Pozvání do studia Radiožurnálu Sport přijala rychlobruslařka Martina Sáblíková. Trojnásobná olympijská vítězka a několikanásobná mistryně světa si v pořadu Páteční finiš s Kateřinou Neumannovou povídala o tom, jak těžké je v jejím věku regenerovat mezi důležitými závody, ale také o předstartovní nervozitě. Z čeho měla respekt, když se věnovala cyklistice, a proč měla ráda především časovky?

Praha 16:55 9. května 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Martino, dodatečná gratulace za uplynou sezonu. Už jsi začala znovu trénovat?
Díky moc. Ano, nějaké objemy jsme začali nabíhat a najíždět, ale je to část přípravy, co mě strašně baví, protože tam není nic specifického a ty věci se dají dělat pro radost. Mám tohle období hrozně ráda.

Jak dlouho dokážeš ležet a nic nedělat?
Letos jsem to poctivě vydržela 14 dní. Musím říct, že jsem si to patřičně užívala.

Dívala jsem se na tvé sociální sítě a nikde jsem neviděla žádnou fotku z dovolené. Hlídáš si tolik soukromí, nebo jsi nikde nebyla?
Přiznám se, že jsem letos nikde nebyla, protože se mi hrozně nechtělo cestovat. Přišlo mi, že toho mám letos nacestováno moc, i když je to prakticky stejné, protože se pořád létá do Asie, do Ameriky, po kontinentech... Jak jsem ale starší, tak jsem ráda, že jsem mohla být chvilku doma.

Jak se po těch letech cítíš v okamžiku přípravu na sezonu? Jak vnímáš start do přípravy?
Mně opravdu všeobecně start do sezony nevadí. Nabíhání a najíždění je pro mě prakticky ještě odpočinkem, ale když se pak trénink začne ubírat do intervalů, tak si člověk uvědomí, jak to bude bolet, ještě když se přidá posilovna, a do závodní sezony mě čeká pět měsíců, tak si říkám, že to bude hodně bolet.

Co potřebuje po sezoně víc zregenerovat, tělo, nebo hlava?
Vždycky jsem si myslela, že je to jen tělo, ale poslední dobou je to hlava. Ačkoliv mám toho za sebou strašně moc, tak mi přijde, že jsem z toho nervóznější čím dál tím víc. Hlava pak opravdu potřebuje hodně vypnout.

Letos jsi bojovala s různými zdravotními problémy. Potřebovala jsi doléčit i nějaké bolístky?
Je to pravda. Poslední dobou, čím jsem starší, tím jsem „šikovnější“, protože si každý rok nějakým způsobem sama ublížím. Vůbec nechápu, jak se mi to může teď stávat, když bych měla vše umět a být na to připravená, ale bohužel se nějaké věci naskytly. Naštěstí se to podařilo zahojit a teď se cítím dobře.

Jsi ve světovém rychlobruslení strašně dlouho. Pozoruješ sama na sobě, jak jsi regenerovala, když ti bylo třeba pětadvacet let a teď? Vnímáš rozdíly za uplynulé sezony?
Je to opravdu velký rozdíl. Předtím mi stačilo si na dvě hodiny lehnout a už jsem přemýšlela, co zase půjdu dělat. Teď, když po závodě ráno vstanu a máme druhý den závod znovu, tak si říkám, že to bude bolet, a hlavně to rozhýbání je daleko náročnější a složitější.

Bronzová Sáblíková: Domů si vezu dvě medaile, víc jsem si přát nemohla

Číst článek

Musíš se do volna nutit? Jsi typem sportovce, který když sundá brusle, tak kouká, kde parkuje kolo? Potřebuješ opravdu pořád něco dělat?
Já se na kolo po bruslích opravdu těším. Je to pro mě regenerace hlavně hlavy, člověk vyrazí někam z baráku a může být v přírodě. Volno si hrozně užívám a sice to volno mám ráda, ale na tyhle chvíle se těším.

V jednom rozhovoru jsi řekla, že je boží, že si stále můžeš užívat atmosféru závodů a už nikomu nemusíš dokazovat...Nebála ses ty sama, že už najednou medaile být nemusí?
Je pravda, že toho se děsím prakticky každou sezonu. Vím, že to jednoho dne přijde, a snažím se na to být připravená. Jdu do sezony s tím, že tam předvedu maximum, ale že vím, že to nemusí stačit. Nějak na to hlavu připravuju. Když se připravíš na takovou věc, tak když ta medaile cinkne, strašně si to užívám a je to něco neskutečného a nádherného. Musím říct, že poslední dobou si to užívám víc než před deseti roky a postupem času, když si tohle sportovec uvědomí, tak si říkám, že jsem si to tehdy neužívala víc.

