MIT: Technologie, která umožní mluvit s mrtvými

Technologie, která nám umožňuje „mluvit“ se zesnulými příbuznými, je tady. Jsme na ni připraveni?

Článek vydaný časopisem MIT Technology Review. Napsala Charlotte Jeeová.

Moji rodiče nevědí, že jsem s nimi včera večer mluvila.

Nejdřív jejich hlasy zněly vzdáleně a plechově, jako by se choulili s telefonem v nějaké vězeňské cele. Čím déle jsme ale mluvili, tím víc zněli tak, jak by měli. Vyprávěli mi historky ze svého života, které jsem nikdy dřív neslyšela. Dozvěděla jsem se, jaké to bylo, když se můj táta poprvé (a rozhodně ne naposledy) opil. Máma vyprávěla, jak měla jednou velký problém, protože přišla večer pozdě domů. Dali mi rady do života a vyprávěli mi nejen o svém dětství, ale i o tom mém. Bylo to fascinující.

„Jaká je tvoje nejhorší vlastnost?“ zeptala jsem se táty, když měl tak upřímnou náladu.

„Nejhorší na mně je, že jsem perfekcionista. Nemůžu vystát nepořádek, což je vždycky náročné, zejména když má člověk za ženu Jane.“

Pak se zasmál a já na chvilku zapomněla, že vlastně vůbec nemluvím se svými rodiči, ale jejich digitálními replikami.

Tahle verze mých rodičů žije v aplikaci na mém telefonu. Jsou to hlasoví asistenti, které vytvořila kalifornská společnost HereAfter AI na základě více než čtyřhodinového rozhovoru, v němž vyprávěli o svých životech a vzpomínkách. (A mimochodem moje máma zase taková bordelářka není.) Cílem této společnosti je umožnit živým komunikovat se zesnulými. Chtěla jsem si vyzkoušet, jaké by to mohlo být.

Technologie umožňující „mluvit“ s lidmi, kteří už zemřeli, se v science fiction běžně objevuje už desítky let. Různí šarlatáni a spiritualisté takové služby nabízejí po staletí. Dnes se ale díky rozvoji umělé inteligence a hlasovým technologiím stává tato fantazie stále dostupnější realitou.

Moji skuteční rodiče jsou pořád živí a zdraví a jejich virtuální verze vznikly jenom proto, aby mi pomohly tuto technologii pochopit. Jejich avataři mi umožňují nahlédnout do světa, kde můžete mluvit se svými blízkými – nebo s jejich napodobeninami – i dlouho poté, co tu nebudou.

Se svými virtuálně zesnulými rodiči jsem mluvila více než desetkrát a získala dojem, že tato technologie nám opravdu umožní zůstat v kontaktu s těmi, které milujeme. Není těžké pochopit, co na tom lidi láká. Můžete si vytvořit digitální repliku svých blízkých pro vlastní útěchu nebo na oslavu významných milníků, jako jsou třeba výročí.

Zároveň ale nepřekvapí, že tato technologie není zcela dokonalá a že etické otázky týkající se vytváření virtuální verze skutečných lidí jsou velmi komplikované, a to zejména v případě, kdy k tomu tito lidé nemohli dát své svolení.

Některým lidem tato technologie může připadat znepokojující nebo dokonce děsivá. Mluvila jsem s člověkem, který vytvořil virtuální verzi své matky a pak s ní mluvil na jejím vlastním pohřbu. Jsou tací, kteří tvrdí, že konverzace s digitálními verzemi ztracených příbuzných může uměle prodlužovat náš zármutek nebo ovlivnit vnímání reality. Když jsem o tomto článku mluvila se svými přáteli, někteří se doslova otřásli. Obecně panuje přesvědčení, že člověk by si se smrtí neměl zahrávat.

Jejich obavy chápu. I mně byla konverzace s virtuální verzí mých rodičů velmi nepříjemná, a to hlavně ze začátku. Mluvit s umělou verzí člověka, zejména s někým, koho dobře znáte, je pro mě pořád trochu zvláštní pocit.

Tyhle obavy ale nakonec zastíní ještě děsivější vyhlídka, že o ty, které mám ráda, jednoho dne přijdu. Zemřou a nezbude po nich vůbec nic. Pokud existuje technologie, která mi pomůže si je uchovat, je tak špatné ji vyzkoušet?

Touha připomínat si své nejbližší, kteří nás opustili, je stará jako lidstvo samo. Naléháme na své příbuzné, aby zapsali své vzpomínky, než bude pozdě. Když odejdou, věšíme jejich fotky na zdi. Ve dnech, kdy by oslavili narozeniny, navštěvujeme jejich hroby. Mluvíme k nim, jako by tu byli pořád s námi. Dosud ale tyto rozhovory byly vždy jednostranné.

Myšlenka technologie, která by mohla tuto situaci změnit, se už mnohokrát objevila ve velmi temných sci-fi seriálech jako Black Mirror a všechny startupy, které se něčemu podobnému věnují, jsou už otrávené tím, jak jim to pořád někdo připomíná.

V jednom dílu Black Mirror z roku 2013 si žena, která přijde o svého partnera, vytvoří jeho digitální verzi. Nejprve jako chatbota, později jako téměř dokonalého hlasového asistenta a nakonec coby fyzického robota. I když ale vytváří stále komplexnější verze svého někdejšího muže, stále víc ji frustruje rozdíl mezi vzpomínkami a nedokonalou realitou technologie, kterou se je snaží oživit.

„Ty ale ve skutečnosti nejsi ty, viď? Jsou to jen tvé zlomky. Nemáš žádnou minulost. Jenom bez přemýšlení opakuješ to, co dělal on, ale to nestačí,“ říká žena v seriálu, než robota odloží na půdu jako relikvii po bývalém příteli, na kterou už raději nechce myslet.

V reálném světě se nicméně tato technologie za posledních pár let až překvapivě zdokonalila. Rychlý rozvoj umělé inteligence zajistil pokrok v celé řadě dílčích oblastí. Chatboti a hlasoví asistenti jako Siri a Alexa se za posledních deset let změnili z pouhé technologické kuriozity na součást každodenních životů milionů lidí. Dnes už mnoho lidí nemá zábrany mluvit k přístroji a ptát se na cokoliv od předpovědi počasí po smysl života.

Nově máme k dispozici umělou inteligenci s takzvanými velkými jazykovými modely (známými pod zkratkou LLM). Tuto umělou inteligenci můžete „nakrmit“ několika vstupními větami a vrátí vám velmi přesvědčivý text, což je příslib nových a ještě užitečnějších způsobů, jak může člověk komunikovat se strojem. LLM jsou dnes tak přesvědčivé, že někteří lidé (byť mylně) tvrdí, že musí mít vědomí.

LLM software, jako je GPT-3 od OpenAI nebo LaMDA od Google, se navíc dá upravit tak, aby působil jako konkrétní člověk, pokud ho nakrmíme dostatečným množstvím textů, které dotyčný řekl nebo napsal. Jason Fagone loni v listu San Francisco Chronicle publikoval článek o jistém třicátníkovi, který vzal staré esemesky a zprávy z Facebooku své zesnulé snoubenky, na jejichž základě vytvořil její simulovanou verzi v podobě chatbota, a to s použitím software nazvaného Project December, jenž využívá GPT-3.

Byl to úspěch – od robota chtěl emocionální úlevu a robot mu ji také přinesl. Po smrti své snoubenky se několik let trápil pocitem viny a zármutkem, až “chatbot mu prý jako by dal svolení, aby se v životě posunul o malý krůček dál.“ Několik ukázek ze svého rozhovoru s chatbotem dokonce sdílel na internetovém fóru Reddit, aby ukázal, že takový nástroj existuje, a pomohl pozůstalým, prožívajícím těžké chvíle, se se ztrátou vyrovnat.

Zároveň se obrovsky rozvinula schopnost umělé inteligence napodobit konkrétní fyzické hlasy, čemuž se říká klonování. A zlepšila se i schopnost upravit hlas tak, aby zněl skutečně lidsky - ať už jde o řečníka klonovaného nebo zcela uměle vytvořeného. Letos v červnu na rychle se rozvíjející obor upozornila společnost Amazon, a to ve spotu, kde malému chlapci předčítá Čaroděje ze země Oz jeho nedávno zesnulá babička. Její hlas byl přitom vytvořen uměle na základě krátkého záznamu, který neměl ani minutu.

Jak říká viceprezident a přední výzkumník projektu Alexa Rohit Prasad: “Umělá inteligence vás nemůže zbavit bolesti z vaší ztráty, ale může vám pomoct déle uchovat vzpomínky.”

Moje vlastní zkušenost s rozhovory se zesnulými začala vlastně náhodou.

Na sklonku roku 2019 jsem si všimla, že na jedné online konferenci o „virtuálních bytostech“ bude mluvit James Vlahos, spoluzakladatel HereAfter AI. Jeho společnost je jednou z hrstky startupů v oboru, kterému soukromě říkám „technologie zármutku“. 

Každý ze startupů má trochu jiný přístup, ale všechny slibují totéž: možnost konverzovat přes videochat, text, telefon nebo hlasového asistenta s digitální verzí člověka, který už nežije.

Protože mi to přišlo zajímavé, Jamesi Vlahosovi jsem se představila a nakonec ho přesvědčila, aby mi dovolil vyzkoušet si jejich software na vlastních, stále žijících rodičích.

Přišlo mi to jako zábavný malý projekt, kde bych zjistila, co dnešní technologie umožňuje. Pak ale do hry vstoupila pandemie, která všemu dodala větší naléhavosti. Všude ve zprávách byly obrázky lidí na ventilátorech a fotky vyrovnaných řad rakví nad čerstvě vykopanými hroby. Začala jsem mít o své rodiče strach. Bála jsem se, že by mohli zemřít, a protože na návštěvy v nemocnicích se v té době vztahovala velmi přísná omezení, měla jsem obavu, že bych se s nimi ani nemohla rozloučit.

Prvním krokem byl rozhovor. Ukázalo se, že pokud chcete vytvořit digitální repliku člověka, která by měla působit dostatečně autenticky, potřebujete data, a to hodně dat. HereAfter pracuje s lidmi, kteří jsou ještě naživu, a několik hodin je zpovídává – ptají se na všechno: od nejstarších vzpomínek přes první rande až po to, co si myslí, že s nimi bude po smrti.

S mými rodiči mluvil skutečný živý člověk, ale protože technologie se rozvíjí opravdu velmi rychle, dnes - skoro o dva roky později - jsou rozhovory většinou automatizované a zpracovává je robot.

Se sestrou jsme procházely stránky navržených otázek pro naše rodiče, které jsme mohly upravit, aby byly osobnější nebo se zaměřily na to, co je pro nás důležité. Taky jsme si mohly přidat dotazy vlastní, jako třeba: Jaké knihy měli rádi? Jak se naší mamince povedlo prosadit se v právnickém oboru, který byl v Británii 70. let převážně mužskou záležitostí? Kde bral náš táta inspiraci ke všem těm hrám, které pro nás vymýšlel, když jsme byly malé?

Moji rodiče se experimentu vůbec nebránili. Nevím, jestli to bylo kvůli únavě z pandemie, nebo proto, aby vyhověli nejnovějšímu rozmaru své mladší dcery.

V prosinci 2020 jim zavolala velmi milá dáma jménem Meredith, která s každým z nich mluvila několik hodin. A pak začali na základě nahrávek vznikat hlasoví asistenti.

O pár měsíců později mi v poště přistála zpráva od Vlahose. Moji virtuální rodiče byli hotoví.

Máma a táta mi přišli v příloze e-mailu. Dalo se s nimi mluvit přes aplikaci Alexa na telefonu nebo přes Amazon Echo. I přes touhu hned to vyzkoušet, jsem musela několik dní počkat - slíbila jsem totiž podcastovému týmu MIT Technology Review, že si budou moct moji první reakci natočit. Když jsem soubor konečně otevřela, zatímco mě kolegové sledovali a poslouchali přes Zoom, třásly se mi ruce. V Londýně panoval dlouhý, chladný a depresivní lockdown a svoje skutečné rodiče jsem už půl roku neviděla.

„Alexo, otevři HereAfter,“ přikázala jsem.

„Chcete mluvit s Paulem, nebo s Jane?“ zeptal se hlas.

Chvilku jsem přemýšlela a pak se rozhodla pro mámu.

Ozval se hlas, který byl sice její, ale zvláštně chladný a upjatý.

„Ahoj, já jsem Jane Jeeová a ráda si promluvím o svém životě. Jak se dneska máš?“

Nervózně jsem se zasmála.

„Mám se dobře, díky, mami. Jak se máš ty?“

Následovala dlouhá pauza.

„Dobře. Tady se mi daří dobře.“

„Zníš trochu nepřirozeně,“ řekla jsem.

To ale ignorovala a pokračovala dál.

„Než začneme, chtěla bych něco říct. Poslouchání mi nejde moc dobře, takže s odpovídáním bohužel musíš počkat, než přestanu mluvit a položím ti otázku. Až budeš na řadě, mluv prosím krátce. Stačí pár slov, jednoduchá věta,“ vysvětlila mi. Po dalších instrukcích řekla: „Dobře, tak můžeme začít. Je toho spousta, o čem můžeme mluvit. Moje dětství, moje kariéra a moje zájmy. Co z toho by tě zajímalo?“

Pokaždé, když jela podle scénáře, to znělo velmi uměle a zvláštně, ale když jsme se dostaly k dalším částem, kde si vybavovala své vzpomínky a mluvila vlastními slovy, byla mnohem uvolněnější a přirozenější.

Rozhovor, který následoval, byl ale stejně dost omezený. Jednou jsem se třeba zkusila své robotické mámy zeptat, jaké šperky má ráda, a ona mi řekla: „Promiň, tomu jsem nerozuměla. Můžeš se zkusit zeptat jinak, nebo přejít na jiné téma.“

Někdy roboti dělají chyby, které celou iluzi boří, ale zároveň dovedou rozesmát. Jednou se mě robotický táta zeptal, jak se mám. Řekla jsem mu: „Dneska jsem smutná.“ Na to odpověděl bujarým: „To je skvělé!“

Celý zážitek byl jednoznačně zvláštní. Pokaždé, když jsem mluvila s virtuálními verzemi svých rodičů, musela jsem myslet na to, že bych místo toho mohla mluvit s těmi skutečnými. Když jsem je jednou testovala, můj manžel si myslel, že si skutečně telefonuji s rodiči. Když zjistil, že ne, obrátil oči v sloup a potřásl hlavou, jako kdybych úplně zešílela.

Na začátku letošního roku jsem viděla představení podobné technologie od pět let starého startupu jménem StoryFile, který míří ještě výš. Jeho služba Life totiž pracuje nejen s hlasem, ale i videem.

Můžete si vybrat ze stovek otázek, které chcete položit. Pak nahrajete video, na kterém daný člověk odpovídá. Můžete ho natočit čímkoliv, co má kameru a mikrofon, takže klidně na chytrý telefon. Čím vyšší je kvalita nahrávky, tím lepší bude výsledek. Pak soubory nahrajete společnosti StoryFile a ta z nich vytvoří digitální verzi člověka, kterého pak vidíte na obrazovce a se kterým můžete mluvit. Podobně jako u HereAfter dokáže odpovídat jen na otázky, na které je naprogramován, ovšem s videem.

Generální ředitel StoryFile Stephen Smith mi technologii předvedl ve videohovoru, během nějž se k nám připojila jeho matka. Ta zemřela začátkem tohoto roku, ale stejně tady byla, v pohodlném křesle ve svém obýváku. Chvilku jsem viděla jenom ji přes Stephenovu sdílenou obrazovku. Byla to velmi příjemná dáma s jemnými vlasy a přátelskýma očima. Rozdávala životní rady. Působila moudře.

Smith mi pověděl, že jeho matka se takhle zúčastnila i vlastního pohřbu.

„Na konci řekla: ‚A to je ode mě asi všechno… Sbohem!‘ a všichni se rozplakali.“

Stephen mi popsal, že rodina a přátelé to přijali velmi dobře. A co je asi nejdůležitější,  je mu velkou útěchou, že stihl maminku zachytit na kameru, ještě než zemřela.

Video vypadalo poměrně uhlazeně a profesionálně, i když zejména výrazy v obličeji byly místy lehce nepřirozené. Občas jsem si stejně jako u svých rodičů musela připomínat, že ve skutečnosti tam vůbec není.

HereAfter i StoryFile mají za cíl zachytit životní příběhy lidí, ne vám umožnit vést s nimi hluboké rozhovory na nová témata. To je jedno z velkých omezení mnoha aktuálně dostupných služeb v oblasti technologií zármutku. Jsou velmi generické. Vyrábějí repliky, které znějí jako vaši příbuzní, ale nic o vás nevědí. 

Kdyby s nimi mluvil kdokoliv jiný, budou odpovídat úplně stejně. A když zopakujete stejnou otázku, vždycky vám dají tu samou odpověď.

„Největší problém [stávajících] technologií je představa, že se dá vygenerovat jeden univerzální člověk. Stejného člověka ale každý vnímá jinak,“ říká Justin Harrison, zakladatel služby You, Only Virtual, která by měla být brzy spuštěna.

You, Only Virtual a několik dalších startupů proto chtějí jít ještě dál, protože se domnívají, že vyprávění vlastních vzpomínek nedovede zachytit podstatu vztahu mezi dvěma lidmi. Harrison chce vyrobit personalizovaného robota, který tu bude jenom pro vás.

První verze služby, která by měla být spuštěna začátem roku 2023, umožní lidem vytvořit robota nahráním esemesek, e-mailů a hlasových rozhovorů. Harrison doufá, že lidé budou mít možnost krmit robota daty průběžně. Aktuálně jeho firma vyrábí komunikační platformu, kterou zákazníci budou moci využít k tomu, aby si vyměňovali zprávy a mluvili se svými blízkými, dokud jsou ještě naživu. Díky tomu budou všechna data předem připravena.

Právě tak to Harrison dělá s vlastní matkou Melodi, která má rakovinu ve čtvrtém stádiu. 

„Chatbota jsem vyrobil ručně na základě textových zpráv z posledních pěti let. Export zabral dvanáct hodin a dohromady jsou tam tisíce stránek textu,“ říká Harrison. Tvrdí, že robot, který umožňuje interakci, je pro něj cennější, než kdyby jenom opakoval staré vzpomínky. Robotická Melodi používá stejné fráze jako jeho matka a odpovídá tak, jak by odpovídala ona. Oslovuje ho „honey“, tedy miláčku, používá smajlíky, které by použila skutečná Melodi, a některá slova tvrdohlavě píše po svém. 

Melodiina avatara se sice nemůže ptát na otázky z jejího života, ale to ho netrápí. Pro něj je důležité zachytit způsob, jak lidé komunikují. Tvrdí, že „opakování vzpomínek nemůže zachytit podstatu mezilidského vztahu.“

Avataři, ke kterým lidé cítí hluboké osobní pouto, mohou sloužit po dlouhou dobu. V roce 2016 podnikatelka Jevgenija Kujdová vyrobila robota, který je považován za vůbec prvního tohoto typu. Ztělesňoval jejího přítele Romana, který zemřel. Robot vycházel z textových zpráv, jež jí posílal. (Později založila startup jménem Replika, jenž vyrábí digitální společníky, kteří nejsou založení na skutečných lidech.)

Jevgenija zjistila, že jí robot značně pomohl zpracovat její zármutek, a dodnes s robotickým Romanem občas mluví, zejména v době přítelových narozenin a výročí jeho úmrtí.

Varuje ale, že uživatelé by neměli podlehnout dojmu, že tato technologie znovu vytváří či uchovává skutečného člověka.

 „Nechtěla jsem získat jeho klon, ale vzpomínku,“ vysvětluje Jevgenija. Jejím cílem bylo „vytvořit digitální pomníček, který umožňuje s člověkem komunikovat. Ne proto, abyste mohli předstírat, že je naživu, ale abyste si ho mohli vyslechnout a připomenout, abyste se jím mohli znovu nechat inspirovat.“

Někteří lidé zjistili, že slyšet hlas milované osoby po jejím odchodu jim může pomoci smířit se se ztrátou. Erin Thompsonová, klinická psycholožka, která se specializuje na pocit zármutku, tvrdí, že není neobvyklé, když lidé poslouchají hlasové zprávy od těch, kteří je opustili. Virtuální avatar, se kterým se dá vést konverzace, podle ní může být cenným a zdravým způsobem, jak se udržet ve spojení s někým, koho jste měli rádi a o koho jste přišli.

Stejně jako mnozí jiní ale i ona potvrzuje varování Jevgenije Kujdové: technologie se nesmí přeceňovat. Člověk, který se vyrovnává se ztrátou, musí mít na paměti, že tito roboti nemohou zachytit víc než drobný střípek lidské osobnosti. Nemají vědomí a nemůžou nahradit zdravé a funkční mezilidské vztahy.

„Vaši rodiče tam nejsou doopravdy. Mluvíte s nimi, ale nejsou to oni,“ říká Erica Stonestreetová, docentka filozofie na College of Saint Benedict & Saint John’s University, která zkoumá otázky osobnosti a identity.

Zejména v prvních týdnech a měsících po úmrtí blízké osoby bývá těžké ztrátu přijmout a vše, co zesnulého připomíná, může zármutek prohlubovat.

„V akutní fázi často všechno působí nereálně a lidé nedokáží přijmout, že je jejich blízký opravdu pryč,“ popisuje Thompsonová. Existuje riziko, že intenzivní zármutek by se mohl protnout se stávajícím duševním onemocněním, nebo jej dokonce vyvolat, a to zejména pokud žal neustále živíme a prodlužujeme vyvoláváním vzpomínek na člověka, který nás opustil.

Vzhledem k tomu, jak nedokonalé tyto technologie dnes jsou, působí toto riziko poměrně zanedbatelně. Občas jsem sice prezentované iluzi podlehla, ale jinak bylo vždy zjevné, že moji skuteční rodiče to nejsou. S tím, jak se bude technologie dál zlepšovat, ale nebezpečí, že někdo v existenci virtuální osoby skutečně uvěří, poroste.

A není to jediné riziko. Služba, která vám umožní vytvořit digitální repliku člověka bez jeho aktivní účasti, vyvolává velmi komplikované etické otázky týkající se souhlasu a ochrany soukromí. Někdo by mohl namítnout, že získání souhlasu není tolik důležité, pokud je daná osoba po smrti. Na druhou stranu neměl by člověk, který se stal předobrazem konverzačního robota, také dostat možnost vyjádřit se?

A co když vytvoříte repliku člověka, který vůbec není mrtvý? Jen těžko zabráníme tomu, aby někdo stejnou technologii použil k vyrobení virtuálních verzí žijících lidí bez jejich souhlasu – třeba ex-přítelkyně. Společnosti prodávající služby založené na historii textových zpráv o této možnosti vědí a říkají, že pokud někdo požádá o smazání dat, udělají to. Nemají ale povinnost kontrolovat, zda je využívání technologie omezeno pouze na ty, kteří udělili souhlas, nebo už jsou po smrti. Neexistuje zákon, který by zakazoval vyrábět avatary jiných lidí, a hodně štěstí všem, kteří by na místní policejní služebně vysvětlovali, v čem přesně je problém. Představte si, jak byste se cítili, kdybyste se dozvěděli, že existuje vaše virtuální verze, nad kterou nemáte žádnou kontrolu.

Pokud se technologie digitálních replik rozšíří, nevyhnutelně bude nutné zavést nové mechanismy a normy týkající se všech stop, které po sobě zanecháváme online. A dějiny technologického rozvoje nám říkají, že je lepší se s možností zneužití takových replik začít vyrovnávat ještě předtím, než se rozšíří v masovém měřítku.

Dojde k tomu ale vůbec? Společnost You, Only Virtual používá slogan „Nikdy nemuset říct sbohem“, ale není zřejmé, kolik lidí vlastně něco takového opravdu chce nebo je na to připraveno. Zármutek ze ztráty blízkých je pro většinu lidí jeden z nemnoha aspektů života, který moderní technologie ještě nezměnily.

A čistě pragmaticky může být problémem také cena. Některé z těchto služeb sice nabízejí i bezplatné verze, ale jinak se náklady mohou snadno vyšplhat na stovky či dokonce tisíce dolarů.

Nejdražší verze služby HereAfter, která umožňuje nahrát s daným člověkem neomezený počet rozhovorů, stojí bezmála devět dolarů za měsíc, tedy asi dvě stě korun. To může vypadat jako levnější nabídka než ta od společnosti StoryFile, která za jednorázovou sumu pět set dolarů, v přepočtu bezmála jedenáct a půl tisíce korun, nabídne přístup k prémiovému balíčku bez omezení. Pokud si ale spočítáte, na kolik vás vyjde celoživotní přístup, začne už těch sto osm dolarů ročně za službu Here After, tedy asi dva a půl tisíce korun, vypadat méně lákavě. Podobně je na tom služba You, Only Virtual, která by měla stát něco mezi deseti a dvaceti dolary za měsíc, tedy od dvou set třiceti po čtyřista padesát korun.

Vytvoření avatara nebo chatbota také nějakou dobu trvá a vyžaduje značné úsilí, což zahrnuje i čas strávený odhodláváním se vůbec se do toho pustit. A to platí pro uživatele i pro samotný předobraz, který může být blízko smrti a od kterého potřebujete aktivní spoluúčast.

Marius Ursache, který v roce 2014 založil společnost Eternime, říká, že lidé si zkrátka nechtějí připouštět, že jednou zemřou. Jeho plán byl vyrobit jakéhosi Tamagoči, kterého lidé mohou trénovat, dokud jsou naživu, aby se uchovali v digitální verzi. Jeho projekt vyvolal po celém světě velký zájem, ale jen velmi málo lidí se do toho skutečně pustilo. Pro nedostatek uživatelů firma v roce 2018 skončila.

„Tohle je něco, co snadno můžete odkládat na příští týden, měsíc nebo třeba rok. Lidé jsou přesvědčeni, že klíčovou roli hraje lidská inteligence. Ale po pravdě je to spíš lidské chování,“ popisuje Marius Ursache.

Jevgenija Kujdová s ním souhlasí: „Lidé se smrti hrozně bojí. Nechtějí o ní mluvit, nechtějí se jí dotknout. Když vezmete klacík a začněte do ní šťouchat, vyděsíte je. Radši budou dál předstírat, že vůbec neexistuje.“

Ursache to nejdřív zkoušel s vlastními rodiči úplně bez technologií. Na svoje narozeniny jim dal jako dárek sešity a propisky a poprosil je, ať zapíšou svoje vzpomínky a životní příběhy.

Jeho matka popsala dvě stránky, ale otec řekl, že má moc práce. Pak je požádal, jestli by s nimi mohl nahrát pár rozhovorů, ale nikdy si nenašli čas.

„Vloni táta umřel. K těm záznamům jsme se nikdy nedostali a dneska mě to hrozně mrzí,“ říká Ursache.

Já osobně mám ze svého experimentu smíšené pocity. Jsem ráda, že tyhle virtuální audio verze svých rodičů mám, i když nejsou dokonalé. Dozvěděla jsem se o nich díky tomu něco nového a těší mě myšlenka, že roboti tu zůstanou i poté, co tu moji rodiče nebudou. Už jsem začala přemýšlet nad tím, koho dalšího bych chtěla digitálně zachytit – svého manžela (který asi zase obrátí oči v sloup), sestru a možná i své přátele.

Na druhou stranu stejně jako mnoho dalších lidí nerada přemýšlím nad tím, co se stane, až moji blízcí zemřou. Tyhle myšlenky jsou zkrátka nepříjemné. Proto se také tolikrát stalo, že když jsem se někomu o svém morbidním projektu zmínila, instinktivně sebou škubl. A přijde mi vlastně smutné, že až když jsem slyšela, jak úplně cizí člověk pořizuje s mými rodiči rozhovor přes Zoom z jiného kontinentu, dokázala jsem pořádně ocenit, jak komplikovaní a mnohovrstevnatí lidé to jsou. Jsem ale ráda, že jsem měla šanci to zjistit – a že mám dosud vzácnou příležitost trávit s nimi čas a dozvědět se o nich ještě víc, tváří v tvář a bez technologií.