Mám teď víc energie pro dceru, pochvaluje si plavec Micka po konci kariéry. Plavání ale úplně neopouští
Jan Micka patřil dlouhodobě k české špičce na dálkových tratích v bazénovém plavání. Stále drží český rekord na 400, 800 a 1500 metrů kraulem a účastnil se tří olympijských her. V poslední době však nedokázal navazovat na dřívější výkony, takže se rozhodl pro konec kariéry. Kolem plavání se však bude dál pohybovat. Rozpovídal se o tom v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Nedávno jste ohlásil konec kariéry ve 28 letech. Co k tomu vedlo?
Jako první musím říct, že jsem nechtěl končit. Plavání mě hodně baví, takže bych nejradši pokračoval, ale moje výsledky v posledních dvou letech začaly hodně klesat. I když se mi v trénincích dařilo, tak v závodech jsem to nedokázal prodat.
Po dekádě dominance přichází pád. ‚Hrozně moc to ubíjí,‘ říká o neúspěších vytrvalostní plavec Micka
Číst článek
Nesplnil jsem limit pro mistrovství světa, Evropy a ani do reprezentace, což pro mě byla velká rána. A jelikož mám taky rodinu, kterou potřebuji nějak zabezpečit, rozhodl jsem se skončit.
Jak dlouho jste o konci kariéry přemýšlel?
Nedokážu přesně říct, ale byla to dlouhá doba, přibližně měsíc nebo dva. Pořád jsem doufal, že se mi podaří splnit limit na mistrovství Evropy nebo světa, ale když se to nepovedlo, tak jsem přišel za trenérkou a řekl jí, že bude asi nejlepší, když skončím.
V létě jste mluvil o tom, že máte zajímavou pracovní nabídku. Tehdy jste o ní nechtěl mluvit. Teď už můžete?
Ta nabídka byla od Daniela Machka, který přede mnou držel dlouhých 34 let český rekord na 1500 metrů kraulem a shodou okolností je to můj tchán. Bylo to za předpokladu, že to bude poslední řešení. Řekl mi, že chce, abych pořád plaval a dělal, co mě baví, protože u něj budu místo vždycky mít.
Tchán vede firmu, která je výhradní dovozce plaveckého vybavení pro Česko a Slovensko. Budu se tedy dál pohybovat kolem bazénu, i když už ne jako plavec nebo divák, ale spíš člověk, který všechno zabezpečuje.
Čas na rodinu
Přemýšlel jste někdy, že byste chtěl pracovat i úplně mimo plavání?
Odmalička jsem tíhnul k tomu, že bych chtěl k integrovaným záchranným složkám, například k policii nebo hasičům. Taky mě lákala armáda. To určitě lákalo i spoustu dalších kluků, ale docela dlouho se mě to drželo.
Ale neměnil bych s tím, co jsem dělal a budu dělat teď. Jsem rád, že jsem dostal tuhle možnost, když můžu zůstat u sportu. Navíc je to rodinná firma, takže budu mít víc pochopení, když bych chtěl věnovat maximum času dceři. Za to jsem hrozně rád.
Otcem jste relativně čerstvě. Jakou roli to hrálo v rozhodování o konci kariéry?
Jednu z hlavních rolí. Já jsem byl ve Viktorii VSC pod ministerstvem školství, kde jsou všichni sportovci ohodnoceni podle výkonnosti. A jelikož mi výkonnost klesla, tak mi klesl i příjem.
Rodina je pro mě nejdůležitější, takže jsem ji chtěl hlavně zabezpečit a tolik už se nehonit bezhlavě za sportovními výsledky, protože to není všechno. Nechtěl jsem se za tím honit třeba do 35 let, i když mě plavání pořád baví, ale rodina je pro mě priorita.
A jsem za to rozhodnutí rád, protože mám na malou mnohem víc času. Dřív to nebylo tak, že bych si jenom šel zaplavat a pak domů, ale patřila k tomu i suchá příprava, takže jsem domů přicházel úplně vyřízený. Když byl dceři třeba rok a já ji uspával, tak jsem často usnul dřív než ona. Potom po půl hodině přišla do obýváku za maminkou. Tohle asi zná hodně rodičů. Teď mám víc času a energie, takže jsem za to rád.
Mladý plavec Gracík vystrkuje motýlkové růžky a sní o olympiádě. Žádný Čech neplaval padesátku rychleji
Číst článek
Povedete dceru taky k plavání?
