Digitální život po smrti? Zákony na to nepamatují, hesla svěřte rodině nebo notáři, radí novinář

Matěj Skalický mluví s Janem Cibulkou, datovým novinářem Českého rozhlasu

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

15. 9. 2022 | Praha

Až zemřu, co bude s mým digitálním já? Zeptali jste se na to sami sebe někdy? Komu odkázat své sociální sítě, komu dát hesla a přístup do kryptoměnových peněženek? Kdo to má vůbec na starosti? Téma pro Jana Cibulku, datového novináře Českého rozhlasu.

Editace: Janetta Němcová
Sound design: Jaroslav Pokorný
Rešerše: Zuzana Marková
Podcast v textu: Marie Jakšičová
Hudba: Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 poslouchejte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Žijeme v době, kdy se valná část našeho života odehrává na sociálních sítích. Co se ale s naším účtem, ať už je na Facebooku nebo Instagramu, stane, když třeba zemřeme?
Řada lidí to nijak neřeší. A následně potom pozůstalí můžou být nepříjemně překvapení. Sociální sítě, třeba typicky Facebook, často mají nějakou možnost, jak rodina účet může převzít a potom se může rozhodnout ho smazat nebo nějakým způsobem zvěčnit. 

„Ester psala blog 4 roky a když jí bylo nejhůř, svěřila správu FB stránky mamince, která odkaz své dcery spravuje i dnes. “

Aneta Štokrová (Rádio Wave, 6. 9. 2019)

Když však odbočíme od sociálních sítí k “důležitějším” účtům, třeba vašemu účtu na Googlu, kde často velká část lidí má například všechny své rodinné fotografie a nemá je nikde jinde, tak budete chtít, aby tyto věci zůstaly v rodině. Zkuste přemýšlet, jak vlastně zachránit všechna svoje data, která jste tam měli, na kterých vám záleží, což jsou právě třeba rodinná videa nebo fotografie…

A co když o účet přijdu, i když budu naživu, třeba když půjdu do vězení…
Nemusí to být nic takto drastického. The New York Times teď pěkně popsali případ jednoho muže, jehož malý syn měl nějakou vyrážku. On ho kvůli tomu vyfotil, fotografii poslal ženě a na dálku konzultovali s lékařem, protože to bylo ještě během COVIDu. Toto se všechno vyřešilo. Nicméně ve chvíli, kdy otec fotografii pořídil svým telefonem, tak ten ji i automaticky nahrál do cloudu společnosti Google. A ta dospěla k závěru, že je to dětská pornografie. Celý účet zablokovala a oznámila ho policii. 

Ta otce velmi rychle zase očistila. Nicméně Google řekl, že si za svým rozhodnutím stojí. Účet mu neobnovil a kompletně ho smazal bez ohledu na rozhodnutí policie. A tím tento člověk přišel o všechny své e-maily, třeba i o všechny své fotografie, protože je prostě měl nahrané v tom cloudu a myslel si, že tam jsou v bezpečí. A právě to, že člověk přijde takto o nějaký svůj účet, může vést k situaci, kdy přijde o vlastně poměrně velké množství nějakých historických a často cenných dat - korespondence, fotografie, videa, dokumenty a podobně. V obou případech je tedy potřeba na to mít plán a vědět, co člověk bude dělat, když dojde buď k tomu, že o ten účet přijde, nebo když ten účet budou potřebovat převzít třeba jeho rodinní příslušníci.

Mimochodem tím také vzniká otázka komu ten účet právně patří?
To je upravené podmínkami užití té služby. A je to poměrně jednoduché. Ve chvíli, kdy se firma rozhodne, že s vámi smlouvu ukončí, často vám to ani nemusí zdůvodňovat a je to v podmínkách, které vy jste odsouhlasili, tak se proti tomu těžko nějakým způsobem právně bránit. Nemluvě o tom, že i kdyby se například otec z výše popsaného případu ze Spojených států rozhodl jít k soudu, tak kromě toho, že by to bylo nákladné, tak už je výsledek jedno, protože Google všechna data podle podmínek užití smazal po dvou měsících, takže ta data prostě už neexistují.

Vraťme se k lince případného úmrtí. Jakmile se nějaká taková nešťastná událost stane, tak na koho v ten moment přecházejí případná práva k užití toho či onoho účtu, kdo získá, pokud získá, přístup k tomu účtu?
Automaticky se nestane nic, protože ani Facebook, ani Google, ani Twitter nemají obvykle žádné nástroje, aby zjistili, že někdo zemřel v České republice. Společnost Google nabízí možnost nastavit účet, takže pokud se do něj nějakou dobu nepřihlásíte, tak Google ta práva předá nějakému dalšímu třetímu účtu. Může to být třeba člen rodiny nebo nějaký dobrý známý. Takže tyto nástroje existují, ale je nutné si uvědomit, že ve chvíli, kdy člověk dělá nějaké takové rozhodnutí do budoucna, tak to není věc, kterou bude potřebovat za rok nebo za deset, dvacet let. Je to za daleko delší dobu. A teď ty platformy sice nabízí nástroj, který vám umožní si nějak upravit digitální dědictví. Ale my opravdu nevíme, v jakém stavu budou za delší dobu. Víme, že Google rutinně opouští služby staré několik let, prostě je vypne, přestane provozovat. Sociální sítě se velmi prudce mění, Facebook před pěti lety vypadal úplně jinak než dneska.

Čili funkce zvěčnit účet na Facebooku, ta za 15, za 20 let nemusí existovat. Co to vlastně je za funkci? 
Účet se jednoduše označí tak, že ten člověk zemřel. Nějakým způsobem to tam omezí množství interakcí a je to takový pomníček on-line. To, že to dnes funguje takto, neznamená, že to tak bude za rok nebo za 50 let. Je proto důležité nad tím přemýšlet. A pak určitě první krok, o kterém mluví všichni, kteří se tomuto tématu věnují, je udělat si přehled, kde a co vlastně všechno máme. V minulosti, když člověk zemřel, tak šla rodina za notářem. Ten, i když neměl k dispozici závěť, zjistil, že zemřelý měl účet ve spořitelně a doma někde pod postelí další hrnec zlata. 

Čtyři akcie tam a pět dluhopisů tady. 
A to se dalo vypořádat. Ale v době, kdy někdo třeba investuje do kryptoměn, tak to jsou často nástroje a vehikly, které jsou nějakým způsobem spravované například firmou v zahraničí, která vůbec nemusí existovat ani v Evropské unii, nemusí tady mít žádné zakotvení. A pokud dědici nebo notář neví, že ten člověk měl účet ještě někde jinde, tak se o tom zkrátka vůbec nemusí dozvědět. 

Proto je hodně důležité udělat si přehled a sepsat si ho. Je to fajn i pro vlastní potřeby, že si člověk uvědomí kde co všechno má. Jaké má on-line účty, kde a co se na těch účtech nachází všechno za informace nebo třeba právě nějaká finanční aktiva, Ale můžou to být třeba i rodinné fotografie, nějaké dokumenty, pracovní, soukromé e-maily a podobně.

A tento soupis mít připravený a pravidelně aktualizovaný, protože člověk má pořád nějaké nové účty, nějakou novou sociální síť nebo nějaký nový nástroj. A o tom by ta rodina měla do co největší míry vědět, pokud by tedy daný člověk chtěl, aby se jeho rodina minimálně mohla přihlásit v případě, že třeba nebude na světě.

To znamená myslet na smrt už zaživa, byť to zní možná morbidně.
A sepsat si to. Opravdu je to dobré i v tom, že si uděláte přehled, kde co máte on-line. Třeba najednou zjistíte “aha, já vlastně nemám fotografie ze studia na střední nebo vysoké škole nikde jinde než v účtu na Facebooku”. A možná bych ty fotografie chtěl mít do budoucna, i když třeba Facebook už nebudu používat nebo reálně hrozí, že tam někdy napíšu něco, co automatika vyhodnotí jako natolik ošklivé, že o účet přijdu. Z toho důvodu možná začnu přemýšlet nad tím, jak svá data dostat pod svoji kontrolu, to znamená, jak si pořídit nějakou jejich kopii, která případně přežije i to, kdyby Facebook zítra prostě zmizel ze světa.

Můžu si sepsat dopředu digitální závěť?
Existují služby v zahraniční, které nabízí něco na ten způsob. Ale opět musíme myslet na to, zda bude tato služba funkční za desítky let. Daleko lepší je v dlouhodobém horizontu spíše používat nástroje, které jsou vyzkoušené. Advokát Michal Hanych, který se věnuje primárně kryptoměnám, doporučuje strategie, jak zkombinovat digitální svět s opravdovou závětí. Jedna z možností je udělat balíček všech hesel a přihlašovacích údajů a přehled předat rodině skrze normální běžnou závěť u notáře. Máte pak jistotu, že v rámci vypořádání dědictví se informace opravdu předá. Protože notář je na to připravený a v Česku dlouhá léta víme, že to funguje. 

V případě digitálních účtů pak Hanych doporučuje dopředu si s rodinou natrénovat a vysvětlit, kde co je a jak bude technické předání probíhat. Protože po smrti už druhý pokus není. A je to dobré i pro člověka samotného, že má natrénované obnovování svých účtů v případě, že dojde k nějakému incidentu, přijde o přihlašovací údaje nebo ho hacknou. Pak je dobré do závěti uvést, kde dědici najdou seznam všech účtů a přihlašovacích údajů. Je možné se s nimi třeba domluvit, že notář má jednu část klíče v rámci závěti a rodina nějakým způsobem druhou. Tento mechanismus se dvěma hesly zaručí, že se k datům nemůže dostat ani jedna ze stran, dokud nedojde k úmrtí. Ale tím, že je to technické řešení, je nutné si ho právě velmi důkladně předem natrénovat, aby se pak náhodou neukázalo, že z nějakého důvodu nefunguje.

Není jedno z prvních pravidel bezpečného chování v kyberprostoru nesepisovat si přihlašovací údaje či hesla někam na papír nebo do dokumentu? Nejde toto trošku proti tomu?
Jsou nástroje určené přímo ke správě on-line účtů. Jmenují se správci hesel a slouží k evidenci všech on-line aktiv, přístupů a často mají i funkci, že rodina vlastníka může požádat o zpřístupnění účtu, čímž dostane přehled všeho. Neznamená to ovšem, že jsou tam všechna data. Jsou tam jenom přístupové údaje.

Pokud bychom se měli vrátit k dokumentům nebo rodinným fotografiím, tak tam rozhodně není od věci si je pravidelně zálohovat někam k sobě, to znamená třeba na externí disk, protože ten se zase v případě úmrtí dostane k nejbližším. A hlavně to je i ochrana proti tomu, že člověk o svůj účet z nějakého důvodu přijde.

Když notář schraňuje závěť s kouskem hesla nebo přihlašovacího údaje, mají k těmto hodně citlivým údajům přístup ještě za našeho života třeba i policie nebo soudy?
Šéf Notářské komory Radim Neubauer ubezpečuje, že se za života zůstavitele (člověka, který závěť sepsal) nikdo kromě něj vůbec nedozví o existenci závěti. Nepřichází v úvahu vydání jakýchkoliv informací bezpečnostním složkám a podobně. Samozřejmě pokud chce mít člověk opravdu silnou jistotu, pak to právě znamená rozdělit šifrovací klíče, aby nikdo za jeho života nemohl složit přehled všech účtů, přihlašovacích údajů a podobně.

„Říkal jsem si, co se s těmi účty stane, kdyby se mi něco stalo. A zjistil jsem, že ta problematika není nikde popsána…“

Ivan Dubek, autor stejnojmenné knihy Digitální dědictví a obchodní konzultant (ČT3, 29. 8. 2022)

V tuto chvíli neexistuje žádná právní úprava zabývající se on-line daty zesnulých. Neměly by to zákony víc upravovat? 
My jsme schopni toto podchytit tím, jak funguje naše právo a jak se obecně nakládá s nehmotnými věcmi, které samozřejmě umíme v rámci závěti vypořádat.

Říkal jsi ale, že digitální služby nemají v momentě, kdy někdo zemře, jakoukoli povinnost s jeho účtem cokoli dělat.
Záleží samozřejmě na smluvních podmínkách i na tom, jak je ta služba ochotná. Zejména když se bavíme o službách mimo náš právní prostor, typicky ve Spojených státech nebo třeba ještě někde dál. Je ale důležité si říct, že vypořádání dědictví nějakou dobu bude trvat. A jsou on-line účty, ke kterým by rodina měla mít přístup, protože je bude potřebovat aktivně. Třeba u dodavatele energie bude chtít převést platby, aby nedocházelo k jejich výpadku. Může to být i třeba účet u mobilního operátora, protože často je přístup do různých systémů a účtů chráněný SMS zaslanou na telefonní číslo. 

Proto znovu opakuji - je důležité všechny tyto věci sepsat a opravdu bezpečně si natrénovat jejich předání nebo případně vyzkoušet, jak si obnovit data, která tam člověk má a záleží mu na nich.

Můžu ve své závěti požádat firmy, aby zrušily všechny moje účty na všech sociálních sítích, které jsem kdy měl? Aby v podstatě vymazali moji digitální stopu na internetu?
Já si myslím, že v závěti nemůžeš zavázat nikoho jako firmu, aby něco udělala. Ale můžeš určit vypořadavatele své závěti. Může to být jak notář, tak i nějaký člen rodiny, kterému předáš přihlašovací údaje a vysvětlíš mu své přání, aby všechny účty byly zlikvidované a ten člověk se přihlásí a prostě všechny účty smaže.

Takže člověk s digitální stopou nemůže ovlivnit už sám za života, že jakmile odejde, tak s ním odejdou i jeho data?
Ta cesta je jedině požádat o likvidaci všech účtů někoho důvěryhodného. Může to být kamarád, pokud tušíme, že na našich účtech je něco zahanbujícího před rodinou. Ale zase je dobré si opravdu natrénovat, že k předání přihlašovacích údajů dojde, protože jakmile je v tom zapojená technologie, tak reálně hrozí, že pokud si to člověk nevyzkouší, tak ta technologie selže. 

Digitální stopa je ve výsledku naše digitální dědictví…
Většinou si pod tímto pojmem lidé představí účet na Facebooku, účet na Instagramu.  Ale daleko cennější a citlivější data často mají u úplně jiných společností. A to jsou ty, které vyrábí naše mobilní telefony. Každá k zařízení nabízí i nějaký cloud, kam se data nahrávají. Dneska už má plno lidí fotografie jenom v telefonu a tak nějak spoléhá na to, že jsou pravděpodobně zálohované v tom cloudu. Takže když jim telefon někdo ukradne nebo spadne do záchodu, tak o fotky nepřijdou. Pokud si to však člověk neověří, tak taky může být nepříjemně překvapený.

To znamená už za života myslet na všechny náležitosti, které se týkají smrti a digitálního dědictví a všechno zálohovat už v momentě, kdy na to máme prostor a čas. A myslet takto na budoucnost i s ohledem na svoje příbuzné, kteří třeba právě budou chtít naše fotografie a další věci.
Nejenom plánovat, ale hlavně i natrénovat. Dělat si vyloženě takové cvičení, že jsou naši příbuzní schopni převzít naše účty a obsah všech těch digitálních prostředků, které máme, v případě, že my u toho nebudeme.

Matěj Skalický

Související témata: podcast, Vinohradská 12, sociální sítě, smrt, Jan Cibulka