Proti jedné totalitě bojoval, před druhou varoval aneb Jak soudruh Šling i kvůli Šoffrovi o hlavu přišel
Její příběh je vlastně především příběhem jejího otce – důstojníka československé armády Vladimíra Šoffra. V raném dětství jej téměř nepoznala, protože se hned po německé okupaci zapojil do odboje a jejich skupina byla brzy vyzrazena. Přežil věznění na Mírově, Osvětim i další koncentrační tábory a po návratu do aktivní služby narazil na další totalitu.
Komunisté se totiž v jeho přednášce pro studenty v roce 1946 zřejmě dobře poznali a už tehdy jej dokázali umlčet – pomstu pak dokonali po takzvaném vítězném únoru. Jméno Šoffr se stalo stigmatem i pro jeho jedinou dceru Vlastu, která přesto dokázala s pomocí dobrých lidí vystudovat střední i vysokou školu a po roce 1989 se uplatnit v komunální i vrcholné politice.
Vlasovci se pro nás obětovali. Bez nich by se spousta dnešních Pražanů nemusela narodit, říká historik
Číst článek
Na svět přišla 21. února 1937 v Brně, kde strávila převážnou většinu svého života. Ne ovšem v útlém dětství, kdy naopak byla od svého rodného města vzdálená mnoho kilometrů. Souviselo to s povoláním jejího otce. Vladimír Šoffr byl vojákem z povolání a v té době sloužil v hodnosti štábního kapitána generálního štábu ve štábu V. sboru v Trenčíně.
Proto Vlasta s maminkou (jméno dostala právě po ní) absolvovala už jako novorozeně cestu na Slovensko.
„Tatínek měl před sebou velkou kariéru, vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a Vysokou školu válečnou v Praze. Ačkoliv měl vlastně handicap, že nebyl z vojenské rodiny – jeho otec byl lékárník. Ale protože byl neobyčejně schopný, tak se vypracoval. Maminka pocházela z Ivančic, kde byl otec na manévrech a hned mu padla do oka, byla to místní krasavice a všichni mu ji záviděli. Ale i ten sňatek byl komplikovaný – tehdy platilo pravidlo, že důstojníci musí mít bohatou manželku, nebo museli zaplatit jakousi kauci. Maminka pocházela z rodiny učitele, ale můj otec měl našetřeno, tak si mohl dovolit takovou krasavici přivést,“ popisuje.
Celou válku bez otce
Na Slovensku byli velmi spokojení, zejména škpt. Šoffr byl ve svém živlu a cítil, že jeho práce má smysl. Toto období však trvalo jen dva roky – 14. března 1939 vznikl Slovenský štát a český důstojník s rodinou se musel do 24 hodin vystěhovat. O den později obsadili Němci Čechy a Moravu a československá armáda byla zrušena.
Vladimír Šoffr byl nejprve přidělen do služby u okresního úřadu v Hranicích a od konce června jako referent Tiskového odboru předsednictva protektorátní ministerské rady v Moravských Budějovicích. Tam se okamžitě zapojil do odbojové skupiny ministerského rady Zdeňka Schmoranze, která sbírala informace pro domácí a zahraniční odboj (jedním z adresátů byl i předseda protektorátní vlády Alois Eliáš).
Činnost skupiny však byla prakticky od začátku sledována gestapem, které ještě před vypuknutím druhé světové války na sedm desítek jejich členů pozatýkalo, asi třetina byla následně popravena či umučena. Vladimír Šoffr byl odsouzen ke třem letům vězení.
„Já na to mám dvě vzpomínky – jedna z nich je vlastně první vzpomínkou mého života. S maminkou jsme tehdy bydlely u jejích rodičů v Ivančicích. A z ničeho nic mě zavřeli do ložnice a vzápětí se začalo ozývat dupání po chodbě a německý řev. To k nám přišlo gestapo, ale já jsem nevěděla, kdo to je, chtěla jsem ven, věšela se na kliku a strašně jsem řvala. Nevím, jestli to pomohlo k tomu, že odešli, ale za chvíli byli pryč,“ vzpomíná.