Chtěl bych ji určitě vést k tomu, aby byla všestranná a naučila se toho víc. Co jsme se doma bavili, tak určitě chci, aby uměla ze zimních sportů lyžovat a bruslit. Snažím se ji učit jezdit na kole. Chci, aby měla základy z atletiky a gymnastiky a aby se nebála míčových sportů. Všichni si pamatujeme ze školy, že když se hrála třeba vybíjená, tak se někdo bál chytit míč, takže nechci, aby byla taková.
Ale rozhodně ji chci podporovat v tom, co ji bude bavit. Ať už to bude sport, nebo studium. S manželkou jsme v tom zajedno. Budu rád, když si sama vybere a do plavání ji nechci nutit, i když pro to má předpoklady. Já manželka i její otec jsme plavci a celkově jsme sportovní rodina.
Zmiňoval jste pokles výkonnosti, ale v českém měřítku jste se držel na špičce dlouho. Třeba na 400 metrech kraulem držíte rekord od roku 2013. V čem tkvěla vaše sportovní dlouhověkost?
Asi nevím, v čem bylo to tajemství. Čtyřstovku jsem takhle zaplaval právě jenom jednou. To jsem byl ještě junior, mezi nimiž to byl super čas, ale na seniory už ten čas není tak dobrý. Potom jsem se vždycky na kousek přiblížil, ale už jsem ho nikdy nepřekonal a vůbec nevím proč.
Takže jste neměl nějaký tréninkový trik?
Pro mě byly hlavní tratě na 800 a 1500 metrů. Čtyřstovka byla taková doplňková. Co bych si vybavil, když jsem trénoval s kamarádem Romanem Dmytrijevem, tak ať už jsme plavali cokoliv, na posledních 50 nebo 100 metrech jsme do toho začali maximálně řezat, i když jsme byli úplně vyřízení. Bylo jedno, kdo z nás dohmátl první, ale naivně jsme si mysleli, že už bude konec.
A pak jsme od trenérky slyšeli, že plaveme znova. Tak jsme to jeli znova a zase do toho šli v závěru naplno. A díky tomu, že jsme v našem oddílu měli takhle natrénované finiše, tak jsme v závěru závodů byli schopní přeplavat oproti ostatním třeba jednoho nebo dva plavce. V tom bylo naše tajemství. Ale čtyřstovku jsem od té doby nezaplaval.
A na delších tratích?
Tam jsem to překonával často. Na 1500 metrech to bylo naposled v roce 2019. Potom ještě na pěti kilometrech jsem překonal rekord před dvěma lety, i když to je jinačí sport. Není to bazénové, ale dálkové plavání.
České rekordy jste začal překonávat těsně po zákazu celotělových plavek. Měl jste možnost si je vyzkoušet?
Neměl jsem tu možnost a docela mě to mrzí. Byly takové pogumované a plavce to nadnášelo. Zakázali je po mistrovství světa v Římě 2009, kde díky nim padlo 43 světových rekordů. Říkali jsme si, že už je nikdo nepřekoná, ale uběhly třeba tři roky a začali je ostatní překonávat jako na běžícím páse.
Nový trenér, zranění a národní rekord. Plavkyně Seemanová si po náročné sezoně užívá volna
Číst článek
Čím to je?
K perfektnímu výkonu se musí poskládat celá mozaika okolností. Možná plavci začali víc dbát na přípravu, stravu nebo mentální koučink. Když to do sebe zapadne, tak může sportovec překonávat výkony, které byly do té doby nepředstavitelné. Buď ty plavky nepomáhaly tolik, jak se o tom mluvilo, nebo ostatní změnili přípravu.
Ale takhle je to asi ve všech sportech. Na běžecké stovce Bolt taky svoje rekordy pořád překonával. Možná jenom v hodu oštěpem to Janu Železnému nikdo nevezme.
Zmínil jste, že rekord na 400 metrech jste překonal ještě jako junior. Ve většině sportů je přechod mezi juniorskou a seniorskou kategorií těžký, ale klíčový. Jak jste ho vnímal?
Samozřejmě jsem ho nějak vnímal, ale neřekl bych, že byl pro mě nějak těžký. Už v juniorských kategoriích jsem měl nějaké zkušenosti se závody dospělých, ale to jsem byl ze začátku ještě na chvostu.
Mezi juniory jsem skončil v roce 2013 a hned rok na to už jsem byl pátý na mistrovství Evropy, což byl velký úspěch. Od té doby jsem se pořád pohyboval kolem čtvrtého a pátého místa, ale na velkou medaili jsem si nikdy nesáhl. Mám aspoň nějaké stupně vítězů ze světových pohárů, ale na velkých akcích jsem byl ten „věčně čtvrtý“.
‚Z Londýna jsem byl vyplesklý‘
Na jaký výsledek ze svojí kariéry jste nejvíc pyšný?
V juniorských kategoriích na dva tituly mistra světa a jedno zlato na mistrovství Evropy. Ještě v roce 2012 po olympiádě v Londýně, kde jsem byl nejmladší, jsem odjel na juniorský světový šampionát v dálkovém plavání a byl jsem tam třetí.
Navíc jsem v té době marodil. Pan Štěrba z plaveckého svazu vyprávěl, že viděl nějakého plavce, který skočil do vody a hned se začal topit. To jsem byl já, protože jsem měl problém s dechem. Ale uklidnil jsem se, jel si svoje tempo a nakonec jsem skončil třetí, což byl docela zázrak.
Také jsem rád za účast na třech olympiádách a za české rekordy. Hlavně ale mile vzpomínám na juniorské úspěchy.
Na které ze tří olympijských her, kde jste startoval, vzpomínáte nejradši?
Největší dojem na mě udělala olympiáda v Londýně 2012. Byl jsem z toho vyplesklý, protože jsem do té doby nevěděl, o čem to je. Ale po sportovní stránce to byla následující olympiáda v Riu 2016, kde jsem zaplaval svůj nejlepší olympijský výsledek (10. místo na 1500 metrech kraulem – pozn. red.). Tokio 2021 už bylo kvůli koronaviru takové smutné a ve skromnějším režimu.
Trénink s olympijským vítězem
Většina i českých plavců jezdí často na zahraniční kempy a soustředění. Jak jste to měl vy?
Dlouho jsem nikde nebyl, ale v roce 2017 jsem byl na půl roku v Itálii s olympijským vítězem na 1500 metrů z Ria Gregem Paltinierim a jeho oddílovým kolegou Gabrielem Dettim, který byl v té samé disciplíně třetí.
Měli jsme hodně dobrou tréninkovou skupinu. Naučil jsem se italsky, poznal spoustu nových kamarádů, a dalo mi to i hodně nových tréninkových poznatků, protože se to v Itálii dělá trochu jinak než tady. Ale tohle byl můj jediný výjezd. Jinak jsem trénoval doma.
Jaké jsou největší rozdíly v trénování mezi Itálií a Českem?
Plavou tam menší dávku kilometrů, ale v intenzivnějším tempu. Hlavní série tam není pět kilometrů, ale třeba jenom tři. Víc dbají na závodní rychlost.
Četl jsem, že váš idol byl Michael Phelps. Je to pořád pravda?
Byť neplaval moje disciplíny, tak sportovec, který vyhrál osm zlatých medailí na jedné olympiádě, je neskutečný (v Pekingu 2008 – pozn. red.).
Z mých disciplín to je Greg Paltinieri, který mě trénoval. Kromě zlaté medaile z olympiády také drží evropský a světový rekord. Jelikož jsem s ním během toho půl roku bydlel na pokoji, tak jsem ho měl možnost poznat a hodně pozitivně na mě zapůsobil, takže i on je můj vzor.
Během olympiády v Pekingu se hodně řešil Phelpsův jídelníček, kdy měl údajně jíst obrovské množství kalorií. Obecně se o plavcích říká, že se nemusí tolik se stravou držet. Jak jste to měl vy?
Plavci celkově jedí hrozně moc. Já jsem jedl od rána do večera. Až posledních pár let jsem začal chodit k odborníkovi na výživu Liboru Vítkovi, který spolupracuje s dalšími českými sportovci. Do té doby jsem jedl velké množství sladkého, masa nebo příloh.
Byli jsme třeba na soustředění a na pokoji jsme se probudili třeba ve tři ráno právě s už zmíněným Romanem Dmytrijevem. Napili jsme se vody a dali si klidně třeba čokoládovou tyčinku. Kvůli náročným tréninkům jsme byli vyřízení a tělo si zkrátka řeklo, co potřebuje. Teď už samozřejmě vím, že to je špatně, ale tehdy jsme to neřešili. Určitě jsem ale nejedl tolik jako Phelps.