Čteš si sama o sobě zprávy, i když jsi byla třeba po zranění a výsledky nebyly na bednu? Vadí ti to?
Vadí, nevadí, nějak jsem se to naučila. Jsem na různé články nebo jejich názvy docela připravená. Když jsem třeba nevyhrála a byla druhá, tak jsem četla, že Sáblíková poražena, Sáblíková až druhá... Jsem na tyhle názvy článků docela připravená.

Dokážeš odhadnout, kolik času potřebuješ po návratu do špičkové formy po zranění?
Nevím, jestli to dokážu úplně odhadnout, ale když se mi třeba v průběhu sezony stalo, že mi kvůli říznutí do nohy chybělo 14 dní a musela trénink omezit, tak jsem věděla, že kdybych odjela následující mistrovství Evropy, uteče mi týden tréninku, který mě posune obrovským způsobem výkonnostně nahoru, a tak jsem na ten šampionát neodjela. Koncentrovali jsme se na mistrovství světa, na poslední Světové poháry a doufala jsem, že mě ten trénink katapultuje zpátky mezi nejlepší pětku a že můžu s těma holkama bojovat. To se pak potvrdilo. Většinou záleží na tom, jaké to zranění je a jak dlouho s tím nemůžu nic dělat.

Jak bojuješ s tím, že je potřeba některé věci doléčit, ale zároveň tě tlačí čas? Dokážeš ten správný okamžik vyhodnotit?
Sama to ještě neumím, ta chuť návratu na led, na kolo je taková, že hořím nedočkavostí. Čím jsem starší, tak jsem se naučila poslouchat lidi kolem sebe, což jsou doktoři a fyzioterapeuti, co mi radí, abych ještě vydržela nebo se šla místo kola proklusnout. Když jsem měla zraněná záda, bylo pro mě jednodušší se jít proběhnout. Pro mě je to vnitřně složité, ale vím, že tam jsou ti lidé, kteří mi řeknou, jakou cestou mám jít.

Změnily se diskuse mezi tebou a trenérem za ty roky, když spolu jste už takovou dobu?
Když mi bylo dvacet, tak jsem nad ničím nepřemýšlela, chtěla závodit a věděla, že chci jít touto cestou. Měla jsem mantinely, klapky na očích a jela zajeté koleje. Jak jsem starší, tak se o spoustě věcí můžu s Petrem Novákem bavit, ať už já, nebo on máme nějaké postřehy a jsme schopni je kombinovat. Jsem za tu situaci ráda, protože věci, co jsem předtím neřešila, tak se mi objasňují a chápu spoustu jiných věcí.

Co máš na sportovním životě nejraději? Emoce, životní styl, vzrušení ze závodů? Proč ještě stále bruslíš?
Je to asi skloubení všeho dohromady, i když si občas říkám, jestli toho už není moc. Příprava, trénink mi nevadí, ale když se pak blíží závody, začne být stres, který špatně nesu, říkám si, jestli to mám vůbec zapotřebí. Když pak přijedu na závody, vidím ty lidi, nebo na soustředění, kde jsou holky, co znám, tak najednou to na mě dýchne, celý ten náš rychlobruslařský svět a že bez toho nemůžu být. Že by mi to strašně chybělo, pohyb na ledě a vše, co k tomu patří. To je to, proč vím, že ještě není ta správná chvíle odejít.

Ten stres před je závody samotnými, nebo když se závody teprve blíží?
Většinou je to tak den dva do závodu. Kdy už člověk přemýšlí, s kým pojede, jak pojede, jestli je forma taková, jakou by měl mít. Někdy jsi nervózní tak, že nechceš s nikým mluvit, nebo naopak potřebuješ lidi kolem, pak třeba dokážeš být i nepříjemný... na tyhle stavy se hrozně netěším, to jsou věci, co mi na závodě vadí. Když se pak převleču v šatně, přijdu doprostřed, tak to na tebe dýchne a začnu přemýšlet jinak. Ty poslední hodiny ale od rána, když startujeme večer, tak jsou pro mě hrozně těžké a myslím, že i pro mé okolí.

Mně odpadl stres ve chvíli, kdy jsem nazula lyže. Dokud jsem čekala na hotelu nebo na pokoji a nemohla nic udělat, tak to byly ty nejhorší chvilky...
S tím úplně souhlasím. To jsou chvíle, které by člověk ze svého závodního světa nejraději vypustil.

