Čím byla Československá lidová armáda? Příběhy těch, kdo museli přetrpět povinnou vojenskou službu

Nejpozději v únoru 1948 přestala být československá armáda apolitickou organizací, určenou k obraně státu. Nejdřív z ní komunisté odstranili západní válečné veterány a pak i všechny ostatní nekomunistické důstojníky, odhodlané hájit vlast nebo demokratické ideje, nikoli Josifa Stalina.

Tento článek je více než rok starý.

Příběhy 20. století Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Karel Cudlín, Vojenská přehlídka, 1985

Karel Cudlín, Vojenská přehlídka, 1985 | Zdroj: Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Primárním cílem KSČ bylo získat absolutní kontrolu nad ozbrojenými složkami, které pak podřídila, tak jako všechno podstatné v zemi, zájmům Moskvy. Nástup na vojnu proto brzy přestal být věcí cti a vlastenectví – změnila se v trochu lepší kriminál, s čímž souznělo i zřízení Pomocných technických praporů, fakticky trestních pracovních jednotek.

Přehrát

00:00 / 00:00

Dnešní Příběhy 20. století jsou věnovány vzpomínkám na povinnou službu v komunistické Československé lidové armádě ?

Armáda byla postupně de facto obrácena proti zájmům obyvatelstva a tento vývoj vyvrcholil okupací v srpnu 1968, kdy do Československa vtrhla „spřátelená vojska“ členských států Varšavské smlouvy (tedy především Rusové), ale o tom, že by československá lidová armáda zemi před okupanty bránila, se vůbec nedalo uvažovat – těžko hledat tristnější obraz přepadené země.

Vojsko pro stranu, ne pro vlast

Propagační plakát Československé lidové armády | Zdroj: Post Bellum

Československo pak více než 20 let okupovaly sovětské jednotky. V Československé lidové armádě proběhly nové rozsáhlé čistky a pod vedením komunistických kolaborantů působila jako „položka“ v protizápadních plánech.

Historik Prokop Tomek to v jednom ze svých textů shrnul:

„Hlavním smyslem československé armády se už na počátku 60. let stala příprava na účast v mohutné válečné operaci na západní hranici Československa. Ve scénáři se takřka nic neměnilo: ‚západní‘ vojska se měla pokusit o agresi, ale ‚východní‘ by zadržela jejich nápor, zahájila protiútok a zahnala ‚západní‘ do nitra jejich území.

V rámci Varšavské smlouvy měla Československá lidová armáda vytvořit vlastní prvosledový československý front. Podle plánu z roku 1964 měl československý front, složený ze 14 divizí, posílených jednou rychle přepravenou divizí sovětskou, operovat na ose Varšava-Berlín-Paříž.

Slavnostní přísaha vojáků na Staroměstském náměstí v Praze | Zdroj: Post Bellum

Operační plán počítal s ofenzivou armád Varšavské smlouvy a následným postupem přes území Spolkové republiky Německo a Francie za použití jaderných zbraní. Po roce 1970 zůstaly základní kontury plánu zachovány, ale byly do něj převzaty divize Střední skupiny sovětských vojsk v Československu.

Součinnost armád, schopnost přesunů a politickou jednotu vojsk Varšavské smlouvy ověřovala velká spojenecká cvičení, řada z nich se uskutečňovala i na území Československa.

Výše popsaná příprava na válku, plánovanou od Baltu po Balkán, sloužila jedině sovětským zájmům, obraně a rozšiřování sovětského totalitního impéria – a kdyby k ní náhodou došlo, měla by pro ČSSR nejhorší myslitelné důsledky.“

Čištění záchodu kartáčkem na zuby

V armádě musel v ČSSR za normalizace sloužit každý dospělý muž: vysokoškolák rok, ostatní dva roky. Podle názvu byla armáda „lidová“. To v praxi znamenalo, že jí žádný muž z lidu neunikl, s výjimkou šťastlivců, jimž se podařilo získat takzvanou modrou knížku – potvrzení o zdravotní nezpůsobilosti.

Kvůli modré knížce nebo alespoň odkladu podnikali mladíci všemožné kroky, předstírali duševní i jiné choroby, páchali fingované sebevraždy.

Vojenská přehlídka na pražské Letné | Zdroj: Post Bellum

Běžný odvedenec dostal za pár měsíců povolávací rozkaz a nastoupil do kasáren kdesi daleko od domova, ze svého původního prostředí měl být zcela vytržen.

