‚Pořád mají strach ze svých sousedů,‘ říká vyšetřovatel z balkánské války. ‚Sebereflexe tam příliš neproběhla‘
„Lidé se mě ptají, jestli bychom se i my dopustili masakrů jako v bývalé Jugoslávii,“ říká v pořadu Jak to vidí... na Dvojce Vladimír Dzuro, někdejší vyšetřovatel Mezinárodního trestního tribunálu. „Říkají, že oni by to nikdy neudělali. Já jim odpovídám: Co bychom udělali, nebo neudělali, nemůžeme posuzovat odsud z vytopené místnosti. Až vám někdo zabije manžela, znásilní dceru a zapálí dům, tak si můžeme promluvit o tom, co by kdo udělal.“
Dzuro o svých zkušenost z vyšetřování válečných zločinů napsal knihu Démoni balkánské války a světská spravedlnost, která vyšla také jako komiks a vznikl podle ní i film.
Host: Vladimír Dzuro, někdejší vyšetřovatel Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Moderuje Zita Senková
„Ti démoni jsou v nás, někdo je umí kontrolovat, někdo ne. Ale když ve válce přestane platit zákon a skoro všechno je dovoleno, tak je snazší, aby se ti démoni dostali ven. To jsou ti lidé, kteří byli sousedy a najednou vzali kalašnikov, magickou pušku, a šli do vedlejší vesnice zabít lidi, se kterými předtím slavili svátky,“ popisuje bývalý vyšetřovatel.
Od masakrů v někdejší Jugoslávii uplynulo už 30 let.
Příčiny války v Bosně nejsou dodnes vyřešeny, říká balkanolog. Od Daytonské dohody uplynulo 27 let
Číst článek
„Materiální škody už patrné nejsou. Ani Vukovar, kde došlo k masakru civilistů na prasečí farmě Ovčara a který byl označován za chorvatský Stalingrad, dnes nenese žádné stopy války. Když ale začnete mluvit s lidmi, zjistíte, že to v nich pořád je. Pořád mají strach ze svých sousedů,“ přibližuje Dzuro svoji nedávnou návštěvu v místech, kam se posledních 17 let nepodíval.
S národnostními problémy se Jugoslávie potýkala vždy. „Vědom si toho byl i diktátor Tito. Pak ale přišel rok 1991 a sousedi se začali zabíjet. A to je mnohem horší než invazivní válka, protože tam můžete ukázat prstem na někoho jiného, kdo vás napadl. Pokud ale válčí sousedé, je následné usmíření a vyrovnání se s bolestí mnohem těžší.“
„Už od dětství vidí děti rozdělenou společnost. K usmíření generací, i těch, které válku nezažily, to rozhodně nepřispívá.“
Ne všichni zločinci totiž byli potrestáni. „A vy třeba musíte žít v ulici vedle někoho, o kom si myslíte, že se také podílel na zločinech, ale spravedlnost na něj nedosáhla. Svých sousedů se proto dodnes bojí všechny strany – chorvatská, srbská i ta bosenská,“ připomíná Dzuro.
Proto ho překvapilo, že i dnes má jedna z vukovarských základních škol dva vchody pro své žáky. Jeden pro srbské děti, druhý pro chorvatské.
„To je hrozné. Vlastně už od dětství vidí děti rozdělenou společnost. K usmíření generací, i těch, které válku nezažily, to rozhodně nepřispívá.“
Živná půda pro násilí
Živná půda pro násilí se ale podle Vladimíra Dzury nachází i jinde než jen v Jugoslávii. „Je to bohužel obecná lidská vlastnost. Strach z neznáma, předsudky a náboženství, které evokuje naši odlišnost, mohou za vznik násilí.“
30 let od masakru civilistů u Vukovaru: na dopadení strůjců se podílel český kriminalista Vladimír Dzuro
Číst článek
V Jugoslávii ale do událostí zasáhla podstatnou měrou i historie.
„Koncentrační tábory a masakry lidí, hlavně Srbů, chorvatskými fašisty, srbské paravojenské jednotky, které zabíjely kohokoli, kdo nebyl Srb. A pak do toho vstoupila státem kontrolovaná média. Prezident Milošević velice rychle pochopil, že pro to, aby se udržel u moci, musí kontrolovat média. A proto s jejich pomocí infiltroval strach do lidí,“ připomíná Dzuro, který dnes působí jako vedoucí kanceláře Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku.
Zdůrazňuje, že vyšetřování válečných zločinů se táhne.
„Je nepříjemné soudit vlastní lidi. Proto se tehdy raději všechno nechalo na mezinárodním tribunálu.“
„Buďme otevření. Správně by bylo, kdyby soudy, policie a prokuratury v zemích bývalé Jugoslávie zatýkaly a soudily zločince přímo tam bez ohledu na jejich etnickou příslušnost. To je ale politicky velice ožehavá záležitost a nefunguje to ani dnes,“ uznává a dodává:
„Je nepříjemné soudit vlastní lidi. Proto se tehdy raději všechno nechalo na mezinárodním tribunálu. Jeho úkolem ale bylo odstranit ze společnosti jen ty nejtěžší pachatele, zbytek si měly národy vyřešit samy. Sebereflexe tam ovšem proběhlo strašně málo.“
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