Které chvíle tréninku máš ráda, a které naopak ne? Máš ráda období, kdy se už bruslí, nebo máš radši suchou přípravu? Jak ty části roku prožíváš?
Asi záleží na tom, co se v suché přípravě zrovna dělá. Neříkám to sice moc nahlas, neříkám to před trenérem, ale já hrozně nerada silový trénink. Když už je do toho nějaké skákání, tak mě to baví, ale když jdu jen do posilovny a mám xkrát zvednout nějaká kila, ty pauzy mezitím... přijde mi to mdlé a nemám to ráda. Když pak přijdu na led, tak tam už jsem jako ryba ve vodě a to mě strašně baví.

Máte místa, kde závodíte opakovaně, protože oválů na světě není nekonečné množství. Máš nějaké víc oblíbené?
Je to většinou podle destinace, kam se letí. Většinou je to v Evropě, v Inzellu trávíme hodně času v přípravě, pak mám všeobecně ráda Kanadu, kam se ráda vracím. Jsem ráda, když v plánu vidím, že se závodí tam, tak to se mi vždycky vytvoří ten pomyslný rohlík na tváři a jsem ráda, že se tam ještě podívám.

Zvykla sis závodit v prostředí, kdy fanoušci fandí tvým soupeřkám, protože jsou doma?
To je specifická otázka, protože Norové a Holanďani jsou dva největší národy, co fandí rychlobruslení. Pro mě, když přijedu do Holandska nebo do Norska, tak mám obrovskou podporu. Jejich závodnicím se sice fandí nejvíc, ale já to neberu jako nevýhodu, protože když si tam stoupnu na led, na start, tak mám takový aplaus jako nikde jinde.

Co je pro tebe větší problém? Když se sama řízneš bruslí, nebo když musíš bojovat s nějakými bolístkami, kterými prochází každý sportovec?
Pro mě je větší problém, když si něco udělám sama, když se říznu, nebo tak a stává se mi to teď poměrně často. Jsou to věci, co přijdou náhle a já s tím ještě neumím bojovat. Ty bolístky, co přichází postupem času a tím, že člověk sportuje dlouho, tak se na to postupně aklimatizuji a vím, že něco bude. Když přijde něco nepředvídatelného, tak je pro mě hrozně těžké s tím bojovat.

Kolik lidí si na soustředění a na závody sebou vozíš?
Jezdí trenér, na závody pak doktor, fyzioterapeut a masér. Na soustředění jezdíme bez doktora.

Máš za sebou minimálně 20 let tvrdého tréninku. Co se po ránu na těle nejvíce ozývá?
Upřímně si nedokážu představit, že bych ráno vstala a neudělala si nějaké protahovačky a stabilizační cvičení. Mým největším problémem jsou záda a asi budou už navždy. Mám pár cviků, které mám naučená a měla bych dělat. Jsou to věci, co mě vrátí do normálního života, a kdybych se neprotáhla, tak ty záda jsou tak strašně ztuhlá, že by mi celé dopoledne trvalo, než bych se rozhýbala. Pak už by to šlo.

Rychlobruslařka Sáblíková si na tréninku rozřízla nohu, závody Světového poháru v Calgary vynechá

Číst článek

Souvisí ty problémy se zády, že jezdíte na ovále přes levou ruku a tělo je přetěžované na jednu stranu?
Souvisí, je to alfa omega všeho. Když jsem začínala, tak se stabilizační věci úplně nenosily, ale teď jsou jiné věci, co můžou sportovci všeobecně dělat, a to mi strašně pomáhá, hrozně jsem si na to zvykla. Už jen ten samotný předklon není pro ty záda to, na co by bylo naše tělo stavěné.

Na kole to je vlastně docela podobné?
Je to podobné, ale tam se naštěstí můžu opřít o ruce, ale je to tak. Když už jsem se rozhodla před pár lety skloubit dva sporty, vybrala jsem si hodně podobné.

Umíš jezdit i obráceně a děláte to třeba v rámci tréninku?
V rámci tréninku ne, ale občas, když jsme v Itálii a nikdo na rychlobruslařském oválu není, tak si to občas zkoušíme. Jenže jak jsou brusle přizpůsobené pohybu doleva, tak i ten nůž není uprostřed brusle, ale je postavený trochu nalevo, tak se doprava hůř zatáčí. Zkoušeli jsme to, je to hrozná sranda, doprava přešlapovat umím, ale ne v takové rychlosti. Jak je člověk orientovaný doleva, tak i když jedu po rovině a jedu obráceně, tak se už nerozjedu ani tak rychle. Mám to tak zafixované v hlavě, že to prostě nejde se s tím tak popasovat.

Je něco, co děláš teď navíc, co jsi dříve nedělala? Zvyšuješ péči o své tělo?
Do toho přijde asi každý sportovec, čím déle sportuje. Jedná se o stabilizační cviky, strečink a celý pohybový aparát, jak se rozhýbat. Nechci říct, že bych někdy měla problém se stravou s mojí váhou, ale i tak, když už je mi 35 let, tak si musím ve volnu dávat pozor na to, co sním. Ty kila potom shodit před sezonou zpátky, je těžší a těžší.

Kolik je pro tebe kila navíc po sezoně, která pak musíš sundávat dolů?
Odvíjí se to od toho, po jaké sezoně je. Po olympijské sezoně jsem měla víc volna a přibrala jsem čtyři, pět kilo, což je pro mě obrovské množství. Po normální sezoně jsou to tři nebo tři a půl kila. Ty to třeba nevidíš, ale já to na sobě vidím.

Martino, že je kolo součástí tvého sportovního života, všichni víme. Jak moc tě mrzí, že tehdy nevyšla tvá účast na letní olympiádě v cyklistice?
Teď už nad tím nepřemýšlím, předtím mě to hodně mrzelo. Občas si ale říkám, že to asi bude ten jeden jediný nesplněný sen celé mé sportovní kariéry.

Už není cesty zpět?
Už asi ne. Tím, kolik mi je let, tak potřebuji v létě mít svůj režim tréninku, kdy vypustím z hlavy závody, co musím absolvovat a opravdu si v hlavě vše srovnat, aby byla připravená na zimu.

Já jsem taky mívala v létě pocit, že nechci závodit. Že chci sice trénovat, ale nechci si dokazovat, že potřebuji vyhrát nebo jet dobrý závod a že v létě potřebuji jiný režim než ten závodní. Máš to taky tak?
Je to přesně, jak říkáš. Člověk pak hledá vše pro to, aby nemusel závodit. Trénink mi nevadí, to je něco, co mi dobíjí baterky a naplňuje život, ale stalo se mi, že jsem pak nechtěla nastoupit do zimy. Pro mě to bylo obrovské překvapení, nedokázala jsem s tím bojovat. Říkala jsem si, hele, já ještě závody jet nechci, nechci, aby přišla zimní sezona, a hrozně mě to zarazilo, protože by tím utrpěl můj hlavní sport. Neříkám, že si nemůžu zajet nějaké závody pro radost na kole, když budu chtít, na to se těším i letos, ale už to není tak, že bych se připravovala na nějaký obrovský cíl.

Nechceš být pod tím psychickým tlakem celý rok, že?
Ano, potřebuji si odpočinout. Hlava dělá v zimě strašně moc, a pokud chci nastoupit do zimy s tím, že jsem připravená se vším všudy, tak tohle už dělat nemůžu.

Cyklistika je hodně o fyzičce, ale co třeba technika a jízda v balíku? Já jsem se na kole třeba těchto věcí bála. Jak jsi se s tím poprala a naučila se to zvládat?
Úplně bych neřekla, že jsem se ty věci naučila zvládat. Co se týče jízdy v balíku, tak z toho mám, měla jsem a vždy budu mít obrovský respekt. Chybu můžeš udělat sám a může se ti něco stát, ale když udělá chybu někdo před tebou, tak se to stane taky. Pro mě to vždy bylo ohromně stresující a byl to možná jeden z důvodů, proč jsem se vždycky snažila nastoupit a vyselektovat, aby v balíku zůstalo co nejméně lidí. Pokud jsem na to tedy fyzicky měla. Tohle byla jedna věc, která mě na cyklistice strašila, a proto byla moje specializace spíš na časovky, kde člověk jede sám a to co natrénoval, může prodat. Jsou tam pak technické věci, zatáčky, brzdění, které se člověk musí naučit. Proto jsem si vybrala právě tu časovku.

