I ten největší blbec má DNA sahající od Slunce až za Pluto, vysvětluje s úsměvem biolog

Když Johan Gregor Mendel, jehož dvousté výročí narození si letos připomínáme, poprvé poodhalil základy dědičnosti, ještě nevěděl nic o DNA. Ani o tom, jakými fascinujícími způsoby jsou jím objevená pravidla dědičnosti zajištěna. Asi by ho také nenapadlo, že ani geny nemají někdy poslední slovo, jak popisuje v rozhovoru Ondřej Lenz, genetik a virolog z Biologického centra Akademie věd České republiky v Českých Budějovicích.

Tento článek je více než rok starý.

České Budějovice Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

DNA

Šest miliard kilometrů je vzdálenost delší než od středu sluneční soustavy k Plutu. „Takže jeden jediný člověk, i ten největší blbec, má DNA sahající od Slunce až za Pluto,“ podotýká biolog (ilustrační foto) | Zdroj: Shutterstock

Otázku rozvíjení vloh a uspávání genů vysvětluje na příkladu jednovaječných dvojčat.

„Jednovaječná dvojčata mají stejnou DNA, a dokonce mají na počátku i některé geny stejným způsobem povypínané. Ale pakliže pak žije každé jiným způsobem, jedno se třeba odstěhuje do Ameriky, víc sportuje, jinak se stravuje, má jiné prostředí, podmínky a podněty, buňky na základě toho reagují pružně na potřebu člověka a mohou některé geny uspat, nebo naopak přednostně zapnout,“ líčí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rozhovor s vědcem Ondřejem Lenzem o lidské dědičnosti

O tom, jestli se uspané geny aktivují, rozhoduje podle Ondřeje Lenze sama buňka, případně její součásti. „Právě na základě podnětů z vnějšího prostředí to mohou, nebo nemusejí provést,“ říká. A tak se stane, že se i jednovaječná dvojčata od sebe mírně liší, nebo že některou svou vlohu rozvineme, zatímco jinou třeba nikdy ani nepoznáme.

„Existuje ještě další způsob takového vypínání a zapínání genů,“ dodává vědec, „a ten je typický pro ženy. Ty totiž mají dva pohlavní chromozomy X, zatímco muži mají jen jedno X a druhý jejich pohlavní chromozom je Y. Kdyby ženy měly aktivní obě X, tak by genů nesených na ixku měly dvakrát tolik, co muži, byl by to nepoměr. A příroda nemá takové nepoměry ráda,“ dodává Lenz.

Z toho důvodu dochází podle Ondřeje Lenze k řízenému vypínání jednoho z dvojice chromozomů X už ve stadiu zárodečných buněk ženy. „Tím pádem je u žen aktivní jenom jeden pohlavní chromozom z páru, zatímco mužům pracuje aktivně X i Y. Výhodou je to, jak v čem,“ uvažuje biolog.

‚Chodící mozaiky‘

Uvádí, že ženy jsou díky vypínání genů chodícími mozaikami.

„Ne v každé buňce se vypne stejný ixový chromozom. V jedné buňce se může vypnout X, které získala dívka od otce, v jiné od matky. A protože od maminky může dostat jinou variantu genu než od tatínka, tak i když je to ten samý gen, vytváří to onu pestrost, což by mohla být pro ženy výhoda,“ vysvětluje.

I další rozdíl charakterizuje DNA muže a ženy. „Je to právě ve chromozomu Y, který je menší, uskřípnutý, asi o 91 milionů písmenek DNA kratší než chromozom X. Což dělá, když si spočtete délku DNA v jedné buňce, rozdíl tří centimetrů. Takže muži ho mají o tři centimetry kratší, ten genom,“ směje se Ondřej Lenz.

Před morem některé jedince chránila specifická genová mutace. Jejich potomci ji v sobě mají dodnes

Číst článek

V každé normální buňce lidského těla jsou dva metry DNA.

„Jeden metr od tatínka, jeden metr od maminky. Tenoučká šroubovice DNA je tam pečlivě složena do malého balíčku. Kdyby někdo chtěl zjistit, kolik DNA je v jednom člověku, tak by ho jako správný molekulární biolog hodil do mixéru, přefiltroval, vytáhl z toho tu DNA a pospojoval ji. No, a protože buněk s jádrem, které jsou nositelkami DNA, máme v těle tři biliony, vychází to na šest miliard kilometrů,“ počítá vědec.

Šest miliard kilometrů je přitom vzdálenost delší než od středu sluneční soustavy k Plutu. „Takže jeden jediný člověk, i ten největší blbec, má DNA sahající od Slunce až za Pluto,“ podotýká biolog.

Zajímavý a vtipný rozhovor s genetikem a virologem Ondřejem Lenzem, v němž zazní i další pozoruhodné informace o lidské dědičnosti, si poslechněte online.

Dodatek Ondřeje Lenze pro zvídavé a jedna oprava:

  • Dnes už víme, že za barvu očí je zodpovědných minimálně 15 různých genů – dědičnost barvy oka tak není dána jednoduchou dominancí (a recesivitou) v rámci jednoho genu, i když se tak v řadě případů jeví (včetně popisované dědičnosti „po babičce“).
  • Začleněné retroviry se z DNA po aktivaci (příhodné podmínky) nevyštěpují – jejich začlenění je „trvalé“, i když postupně mohou být jinými mechanizmy z DNA odstraňovány. Dočasné začlenění a vyštěpení dovedou naopak některé další viry (herpesviry).

Eva Kadlčáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme