Dítě přirozeně se svým tělem nemá problém. Pochybnosti získává až od okolí, upozorňuje psycholog
Ty jsi ale tintítko! Janička je naše baculka. Máš uši jako zajíček ušáček. „Proč bychom se měli kriticky vyjadřovat ke vzhledu našich dětí, když se stejně ještě mnohokrát změní? Když už hodnotíme, buďme pozitivní a vyšleme zprávu, že naše dítě je takhle nejlepší, jaké mohlo být,“ doporučuje psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek.
Malé děti totiž problém se svým tělem nemají, říká psycholog. „Na začátku si dítě myslí, že i ruka rodiče je jeho, že i okolní svět je jeho součástí. A postupně a zvolna si začíná uvědomovat hranice a možnosti svého těla. Děti poměrně nadšeně zjišťují, co všechno můžou se svým tělem dělat, mají z toho dobrý pocit. Takže vztah k vlastnímu tělu je pozitivní,“ shrnuje Kulhánek v pořadu Houpačky Radia Wave.
Co je to bezpečná vazba, jak a kdy vzniká? Jakým způsobem řešit posměch ve škole nebo nevhodné komentáře ke vzhledu dětí v rodině? A jak ovlivňuje děti vztah rodičů k jejich vlastnímu tělu? Poslechněte si Houpačky
Jenže děti vstupují do světa, který je extrémně hodnotící a kritický. „Na všechno máme názor, všechno hodnotíme, popisujeme. Není moc věcí, které přijímáme tak, jak jsou,“ říká psycholog.
To se podle něj týká i vzhledu dětí. Spousta rodičů k němu má poznámky, které možná ani nemyslí špatně. Přesto můžou ublížit.
„Pokud máme v předškolním či batolecím věku k dítěti nějaké kritické poznámky nebo upozorňujeme na to, v čem je nešikovné nebo pozadu, velmi ho znejišťujeme. Může se to týkat třeba tělesných proporcí nebo nešikovnosti. Dítě začne mít pochybnosti, jestli je v pořádku,“ upozorňuje psycholog.
Ženské tělo není nikdy dost dobré. Vždy je potřeba něco zvětšit, zakrýt, kritizuje psychoterapeutka
Číst článek
A když znejistěné dítě přijde do dětského kolelektivu, může to být problém. „Děti si to umí ‚nandat‘ navzájem.“ Základem sebejistoty dítěte je vztah s matkou.
„Když už musíme hodnotit, tak by to měla být ujištění, že dítě je nejlepší, jaké může být. Pro nás, rodiče, by nemělo by být přece těžké děti podporovat. To je dobrý základ v prvních třech letech života dítěte. Pak už by děti měly být schopné unést kousek něčeho negativního. I když stále by mělo převažovat buď pozitivní hodnocení, nebo nehodnocení vůbec,“ doporučuje psycholog.
Dítě zkrátka potřebuje mít bezpečnou vazbu – vědět, že je rodičem milováno, že se o něj rodič postará a že vyslysší jeho signály úzkosti nebo nespokojenost.
„To neznamená, že bude vždy po jeho. Dítě se od malička učí žít s nějakou mírou krátkodobé frustrace, bez toho pak nejde žít normálně a samostatně jako dospělý,“ připomíná Kulhánek.
Jít příkladem
Dětem podle Kulhánka záleží nejen na pozitivních slovech, ale i na příkladech. „Pokud je dítě trochu oplácanější a přijde ze školy s tím, že mu řekli, že je tlusté, tak by maminka měla říct: ‚Nejsi tlustá, vypadáš hezky, sluší ti to, malé děti někdy mívají postavičku jako ty, ještě se to může změnit, všechno je v pořádku.‘ To zní dobře,“ doporučuje psycholog.
„Jenže pokud sama maminka bude mít nadváhu a bude o tom mluvit, tak to dítě pozná. A řekne si: ‚Asi to není tak všechno v pořádku‘,“ upozorňuje Kulhánek.
Také jde o to, jaký dáváme dítěti příklad. „Pokud to neříkáme, ale samy v sobě to cítíme, tak to dítě pozná. Nestačí o tom nemluvit. Rodič může hodně udělat jen tím, že začne na sobě pracovat, začne se rozvíjet, zkrátka začne dělat něco pro to, aby sám sebe líp přijal.“
„Nejdrsnější je, když má jeden z rodičů problém s tím, že potomek je jiného pohlaví, než si představoval,“ pokračuje Kulhánek.
„To je velká rána, velký zásah do sebepojetí dítěte. I když o tom rodič třeba nemluví, dítě to z něj cítí. Je potřeba, aby na tomhle dospělý zamakal, pochopil, odkud se brala tato předpojanost, a zpracoval to.“
Poslechněte si celý rozhovor v audiozáznamu.