Celý svůj sportovní život spolupracuješ s trenérem Petrem Novákem. Dokáže tě ještě v tréninku něčím překvapit, nebo je to každý rok podobné?
Ta kostra je podobná, protože to na mé tělo funguje a jsem za to ráda, že mohu dosahovat takových výsledků. Jak se ale rozvíjí sport všeobecně, tak Petr má okolo sebe taky hodně lidí, se kterými konzultuje různé novinky a trendy. Kostra je sice stejná, ale jsou tam určité věci, které se mění. Není to pořád to samé a člověk se i v tom sportu naučí a začne dělat něco nového, co mu dá impuls.

Nedávno jsem četla jeden tvůj rozhovor, kde jsi řekla, že si nedokážeš život bez rychlobruslení představit. Skutečně se netěšíš na ten okamžik, kdy jednou ráno nebudeš muset vstávat na trénink, nikdo nebude mačkat stopky?
Musím říct, že se na to zatím opravdu netěším. Mě ta představa spíš přímo děsí. Ne úplně to, že bych na trénink nemusela, že vstanu v sedm ráno, v deset mám první trénink, ve dvě druhou a večer možná posilovnu... spíš mě děsí to, co budu jednou dělat. Já to ještě teď nevím. Možná v tom momentě, kdy skončím a už to budu vědět, tak se názor změní. Teď mě ale děsí, co bude jednou smyslem a náplní mého života.

‚Jen když to vyslovím, tak cítím prázdnotu.‘ Sáblíková konec kariéry prozatím odkládá

Číst článek

Přemýšlíš o nějakých nových výzvách do budoucna?
Asi mám v hlavě pár věcí, co bych chtěla nebo nechtěla dělat, ale není to v té fázi, že bych se měla konkrétně směřovat, tak žiju v nejistotě a to mě opravdu hodně děsí.

Ale tvé myšlenky budou i do budoucna spojené se sportem?
Já doufám, protože si opravdu nedokážu představit, že bych ten sport měla opustit úplně. V rychlobruslení se pohybuji od svých 11 let a to je sakra dlouhá doba. Kdybych to měla ze dne na den vyměnit, nedokážu si to představit.

Je pro tebe zimní olympiáda v Itálii tou největší motivací do dalších sezon, nebo jdeš rok od roku a na olympiádu ještě nemyslíš?
Asi rok od roku, protože nevím, co se mi kdy stane, teď z toho mám už docela vítr. Samozřejmě myšlenka na olympiádu v Itálii je velká, hrozně ráda bych se tam dostala a zazávodila si tam. Mám to jako velký vysněný cíl, ale ty tři roky, i když je to za chvíli, je to pro mě hrozně dlouhá cesta.

Vnímáš to, že vzdálenost Itálie od Česka je naprosto fantastickým místem, kam by mohli přijet čeští fanoušci tě po dlouhé době vidět na olympiádě na vlastní oči?
Vnímám to hodně, přemýšlím nad tím často, že by se tam mohla podívat spousta lidí z rodiny a za to bych byla strašně ráda. Přemýšlím nad tím, že když to bude moje poslední olympiáda, tak to bude taková rozlučkové místo. Zatím ještě nevím, kde se pojede finále Světového poháru, protože kdyby to bylo v Holandsku, tak bych chtěla ještě naposledy závodit tam. Chtěla bych se na olympiádu strašně moc dostat a hrozně ráda bych tam ještě závodila.

Co tě čeká v následující týdnech a kdy odjíždíš na soustředění?
Měli jsme teď sportovní testy, které nám ukázaly, co a jak a kam se kdo bude směřovat. Jsem v celkem mladé skupině a část týmu mi maturovala a maturuje...

Já myslela, že ti vykají...
To ne, to bych nechtěla! Je pravda, že určitým děckám bych mohla dělat mámu, ale jsem hrozně ráda, jak to mezi sebou máme. Stojíme tam spolu jako rovný s rovnými a můžeme se poslat až do patřičných míst. Jsem za to hrozně ráda, že máme takový vztah, protože si pak nepřipadám tak stará. Musíme počkat, až maturity dodělají a pak teprve bude známý plán na sezonu. Trenér na ně teď nechce valit, kdy a kde se bude závodit, aby měli hlavu pro studia čistou.

A kdy vyjedeš poprvé na led?
Až v červenci.

A řekli jste si alespoň s trenérem, jaký je hlavní vrchol nadcházející sezony?
Asi by to mělo být mistrovství světa v Kanadě, kde se jedou jednotlivé tratě. Pak máme sice ještě jedno ve čtyřboji, ale vzhledem k tomu, že pětistovka není už úplně tak rychlá, tak tam velké ambice nemám. Největší cíl bude mistrovství světa na jednotlivých tratích.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít