Do Židovského muzea se vrátily synagogální předměty ztracené za války. Našly se v newyorské aukci
Čtyři synagogální předměty se vrátily do sbírek Židovského muzea v Praze. Jde o textilie, které se v období nacistické okupace podařilo muzeu zachránit ze zaniklých židovských obcí, ale v poválečném období znovu zmizely. Odborníkům ze Židovského muzea se je teď podařilo nalézt v nabídce jednoho z newyorských aukčních domů
„Jedná se o oponu, kterou se tradičně zakrývá svatostánek, kde je v synagoze uložená Tóra. Potom je to pláštík na Tóru, ten se obléká přímo na ten svitek. A dvě pokrývky na stůl zvaný hebrejsky šulchan, což je stůl v synagoze - tradičně na takovém vyvýšeném místě, kam se právě Tóra ze svatostánku vynáší a odkud se z té Tóry předčítá kongregaci,“ popisuje hlavní kurátorka Židovského muzea v Praze Michaela Sidenberg.
Každý z nalezených předmětů patřil jiné náboženské obci - ani jedna z nich už desítky let neexistuje. Z donačních nápisů ale odborníci ví, kdo nechal textilie zhotovit a kdy a které synagoze je věnoval.
„Jsou velmi důležité v kontextu celé sbírky, poněvadž se dostaly do sbírky Židovského muzea v Praze v letech 1942 až 1944 ze svozů komunálního majetku ze zaniklých židovských obcí. Takže nám připomínají ty židovské obce, které už dneska neexistují. A současně nám připomínají i jména a existenci těch jednotlivých lidí,“ vysvětluje Sidenberg.
Nejvzácnější kus, oponu z bílého ribsu, která se používala během nejdůležitějších svátků židovského roku - na Nový rok a Jom Kupir -, darovali synagoze v Poběžicích v roce 1880 manželé Abraham a Pesl Langšurovi.
„Věnovali tuto oponu u příležitosti narození jejich syna Menachema, který byl občanským jménem Gustav. To byla zavedená praxe, že v mnohých obcích, kde bylo obyvatelstvo do značné míry už asimilované - ať už česky nebo německy-, tak měli lidé svá občanská jména pro takové běžné použití a pak měli svá hebrejská jména do synagogy a ta jsou právě většinou zmíněna na těch donačních nápisech,“ říká Michaela Sidenberg.
Abraham Langšur a jeho žena zemřeli ve 20. letech 20. století. Téměř všechny jejich děti i s rodinami nacisté zavraždili v koncentračních táborech. Mnoho židovských památek v pohraničí nacisté zničili už během Křišťálové noci v listopadu 1938, další shořely během okupace.
O vypálení synagogy v Olomouci hned 15. března 1939 vyprávěla Paměti národa Stanislava Šprincová: „Já jsem slyšela: ,Hoří synagoga!‘ Tak jsem se tam šla podívat. Valil se z ní strašný kouř a kolem byly hlídky. Zajímavé bylo, že to byli čeští fašisti, kteří hlídali, aby se hasiči nedostali k hašení. Takže synagoga hořela, protože se nemohla hasit.“
V roce 1942 iniciovala pražská židovská obec - jediná, kterou nacisté nechali fungovat, aby pod jejich taktovkou organizovala transporty a likvidaci majetku - svoz památek z mimopražských židovských obcí.
Rituální předměty z celého protektorátu se staly součástí sbírek obnoveného Židovského muzea pod dohledem takzvané nacistické ústředny pro úpravu židovské otázky. „Čili došlo k tomu, že ty památky byly zachráněny,“ vysvětluje Michaela Sidenberg
V prvních poválečných letech se ze 136 náboženských židovských obcí, které existovaly na začátku okupace, podařilo obnovit kolem 50. Řada z nich ale brzy znovu zanikla a synagogální předměty se ztratily.
Často si je sebou vzali lidé, kteří odcházeli do nově vzniklého státu Izrael nebo po komunistickém puči v únoru 1948 prchali ze země na Západ. Ilegálním vývozem se tak předměty dostaly třeba až do Spojených států - stejně jako opona z bílého ribsu.
