Srpen 1968 byl pro prezidenta Svobodu šok, jinak ale dělal vždy to, co si přáli Rusové, popisuje historik
Když 9. června 1954 přiletěl na pražské letiště nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov a ptal se, kde je jeho válečný přítel z fronty generál Ludvík Svoboda, muselo být československým soudruhům úzko. Svoboda nejenže tehdy nebyl v Praze, neměl ani žádnou funkci, ale pracoval jako dobrovolník v Jednotném zemědělském družstvu na Vysočině, v Hroznatíně. Zůstal mu sice poslanecký mandát, ovšem schůzí se účastnit nesměl.
Jeho kariéra generála z období 2. světové války, legionářská minulost i ministerská funkce, to vše bylo pryč. Tehdy byl „bezvýznamným mužem“, ale Chruščovova otázka naznačovala, že brzy bude vše jinak.
O vztahu Chruščov-Svoboda host pořadu historik Jiří Pernes říká: „Znali se od válečných let. Chruščov sledoval jeho politickou dráhu i pád. Uvědomoval si škodlivost předchozí Stalinovy politiky, kdy se stále hledali nepřátelé ve vlastních řadách.“
A dodává: „Českoslovenští komunisté byli po Chruščovově otázce ve velkých rozpacích. V čele strany stál tehdy Antonín Novotný a Chruščovovi chtěli vyjít vstříc. Tak do Hroznatína vyslali vrtulník s generálskou uniformou, který Svobodu do Prahy přivezl. Tehdy se tam konal 10. sjezd Komunistické strany Československa.“
A tím to nekončilo, Chruščov si přál, aby se Svoboda vrátil do funkce, chtěl ho mít v kontrolním výboru. Ovšem českoslovenští komunisté jeho přání nevyslyšeli, což nakonec stálo křeslo ministra Alexeje Čepičku.
Byla to zvláštní situace: Ludvík Svoboda působil jako ministr obrany ve vládě Národní fronty hned po skončení 2. světové války. Oficiálně byl sice nestraník, pro komunisty ale pracoval. Stejně tak i v letech následujících.
Poslušný vykonavatel
„Českoslovenští komunisté byli po Chruščovově otázce ve velkých rozpacích. Antonín Novotný mu chtěl vyjít vstříc, tak do Hroznatína vyslal vrtulník s generálskou uniformou, který Svobodu do Prahy přivezl.“
Jiří Pernes (historik)
„Tehdy se začal v armádě uplatňovat sovětský vzor. Bylo třeba odstranit některé ,nepohodlné‘, mezi které patřil i generál Heliodor Píka,“ konstatuje Pernes.
„Svoboda byl poslušným vykonavatelem sovětských pokynů, ale pak byl z Moskvy tlak na jeho odstoupení tak silný, že Klement Gottwald souhlasil s jeho odvoláním.“
Od dubna 1950 tak přestal být ministrem a stal se náměstkem předsedy vlády pro sport. Následně byl za nejasných okolností zatčen a po zhruba měsíci vazby před Vánocemi 1950 propuštěn.
Jeho novým působištěm se stal Hroznatín, odkud byl s poctou odvezen do Prahy. A aby toho nebylo málo, stal se místopředsedou tehdejšího parlamentu a také velitelem Vojenské akademie. Přání z Moskvy byla pro československé soudruhy víc než rozkazem.
Události nabíraly rychlé obrátky: rok 1968 se stal plným nadějí spjatými s reformami a snahou o „socialismus s lidskou tváří“. Svou roli zahrál i Ludvík Svoboda, který byl 30. března 1968 zvolen prezidentem republiky.
Odcházení československých prezidentů. Abdikace kvůli zdraví se střídaly s převraty a smrtí v úřadu
Číst článek
„On nebyl politikem a reformy spojené s rokem 1968 podporoval do určité míry.“ Tato „míra“ souvisela s tím, co na to říkali Sověti. A když byli znepokojeni a nesli změny v Československu s nelibostí, znepokojen byl i prezident Svoboda. „Ale srpen 1968 byl pro něj šokem. Nečekal to.“
Proti vůli představitelů státu se vypravil dokonce do Moskvy, kde podle Pernese „chtěl dosáhnout propuštění unesených československých politiků. Jeho role tam byla ale zcela opačná. Neinformoval je o stavu doma, že za politiky národ stojí, ale chtěl, aby před sovětskými požadavky kapitulovali.“
Podpis moskevských protokolů se stal základem pro umístění sovětských vojsk na území státu, a především následné normalizace. „Zcela se ztotožnil s Husákovým programem a režimu sloužil až do roku 1975. Tehdy onemocněl a musel odstoupit.“
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli si Ludvíka Svobodu vybrali sami českoslovenští komunisté, Jiří Pernes odpovídá: „Nerozhodli. Oni sice řídili všechno, co se v republice odehrálo, ale nejdříve to konzultovali se Sovětským svazem. A pak postupovali podle jejich pokynů.“
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu výše.
