Fakt, že se dítě narodilo z darované pohlavní buňky, není až tak důležitý, říká psycholožka Konečná
„Vědomí, že jsem z darovaných pohlavních buněk, přináší krizi identity. Jenže je otázkou, zda tu krizi nepřináší nikoliv fakt genetické nepříbuznosti, ale právě ona informace o tom,“ říká v rozhovoru psycholožka Hana Konečná, členka Bioetické komise Rady Evropy. V rozhovoru pro server iROZHLAS.cz uvádí, že by umělé oplodnění anonymním dárcem spermie nebo vajíčka úplně zrušila.
Jaký máte názor na případné zákonné prolomení anonymity dárců pohlavních buněk a svévolné boření anonymity skrz internetové databáze? Přikláněla byste se například k umožnění poskytnutí kompletní zdravotní dokumentace?
Doufám, že k zákonnému prolomení anonymity zpětně, tak jako to udělali v Austrálii ve Victorii, nedojde. Může dojít pouze ke zrušení anonymity dopředu, tedy že dárci budou vědět, že od určitého data už vstupují do takzvaného „open identity systému“ a mohou si tedy darování rozmyslet. Pokud jde o internetové dohledávání dárců, polosourozenců či dětí z darovaných gamet (když hledají sami dárci), tomu myslím nelze zabránit. To přinesl technologický pokrok.
Působíte v Bioetické komisi Rady Evropy. Jak z etického hlediska nahlížíte na to, že děti pocházející z darované gamety vyhledávají své biologické rodiče pomocí genetické genealogie v celosvětových databázích?
Chápu to. Jsou zvědavé, podobně jako děti adoptované. Zdaleka ne všechny, které ví o tom, že vyrůstají v rodině bez genetických vazeb, ale pátrají. Pro některé to není podstatné. Odhaduji, že těch nehledajících je stále většina, i když o tom nejsou žádná data. Pokud jde o bioetickou komisi, ta přímo tento problém neřeší.
V rozhovoru pro DVTV jste před dvěma lety uvedla, že se uvažuje o odstranění anonymity dárců v momentě, kdy je dítěti 18 let. Stále je takové opatření na stole?
Tak už to v mnoha státech je – například ve Švédsku, Spojeném království, Nizozemsku nebo Německu. Dítě má v dospělosti, někde i dřív, možnost jít do registru, kde získá identifikující informace o dárci/dárkyni. Samozřejmě to není na počkání, je to proces, na němž se podílejí různí poradci.
Kdo je můj táta? Komerční testy DNA prolamují anonymitu dárců spermií a vajíček
Číst článek
Mám pocit, že už se na „odanonymnění“ tolik netlačí. Jen nedokážu říci, zda je za tím skutečně nedostatek pádných důvodů pro zrušení anonymity nebo zda je za tím tlak komerčních subjektů.
Proč jste odpůrcem takové směrnice?
Považuji čekání do 18 let za nejhorší z možných řešení, však si představte, že je vám odmalička vysvětlováno, že ve vašem životě hraje roli ještě další rodičovská osoba nebo osoby a že až přijde den D, můžete ji vyhledat. Myslím, že to člověku zásadním způsobem změní život. I tato pro mnohé neúnosná situace vede lidi k tomu, že sami od dětství pátrají na internetu. Pokud je to pro vývoj dítěte naprosto podstatná informace, pak by dítě k té osobě mělo mít přístup přirozeně odmalička.
Myslím si ale, že to podstatná informace není. Každopádně srovnání s adopcemi zde pokulhává, jde o úplně jinou situaci. Zatímco u adopcí stát řeší situaci vzniklou selháním jednotlivce, tady se na tvorbě takové situace sám aktivně podílí tím, že tyto procedury umožňuje.
„Pokud je to pro vývoj dítěte naprosto podstatná informace, pak by dítě k té osobě mělo mít přístup přirozeně odmalička. Myslím si ale, že to podstatná informace není.“
Hana Konečná (psycholožka, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích)
Kdo jsem? Těžká otázka
Děti z darovaných pohlavních buněk popisují svoji motivaci k hledání biologického otce tak, že měly velký pocit nejistoty, neznaly svůj původ, možné dědičné nemoci, popisují krizi identity. Jak důležité je pro člověka z psychologického hlediska zjistit svůj „původ“?
To záleží na tom, co tím původem myslíme. Jestli je to ta půlka DNA, nebo jestli jsou to lidi a prostředí, v němž vyrůstáme. Nijak ovšem nepodceňuji biologickou stránku, protože je hrozně důležitou součástí stránky psychosociální. Intuitivně v rodinách pořád řešíme, kdo je komu podobný a kdo po kom co má za vlastnosti a tak dále. Čili adopce a mnohem víc vědomí, že jsem z darovaných gamet, přináší krizi identity. Jenže je otázkou, zda tu krizi nepřináší nikoliv fakt genetické nepříbuznosti, ale právě ona informace o tom. Já myslím, že je to ta informace. Lepší by podle mne bylo o tom nevědět. Jenže to v dnešní době nejen těžko lze, ale ani se to nedoporučuje.
Najít odpověď na otázku „Kdo jsem?“ je strašně těžké a týká se to všech, bez ohledu na způsob početí. Nikdy asi nebyla tak důležitá jako teď, v době důrazu na význam jednotlivce a v době extrémně analytického přístupu k sobě. Pediatři a psychiatři například upozorňují na mnohonásobný nárůst takzvané gender dysforie (zjednodušeně nesoulad mezi tělem a genderovou identitou, pozn. red.) u dětí. Znám takové případy i ve svém blízkém okolí. Před časem jsem četla, že kdosi zrušil na sociálních sítích lajkování, protože nedostatek lajků vedl některé mladé lidi k vážným poruchám identity. Identita je i velkým tématem „politické korektnosti“. Čím víc svobody máte v rozhodování, čím míň nějakých „vodítek“, tím je to těžší.
Polorodé sestry se našly pomocí DNA testů. ‚Hledáme anonymního dárce spermií, našeho otce,‘ vysvětlují
Číst článek
Může to u „darovaných“ dětí způsobovat nějaké psychické problémy?
Rozhodně může. Záleží to ale na mnoha okolnostech, například na tom, jak jsou na tom se svojí rodičovskou identitou adoptivní či rodiče po umělém oplodnění. Pokud jsou nejistí, dítě to vycítí a přenese se to na něj. Jeden kamarád mi vyprávěl, jak v deseti letech náhodou objevil papíry o své adopci. Našel tam i jméno a adresu biologické matky, ta bydlela ve vedlejší vsi. Ale on si v těch deseti letech rozmyslel, co mu to může přinést a co vzít, a velmi zrale se rozhodl, že nikoho hledat nebude. I profesorka Vágnerová ve své knížce o náhradní rodinné péči píše, že setkání s biorodičem uspokojí zvědavost, ale odpovědi na otázky „kdo jsem?“ nemůže dát.
Jak se „darované“ dítě může (například ve svých 40 letech) vyrovnat s informací, že otec, se kterým vyrůstalo, není jeho biologický předek?
To hrozně záleží na mnoha okolnostech. Slyšela jsem, že informace o adopci od umírající adoptivní matky vedla k sebevraždě. Ale existuje prý potomek Jana Wericha, který si na tom vystavěl byznys, aniž by skutečně ověřoval genetickou příbuznost.
Měli by rodiče mít povinnost říct dítěti z darovaných pohlavních buněk, že jeden z rodičů není jeho biologickým předkem?
Jako povinnost bych to nedávala, protože její plnění nelze vymáhat. Ale s ohledem na současný technologický pokrok bych to asi zvažovala. Víte, ono opravdu strašně záleží na tom, kdo jsou ti právní rodiče. Jak vnímají důležitost genetické vazby, jak o ní mluví a jak se v té roli cítí. Rozhodně nevidím nějaké obecné doporučení, co dělat. Všechna řešení mají svá velká rizika a pro každou konstelaci jsou přijatelnější jiná.
‚Nemocných‘ párů je minimum
Sociální a právní rodiče mají tuto povinnost říct například u adoptovaných dětí, není v tomto ohledu biologický rodič důležitý?
Ono se hlavně mluví o důležitosti znát medicínská rizika a o rizika sňatku s polovičním sourozencem. Přenos dědičných nemocí je u asistované reprodukce mnohem menší než u přirozeného početí, protože dárci jsou hodně přísně vybíráni. Navíc když „smícháte“ dvě DNA, vyleze z toho zase trochu jiné „těsto“, medicínská anamnéza rodičů je jen jedním z mnoha klíčů k anamnéze naší. Když si necháte udělat genetické vyšetření, budete mít mnohem přesnější informace. A ty sňatky – pravděpodobnost, že nevědomě potkáte polovičního sourozence jako partnera, je blízká nule.
„Víte, já jsem v takové „odborné“ fázi, že bych nejspíš umělé oplodnění s darovanými gametami či náhradní mateřství zakázala, kdyby se mne někdo na názor zeptal.“
Hana Konečná (psycholožka, Bioetická komise Rady Evropy)
Jaký je váš názor na případ, kdyby se dítě i dárce chtěli navzájem setkat? Mělo by jim to být umožněno?
Je třeba vědět, že cyklů s darovanými gametami pro „nemocný“ pár (tedy mladý heterosexuální) je minimum. Naprostá většina těchto cyklů se ve světě dělá mimo biologické limity, tedy pro lidi mimo reprodukční věk, pro osamělé osoby a pro homopáry.
To je ovšem úplně jiná situace, protože tady asistovaná reprodukce doplňuje chybějící rodičovskou osobu, nikoliv jednu chybějící gametu. Je jasné, že dítě vyrůstající s osamělým rodičem, se dvěma ženami nebo dvěma muži bude tu chybějící osobu hledat. Kdyby se biologické limity nepřekračovaly, šlo by to řešit individuálně dle situace konkrétních rodin. Víte, já jsem v takové „odborné“ fázi, že bych nejspíš umělé oplodnění darovanými gametami či náhradní mateřství zakázala, kdyby se mne někdo na názor zeptal.
Jaké důsledky by podle vás mělo odhalení dárců gamet? Vedlo by to ke slabšímu zájmu o dárcovství a tím pádem k horší přístupnosti k umělému oplodnění touto formou?
V zemích se zrušenou anonymitou skutečně klesl počet dárců a dárkyň, a hlavně se změnila jejich skladba a motivace – například jsou prý starší. Pro léčbu v biologickém slova smyslu je potřeba naprosté minimum darovaných gamet. Takže to by ohroženo nebylo. A osamělí žadatelé a homopáry považují asistovanou reprodukci za lepší cestu než hledání „dárce“ na vlastní pěst, čili zájem se bude spíš zvyšovat.
