Jak plyne čas? Polovinu sekundy a sekundu a půl vnímáme jinak, říká profesor psychologie Grondin
Nový rok je tady a možná se nám zdá, že ten minulý uplynul nějak rychle. Když si ale vzpomeneme na všechno, co jsme v něm zažili, možná nám najednou bude připadat o něco delší. Stáří je totiž jen jedním z mnoha faktorů, které ovlivňují, jak rychle nám připadá, že čas utíká. To potvrzuje i profesor psychologie z Université Laval a autor knihy Psychologický čas v otázkách Simon Grondin.
V roce 2005 psychologové Marc Wittmann a Sandra Lehnhoff ukázali, že když přemýšlíme o uplynulých dekádách, zdají se nám kratší, čím jsme starší. Proč tomu tak je?
Mohu vám nabídnout několik domněnek. Podle první z nich je důležitý poměr prožitého času vůči období, jehož délku se snažíme odhadnout. Pro desetileté dítě tvoří rok deset procent života. Když nám je padesát, jsou to pouze dvě procenta. Může nám pak připadat, že život utíká rychleji.
Je mezi vnímáním času a naším věkem opravdu přímá úměra?
Pravděpodobně ne. Zrychlování času ale na druhou stranu asi každý vnímá. I když jste mladý, myslím, že i vám připadá, že teď čas plyne rychleji, než když jste byl na základní škole.
Není úplně jednoduché tohle prokázat vědecky – podle studie, kterou jste zmínil, různě staří lidé jinak vnímají desetiletí, ale u kratších časových období to tak evidentní není.
Pak asi přichází na řadu další hypotézy – jak jinak se dá subjektivní zrychlování času vysvětlit?
Podle jiné hypotézy záleží na počtu zapamatovatelných událostí. Když jsme mladí, všechno je nové. Ve stáří žijeme více rutinně a máme o něco horší paměť. Časové úseky nám připadají kratší.
Další hypotéza se týká vzpomínání na minulé události. Když si lidé u vás v Česku vybaví sovětskou invazi, možná si řeknou: To bylo před 45 lety! Pak jim ale dojde – ne, to už je vlastně 55 let. Významných událostí – dokončení střední školy, svatba – v životě postupně přibývá.
Recept vědců proti roztržitosti? Hluboká meditace. Méně pak chybujeme
Číst článek
V mládí nám chybí časová perspektiva, neumíme srovnávat delší období vůči sobě. Běh času si tak uvědomujeme méně. Dalším faktorem je časový tlak. V životě postupně přibývá povinností – kariéra, rodina… Plánujeme, co všechno potřebujme zvládnout.
Na konci týdne toho ale máme občas víc než na jeho začátku. Něco nestihneme a jiné povinnosti přibydou. Děti mají povinností méně a žijí tak trochu víc v přítomnosti.
Jiná hypotéza se tak trochu týká mě samotného. V poslední čtvrtině života už vnímáme, že se blíží konec. Zpomalit čas se nám nedaří a přijde nám, že utíká moc rychle. Když je nám, Jene, tolik jako vám, stále žijeme v iluzi věčnosti.
Vnitřní biologie
Některá vysvětlení zrychlujícího se času souvisí s fyzickým tempem lidského těla, které se v průběhu života mění. Jak se tyhle změny projevují?
Když řeknete malému dítěti, aby vyťukalo sérii signálů v rytmu, který si samo vybere, vyťukává je mnohem rychleji než starší lidé. Skoro to pak vypadá, jako bychom měli nějaký vnitřní biologický rytmus. Tím, jak se tenhle rytmus zpomaluje, připadá nám okolní svět rychlejší.
Existuje nějaký orgán v našem mozku nebo jinde v lidském těle, který tenhle rytmus udává?
Těžko říct. Srdeční tep je třeba u dětí rychlejší než u starších lidí. Rytmus, o kterém jsem mluvil, se spíš týká obecného tempa života. Starší lidé například pomaleji chodí – když máte doma děti, přijde vám, že všude jen běhají.
Mozek pracuje s databází tváří. Rozpoznání se může zpozdit o pár sekund za samotným vjemem
Číst článek
Je pravda, že časové úseky, při kterých nám čas rychle utíká, nám zpětně připadají jako delší než ty, které plynou pomalu?
Je důležité rozlišit prospektivní a zpětné úsudky o čase. U těch prospektivních člověk předem ví, že se ho později zeptáme na délku uplynulého času. V tomhle případě se na plynutí času soustředíme. U zpětných úsudků tenhle mechanismus nahrazuje paměť.
Když čekáme, než se uvaří voda v konvici, připadá nám to jako dlouhá doba, protože se v tu chvíli na čas soustředíme. Při zajímavé aktivitě na čas zapomeneme a přijde nám, že utíká rychle.
Takovou činnost si ale lépe zapamatujeme. Protože ke zpětným úsudkům o čase používáme paměť, může se opravdu stát, že to, co rychle odsýpá ve chvíli, kdy se to děje, nám naopak později připadá delší.
Znamená to, že když si třeba vyberu jiný dopravní prostředek pro cestu do práce než obvykle, budu tuhle cestu zpětně vnímat jako delší?
Ano. Je pravděpodobné, že tím, že vystoupíte z dříve ušlapané stezky, si na tuhle událost lépe vzpomenete, podobně jako když poprvé navštívíte nové místo. Výzkumy ukázaly, že když někam jedeme, zdá se nám delší cesta směrem tam než zpátky. Je to právě kvůli tomu, že tu první cestu vnímáme jako novou událost.
Když občas večer poslouchám hudbu, zdá se mi rychlejší než přes den – čím to je?
Mohlo by to být tím, že když jste večer unavený, vaše tělo je méně nabuzené. Hudba vám pak může připadat rychlejší. Když jste naopak vzrušený, věci okolo se vám mohou zdát pomalejší.
Jak zpomalit čas
Přesně tenhle efekt podle některých psychologů nastává při dopravních nehodách. Ve své knize Felt time: The Psychology of How We Perceive Time, Marc Wittmann popisuje, jak lidem, kteří se ocitli v podobné situaci, najednou čas přišel pomalejší a velmi pozorně vnímali svoje reakce.
Ano, podobných příkladů je více. Před nějakou dobou se ve Francii osoba, která se ocitla blízko místa, kde došlo k několika vraždám, schovala pod skříň. Byla tam několik hodin a nehýbala se, protože se bála, že je vrah poblíž.
Když čelíme výzvě, ubližují nám nechtěné myšlenky, říká kouč Jelínek. Jak se propojit s tělem a duší?
Číst článek
Když se zpod skříně dostala ven, přišlo jí, že se pod ní schovávala o dost déle než těch několik hodin, které tam ve skutečnosti strávila. V traumatických situacích se námi vnímaný čas zpomaluje.
To souvisí s prožíváním přítomného momentu. Když se díváme na film, vnímáme čtyřiadvacet statických snímků za sekundu jako plynulý pohyb, a ne jako jednotlivé obrázky, které se jeden po druhém mění. Co tedy vlastně ta přítomnost přesně je?
Co je přítomnost, je spíš filosofická otázka, na kterou úplně nemám odpověď. Z psychologického pohledu víme, že když je frekvence snímků příliš nízká, vnímáme je jako oddělené. Z tohoto pohledu můžeme přítomnost chápat jako časové okno, ve kterém jsou události dohromady.
A jak dlouhé tohle časové okno je?
To záleží. Když sekundu vydělíte těmi čtyřiadvaceti snímky, dostanete se zhruba na čas, který je potřeba k tomu, abychom obraz vnímali jako spojený. Obecně se taky mluví o plynutí času – takzvaném flow – přítomnost v tomto kontextu vnímáme jako bublinu dvou až tří sekund. Když se vědec zeptá lidí, aby rozlišili délku dvou zvuků – „bíp“ a bíííp“ – poznají, že ten druhý je delší.
Rozdíl v délce pak snižujete, abyste zjistil, kde je hranice, kdy lidem tóny připadají stejně dlouhé. Čím jsou zvuky delší, tím větší rozdíl mezi nimi potřebujete, abyste poznal, že se od sebe liší.
Velký skok v rozlišovacích schopnostech nastává okolo jedné a čtvrt sekundy. Tenhle časový úsek vnímám trochu jako limit v lidských schopnostech, který bychom také mohli nazvat psychologickou přítomností.
Sami k sobě jsme tvrdší než k přátelům. Tahle černá díra zmizí, až sami sebe obejmete, říká psycholožka
Číst článek
Důkazů o jeho existenci je více. Když vám řeknu, abyste mi za chvíli řekl, kolik času uplynulo od nynějšího momentu, začnete automaticky počítat. To, že čas spontánně dělíme na sekundy, znamená, že pravděpodobně existuje nějaký limit ve zpracovávání časových informací.
Jak se vyvíjí schopnost vnímat čas v průběhu života? V hudbě třeba platí, že malé děti jsou o něco horší v hraní do rytmu.
S jistotou víme, že mezi pátým, sedmým a devátým rokem se zlepšuje lidská schopnost vnímat čas. Ve dvanácti až v patnácti už jsou na tom děti podobně jako dospělí. Zmínil jste rytmus – když lidé místo „bip bip“ slyší „bip bip bip bip“ nebo podobnou rytmickou sekvenci, jsou ve vnímání délky signálů lepší.
Z toho vyplývá, že u rytmických sekvencí délku pravděpodobně určují jiné mechanismy než ty, které používáme, když je těchto signálů jen několik.
Hudebníci jsou ve zpracovávání časových informací obecně mnohem lepší než zbytek populace. Platí to pro určování délky zvukových i vizuálních časových intervalů. Hráči na perkusní nástroje dokážou rozlišit různě dlouhé signály opravdu přesně.
Sekunda za sekundou
Znamená to, že se dá vnímání časových úseků natrénovat? Nebo mají hudebníci k přesnějšímu vnímání časových intervalů lepší predispozice?
To je velmi dobře položená otázka, na kterou nemáme jednoznačnou odpověď. Je pravda, že když necháme účastníky výzkumu trénovat specifický úkol dvě hodiny, jejich výsledky se tolik od hudebníků neliší. Takže možná není bezpodmínečně potřeba celoživotní hudební trénink. Záleží ale na konkrétní činnosti, kterou v rámci výzkumu dostanou za úkol udělat.
Napsal jste knihu Le Temps Psychologique en Questions – na jaké otázky ohledně vnímání času ještě neznáme odpovědi? A které nejvíce zajímají vás?
Je toho hodně, co nevíme. Osobně si třeba myslím, že by bylo těžké potvrdit, že v lidském těle existují nějaké vnitřní, centrální a jednotné hodiny, podle kterých měříme čas. Často se mluví o určitém pulzujícím vysílači, v angličtině se mu říká pacemaker. Ten by měl periodicky vysílat signály, které pak v našem těle zaznamenává nějaký přijímač.
Díky těmhle impulzům bychom pak měli být schopni říct, kolik času uplynulo. Když se na čas nesoustředíme, těchto impulzů je méně, takže se nám daná doba zdá být kratší. Když je impulzů více, přijde nám uplynulý časový úsek naopak delší.
Otázka je, jak velký počet jevů tímhle teoretickým modelem můžeme vysvětlit, v některých případech totiž tohle zjednodušení nefunguje.
Průzkum: Mladé lidi trápí během studia stres a úzkosti. Pomohli by chápavější učitelé i workshopy
Číst článek
Osobně se zabývám rozdíly v mechanismech, kterými posuzujeme různě dlouhé časové úseky. I když se nám může zdát, že mezi polovinou sekundy a sekundou a půl není až takový rozdíl, je možné, že každý z těchto úseků vnímáme trochu jiným způsobem. Kromě zvukových signálů, o kterých jsme mluvili, vědci taky používají vizuální stimuly.
Víme, že jejich délku posuzujeme hůř než délku tónů. Když kombinujeme vizuální a sluchové vjemy, naše přesnost není někde mezi. Jsme ještě o dost horší než v obou jednotlivých případech.
Logicky se pak ptáme, jestli skutečně existuje nějaká specializace mozku na časovou informaci. Z toho, co jsem vám řekl, možná spíš vyplývá, že čas vnímají odlišně různé části mozku, které se specializují na sluch, zrak, nebo hmat. Právě tohle teď řeší věda o vnímání času.
K čemu nám v běžném životě mohou být poznatky vědců, kteří se vnímáním času zabývají?
Myslím, že kdybychom lépe chápali některé časové mechanismy, mohli bychom s nimi lépe pracovat. Zároveň víme, že problémy s vnímáním času jsou často spojené s psychickými onemocněními. Možná by nám výzkum vnímání času mohl pomoci tyhle poruchy pochopit z nového úhlu a lépe se s nimi vypořádávat.
Můžete uvést konkrétní příklad?
Kdybych se vás zeptal, jestli je 27. ledna blíž, nebo dál než 27. listopadu, co byste odpověděl?
Smějeme se i situacím, které nejsou vtipné, popisuje dodaný smích v sitcomech psycholožka
Číst článek
Blíž.
Většina lidí by odpověděla tak jako vy. Přitom je dnes 27. prosince (v době vzniku rozhovoru, pozn. red.) a listopad má pouze 30 dní, takže je 27. listopadu o něco blíž než 27. ledna. Lidé trpící depresemi jsou více orientovaní na minulost. Lidem s úzkostmi naopak budoucnost připadá ještě blíž než těm, kteří úzkosti nemají.
Souvislostí mezi patologiemi a vnímáním času je opravdu hodně. Když lidem s ADHD nabídnete jedno euro dnes, nebo deset euro za měsíc, častěji si vyberou odměnu, na kterou nemusí dlouho čekat. Schizofrenici zase potřebují více času na rozlišení pořadí událostí.
Kulturní rozdíly
Měli bychom se víc soustředit na přítomný moment? Jak toho člověk může docílit?
To se odvíjí od potřeb každého člověka. V poslední době se myšlenka soustředění se na přítomnost pojí s fenoménem meditace v plném vědomí, v angličtině se jí říká mindfulness.
Lidé se v ní snaží soustředit právě na přítomný moment a vypadá to, že jim to pomáhá. Na mindfulness nejsem odborník, ale zdá se, že by tohle cvičení mohlo být odpovědí na otázku, jak žít více v přítomnosti.
Mění se vnímání času na základě kultury, ke které patříme?
Spíše než o vnímání času můžeme mluvit o našem vztahu k času. Někteří lidé jsou dochvilní, jiní méně. Lišíme se člověk od člověka, kulturní rozdíly jsou ale v tomhle ohledu nesmírné.
Jste sám dochvilný?
Ano, snažím se o to. V naší industrializované společnosti je nedochvilnost extrémně neslušná. Kdybych na tenhle rozhovor dorazil o dvacet minut později, řekl byste si: „Je povánoční čas, Grondin musel zapomenout.“
Červená, nebo zelená? Nové čočky izraelských vědců pomůžou proti nejčastějšímu typu barvosleposti
Číst článek
Byl byste neklidný. Možná byste si řekl: „Je rozzlobený, protože Kanada prohrála 5:2 v hokejovém zápase proti Česku.“ V některých afrických zemích čas není tak přísně vymezený. Ale nejenom tam.
Jedna z mých dcer pracuje v domorodé kanadské komunitě, ve které je běžné, že na schůzku někdo dorazí bez omluvy o půl hodiny později. Takhle to tady nemáme.
Jak můžeme svůj vztah k času zlepšit?
Když máme nějaký úkol, dává smysl zeptat se sama sebe – jak můžeme tuhle činnost rozdělit? Kolik času každá část zabere? Toto důležité mentální cvičení mnohdy lidé nedělají.
Na začátku semestru studentům říkám: „Tohle je práce, kterou budete muset udělat. Máte čtyři měsíce, můžete začít klidně už teď.“ Většinou ale začnou později.
Netýká se to jen studentů. Na olympiádě v roce 1976 chtěli v Montrealu postavit krásný a velmi ambiciózní stadion. Dokončit ho ale tehdy nestihli.
Je pravda, že za to tehdy částečně mohly stávky a další nepříjemné události. Podobné problémy jsou ale časté, známý příklad je třeba opera v Sydney. Pokud nedokážeme odhadnout, kolik času něco zabere, můžeme se zeptat těch zkušenějších, kteří už ví, jak dlouho daný úkol trvá.
Mluvili jsme o tom, že zapamatovatelné události vytváří pocit delšího prožitého období – je různorodost zážitků způsob, jak dosáhnout života, který nám bude připadat dlouhý?
Nevím, jestli je za každou cenu v našem zájmu mít život, který nám přijde dlouhý. Nehledě na otázky spojené s časem bych řekl: Mějte zajímavý život!
