100 let rozhlasu: vzdor okupacím a dlouhá cesta od Masaryka k podcastům

Koho v těch 20. letech napadlo, že si postaví látkový stan někde na louce ve Kbelích, vypůjčí si piano a začne vysílat?
Eva: Ono to nebylo o postavení stanu, ale spíš o tom začít vysílat. Byl to inženýr Svoboda, který byl v Americe, kde podnikal ve filmovém průmyslu. Odjel do Ameriky, aby se seznámil s novinkami ve filmu a vrátil se posedlý rádiem.

Tomáš: Odjel do Ameriky, aby tam trošku opisoval, protože tam už to samozřejmě frčelo, i když na komerční bázi a běžně se vysílaly jazzové koncerty z různých klubů a podobně. Takže tam on to, abych tak řekl, načuchal velmi intenzivně.

Eva: On byl takový ten hybatel. Oslovil redaktora Národní politiky Miloše Čtrnáctého, došlo k fúzi s Radioslávií, což byla továrna, která vyráběla rozhlasové přijímače. A to všechno se takhle krásně spojilo a vedlo k tomu, že 18. května 1923 mohl rozhlas začít vysílat.

Radiojournal, psáno francouzsky.
Eva: Ano.

To je název, který vyplynul z čeho?
Tomáš: Pravděpodobně z toho, že Miloš Čtrnáctý byl novinář, čili žurnalista. A předpokládal, že radiofonie umožní rychlé a spolehlivé šíření zpráv. Čili to má pořád k tomu žurnalismu velmi blízko. I když je současně pravda, že Miloš Čtrnáctý byl člověk, který moc věřil v takovou myšlenku, že se rozhlasové vysílání stane něčím tak převratným, jako byl třeba knihtisk.

Jak to vysílání na začátku vypadalo?
Eva: To se s dneškem vůbec nedá srovnávat. První vysílání bylo hodně krátké - ohlášení, identifikace stanice, což je také vlastně společné s dnešní dobou, že se takto stanice identifikují.

Tomáš: Mimochodem, promiň, že do toho, Evo, vstupuju, hned budeš pokračovat, ale já musím doplnit jeden zvuk, který to vysílání doprovázel. (Tomáš "tůtá")

To nějaké časové znamení?
Eva: Časové znamení v té době ještě neexistovalo, to se zavedlo až po třech letech vysílání. Vysílalo se živě, neexistovaly nosiče zvuku a záznamy. Vyjma teda gramodesky. Ale i gramofon se do rozhlasu dostal až v roce 1926.

A co to tedy Tomáš dělal? Proč "tůtal"?
Eva: To byla, předpokládám, modulace…

Tomáš: To byl rušivý tón, který provázel ta první vysílání, protože v té době se s tou radiofonií ve smyslu mluveného slova moc nepočítalo. Éter byl plný Morseovy abecedy. Takže ve chvíli, když jste si naladili Radiožurnál, tak jste k tomu poslouchali ještě tenhle modulační tón, který samozřejmě hrozně otravoval. Nicméně byl tam přítomný.

To vysílání tedy vypadalo jak? Bylo tam to oznámení stanice. To jste říkala...
Eva: Pak byla hudební produkce. To šlo živě. Hrálo se. A pak se začaly vysílat zprávy. První byly povětrnostní - dnes meteorologické - a pak přibyly sportovní. A vysílaly se burzovní zprávy, to si mohl dovolit málokdo. Taky první koncesionáři byli z řad továrníků, statkářů, právníků, zkrátka dobře situovaných lidí střední a vyšší třídy.

Kvapem teď uteču těmi 20. lety. První sportovní přenosy, první reportáže...
Tomáš: První přenos z Národního divadla v roce 1925.

Byly tam i rozhlasové přednášky, dlouze se tam mluvilo. Tam už nějakého toho Masaryka nahraného máme, toho si můžeme takhle zpětně i po těch 100 letech pouštět.
Eva: My toho Masaryka máme nahraného už z roku 1928. To byly první jeho dva projevy, které tenkrát položily základy zvukového archivu rozhlasu, a je to projev k desátému výročí republiky a projev k dětem z 28. října 1928.

Pak byla třicátá léta…
Tomáš: A ta jsou hrozně důležitá, protože zhruba v polovině třicátých let přicházejí do rozhlasu lidé jako inženýr Josef Cincibus, který dostal za úkol vytvořit představu o tom, co je to třeba rozhlasová reportáž. To znamená, že se mikrofon ocitá mimo rozhlasové studio, ocitá se na ulici, na slavnosti, na koncertě. A je potřeba vymyslet, jak to uděláme, aby to v tom zvuku fungovalo. Takže vznikla potřeba reportéra.

Druhá světová válka

Když šli reportéři do terénu, tak už neodcházeli z toho stanu ve Kbelích, protože se rozhlas v roce 1933 přestěhoval na dnešní Vinohradskou třídu do nově postavené budovy. Těch reportérů měl už mnohem víc. Například Františka Kocourka.
Eva: Ve spojení s Františkem Kocourkem asi každého jako první napadne jeho reportáž z 19. března 1939 a jeho černá vrána, kdy komentoval přehlídku Wehrmachtu na Václavském náměstí.

Rozhlas a druhá světová válka. Je to ten nejsilnější příběh, který má tento dům za sebou?
Eva: Pokud to vztáhneme ke konci druhé světové války, pak je to jeden z nejsilnějších příběhů, kdy rozhlas vlastně nejvíc plnil tu veřejnoprávní službu. V té chvíli se totiž v podstatě stal organizátorem života celé země.

"Je sechs hodin", těmito slovy to začalo.
Tomáš: Ano, hlasatel Zdeněk Mančal, který podpořen spoustou spolupracovníků usoudil, že právě teď je ta chvíle. Takže namísto toho, aby napřed hlásil německy a pak česky, jak se to muselo dělat po celou dobu války, tak to zkombinoval a řekl: "Je sechs hodin". A přestalo hlášení v němčině, což se Němcům nelíbilo, šli sjednat pořádek a už se to postupně rozjíždělo - začalo se bojovat o rozhlas.

Sem na vrátnici i spadla bomba, ale vysílalo se nepřetržitě. Nepřestali jsme vysílat, přesunuli jsme se jen na nějakou dobu do Husova sboru.
Eva: Praha byla jediným místem, ze kterého se během celého povstání vysílalo. Vysílání se nepodařilo umlčet.

Tomáš: A rozhlas skutečně plnil, jak řekla Eva, povinnost té veřejné služby, byť o veřejnoprávnosti ještě v té době nikdo nic nevěděl. I po válce koordinoval a zařizoval třeba repatriační vysílání. Představte si, že se vracejí přes celou Evropu miliony lidí. Jsou odvezeni do koncentračních táborů, mají se vrátit domů. Není jak, neví se o jejich osudech, neví se, jestli zemřeli, jestli žijí. To znamená, že do rozhlasu přicházejí zprávy. Hledá se čtrnáctiletá Anežka Malíková, měla by snad být tam a tam. Rozhlas to vysílal po celé Evropě a lidé se díky tomu dozvídali, že jejich příbuzní přežili, kde jsou, jak je dopravit domů, kdy přijedou, jak se dostanou. To repatriační vysílání je jednou z nejdůležitějších kapitol, kdy se vlastně dá říct, že byl rozhlas nesmírně užitečný. Strašně moc lidem pomohl.

Rozhlas po nástupu komunistů

Už jsme se zase posunuli na té dějové lince o pár let dopředu. Byl i rozhlas hlásnou troubou komunistického režimu, nešlo to jinak?
Eva: Byl, od samého počátku. Ono to vlastně souvisí i s tím, že se od roku 1945 formovalo původní rozhlasové zpravodajství. A komunisté si byli velmi dobře vědomi síly rozhlasu a jeho vlivu. A obsazovali proto ty zpravodajské pozice svými lidmi a osobnosti jako Zdeněk Mančal nebo Stanislav Kozák, tedy hlasatelé revolučního vysílání, dostali ještě v únoru zákaz vstupu do budovy. Pak tedy následovaly další čistky. Tím pádem se rozhlas dostal zcela do područí komunistické strany.

A další rána v 50. letech. Víš jak, Tomáši, vždycky říkáme, že rádio má ty nejlepší obrázky, protože si je vymyslíš v hlavě. No jo, ale v těch 50. letech přišlo medium, které ty obrázky mělo.
Tomáš: To je pravda. Však se taky velmi bohatě uvažovalo o tom, jestli televize rozhlas smaže z historie, protože proč bychom měli něco "jen poslouchat", když to můžeme také vidět. A existuje úsloví, které říká jednou vidět lepší než tisíckrát slyšet.

Tomáš: Jenomže se ukázalo, že stejně jako na počátku rozhlasu i na počátku televize bylo málo přijímačů. Obrázek na televizní obrazovce byl velký asi tak jako dnešní větší mobilní telefon.

Což dneska stačí...
Tomáš: Ale ta bedýnka byla navíc obrovská a drahá.

Eva: A před obrazovku se přidávala se lupa, co si tak pamatuji.

Tomáš: A scházely se celé rodiny, aby se mohly podívat na televizi. Jenomže ta televize zaprvé zpočátku patřila k rozhlasu. Protože vznikla jako v podstatě jedno oddělení československého rozhlasu. Bylo to logické. Tady byla technika, tady byli lidé, kteří už nějakým způsobem dokázali vytvářet elektronické médium. Takže to spadalo pod Československý rozhlas. Takže my dneska, když chceme televizáky trochu pošťouchnout, tak jim říkáme: "Jo, vy slavíte výročí, jak jsme my v rozhlase začali dělat televizi."

Ano, přesunuli jsme vás do Malostranské besedy, tam si dělejte, co chcete, ale jenom díky nám.
Tomáš: Přesně tak. Televize, jak už dnes víme, rozhlas nikdy nesmazala, protože se velmi rychle ukázalo, že je televize úplně jiné médium. Že to není obdoba rozhlasu z obrázky. Že funguje jinak a že si rozhlas obhájí svoji pozici v tom, že přináší úplně jiný druh estetiky. Máme tu vážnou hudbu, balet, výtvarné umění a také rozhlas. A právě proto, že je to sdělení tak odlišné a nese s sebou tolik vnitřní kvality, že vlastně obě ta média obhájila svoji pozici, tak rádio nepřestalo existovat, protože prostě má pořád smysl.

Eva: Já si myslím, že má smysl mimo jiné i proto, že je daleko pohotovější než televize, pokud jde o aktuální události...

Tomáš: Ano, přijít někam s mikrofonem a vysílat je opravdu snazší, než když to má udělat televize.

Což se ukázalo už třeba v 60. letech, v roce 1968. Kdo to byl tenkrát, kdo informoval Čechoslováky, že vojska překročila hranice jako první? Kdo to byl?
Eva: Pochopitelně to byl rozhlas a konkrétně hlasatel Vladimír Fischer. 

V kolik to bylo? Někdy kolem půlnoci?
Eva: V 1:55. V té době rozhlas ještě nevysílal 24 hodin denně, takže tam byla pauza. Ale zajistili právě prodloužení vysílání, dokud ta zpráva nebude odvysílaná. A dalšího dne, tedy 21. srpna, začal rozhlas vysílat ve 4 hodiny ráno. A Hoffman nechal vypnout vysílače, to je známá věc. Pak po vyjednávání přes Josefa Smrkovského a další, se ty vysílače znovu teda rozjely a ta zpráva o vstupu okupačních vojsk se opakovala ještě několikrát. 

Tomáš: Z té doby je nejslavnější to ranní vysílání Věry Šťovíčkové, Jeronýma Janíčka, Jana Petránka, Slávy Volného a dalších. Ti byli ve studiu a to jsou takové ty slavné záběry toho, jak rozhlas vyzývá ke klidu, ale za okny se ozývá intenzivní střelba z Vinohradské. Ale méně často připomínané a o to silnější jsou záběry právě Slávy Volného, což byl redaktor domácího zpravodajství, který jako jediný tehdy z toho okupovaného rozhlasu proklouznul ven jakýmsi postraním vchodem a měl přes rameno reportážní magnetofon. A nahrával v pražských ulicích, co se děje, jak na to lidé reagují a tam se dají najít neobyčejně silné a málokdy připomínané záběry.

Sedmdesátá a osmdesátá léta, normalizace. Nepředpokládám, že tam bychom rádi na něco konkrétního vzpomínali. Říkám si ale, jestli jsme si po sametové revoluci, kdy jsme tu měli i spoustu nových technologických výdobytků, zkrátka neřekli, že ten starý čas končí, ty pásky, na které se tady léta stříhalo, už můžeme zahodit a přichází internet.
Tomáš: Já nevím, jestli je ten přelom, pokud jde o vysílání rozhlasu, o nějaký pocit, atmosféru, obsah vysílání, určován tou technologií. Ony ty magnetofonové pásky, ta analogová technika, funguje zhruba až do roku 2000. To znamená, v roce 1990, kdy se vracejí lidé vyhození po roce 1968, jako Petránek, Šťovíčková a samozřejmě mnozí další, tak technologicky rozhlas běží dál. Ale proměňuje se samozřejmě to, co se smí říkat a to, co se říkat chce. Přesto, kdybychom si poslechli nahrávku zpráv třeba z roku 1991, 1992 nebo 1995, tak uslyšíme něco velmi podobného jako v 80. letech. 

Tomáš: Vlastně až s nástupem komerčního vysílání se všechno rozvolňuje, najednou to vysílání začíná být mnohem méně formální, protože komerční vysílatelé v rámci toho duálního systému najednou přinášejí smích, uvolněnost, jinou muziku a jiný styl komunikace. A teprve někdy v té polovině 90. let se to proměňuje.

Ale zase to byl rozhlas, ne? Rozhlas a jeho příběh s Evropou 2. Evropa 2 by nebyla, kdyby do toho nevstoupil v té době ještě Československý rozhlas, než se z něj v roce 1993 stal Český rozhlas. Takže i u toho vzniku duálního vysílání jsme sehráli roli.
Tomáš: U spousty situací při vzniku těch privátních rádií na začátku 90. let stáli lidé z Československého a z Českého rozhlasu. Bez nich by to nešlo, protože to nikdo neuměl. Takže zvukaři a redaktoři zakládali soukromá rádia s obrovskou touhou říkat to, co chci a s tím, že jim do toho nikdo nebude mluvit a že si to budou moct dělat po svém.

Přesto ty vynálezy stejně musely to rozhlasové vysílání nějakým způsobem změnit, ne? Digitalizace, internetizace. Už jsme nenosili ty obrovské magnetofony ven, už jsme nosili malé krabičky plněné minidisky...
Eva: To tak bylo od počátku, že technika to vysílání velice výrazně ovlivňovala. A digitalizace je pochopitelně obrovský přínos pro rozhlas, pro všechny pracovníky. Takže ten posun je obrovský.

A i to, kam my zaznamenáváme audio, se všechno proměnilo, než jsme došli k těm jedničkám a nulám. Prošli jsme si od od voskových desek, folií, přes ty pásky...
Tomáš: Magnetofonové pásky začínají zhruba s počátkem druhé světové války a končí teprve někdy kolem roku 2000. Museli jste znát specifika, rychlost posuvu, aby vám to nemluvilo pomalu, nebo naopak příliš rychle.

Stříhalo se nůžkami, lepily se ty pásky, teď to je jedním klikem.
Tomáš: A dneska je na mixážním pultu počítač.

Jaká je budoucnost rozhlasu?

Rozhlas už mladé lidi netáhne tolik jako dřív. Mají jiné možnosti, kde se bavit, kde sledovat média. Ale jsou tu podcasty. Je to takové nové rádio do nové doby?
Tomáš: Já si netroufám říct, že rozhlas mladé lidi netáhne. Samozřejmě, že ne masově. Myslím si ale, že s audioknihami a s podcasty se možná vrací obliba audia. To znamená, že něco ve sluchátkách posloucháme mnohem víc než dřív. To znamená, že vlastně to, co říkáme do mikrofonu, už není pro nějakou skupinu lidí, ale mluvíme vždy k jednomu člověku, což je vlastně velké kouzlo.

A myslím si, že s poslechem rozhlasu jako takového se to s tou oblibou má trošku jinak, než se obvykle míní. Většinou se říká, že jsou to takové vrstvy. Ti nejstarší posluchači postupně odejdou a od spodu nepřirostou žádní mladší, to znamená, že to postupně vymizí. Já si po své třicetileté zkušenosti v rádiu myslím, že je to možná malinko jinak. V každé generaci, mezi dvacátníky i mezi devadesátníky, se totiž najdou lidé, kteří v tom audio poslechu vidí smysl.

Vidí to stejně i rozhlasová historička?
Eva: Vidím to naprosto stejně jako Tomáš, protože znám mezi mladými lidmi spoustu těch, kteří třeba nesledují televizi, nezajímají je filmy, ale poslouchají rozhlas a hodně poslouchají i podcasty. A jejich obrovská výhoda je, že se lidé k těm informacím dostanou, když na to mají čas, že není nutné být online.

Tomáš: A víte, mimochodem, kdo předpověděl podcasty?

Ty?
Tomáš: Ne. Někdo trochu chytřejší. Už v roce 1932 napsal Bertolt Brecht, významný dramatik, úvahu o tom, co by mělo být rádio. A v podstatě předpověděl, že by to měla být sociální síť, protože předpokládal, že by to měla být oboustranná všesměrová komunikace lidí mezi sebou. Čili vlastně sociální síť. A zároveň říkal, že každý, kdo to poslouchá, by taky zároveň měl mít možnost do toho mluvit a udělat si vlastní vysílání. Takže v podstatě mluvil o podcastech.

Takže je 100 let jenom začátek?
Eva: Je to začátek, určitě. Začátek něčeho nového a velkého.

Tomáš: Vzhledem k tomu, co jsem říkal o tom, jak některé věci v rozhlase děláme v podstatě pořád stejně, a teď nemluvím o technologii, tak je to opravdu jenom začátek. A myslím si, že fenomény jako umělá inteligence do toho vnesou netušené možnosti.

V podcastu byly dále využity zvuky z archivu Českého rozhlasu, České televize, Radiotv a youtubového kanálu Felipe Alfonso Jazz.