Nejdřív ho čekal tzv. přijímač a úvodní výcvik, který popsal například Milan Ciler:

„Jako naprogramovaní idioti jsme devět až deset hodin denně pochodovali po asfaltovém, od letního slunce rozpáleném buzeráku (cvičiště a shromaždiště, tzv. buzer-plac – pozn. aut.) v upjatých uniformách s nablýskanými samopaly, abychom uspokojili koktavého nadporučíka Kubelku.“

První půlrok až rok provázela „mazácká“ šikana: starší vojáci trýznili nováčky („bažanty“), což se tehdy považovalo za normální a důstojnický sbor se tím nezabýval.

Zdeněk Jirásek v době výkonu vojenské služby | Zdroj: Post Bellum

Šikana jistě nebyla všude stejná, ale mnozí pamětníci popisují její otřesnou podobu – například Zdeněk Jirásek, který sloužil v Chebu, vzpomíná, jak „mazáci“ budili „bažanty“ pozdě v noci, nutili je vytírat chodby, čistit záchody a dlaždice ve sprchách kartáčkem na zuby, bili je a okrádali.

K „mazácké“ šikaně se přidávala důstojnická šikana, často politická: kdo se projevoval vzdorně nebo politicky nepřijatelně a měl smůlu na hloupého či snaživého důstojníka, byl různými způsoby trestán, někdy i náročnými výslechy a vězením.

Pokusy o sebevraždu

Básník Petr Hruška narukoval na vojnu jako absolvent vysoké školy ve druhé polovině 80. let: „V mém životě to byl nezapomenutelný rok... Byl jsem vystaven tomu, co na vojně tehdy obecně platilo, za co se vojáci z povolání nestyděli a říkali nám to explicitně: voják musí trpět.

Modrá knížka | Zdroj: Post Bellum

Dostali jsme s bratrem povolávací rozkaz do Chebu, kde jsme prodělali základní kurz, a pak do Karlových Varů, kde jsme sloužili jako motostřelci… Poměry na vojně mi skutečně vyrazily dech, a to jsem si nedělal předem žádné iluze: ten obludný cynismus vojáků z povolání, příznačná šikana a buzerace, kterou trpěli a které přihlíželi, kterou svým způsobem podporovali, to bylo monstrózní,“ popisuje.

Za tu službu jsem zažil několik pokusů o sebevraždu a zažil jsem i sebevraždu dokonanou, kdy se voják zastřelil na stráži, protože nebyl schopen míru potupy a ponížení dál zvládat,“ vypráví Hruška.

Na vojáka, který se po několika týdnech služby v ČSLA zastřelil, vzpomíná v Příbězích i Zdeněk Jirásek.

Věrnost pracujícímu lidu a KSČ

Lze namítnout, že služba v armádě, ať už povinná, nebo dobrovolná, byla ve všech státech těžká, že k šikaně docházelo a dochází v každém vojsku, že důstojníci na vojáky vždycky řvou a vždycky je ponižují, protože voják má poslouchat a vykonávat rozkazy.

Petr Hruška | Foto: Post Bellum

Rozdíl byl v tom, že v Československé socialistické republice člověk neměl možnost obrany, v zemi neexistoval nezávislý tisk ani nezávislá justice. Navíc se všechno odehrávalo pod politickým dozorem a v prostředí permanentního politického otravování.

Když „bažant“ přežil několikaměsíční přijímač, skládal vojenskou přísahu, která začínala slovy: „Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa.“

Pokud voják v demokratické zemi chápal pobyt v armádě jako nepříjemnou, ale nutnou službu vlasti, v lidové armádě tomu tak nemohlo být ani náhodou. Podle přísahy měl totiž hájit nikoli vlast, nýbrž „socialistický řád… po boku Sovětské armády“.

Václav Němec | Zdroj: Post Bellum

Filozof Václav Němec musel na vojnu v roce 1988 a vzpomínal:

„V armádě jsem opravdu zažil, co představuje komunistický režim ve své brutální podobě, kterou dokázal mít ještě koncem 80. let. I když venku už to bylo volnější a začaly být možné věci, které dřív možné nebyly, v armádě setrvačnost toho režimu a jeho brutality pořád trvala.

První, na co mi po příjezdu padl zrak, byla nástěnka, kde jako výstraha visely rozsudky nad lidmi, kteří byli v přijímači před námi. Se zájmem jsem se samozřejmě začetl do rozsudku, který se týkal toho, že někdo poslouchal rádio Svobodná Evropa nebo propagoval skupinu ‚PLASTIC POPLE‘ – to tam stálo, protože správný název Plastiků ty gumy neuměly napsat,“ popisoval.

Ještě v roce 1988 tedy stačilo, že člověk pouštěl zakázanou muziku nebo poslouchal zakázaný rozhlasový vysílač – a mohl dostat prokurátora.“

Poslechněte si Příběhy 20. století, audio je nahoře v článku.

Vojenská kapela, Václav Němec dole uprostřed, 1989 | Zdroj: Post Bellum

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme