Líbivé plány a nesplněné sliby. Využil svět na COP26 další ‚poslední šanci‘ zabránit klimatické katastrofě?

Lenka Kabrhelová mluví s vědeckým reportérem Českého rozhlasu Štěpánem Sedláčkem

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

12. 11. 2021 | Praha/Glasgow

Ve skotském Glasgow spěje po dvou týdnech intenzivního jednání do finále klimatická konference. Summit, označovaný zkratkou COP26, může podle politiků i expertů rozhodnout o tom, zda lidstvo předejde katastrofě zapříčiněné oteplováním planety. Jaké jsou vyhlídky na dohodu mezi skoro 200 státy?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Pavel Vondra, Ondřej Franta, David Kaiser

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Toto není film, zbraň hromadného ničení je reálná a hodiny tikají v šíleném tempu. Uhlík pumpujeme do vzduchu rychleji a rychleji.“

Boris Johnson (Premiér Velké Británie)

V Glasgow vrcholí v tyto chvíle klimatická konference OSN, kterou média a mnozí účastníci konference označovali za poslední šanci k odvrácení klimatické katastrofy. My víme, že finální verzi nové klimatické dohody teprve státníci zveřejní. V tuto chvíli se finišuje s vyjednáváním, ale z toho, co teď o dohodě víme, jak to vypadá? Podaří se tu poslední šance, o které všichni mluvili, využít, anebo ne?
„Posledních šancí“ už bylo hodně, kdo trošku sleduje mezinárodní jednání. Ale já bych řekl, že spíš jde o to, že časové okno, kdy lze globální oteplování zastavit na, řekněme, bezpečnější úrovni pro lidstvo, se podle vědců rychle zmenšuje. Globální průměrná teplota je dnes o více než 1,1 stupně výš ve srovnání se stavem před průmyslovou revolucí. Kvůli skleníkovým plynům uvolněným lidmi do atmosféry. A ty dopady v podobě častějších extrémních projevů počasí, zrychlujícího se růstu hladiny oceánů, tání ledovců a podobně, jsou vidět po celém světě. A asi už nemá smysl jimi teď strašit, nějak na ně upozorňovat. Diagnóza od vědců je jasná, většina států ji koneckonců už uznala a teď tedy hledají cestu, jak se z toho společně nějak dostat. A konference COP26 v Glasgow je další z řady mnoha podobných setkání, kde se země snaží dohodnout na tom, jak trend zvrátit. Ale od Glasgow každopádně nesmíme čekat nějakou převratnou novou dohodu. A hlavním důvodem je, že takovou dohodu už vlastně máme - bezmála 200 zemí ji podepsalo před šesti lety v Paříži, kde se tedy mimo jiné shodli na tom, že budou usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici jednoho a půl stupně ve srovnání s polovinou 19. století. A teď se hraje o to, jestli se tento cíl podaří splnit a jak.

My se bavíme ve chvíli, kdy se finální podoba dohody ještě finišuje. Co v tom prvním návrhu je? Co je na stole? Jak se mezinárodní komunita chce s tou klimatickou změnou vyrovnat?
Na úvod je dobré říct, že jde o „conference of the parties“, tedy konferenci smluvních stran dohody o klimatu. A všechno vychází z Pařížské dohody, nebo řada věcí na jednáních. V roce 2015 se státy dohodly mimo jiné na tom, že po pěti letech zhodnotí své dobrovolné příspěvky, závazky ke snižování emisí. No a teď je to šest let. Kvůli pandemii, připomeňme, se konference odložila a koná se až teď. A státy teď tedy revidují, jestli to, na čem se společně dohodly a k čemu se zavázaly, opravdu směřuje ke splnění tohoto cíle, a k tomu jim pomáhají vědci.

No a od té doby se tedy řeší také spousta technických detailů. Nedořešený zůstává například článek šest Pařížské dohody, který se týká mezinárodního obchodu s uhlíkovými kredity, pravidel na počítání emisí. Klimatická konference OSN každý rok v samém závěru schvaluje sérii dokumentů. A klíčové je, jestli celkové závěry summitu schválí všechny země, protože tady musí být jednomyslný souhlas. S tím také souvisí takové obrušování hran a jistá opatrnost s výrazy a slovy. Návrh, který ve středu představil prezident summitu COP26 Alok Sharma, a o jehož znění se tady teď vyjednává, tak se nějakým způsobem věnuje všem podstatným otázkám, které vyplývají z Pařížské dohody. Tedy zejména snižování emisí skleníkových plynů, to je mitigace, přizpůsobování se na změnu klimatu, tedy adaptaci, otázce, jak to všechno financovat, ale i například ožehavé otázce kompenzací pro postižené rozvíjející se státy. A také se řeší spousta dalších otázek, mimo jiné je na stole, jestli se závazky a sliby států budou řešit nadále jednou za pět let, jak stanovila Pařížská dohoda, anebo třeba s jednoletým odstupem, jak by řada států chtěla, aby už třeba příští rok znovu musely posilovat a aktualizovat své závazky. Návrh závěrečného dokumentu také vůbec poprvé obsahuje zmínku o urychlení odklonu od uhlí a dotování fosilních paliv. To je třeba věc, u které se tady napjatě čeká, jestli projde či ne přes státy, které silně závisí na byznysu a těžbě fosilních zdrojů. Taková zmínka je v podobných dokumentech vůbec poprvé. 

Takže série opravdu velmi komplexních opatření a kroků. Jedním z hlavních otazníků konference je, jestli se všechny země zavážou k tomu svému závazku ještě z Paříže, ve kterém slibovaly, že se budou snažit o to, aby oteplování planety nepřekročilo jeden a půl stupně Celsia. Jaký je rozdíl v těch číslech? Můžete nám to připomenout? Už jste leccos zmínil v úvodu, ale co se bude dít při oteplení na dva stupně a co se bude dít při oteplení pod jeden a půl stupně, který je slibovaný Pařížskou dohodou? Proč je ten rozdíl tak důležitý?
Už teď vidíme, jaký dopad má oteplení o více než 1,1 stupně – extrémní projevy počasí a další. Oteplení o každou, řekněme desetinu stupně, bude navyšovat extremitu těchto jevů. Existuje řada vědeckých zpráv, která porovnává svět, který by byl teplejší o dva stupně anebo jeden a půl stupně, ve srovnání se stavem před průmyslovou revolucí. Doporučuju tu zprávu IPCC, tedy mezivládního klimatického panelu OSN, která k tomu vyšla. A v zásadě se dá říct, že například umírání korálů, které dnes pozorujeme, by bylo v tom světě teplejším o dva stupně už úplně dokonáno. Extrémní projevy počasí, horka, které jsme viděly například letos na západě Spojených států, ale i třeba extrémní srážky, deště a s tím související povodně by prostě byly několikanásobně častější nebo silnější, než jak je tomu ve stavu o 1,5 stupně. A to je zkrátka doporučení, které opravdu vyplývá z usnesení všech zúčastněných vědců klimatického panelu, že by se státy o to měly pokusit v zájmu udržení nějakého stavu, který by nebyl tak kritický pro lidstvo. A koneckonců státy to odsouhlasil jako dolní mez, o kterou se budou snažit. Ta horní mez jsou pak dva stupně Celsia.

Jste v Glasgow, jak jsme zmínili, v samém centru jednání. Okolo vás se všechny věci dějí. Mluvíte s řadou aktérů, sledujete to. Dá se říct, že urgence vyjednávání je tam cítit? Jak to tam vypadá?
Tak ona na těch klimatických summitech je vždycky cítit urgence, je slyšet řadu řekněme radikálních prohlášení, protestů hlasitých, ale i například poklidných, cyklojízd po Glasgow, které upozorňují na potřebu změn  v dopravě. A prohlášení je vždy třeba brát s určitou rezervou. Jde o slova, jde o sliby a potom jde o to, jaká bude skutečná akce a jak se projeví. Myslím si, že to se do velké míry ukáže, až se trochu usadí prach po konferenci v Glasgow a s určitým odstupem bude možné hodnotit, jaký dopad to v reálu na politiky jednotlivých zemí má.