„Druhá vzpomínka je z návštěvy ve vězení na Mírově. To mi bylo asi pět let, možná ještě míň a ten Mírov působí na dítě strašně, jako hrad nějakého černokněžníka. Pustili nás dovnitř, vzadu byly takový malý dvířka ve stěně, ty se otevřely a stál v nich takovej člověk šedovlasej, v šedých vězeňských hadrech. A najednou přeskočil tu mřížku, vzal mě do náruče. Styděla jsem se a bylo mi to nepříjemný, protože to byl pro mě cizí člověk. Ale maminka povídá: ‚Dej mu do pusy ten bonbon‘ (byla to nějaká vitamínová pokroutka od jeho bratra lékárníka), tak mi asi došlo, že tohle je můj tatínek, kterého jsem vlastně vůbec neznala, protože jsem ho naposledy viděla, když mi byly dva roky,“ říká.
Rozdělená rodina, rozličné osudy
Rozsudek berlínského Volksgerichtu zněl na tři roky vězení a v den, kdy trest vypršel, rodina tatínka netrpělivě očekávala.
„To bylo takový příjemný napětí, že přijde tatínek. Nachytala se pro něho postel, já jsem musela vyklidit svůj kout. Čekali jsme celej den, celej večer. Už byla tma a naráz zahučelo auto. Děda říkal, že by ho přivezli autem? No nepřivezli. Pak někdo tloukl, tak jsme si říkali, že to je on. Všichni jsme utíkali ke dveřím a byl to strýc Brauner, kterej ho taky přišel přivítat. Tatínek se nevrátil!“
Důvodem mohlo být to, že Vladimír Šoffr na rozdíl od některých jiných propouštěných odmítl podepsat spolupráci s gestapem. Namísto domů putoval do Osvětimi s obvyklou poznámkou Rückkehr unerwünscht (návrat nežádoucí).
Nejprve na poslední chvíli unikl zplynování, když na radu polského dozorce nenápadně vystoupil z řady ostatních vězňů, později byl zařazen do skupiny, která zavražděné odvážela z plynových komor ke kremačním pecím (tyto vězně dozorci po čase likvidovali, aby nezůstali očití svědci jejich zločinů), navíc se dvakrát nakazil skvrnitým tyfem.
Později byl transportován do Buchenwaldu a dalších táborů až jej těsně před koncem války spolu s dalšími účastníky pochodu smrti osvobodila v Meklenbursku americká armáda. Vladimír Šoffr spolu s většinou ostatních odmítl absolvovat ozdravný pobyt ve Švýcarsku a pěšky přes dvě fronty se vydal domů.
O tom tehdy samozřejmě rodina nic nevěděla, nejméně pak malá Vlasta, která i bez tatínka prožívala poměrně šťastné dětství v Ivančicích.
„Prarodiče bydleli v takovém malém domku na Široké ulici. Byli to skvělí lidi a měli mě moc rádi. Měla jsem tam takovou svobodu, jak mají venkovský děti, pořád jsme byli na ulici a u potoka, velice to bylo fajn. O tom, co se děje, se přede mnou nemluvilo, měla jsem jen určité zákazy, třeba jsem nesměla na ulici říkat ‚Volá Londýn‘, protože dědeček jej pravidelně poslouchal. Stejně jsem to občas udělala, ale nic se nestalo - v Ivančicích byla taková soudržnost, nezažila jsem žádný podrazy. Naopak na mě byli všichni strašně hodní a všichni nám moc pomáhali. Byl tam pan Jonáš řezník, ten nám dával maso mimo lístky, pan řídící byl na mě moc hodnej. No prostě všichni respektovali to, že otec je v kriminále,“ vzpomíná.
Soudruh přišel o hlavu
Po osvobození se všichni šťastně sešli v Ivančicích, Vlastička si na otce rychle zvykla. O něco hůře ale na Brno, kam se s rodiči přestěhovala, neboť armáda otce okamžitě reaktivovala, 1. 8. 1945 byl povýšen na majora gšt. a posléze jmenován náčelníkem štábu velitele pro týl V. sboru.
Současně Vladimír Šoffr požádal o možnost přednášet pro brněnské vysokoškolské studenty předmět Nauka o obraně státu, protože cítil, že po okupaci je národ demoralizován a je potřeba dodat mu sílu, aby už nikdy nepřipustil nástup nové totality. U vedení armády i v akademické obci nalezl porozumění a byl jmenován honorárním docentem na brněnské technice.
Nicméně jeho první dvě přednášky 30. a 31. ledna 1946 v tehdejším kině Metro v Lidické ulici byly současně i posledními.
„Ta přednáška, protože byla pro mladé lidi, tak je měla povzbudit, aby bojovali proti násilí. Tatínek tam citoval Masaryka, že je třeba se bránit i železem, označil tam inteligenci za duchovní sílu národa a upozornil na nebezpečí průměrných a podprůměrných. Přednáška měla velký úspěch a to nejen u studentů, byli tam i z vedení fakulty, z armády a všem se to strašně líbilo. Jenomže se to nelíbilo komunistům,“ dodává.
„Tenkrát tady ovládal Brno Otto Šling, kterého potom jeho vlastní soudruzi oběsili a ještě v tom hrál roli jistý Kopolt, to byli takoví dva specialisti na mého otce. A Šling si našel v té přednášce věci, které byly vyloženě protikomunistické. Ony tam sice byly, ale normální člověk to neviděl, ovšem oni už potřebovali nepřítele. Tak si i ty věci, které byly obecné, vztáhli na sebe,“ popisuje.
V brněnském regionálním deníku KSČ Rovnost vzápětí vyšel velmi ostrý článek, který Šoffrovo varování před neomezenou mocí průměrností a vyzdvižení inteligence coby duchovní síly národa dezinterpretoval jako neúctu k dělnické třídě. Fakulta i armáda se zalekly a další přednášky okamžitě zakázaly.
To ovšem vyvolalo značnou nevoli u studentů a mnoho se jich 6. února 1946 vydalo k redakci Rovnosti v centru Brna.
‚Za všechny, kteří to nevzdali.‘ Pražský Běh pro Paměť národa připomněl hrdiny minulého století
Číst článek
„Vyšli radostně, protože předtím nemohli 6 let vůbec nic. Před redakcí smekali čepice a klobouky a klaněli se. V redakci se to samozřejmě nelíbilo, tak vtáhli několik těch kluků do průjezdu a tam je zmlátili. A někdo z redaktorů navíc zavolal do Zbrojovky, že se bouří studenti, že je to protilidový povstání a ať dělníci organizovaně vyrazí na pomoc,“ líčí.
„Ti dělníci vůbec nevěděli, o co jde, volali ‚Svobodu Španělsku‘ a podobné nesmysly, ale došlo k řadě půtek a několik studentů bylo dělníky napadeno (přestože na místě už studentský protest ukončila SNB, pozn. autora). Byl z toho takový skandál, že se propíral nejen v tisku, ale i v parlamentu. Ale to už byla tehdy u nás taková podivná demokracie, komunisté získávali moc a Šling a další toho chtěli využít a otce zničit (paradoxně právě tato aféra Šlingovi nakonec značně uškodila – i kvůli ní v květnových parlamentních volbách KSČ v Brně výrazně propadla, což pak byl jeden z alespoň trochu reálných bodů obžaloby proti Šlingovi v procesu se Slánským a spol., pozn. autora). Otce se zastalo několik poslanců z řad národních socialistů a lidovců, v novinách Ferdinand Peroutka, dokonce se o tom mluvilo i v americkém Kongresu. Nicméně otce komunisté stejně zničili,“ vzpomíná.
Vyhazov a degradace
Vladimír Šoffr byl totiž označen jako hlavní iniciátor brněnských nepokojů a komunisté jej dokonce obvinili z kolaborace během okupace. Mimořádný lidový soud jej sice shledal nevinným, nicméně v květnu 1946 byl odeslán na tříměsíční zdravotní dovolenou a v červnu postaven mimo službu.
Jeho snaha očistit své jméno vzala definitivně za své po únoru 1948 – už v červenci byl Vrchním vojenským soudem v Brně za údajnou kolaboraci a vojenskou zradu odsouzen k trestu vězení a propuštění z armády. Odvoláním sice dosáhl toho, že rozsudek byl změněn na podmíněný trest, nicméně v listopadu 1948 jej Ministerstvo národní obrany s definitivní platností propustilo z armády (v roce 1950 byl navíc degradován na vojína).
„Takže v tu chvíli ztratil smysl života, protože on do toho vkládal všecko, pro něho armáda znamenala strašně moc,“ popisuje dál jeho dcera.
Vykonávat mohl jen nekvalifikovaná zaměstnání, obžaloby byl zproštěn v roce 1971 a plně rehabilitován až v roce 1990, kdy byl povýšen do hodnosti plukovníka a ministr národní obrany mu udělil medaili Za zásluhy o ČSLA. Zemřel o tři roky později, 9. června 1993.
Stejně jako za okupace i v této době rodiče před Vlastou vše tajili, ani ve škole nebyla vystavena žádné nevůli, protože mnozí učitelé s jejím otcem sympatizovali. O to studenější byla sprcha, když se samými jedničkami nebyla přijata na gymnázium. Jeden z jejich učitelů, spisovatel Antonín Zhoř, jí ale nakonec vymohl dodatečné přijetí v průběhu školního roku.
Situace se opakovala i po maturitě – se jménem Šoffrová bylo v Brně přijetí na vysněnou filozofickou fakultu nemožné, takže nakonec vzala zavděk geologií na přírodovědecké fakultě, kde byla příznivější atmosféra.
„Navíc tam byl pan profesor Zapletal, který vedl geologii a který byl jako voják u mého otce. To se stávalo často, že se otec setkal se svými bývalými vojáky a ti mu strašně šli na ruku. Takže já studovala geologii a to bylo skvělý studium. To je takový zajímavý, svobodný, hodně se jezdí do terénu, není to moc těžký…,“ říká.
Ale soudruzi nezapomínali – po ukončení studia byla jediná, kdo dostal umístěnku na Slovensko, přestože jí nabídli místo v Hodoníně.
‚Bůh o tom ví, a to stačí.‘ Příběh sestry Bohdanky, občanským jménem Boženy Knotkové
Číst článek
„Ten vedoucí v Hodoníně byl velkej komunista a říkal mi ‚Já to domluvím a nastoupíte u mě.‘ A pak mi volal ‚No, nenastoupíte, strana si to nepřeje!‘,“ vzpomíná.
Po čase se však vrátila zpátky na Moravu a provdala se za malíře Vladimíra Svobodu. To jí zásadně změnilo život k lepšímu, protože s manželovým příjmením se jakoby ztratila z dohledu těch, na něž jméno Šoffr a Šoffrová i po tolika letech působilo jak červený hadr na býka.
Do veřejného dění se ovšem naplno zapojila až po roce 1989, byla dokonce zvolena místostarostkou městské části Brno-střed a v letech 1996–1998 senátorkou za ODS. Přiznává, že neměla až takovou urputnost jako její otec. Ale věří, že stejně jako on se nikdy nezpronevěřila své cti, byť ne přímo důstojnické.
„V životě je nutný vytrvat. I když situace vypadá, že je zoufalá, tak se nebát řešit to čestným způsobem, nejít s proudem. Věřit, že mám pravdu a na tý pravdě trvat, zasazovat se o ni a pokračovat, i když síly opadnou,“ uzavírá.
