Politoložka: Uražené země střední a východní Evropy cítí, že utrpení za komunismu Západ nezajímá
Země střední a východní Evropy ve snaze přesvědčit ostatní o vlastním utrpení prosazují antikomunistický narativ na úkor antifašistického. Zapomínají přitom na destruktivní sílu fašistických hnutí. Tuto tezi přednesla na půdě Karlovy Univerzity v květnu politoložka z Georgia State University Jelena Subotićová, expertka na politiku paměti. „Všichni se musíme zamyslet nad tím, jakou zkázu mohou tato hnutí ještě způsobit,” řekla pro iROZHLAS.cz.
Jedním z vašich hlavních argumentů je, že země postkomunistické Evropy mají problematický vztah k holokaustu, což se projevuje v jejich současné domácí i zahraniční politice. Můžete tuto souvislost vysvětlit?
Většina zemí střední a východní Evropy má k holokaustu složitý vztah už jen proto, že většina lidí, kteří během něj zahynuli, zemřela právě v tomto regionu. A tak se středovýchodní Evropa stává geografickou lokací a centrem genocidy.
Jelena Subotić
Jelena Subotić je profesorka na katedře politologie Georgia State University. Mezi její zaměření patří výzkum politické paměti, transnacionální bezpečnosti a státních identit. Její kniha Žlutá hvězda, rudá hvězda: paměť holokaustu po komunismu, získala řadu ocenění, včetně ceny za nejlepší knihu v oblasti evropské politiky a společnosti a ceny Josepha Rothschilda v oblasti studia nacionalismu. Často komentuje politiku na Balkáně a téma válečných zločinů pro CNN, BBC a další mezinárodní stanice.
Dalším důvodem, proč je připomínání holokaustu v těchto zemích problematické, je otázka rozšířené spoluviny a kolaborace, udávání sousedů a také poválečný ekonomický prospěch z odstranění židovské populace.
Kromě těchto složitých témat, včetně již existujícího antisemitismu, prožila středovýchodní Evropa více než 40 let komunismu, který formoval způsob, jakým si tyto země holokaust připomínají. Za komunismu se nerozlišovalo utrpení židů od utrpení všech ostatních. Nebyl kladen důraz na holokaust jako na jedinečnou událost mimo válku.
Vládla představa, že všichni trpěli a všichni byli obětí fašismu a komunistická Rudá armáda a komunistický odboj tyto země před fašismem zachránily. Bylo obtížné pochopit, že zkušenost židů se lišila od zkušeností jiných skupin například tím, že u nich se jednalo o cíl úplného vyhlazení.
Střet narativů
Co se tedy odehrálo s pádem komunismu?
Poprvé bylo třeba systematicky se zabývat dědictvím holokaustu, což byl obtížný proces, protože po skončení komunismu většina lidí vnímala ne fašismus, ale komunismus jako ten bezprostřední autoritářský systém, navíc ve většině zemí žily jen malé židovské komunity.
Zabývat se traumatickou otázkou holokaustu se mnoha těmto zemím nezdálo příliš důležité, protože chtěly zpracovat dědictví komunismu jako něco, co zažily nedávno a bezprostředněji.
To vedlo k určitému konfliktu mezi zeměmi středovýchodní Evropy a zeměmi Západu. Vznikl nesoulad mezi narativem o holokaustu, který přicházel ze Západu, a tím o antikomunismu, o kterém chtěly země středovýchodní Evropy mluvit stále dokola.
„Zajímavé je také to, že velká část vzpomínek na druhou světovou válku v Česku se zaměřuje na viktimizaci Čechů. Příkladem je masakr v Lidicích. Soustředí se na svou vlastní skupinu, která trpěla, a ne na mnoho českých Židů, kteří byli deportováni a zabiti.“
Pokud jde o to, jak to ovlivňuje jejich zahraniční politiku, většina zemí ve středoevropském regionu – ne všechny - se skutečně chtěla odlišit od své postkomunistické identity a ukázat, že se chtějí vrátit na Západ, že tam patří a že je to jejich kulturní domov. Součástí jejich zahraničněpolitického programu bylo dostat se do Evropské unie a NATO a k tomu potřebovaly přijmout některé z těchto zavedených, možná západnějších představ o holokaustu, otevřely muzea, zavedly pamětní dny, změnily učebnice.
Zdráhaly se ale zabývat nejtěžší částí této paměti, kterou je otázka místní kolaborace a spoluviny, která se pak v různých zemích liší, není to jednotný příběh. Tento nedostatek opravdového zúčtování s tím, jaké tyto země bývaly, tedy jak multikulturní, multináboženské byly a jak homogenní jsou nyní a co se tím ztratilo, je problém, který trvá.
Viktimizace Čechů
Zmínila jste, že to není stejný případ všech zemí východní a střední Evropy. Jak je na tom Česká republika jako jedna z postkomunistických zemí?
Tato země je velmi zajímavým případem, protože má dlouhou a velmi bohatou historii židovského života. Ta je zcela otevřeně oslavována jako součást české kultury – od Kafky, Masaryka a dalších.
Existuje tu určité pochopení, že židovský přínos české kultuře a český přínos židovskému životu před válkou byl velmi důležitý. Co se týče paměti, je zde mnohem více muzeí a památníků a otevřený zájem o uznání židovského předválečného života a integrace do české společnosti a multikulturního dialogu.
Ve Varšavě si připomněli židovské povstání. ‚Musíme se postavit antisemitismu,‘ vyzývá přeživší holokaustu
Číst článek
Na druhou stranu, pokud jde o politiku paměti, má Česká republika historickou výhodu. Nemá za sebou historii kolaborace místních obyvatel a přímého zabíjení, jako je tomu v některých jiných zemích. Nemáme příběhy o tom, jak Češi zabíjeli své židovské sousedy. Pro Českou republiku je snazší o tom mluvit, protože nemá tak složitou historii, jako má Litva, Slovensko, Polsko nebo Chorvatsko. Takže v některých ohledech je to jednodušší.
Ale pořád si myslím, že by se o tom mělo vést mnohem víc debat. Například o tom, jak je možné, že po židovské integraci do českého života, kdy se židé nepovažují za židy, ale za Čechy, najednou všichni vědí, kdo je jejich židovský soused? Máme důkazy o tom, že Češi udávali své židovské sousedy gestapu a donášeli na ně. To je něco, čím je třeba se zabývat a co je součástí českých dějin.
Zajímavé je také to, že velká část vzpomínek na druhou světovou válku v Česku se zaměřuje na viktimizaci Čechů. Příkladem je masakr v Lidicích. Stává se něčím, o čem všichni vědí a všichni o tom mluví a Lidice se tak stávají v myslích mnoha lidí druhou světovou válkou. Protože se soustředí na svou vlastní skupinu, která trpěla, a ne na mnoho českých židů, kteří byli deportováni a zabiti.
Zneužití paměti k politickým účelům se objevuje i v souvislosti s válkou na Ukrajině. Rusko označuje ukrajinskou vládu za nacistickou a válku za denacifikaci. Myslíte si, že tyto narativy pak mohou lépe rezonovat ve státech, které si ve své kolektivní paměti pěstují pocit oběti nacismu?
Ano, toto chápání druhé světové války je v podstatě pokračováním komunistického myšlení o válce. Způsob, jakým se dnes v Rusku o válce mluví, je víceméně stejný jako v době komunismu. Není ani překvapivé, že Putin vykresluje Ukrajinu jako zemi nacistů, protože to vám dává ospravedlnění k argumentaci, že lidi osvobozujete, protože každý ví, že nacismus je špatný. Tento narativ tedy slouží k mobilizaci podpory války v samotném Rusku.
Důležité je si uvědomit, že Rusko buduje tento argument částečně proto, že existuje historie nacistických skupin na Ukrajině během války s jejich vůdcem Banderou, který skutečně s nacisty spolupracoval. Problém je však vztahovat to o sedmdesát let později na celou zemi, navíc s židovským prezidentem. Nejde ani tak o využití a zneužití historie, ale o určitou politickou konstrukci, která má ospravedlnit válku.
Pocit nedocenění
Proč se státy ve středo a východoevropském regionu téměř 80 let po druhé světové válce vracejí k holokaustu a cítí potřebu mít kontrolu nad jeho interpretací a způsobem, jakým je připomínán?
Z politického hlediska jsou země střední a východní Evropy uražené, že jejich utrpení za komunismu není na Západě doceněno. Že všichni vědí o holokaustu, o muzeích holokaustu, ale co my? Co gulagy, co Stalin, komunistické lágry? A zjišťují, že existuje obrovská nerovnováha mezi tím, že všichni chápou, co je to holokaust, a tím, že se nikdo nezajímá o jejich vlastní utrpení.
Z této nerovnováhy si vzaly, že je potřeba všechny vzdělávat. Ale podle mého názoru vzdělávat způsobem, který nevystihuje rozdíly mezi komunismem a fašismem.
Přestože byly oba totalitní, ty režimy nebyly stejné. Jejich cíl nebyl stejný, rasová ideologie, o kterou se opíral fašismus, nebyla stejná, genocidní záměr zlikvidovat každého člena skupiny nebyl stejný. A hlavně, komunismus nebyl stejný v průběhu času, byl jiný v padesátých, v šedesátých, v sedmdesátých letech a také se lišil v různých zemích. Komunismus v Jugoslávii byl mnohem liberálnější než v SSSR.
Tento tlak na ztotožnění komunismu s fašismem země vytvářejí, protože se snaží dokázat, že také trpěly. Ale nemyslím si, že je jejich postup historicky přínosný.
V mnoha zemích Evropy dochází v posledních letech k nárůstu nacionalistických hnutí. Jakou roli hraje politika paměti při prosazování těchto režimů?
Existuje přímá souvislost mezi nepochopením odpovědnosti za masovou genocidu a bagatelizací těchto zločinů a představou, že současná krajně pravicová hnutí jsou méně nebezpečná a pro naši dobu slušnější a přijatelnější.
V Izraeli vzpomínali na oběti holokaustu. ‚Až zemře poslední přeživší, přijdou výčitky,‘ myslí si pozůstalí
Číst článek
U mnohých z těchto hnutí vidíme vazby na krajně pravicová hnutí z válečného období. Na Slovensku existuje krajně pravicové hnutí, které přímo navazuje na fašistický Slovenský štát. V Chorvatsku, které mělo také fašistický stát stejně jako Slovensko, existují krajně pravicová hnutí, která nosí stejné uniformy jako chorvatští fašisté a používají stejné znaky a symboliku.
Stejně jako byl fašismus populární ve 30. letech 20. století, a to z populistických důvodů, z důvodů hospodářské krize, obav z imigrace a kulturních změn, tak stejné obavy panují i dnes a lidé se proto obracejí k podobným ideologiím.
Ale v našem zaměření na antikomunismus a na úplný rozchod s komunismem jsme v průběhu 90. let a na začátku 21. století na fašistická hnutí trochu zapomněli.
Důležité je skutečně objasnit ničivou povahu těchto hnutí. Nejsou to regulérní strany, se kterými můžeme vyjednávat. Jsou to zničující síly, které svou současnou identitu a legitimitu budují na odkazu destrukce doby před 80 lety. Nutně se musíme zamyslet nad tím, jakou zhoubu mohou tato hnutí ještě způsobit.