Každopádně tady byl vidět určitý vývoj, protože je třeba říct, že vedle jednání, která se věnují často technickým detailům, kterým rozumí opravdu jen odborníci, je tady řada velkých iniciativ států, ale i měst a regionů a velkých firem. Ty přicházejí s různými prohlášeními, že se zavazují k odklonu od fosilních zdrojů, ke snižování emisí. V prvním týdnu jsme viděli několik pozitivních velkých deklarací, které i analytici opravdu chválili. Jedna z nich se třeba týkala odlesňování a o které například analytik Vojtěch Kotecký z Univerzity Karlovy říkal, že i kdyby nic, kdyby tato dohoda spojená s finančním balíčkem na financování toho, že se tedy zastaví a zvrátí odlesňování do konce této dekády, se tedy naplnila, protože je podepsaná zeměmi jako Brazílie, Indonésie a dalšími státy, které se dříve nezúčastnily, tak by to byl úspěch.

„My jsme si zvykli, že chráníme tropické pralesy, protože jsou fantastickým centrem přírody, útočištěm biologické diverzity. Protože jsou velmi důležité pro místní mikroklima, poskytují vodu v řekách které z nich vytékají, nebo jsou zdrojem srážek, které zavlažují zemědělství. Méně si uvědomujeme, že lesy jsou také důležitou součástí globálního klimatického systému. A je velmi dobré, že se tady sešla snaha zajistit stabilitu globálního klimatu s péčí o přírodu do jednoho uceleného projektu.“

Vojtěch Kotecký (Analytik Univerzity Karlovy)

A přitom jde o deklaraci, která je spíše jen na okraj samotné konference. Další podobná deklarace se týkala například omezení emisí metanu, dalšího důležitého skleníkového plynu, do konce tohoto desetiletí. Významná zpráva, která se týkala právě těch závazků jednotlivých zemí, bylo vystoupení premiéra Indie Nárendry Módího, který minulý týden tedy oznámil, že Indie se bude snažit dosáhnout nulových emisí do roku 2070 a nastínil i některé kroky, které k tomu mají vést.

Ono 2070 se zdá daleko, ale Indie je vlastně dnes třetí největší emitent skleníkových plynů. Už přeskočila v žebříčku Evropskou unii. A když potom analytici a vědci spočítali to, kdyby státy opravdu splnily své dlouhodobé cíle, cíle klimatické neutrality, došli k tomu, že by se opravdu podařilo zadržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 1,8 stupně.  To řekněme spadá pod horní hranici stanovenou Pařížskou klimatickou dohodou. Jenže tedy vyšly podrobnější analýzy, které se věnovaly novým závazkům v tomto desetiletí, a došly k tomu, že pokud by opravdu státy plnily krátkodobé cíle, tak spíše směřujeme někam ke dvěma stupňům a čtyřem desetinám stupně Celsia. Akce musí být vidět v nadcházejících letech. Když někdo řekne, že dosáhne klimatické neutrality za několik desetiletí, ale začne na tom pracovat až s odstupem, tak vlastně tím pádem to celé bude opožděné a nárůst teploty bude vyšší.

To už se dostáváme ke konkrétním bodům obsahu a nějakých konkrétních výstupů z konference. V úvodu summitu se hodně diskutovalo o roli velkých znečišťovatelů, jako je zmiňovaná Indie nebo Čína. Obě země nakonec přišly s překvapivými závazky. Kromě Indie to byla ve středu i ohlášená překvapivá dohoda mezi Čínou a Spojenými státy o klimatické spolupráci. Jak zásadní momenty to ve snaze o boj s dopady změn klimatu představuje?
Ta deklarace Číny a Spojených států, kterou představili hlavní vyjednavači těchto zemí ve středu večer na dvou oddělených tiskových konferencích, řadu lidí překvapila, protože vztahy Spojených států a Číny jsou dlouhodobě problematické. Vystoupili s tím, že budou spolupracovat na omezování skleníkových plynů opravdu v souladu s cíli Pařížské klimatické dohody.

„Dnes večer s potěšením oznamuji jménem prezidenta Bidena a tajemníka Blinkena, že jsme se dohodli na základním rámci dále pokračující spolupráce.“

John Kerry (Ministr zahraničí Spojených států)

Jde o deklaraci o nějaké další spolupráci. Ale je třeba brát v úvahu, že Čína se zavázala k uhlíkové neutralitě do roku 2060 nebo slíbila ji, což znamená, že se to týká pouze oxidu uhličitého. V deklaraci se mluví i o emisích metanu čili druhého významného skleníkového plynu. A navíc. když vezmeme v souhrnu emise skleníkových plynů Číny a Spojených států, tak to je dohromady bezmála 40 procent světových emisí. Jsou to dvě největší ekonomiky světa, které dohromady tvoří také významnou část světové populace. Čili opravdu to je, řekl bych, významný moment. Ale je otázkou, k čemu potom dál dospějí, protože Čína má také dobré vztahy s řadou rozvíjejících se států a dohromady jde tak o takové dva bloky, které spolu budou jednat, a otázka je, co to přinese. Každopádně je to pozitivní signál, který je třeba vnímat i s odkazem na jednání, která tady probíhají a určitý signál pro různé země a skupiny zemí, který může souviset se závěry celého summitu. Možná je ještě brzy na to hodnotit, jaký význam opravdu ta deklarace bude mít. Ale rozhodně to znamená, že se sestavují týmy, které spolu budou dlouhodobě jednat o tématu klimatu. A je rozhodně dobře pro celý svět, že takto dva významné velké státy jsou ochotné spolu o tomto problému mluvit a našly společnou řeč o změně klimatu.

Vraťme se ještě k jedné věci, o které jsi mluvil a která je důležitou součástí všech jednání, a to je otázka financí. Návrh dohody apeluje také na bohaté země, aby víc podporovaly finančně chudší státy. Panuje ochota se k takovému kroku zavázat? A ví se, odkud se finance budou čerpat?
Bohaté státy se zavázaly už v roce 2009, že v roce 2020 dodají státům chudším na adaptaci a na omezování skleníkových plynů 100 miliard dolarů ročně. A tento slib se nepodařilo splnit. Podle analýz OECD se vybralo zhruba 80 procent. A z dosavadních jednání a slibů to vypadá, že se to podaří naplnit nejdříve v roce 2023. Je třeba brát ohled na více věcí. V klimatické změně hrají role i kumulativní emise historické, které se zadržují, řekněme v atmosféře podobně jako voda ve vaně zašpuntované za desítky a stovky let. Byť je třeba podotknout, že většina emisí CO2, nebo zhruba polovina emisí byla vypuštěna v posledních 30 letech. Ale i tak, když se započítají historické emise, tak opravdu bohaté státy mají velký podíl na globálním oteplení. A proto také jde o určitou solidaritu se zeměmi, které se také chtějí dále rozvíjet a potýkají se teď s dopady, často většími dopady než bohaté země,.a potřebují finance na to, aby se s tím nějak vypořádaly a zároveň také tedy snižovaly své emise. Tady je potom další problém, že se nepodařila vybrat částka do zeleného klimatického fondu, ale zároveň, když se potom analytici dívají dovnitř - mluvil jsem například s Janem Kowalzikem z německé pobočky nevládní organizace Oxfam - tak je vidět, že většina těch peněz v klimatickém fondu je ve formě úvěrů. To znamená, že chudší státy se dál zadlužují. Sice dostanou výhodnější úrok, ale vlastně to pro ně může tvořit i určitou zátěž.

Další věc je, že ne každý projekt je opravdu designovaný v přímé souvislosti s klimatickou změnou. A v neposlední řadě problém je, že 100 miliard dolarů bylo stanoveno před 11 lety, když ještě vůbec nebyla Pařížská klimatická dohoda podepsána a počítalo to tedy úplně s jinými ambicemi než teď. A řada států poukazuje na to, že ty skutečné prostředky by měly být mnohem vyšší. A zároveň už také sílí debata o konceptu, který se v angličtině nazývá loss and damage, tedy řekněme ztráty a škody. Tady se poukazuje na to, že klimatické změny také působí nevratné poškození a je otázka, jestli by za to neměly být rozvíjejícím se zemím poskytnuty kompenzace, když to takto nazveme. A zde je velká neshoda na tom, jestli a jak by se to mělo kvantifikovat a také vyplácet. I hlavní vyjednavač ČR Pavel Zámyslický mi před konferencí řekl, že jednání o financích mají opravdu potenciál paralyzovat celou konferenci, protože souvisejí s řadou dalších otázek.

„Ve finále se schvaluje všechno jako balíček, proto očekávám, že tam ještě bude pnutí a jednotlivé státy si budou navzájem hlídat agendy. Někdo má větší prioritu v ambicích, někdo v mechanismech, někdo má vyšší prioritu ve financování nebo adaptacích. Každý tlačí tak trochu svoje věci, ale zároveň se musí hlídat celková struktura a vyvážení výstupu z Glasgow.“

Pavel Zámyslický (Hlavní vyjednávač za ČR v Glasgow)

A je i na vyjednavačích, jak dokážou dovedně propojovat věci, protože některé téma, které zdánlivě s financováním nesouvisí, se může spojit, protože pro jiný stát hraje významnou roli a takto se potom dohromady vytváří určitá spojenectví a kompromisy.

Takže zase znovu jsme u velké komplexnosti a u složitosti toho všeho. Když sledujete dílčí výstupy z konference, dávají politici, protože to jsou ti lidé, kteří nakonec ty dohody a deklarace prezentují. lidem důvod myslet si, že svět může ještě mířit k optimističtějším scénářům anebo spíš převládá realistický pohled na to, že dobře, je tu další konference, která se snaží, ale přece jen ty cíle jsou tak komplexní, že se možná nějakého soudného řešení nemusíme dopracovat?
Komplexita je opravdu velká. Někdy se připodobňuje k mnohadimenzionálním šachům, kdy se hraje naráz na několika polích. Nebo Romana Březovská to připodobňovala k míse špaget, které je třeba rozmotat a není to vůbec jednoduché, protože jakmile jednou pohnete, tak se pohne i další. Všechno se neustále vyvíjí a mění a není vůbec v silách jednoho člověka všechno sledovat. K jednotlivým zemím, myslím, že v posledních letech je opravdu významný posun. Protože dnes už většina zemí má závazky ke klimatické neutralitě nebo nějakou vizi toho, že se opravdu budou snažit snížit své emise skleníkových plynů na nulu. A zbylé se přírodními i technologickými postupy budou snažit vykompenzovat. Takže když slyšíte projevy politiků, tak opravdu většina z nich mluví o tom, že je potřeba dosáhnout cílů klimatické dohody a že pro to musíme udělat maximum. Otázka je, co je potom jenom líbivý slib a co je podloženo konkrétními plány. To je právě potřeba potom vyčíst z analýz jednotlivých plánů, které sestavuje především uskupení vědců Climate Action Tracker, který také vydal zhodnocení, že aktuální sliby míří k oteplování o více než dva stupně. Každopádně opravdu se tady dají dobře pozorovat rozdíly a urgence. Jsou tady státy, pro které opravdu jeden a půl stupně znamená, že u nich bude mnohem těžší přežívat z hlediska změny přírodních podmínek, zatímco jiné země jsou na tom v tomto ohledu lépe. A je potřeba najít nějakou shodu na tom, aby kompromis neznamenal příliš velkou zátěž pro tyto státy.

Ale přinejmenším v rétorické rovině, jestli tomu správně rozumím, tak ze strany většiny politiků už teď slyšíme nějaké konkrétnější závazky nebo odhodlání se se změnami klimatu nějakým způsobem vyrovnat trošku rázněji. Jak do toho všeho zapadá třeba česká rétorika, když byste měl dát nějaké analytičtější srovnání, jaké jsou mezi zeměmi a přístupy rozdíly?
Když slyšíte projevy, ať už třeba britského premiéra Borise Johnsona a lídrů z dalších zemí, vybízejí k na plnění Pařížské dohody. Zatímco premiér Andrej Babiš z ANO tady vystoupil s projevem, který by po mém soudu spíš patřil na unijní úroveň. Kritizoval návrh Evropské komise, balíček Fit For 55 jako příliš ambiciózní.

„Nicméně 13 legislativních návrhů nazvaných jako „Fit for 55“ jde daleko za rámec toho, co EU přijala a odsouhlasila. Andrej Babiš o European Green Deal – UN COP26, Glasgow (1.11.2021) “

Andrej Babiš (Premiér ČR)

Ale on to říkal na plénu, kde sedí zástupci bezmála 200 zemí s různými perspektivami ze států, které opravdu čelí tomu, že mohou v dohledné době být i celé pod vodou. Teď mluvím o ostrovních zemích. A premiér Babiš tam místo nějaké vize, kterou má bohatý rozvinutý stát nabídnout, podal pohled na to, jak se mu nelíbí určité návrhy, o kterých teď probíhá diskuze mezi státy a tak trošku probíhá diskuze mezi sedmadvacítkou.

„Mnoho Evropanů může být ohroženo energickou chudobou.“

Andrej Babiš (Premiér ČR)

Propásl šanci představit nějakou českou vizi, český příspěvek k tomu, jak by se mohla i ČR na věci podílet.

A jak takovou rétoriku další země ze strany Česka přijímají?
Nezaznamenal jsem přímé reakce, řekněme od představitelů států, ale sluší se podotknout, že skupina CAN International, která sdružuje více než 1500 nevládních organizací, tak udílí každý den takovou anticenu, která se nazývá „fosílie dne“, a 8. listopadutřetí místo dostala ČR právě za tento projev Andreje Babiše. V odůvodnění se psalo, že český premiér si asi spletl klimatický summit s nějakou akcí pro popírače změny klimatu. Až takto to hodnotili. Ještě se sluší podotknout, že třeba ČR do zmíněného zeleného klimatického fondu přispívala, ale během pandemie své příspěvky zastavila. Takže teď patří k bohatým zemím, které nějak pomáhají na bilaterální úrovni, ale solidární příspěvek na pomoc adaptací a mitigací nedává. A to je samozřejmě otázka pro další českou vládu, jestli se k takovému dobrovolnému příspěvku bude chtít zavázat. A přitom Česko – můžeme mluvit o tom, že je to relativně malá země, ale když si přepočteme emise skleníkových plynů na hlavu v kontextu EU. má třetí nejvyšší. Má na hlavu i vyšší emise než třeba často zmiňovaná Čína. Takže opravdu dá se říct, že každý tady může sehrát podstatnou roli. A cíl Pařížské klimatické dohody nemůže být splněn, pokud bude stát jen na pár velkých zemích. Je třeba změnit celý přístup. A týká se to nejen států, ale i celých ekonomik a vyžaduje to celkový přesun. 

Už jsme zmínili, že závěrečná dohoda deklarace musí být přijata jednohlasně. Teď se finišuje s vyjednáváním, ale zároveň víme, že i pokud se tak stane, tak cesta k plnění cílů není jednoduchá. Z toho, jak vidíte situaci kolem sebe teď, dá se očekávat, že jednotlivé státy jsou teď odhodlanější skutečně své závazky plnit?
To určitě ukáže čas. Mně přijde, že je větší odhodlání větší. A je třeba zmínit, že příští rok bude další klimatická konference OSN. A není to jen o klimatických konferencích, ale jednáních mezi tím, na kterých se společně pracuje na cestě k těm závazkům. Význam konferencí je, že to je určitý tlak. Můžeme mluvit o morálním tlaku na státy, jak mi třeba řekl přední německý klimatolog a oceánograf Stefan Rahmstorf, který se podílel na přípravě čtvrté zprávy IPCC. To znamená doporučeních, které vědci dávají představitelům zemí. Tak i on vlastně říká, že tady není žádný jiný lepší model, jak by se tolik států s různými podmínkami, přístupy a zájmy mohlo společně dohodnout, že je to prostě náročný proces, který trvá řadu let. Ale někam se posunujeme a je třeba i brát v potaz, že pokud by k takovým jednáním v rámci OSN nedocházelo, nebyly by na stole takové významné přelomové dohody jako Pařížská klimatická dohoda. Otázka je, na jaké trajektorii oteplování by teď svět byl.

Lenka Kabrhelová, Pavel Vondra a Ondřej Franta

Související témata: podcast, Vinohradská 12, COP26, klima, klimatická změna, OSN, klimatická konference, oteplování, emise