchá. Většina fanoušků má pocit, že baseball nemohou sledovat, protože neznají pravidla. Během deseti minut se to dá ale vysvětlit a pak už poznají všechno dění. Máme obranu, ta má tři outy na to, aby zastavila útok a pak se střídají. Takto se střídají devětkrát. Způsob outování je třeba tím, že pokud hodí míček třikrát do zóny, která je na domácí metě s pálkařem, tak je to strike-out. Pokud pálkař odpálí do vzduchu a je zachyceno ze vzduchu, je to druhý způsob outování. Třetí způsob je, když pálkař odpálí do země a přihodí se na první metu dříve, než on tam doběhne. Pak je způsob mezi metami, kdy je tečován míčem od vnitřních polařů. Takhle se tam hráči snaží posouvat a skórovat a počítá se bod, když oběhnou všechny čtyři mety. Home run je, když se to odpálí až za plot.

Pravidlo, které je neobvyklé, tak pokud je obsazena první, druhá meta a někdo odpálí hodně vysoký míček ve vnitřním poli, tak kvůli ochraně běžců, vznikne infield fly, protože polař by si mohl stoupnout pod něj a na poslední chvíli uhnout, běžci by zůstali u met a on by zahrál všechny tři outy. V tu chvíli je pálkař automaticky out, i když ještě není zachycen míček.

A co to pravidlo 65 nadhozů pro jednoho nadhazovače?
Vzhledem k tomu, že hráči pobírají 30-40 milionů dolarů ročně, tak si jako majitel klubu nemůžeš dovolit poslat hráče někam, kde se zraní a sezonu nedohraje. Hráči jsou krytí smlouvou a i přes to, že jsou zranění, tak peníze dostanou. To, že jdou na WBC turnaj je tedy obrovský risk. Sezona se hraje od dubna do října a teď se hrají přátelské zápasy, aby se týmy rozehrály.

Kolik je těch přípravných zápasů?
Kolem třiceti, pak v sezoně 160 zápasů. Pak ještě play-off a to končí v říjnu a může se protáhnout až do začátku listopadu. Majitelé klubů potřebují, aby hráči byli čerství na play-off část a ne teď na začátku sezony. Pro nadhazovače platí nějaký limit kolem 100 nadhozů, kdy by se měl udržet zdravý. Vše, co je nad 100 nadhozů, tak může mít velkou zátěž na loket a rameno. Teď mají 30 nadhozů, aby mohli házet druhý den. Pokud hodí více, než 30 a je to přes 50, přičemž 65 je pro základní část limit, tak musí čtyři dny odpočívat. Trenéři s tím musí kalkulovat, koho vytáhnout. V play-off už je to 80 a na finálový zápas už je limit 100 nadhozů.

Takže čtvrtý pálkař v pořadí musí být ten nejšikovnější, co to pošle za plot, aby byly čtyři body. Chápu to správně?
Hráči, kteří jsou na začátku line-upu mají většinou vysokou úspěšnost v dostávání se na mety a třetí a čtvrtý a  jsou tam od toho, aby hráče stahovali. Konec line-upu pátý je většinou slabší, ale není to pravidlem, prostě to tak bývá. Line-up zůstává stejný po celou dobu zápasu, nedá se měnit. Dá se měnit kus za kus, ale pořadí těch devíti zůstává neustále stejné.

Proti tomu se staví line-up nadhazovačů, kteří jsou proti, ne?
Proti španělským týmům se hodně staví techničtí nadhazovači, kteří prokládají točenými a pomalými nadhozy, protože latinské země mají rády rychlost sílu. Když jim tam člověk motá hlavu, tak se velice často utrhnou a nevydrží to. Naopak koncentrované země, jako je Japonsko, na ně naopak platí velká rychlost, protože jsou zvyklí na technické nadhozy. Levák pálkař to má těžší proti levákům nadhazovačům a naopak. Je to i součást zápasu, kdy se mění taktika a nechá se tam startér, ať vydrží co nejdéle a pak přicházejí relieveři, kteří už mají zastavit útok soupeře.

Kolik je druhů technických nadhozů?
Typů nadhozů je tuším asi 11 nebo 13. Ne, že by někdo používal všechny, ale abychom si vyjmenovali ty základní. Jsou míčky, co padají shora dolů, pak zahýbají do strany, nebo na druhou stranu. Pak jsou míčky, které hodíte stejně jako rovný rychlý, ale pak se zpomalí. Pak jsou míčky, co se netočí, ale plují vzduchem, tak  na poslední chvíli. Nepříjemné na pálení. Na té dřevěné pálce je místo zhruba pěti až deseti centimetrů, když to pálkař trefí, tak to letí daleko a všechno ostatní mu pálku zlomí nebo se z toho stane neúspěšný odpal. Už jen malý posun v závěru pak může rozhodnout mezi tím, jestli pálkař pošle míček daleko za plot, nebo to jen sklepne. Lítá to kolem 150 kilometrů za hodinu. Na 18,5 metru je to vypočítané zhruba na 0,4 sekundy, což není ani mrknutí oka. Není čas ani přemýšlet, musí se reagovat a proto tolik opakování, tréninku. Ti nejlepší na světě prostě holt už jako kdyby viděli do budoucnosti a dokážou si vypočítat, kde míček skončí a proto jsou tak úspěšní.

Co říká trenér, když jde na kopec? Proč tam vlastně jde?
Důvodů může být několik. Když tam jde trenér nadhazovačů, může jít nadhazovače zklidnit, může jít dát čas rozházet se dalšímu nadhazovači. Může být i třeba střídání, když přijde do hry nový pálkař a on nadhazovači přijde říct taktiku, jak na něj nadhazovat. Jakmile přijde na kopec hlavní trenér, tak většinou už jde jen pogratulovat a poděkovat a předá míček dalšímu nadhazovači.

Pak jsou ale trenéři na první a třetí metě. Ti mají za úkol co?
Všeobecně asi nejpodivnější pro ostatní sporty může být to, že trenéři mají stejné oblečení jako hráči, protože jsou součástí zápasu. Naši trenéři pomáhají ve hře a mají k tomu pozici. U první a u třetí mety, když člověk běží, tak neví, co se děje za ním, takže ten trenér mu říká, jestli má běžet dál a nebo se zastavit. Další funkci má trenér je taktika, jestli se bude hrát zkrácený balon, jestli se bude krást meta a do toho pálit. To se předává pomocí signálů, pomocí dotyků na čepici, na těle. Tím se určuje taktika útoku.

Je toho takticky tolik, že by to hráči neudrželi v hlavě?
Asi ano, dává se možnost člověku soustředit se na daný okamžik. Na lavičce je trenér pálkařů, který pomáhá, trenér nadhazovačů a dneska už jsou třeba i bench-couchové, kteří se starají o to, aby byl člověk dobře naladěn. Jsou to vlastně pozice mentálních koučů, sledují hráče, aby byl psychicky v klidu, jestli si věří nebo ne a jsou schopni ho dostat do akce. Je to pozice, která není moc vidět, ale velice důležitá. Hráči na světové úrovni jsou famózní všichni, ale psychika pak rozhoduje, jestli to umí prodat. Tihle trenéři tomu velice přidávají, hráči si to užívají a jdou se pak ukázat v tom nejlepším světle.

S nadhazovačem je někdo, kdo mu dělá zrcadlo, je to tak? Je to klíčová osoba?
Absolutně, protože chytá každý míček zápasu, tak je to klíčová osoba. Pokud dokáže vytvořit dobrý vztah s rozhodčím, tak může nějaké míčky získat na svoji stranu. Pomocí dobrého rámování některé míčky, které by byly mimo zónu, proměnit a přesvědčit rozhodčího, aby to tak vyhodnotil. Koordinace mezi nadhazovačem a catcherem je velice důležitá a většinou tu hru tvoří catcher a nadhazovači se nechají takzvaně vést za ruku. Existují ale i nadhazovači, kteří jsou dominantní a chtějí si tu hru řícit sami. Dnes už jich není tolik, ale taky ještě jsou a pomocí signálu se dorozumívají, co budou házet.

Ty jsi hrál i v Japonsku a teď se tam hraje ten turnaj WBC. Jací jsou Japonci vůči baseballu?
Pro ně je to sport číslo jedna. Národní sport. Zažil jsem to v roce 2005, když jsme tam byli s výběrem do 15 let. Tehdy jsem si teprve uvědomil, jaká síla japonského baseballu je. Vždy jsem si myslel, že sumo je národní sport, ale na baseball chodí na ty stadiony 40 tisíc lidí. V tu chvíli to bylo neuvěřitelné, protože jsem předtím ještě nebyl v Americe, takže jsem to viděl poprvé v Japonsku. Když jsem tam sám hrál, tak jsem třeba nikdy nestál frontu v krámě nebo jsem šel po ulici, zastavila policie a šla si ke mě pro podpis. To byly věci, co jsem nikdy předtím nezažil. Na ulici jsme byli jako hráči zbožňování a byla to naprosto výjimečná část mého života. Japonci si váží té píle a dřiny, která za tím je a jsou vděční za to, že je člověk baví hrou. Respekt je tam na velké úrovni. Řeknou vám třeba Jakubsan a tím se povýší nad sebe. Díky tomu máte spoustu výjimečných možností.

Co bys přál českému baseballu, co mu chybí?
Přál bych si, abysme nabrali co nejvíce nových hráčů, protože ten sport je výjímečný. Je okolo toho skvělá komunita lidí, kde se společně ženou dopředu. Slow-pitch, to je taková zmenšenina baseballu, je americký teambuldingový sport číslo jedna, protože pokud hraje manažer s ředitelem a přihodíš na první metu a nikdo by tam nestál, tak si nezahrajete. Ve fotbale, pokud je někdo dobrý, tak si vezme míč a běží na bránu. V baseballu se musí člověk rychle vypořádat s neúspěchem a hned jít hrát dál. Přál bych si, aby naši hráči mohli chodit na americké školy a nebo hrát profesionálně do Japonska.

Ladislav Hampl, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít