Lidi jsou víc než prázdné vrcholky hor aneb Vždy jsem se cítil svobodný

Narodil se přesně v polovině letních prázdnin roku 1945 a toto datum jako by předurčilo jeho osud. Přestože značnou část života strávil v komunistické totalitě, vždy se snažil své kroky řídit sám a žít co nejsvobodněji. Z malé obce nedaleko Brna se v polovině 70. let přestěhoval na delší dobu na Slovensko do Tater, v té době už také pravidelně jezdil nejen na čundry po rodné zemi, ale hlavně na dobrodružné výpravy do rumunských a bulharských hor.

Tento článek je více než rok starý.

Paměťová stopa Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

V Tatrách.

V Tatrách. | Zdroj: Archiv Jana Vlasáka

Horolezectví a pěší putování časem vyměnil za cyklotramping, na kole po roce 1989 projel půl stovky zemí celého světa a v šedesáti letech začal jezdit tuzemské MTB maratony.

O svých zážitcích nyní pětasedmdesátiletý Jan Vlasák poutavě a vtipně vypráví ve svých knížkách i na besedách.

Přes minimální důchod si ani teď nestěžuje – uměním prý není hodně peněz vydělat, ale co nejmíň utratit. I to považuje za součást svobodného života, kterým lze žít v podstatě v jakémkoliv režimu.

Jan Vlasák v Tatrách. | Zdroj: Archiv Jana Vlasáka

Jeho dětství nepoznamenaly žádné zásadní vzpomínky. S maminkou vyrůstal v Moravských Knínicích na Brněnsku, kde absolvoval první stupeň základní školy, pak pokračoval v nedaleké Kuřimi. Už tehdy šla většina politických událostí 50. a 60. let mimo něj.

„V Knínicích byl v podstatě klid. Vzniklo tu sice JZD, ale takové ty příběhy, co dnes slyším o pronásledování kulaků a podnikatelů, které komunisti brali těžce hákem, to se tady snad vůbec nevyskytovalo. Prostě lidé vstoupili do JZD, pak po roce 1989 zase ty majetky dostali zpátky a někteří na nich hospodaří dodnes,“ vzpomíná.

Po skončení školy nastoupil do továrny, ovšem i tam zůstal mimo tehdejší politické dění. Snad jedinou výjimkou v prvních 40 letech života bylo Pražské jaro, které nenechalo lhostejným prakticky nikoho.

Ke studiu mu pomohlo sádlo, k útěku kamarádi. Nakonec to dotáhl na vojenského kaplana v USA

Číst článek

„V srpnu 1968 jsem byl zrovna s kamarádkou na vandru na Slovensku, tam jsme viděli ty kolony ruskejch tanků, to se opravdu zapomenout nedá. A po návratu, když jsem jezdil do Brna, tak na hlavní silnici z Řečkovic byla barikáda, Rusové tam měli tanky, kulomet – bylo to docela drámo. Lidé byli kolem tanků a ptali se vojáků, co tady dělají, kde vidí jakou kontrarevoluci. A my jsme jim křídou kreslili na tanky prasátka, spíš klukovina než nějaká statečnost. Za rok už to bylo horší – v Brně se demonstrovalo a rozháněla to policie a milice. Taky měli tanky, jeden jsem potkal v centru na Masarykově u nádraží a ještě jsem si ho chtěl vyfotit hodně zblízka - když ten tank jede a míří na tebe dělo, je to dost divoký!“

Co Jana Vlasáka naopak odmalička lákalo, bylo putování zajímavou krajinou - od prvních cest za kopce nad dědinou stále dál a dál. Tramping byl tehdy pro mnoho lidí nejen cestou k přírodě, ale současně i únikem z centrálně a direktivně řízené společnosti s řadou příkazů, nařízení a organizováním nejen pracovního, ale i volného času.

Brno v roce 1969. | Zdroj: Archiv Jana Vlasáka

„Pro mě to bylo mnohem lepší než nějaký turisticky spolek. Potkával jsem tam správný kamarády. I to, že nás občas rozehnali policajti, když se domákli, kde se třeba koná nějaký potlach, tomu dávalo takový zvláštní šmrnc. Proč to dělali, na to by bylo potřeba zeptat se nějakého komančského pohlavára, ale zřejmě jim vadilo právě to, že nejsme organizovaní a oficiální složky o nás vlastně nemají žádný přehled. Což teda fakt neměly!“

Kromě těchto někdy dramatických, někdy spíš absurdních kontaktů s Veřejnou bezpečností ale tramp Vlasák vlastně žádné velké problémy s režimem nevnímal, přesněji řečeno snažil si je nepřipouštět.

„Nijak jsem to neprožíval, politika mě nebere ani dnes, vždy to šlo kolem mě bokem, snažil jsem se vždycky si vybrat z toho, co bylo, to dobrý. Přesně podle slov jednoho antického filozofa: Svět je jako hra v kostky a vždycky je podstatný vybrat si to nejlepší z toho, co ti padne.“

Až do rumunských hor

Až do svých jednatřiceti let bydlel Jan Vlasák stále v Knínicích, nakonec však dobrodružné pudy zvítězily a odstěhoval se na Slovensko. Přímo do Tater. Tehdy to bylo zhruba stejně odvážné, jako když se dnes mladí lidé vystěhují do Austrálie nebo na Nový Zéland. Až do té doby měl vše zajištěné – práci i bydlení, na Slovensko šel vlastně zcela na blind. Sám pro sebe si řekl, že buď se tam uchytí a nějakou dobu zůstane, nebo se vrátí domů.

Vandr o Velikonocích roku 1974. | Zdroj: Archiv Jana Vlasáka

Nakonec pobyl deset let - nejdřív si našel místo v jednom hotelu v Tatranské Kotlině, kde sice kvůli otřesným podmínkám vydržel jen asi dva týdny, ale mezitím už ale dostal nabídku na mnohem lepší práci.

„Byla to vlastně náhoda díky mému netradičnímu hobby - štrikování. To dělám na nejrůznějších místech - v momentě, kdy si kuřák dá pauzu na cigáro, já si dám pár řad třeba ponožek. Lidi na mě čuměj, ale já jsem tak voraženej, že mi to nic nedělá. A sedím takhle v čekárně na nádraží ve Starém Smokovci, štrikuju a přitom jsem pad' do oka náčelníkovi stanice. Slovo dalo slovo, zeptal jsem se, jestli by pro mě neměl nějaký místo a on mě vzal na tři roky jako výhybkáře. To už jsem měl kamarády na blízkých i vzdálených horských chatách, tak další roky jsem se živil třeba jako topič v plynové kotelně. Bylo nás tam několik, tak jsme si poskládali směny, abych třeba na tři dny mohl vyrazit na výšlap po horách. Hory jsem bral jako svůj osud i po návratu zpět na Brněnsko, s kamarády jsem lezl na Slovensku, jezdili jsme i do NDR na pískovce. Ale pak jsem si uvědomil, že mě víc než liduprázdné vrcholky zajímají lidé, tak jsem později začal jezdit na vandry na kole.“

Už krátce před slovenskou etapou ale Jan Vlasák zahájil další „toulací“ aktivitu – začal pravidelně jezdit do rumunských Karpat, během normalizace jednoho z mála míst, kde člověk ještě mohl svobodně brouzdat romantickou divočinou. Dokonce tehdy měly v tuzemské ústní slovesnosti punc nebezpečného území, kde cizince místní okradou a zabíjí.

„Nikdy jsem nic takového nezažil, naopak lidé tam byli vždy velmi srdeční a pomáhali, když bylo potřeba. V roce 1973 jsme s partou vyrazili poprvé. Vlastně to byla náhoda, že jsme měli zrovna mapu této oblasti, protože tehdy byl problém vůbec nějakou mapu sehnat. Vlakem jsme dojeli co nejblíž k těm horám na severu Rumunska a pak už jen pěšky. Hory jsou vysoký přes 2300 metrů, ale byly tam i takové prérie, pastviny, říkali jsme tomu Kovbojsko. Po horách se toulaly nevydojené krávy, tak jsme si tam běžně dojili mlíko do flašky, prostě paráda! Rok nato už jsem tam jel sám, ale měl jsem tam scuka s krajanama, to byl zase úplně nový pocit, cestovat sólo. Pak jsem tam jezdil pravidelně snad dvacetkrát za sebou – někdy sám, někdy nás jelo víc, jak se to zrovna vyvrbilo.“

Trabantem ke špičkové traumatologii aneb Za svobodou z NDR do normalizačního Československa

Číst článek

Cyklotrampem i v zámoří

Za železnou oponu se Janu Vlasákovi podařilo na chvilku nakouknout už krátce před listopadem 1989 – manželka jednoho ze známých pracovala v jedné z mála tehdy existujících cestovních kanceláří a pro celou skupinu kamarádů zorganizovala v podstatě soukromé zájezdy do Řecka a do Alp.

„Daly se najít různé kličky, jak se na ten Západ dostat. Dojeli jsme tam a jen jsme zírali. U nás se nedalo sehnat pořádné jízdní kolo a v Aténách v prodejně 50 různých bicyklů nablejskanejch, plná výloha. To jsme čučeli, vyfotili jsme si to, protože by nám to nikdo nevěřil!“

A po změně režimu se právě jízdní kolo stalo Vlasákovým dalším osudem. Aby měl co nejvíce času na toulání po světě, zařídil si soukromou živnost na výškové práce.

Jan Vlasák ve Fagarašských horách v Rumunsku. | Zdroj: Archiv Jana Vlasáka

„Takže jsem třeba týden někde natíral a pak jsem na 14 dní odjel. Celkem jsem procestoval na půl stovky zemí, skoro celou Evropu, ale taky v roce 2002 Mexiko a o rok později Indii a Srí Lanku – na tyhle štace mě zlákal jeden kamarád. Cestování na kole je úžasný, při něm se ještě dnes dá poznat v těch zemích obyčejný život. Normální turista obráží pamětihodnosti, mezi nimi se pohybuje autem nebo veřejnou dopravou, na kole jezdíte po zapadlých místech, často s otřesnou hygienou a s bezprostředním kontaktem s místními. Třeba když baštíte, tak se seběhnou a koukají vám z půl metru do pusy jak v zoologické zahradě. Je jich třeba padesát a ti přední už na tebe přepadávají, tak je to i trochu stres a žaludeční šťávy přestávají fungovat. Prostě jsem byl pro ně zajímavej a oni nemají žádný zábrany, nejen děcka, ale ani dospělí.“

O tyto nevšední zážitky se od roku 1995 začal Jan Vlasák dělit i v několika cestovatelských brožurách – zájem o ně byl docela vysoký (vyšly i v desetitisícovém nákladu), stejně jako o besedy, které pořádá dodnes a na nichž návštěvníky baví nejen nevšedními zážitky, ale hlavně jejich neformálním podáním. Oba tyto nepravidelné zdroje příjmů jsou pro něj docela důležité – při snaze o maximální svobodu toho na svůj účet u České správy sociálního zabezpečení příliš nevložil.

Velikonoční vandr. | Zdroj: Archiv Jana Vlasáka

„Do předčasného důchodu jsem odešel v roce 2004 a měl jsem výměr 3600 Kč. Dneska beru ‚už‘ přes šest tisíc, ale nemám s tím problém, protože strašně málo utratím. To si myslím, že je důležitější než hodně vydělat. V pětašedesáti jsem začal jezdit vytrvalostní MTB závody napříč bývalým Československem – od Ašského výběžku až po ukrajinskou hranici, pro mě to bylo úžasný, protože účastníci se musí o všechno postarat sami, především o jídlo a ubytování na trase, to je pro celoživotního trampa hračka. A zase jsem poznával nové lidi, nové kamarády. Teď už jsem trochu zpohodlněl, tak jezdím jen kratší akce jako je Vrchařská koruna Vysočiny, Vrchařská koruna jižní Moravy. Už jsem se prostě přestal bavit překonáváním útrap, dávám přednost větší pohodě. Kolo – přes deset let starý Author Egiost – mám natřené tou nejodpornější základovou barvou, protože jsem paranoik a mám strach, že mi ho ukradnou, věci vozím ve starém pytli od psích granulí, tak snad mi vydrží ještě dlouho. A pořád mám pocit svobody, ten mi vlastně nikdy nikdo nedokázal vzít!“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme