Éra emancipace českého národa a posilování Prahy skončila první světovou válkou, říká historička
Více než 300 let byly české země součástí mocné monarchie, ve které vládla habsburská dynastie. Rozsáhlá říše zahrnovala tři územní celky – Rakouské země, Uhry a země Koruny české. Ale také řadu národů a národností. Význam jednotlivých částí monarchie vyjadřovalo postavení jejich hlavních měst – takže i Prahy. Ta se na několik let stala hlavním rezidenčním městem.
Habsburkové nastoupili na český trůn v roce 1526. Přestože je ve vypjatém národoveckém pojetí líčí až jako „okupanty“ – opak byl pravdou. Jednak existovala smlouva o nástupnictví mezi tehdy panujícími Jagellonci a Habsburky, do toho vstoupila sňatková politika, a navíc byli Habsburkové zvoleni i českými stavy.
„V 16. století mluvíme o stavu městském, rytířském a panském. Byly to svobodné osoby, které měly právo podílet se na správě státu,“ vysvětluje historička Eva Doležalová. A tito stavové zvolili českým králem Ferdinanda.
Do zemí Koruny české tehdy patřilo Království české, Markrabství moravské, Knížectví slezské a Markrabství Horní a Dolní Lužice. Praha sice byla hlavním městem, ale pouze těchto zemí. Došlo tak k „souboji“ o to, které z měst se stane takzvaným rezidenčním.
Korunovace panovníka
„Tradiční české dějepisectví to vidí jako nepříliš výhodné. Protože nemohlo být zcela logicky přihlíženo jen k právům. Ale země české se tehdy staly součástí velkého celku, který udával trend celé Evropy,“ říká historička Doležalová.
Velkou roli také hrál akt korunovace panovníka českým králem. Jednak to byla příležitost pro „hlavní“ město, které bylo centrem pozornosti, šlo ale i o symboliku.
Klid paneláků pod dohledem okupačních vojsk, popisuje normalizaci historik Stehlík
Číst článek
I proto se dodnes připomíná, kdo byl – a kdo nebyl – korunovaným králem. Dokonce se občas dočtete, že například František Josef I. svou korunovaci slíbil – a nedodržel.
Ve sledu panovníků, kteří byli zásadními pro pozici Prahy, je výraznou osobností Rudolf II., který se sem v roce 1583 rozhodl přestěhovat své sídlo i dvůr, a to včetně říšských institucí.
Nevedly ho k tomu jen sympatie k Praze, protože jeho dvůr byl dobře zavedený ve Vídni, hlavní roli zřejmě hrála poloha města.
„Tehdy hrálo roli turecké nebezpečí, a to se táhlo po celé období vlády Habsburků v českých zemích,“ popisuje Doležalová.
Rozkvět v 19. století
Pak už byla Praha pouze sídelním městem. Hned jakmile bylo v roce 1627 přijato Obnovené zřízení zemské, byla výrazně změněna i práva stavů, které mimo jiné ztratily právo svobodné volby panovníka.
Od popravy 27 účastníků stavovského povstání uplynulo 400 let. Byla veřejná a začala už v pět ráno
Číst článek
Přesto Praha zažívala v 19. století rozkvět – souhlasem císařského dvora a také za „jeho“ peníze vzniklo mnoho národních institucí jako Národní divadlo, Národní muzeum či Akademie věd.
Ve stejné době se začaly etablovat i politické strany a občanská společnost. Celé éra emancipace českého národa, éra posilování Prahy jako centra českých zemí skončila se začátkem první světové války v roce 1914. Po několika dalších letech vzniklo i samostatné Československo.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli byla Praha v éře Habsburků provinčním městem, historička Doležalová odpovídá: „Byla provinční, ale ne celou dobu. V Rudolfínské době byla ale centrem a najdete i další. Hlavní trendy tedy určovala jiná města, ve středoevropském prostoru to byla Vídeň.“
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audioverzi.
