Trlifajová: Čím chudší člověk, tím víc se mu to předhazuje jako jeho chyba, že se dost nesnaží
V Česku dlouho převládala představa, že kdo je chudý, je jenom málo pilný. „Propojila se představa chudých, těch, co se nesnaží, s příjemci dávek a ještě s Romy. Takže to pak už nebylo jenom o jazyku zásluhovosti, ale také o starších rasistických stereotypech,“ popisuje sociální antropoložka Lucie Trlifajová, která zkoumá chudobu, sociální nejistotu a frustraci lidí, kteří mají nízké příjmy a nejistou práci.
„Když teď dělám výzkumy v terénu a mluvím s lidmi, mám stále pocit, že se za svou sociální situaci často stydí. Hlavně když mají vyprávět svůj příběh. A vidím to zejména u lidí, kteří mají zkušenost s exekucemi. U nich často zaznívá: ,Ale já nejsem jako ti druzí. Já se snažím a neberu si půjčky na vánoční dárky‘. Ale to si nebere skoro nikdo,“ upozorňuje Trlifajová v rozhovoru pro Český rozhlas Plus.
Lidé se tak snaží vymezit vůči představám o chudých lidech. „Nejsem jako ti chudí, které vidím v televizi,“ parafrázuje sociální antropoložka. Tato představa se zatím mění spíš mezi experty.
Debata by se ale měla posunout daleko víc, je přesvědčená Trlifajová: „A to z důrazu na jednotlivce na podmínky, které vedly k tomu, že se ocitl ve špatné situaci. Znamená to mluvit o tom, jaké jsou pracovní podmínky, jaké jsou mzdy, co se děje s bydlením. A můžeme mluvit i o psychických nemocech.“
Daniel Prokop: Chudí lidé cítí deprese téměř dvakrát častěji než bohatí. Často neví, jak to řešit
Číst článek
„Když jsou chudí lidé třeba konfliktní nebo nevstanou do práce, automaticky se předpokládá, že jsou líní nebo se neumí chovat. Ale úplně se přehlíží jejich psychické nemoci nebo traumatické zkušenosti. Čím chudší člověk, tím víc se mu to předhazuje jako jeho chyba, že se dost nesnaží,“ všímá si sociální antropoložka.
Občané bez práv
Trlifajovou zajímají nejen materiální nerovnosti, ale i to, jak se to odráží v hierarchii společnosti a v přístupu k občanům.
„Jak je občanství hierarchizováno vevnitř a jak se společnost k některým lidem, když je vnímáme tak, že morálně selhali – nechovají v souladu s nějakými hodnotami, jsou považováni za líné, neumí pracovat s financemi –, začne chovat jinak. Jak ztrácejí některá občanská práva, která jsou ale garantována všem,“ přibližuje.
Příjmová chudoba vzrostla téměř o polovinu, týká se každé šesté domácnosti
Číst článek
A uvádí konkrétní příklady. „Když je člověk v insolvenci, tak se z insolvenčního rejstříku dá najít hrozně moc osobních informací: kde pracuje, kolik má dětí, jakou má adresu. Najednou ztrácí možnost soukromí, protože porušil pravidlo dluhu. Zajímá mě, za jakých podmínek lidé ztrácejí ta práva a jak si to sami berou za své.“
Sociální antropoložku se na to ptá zejména v perspektivě dluhů: „Historicky došlo k pokřivení práva v neprospěch zadlužených lidí. A oni se strašně málo ozývají. Proč se to děje?“
Podobné je to u těch, kteří žádají o dávky v hmotné nouzi. „Jsou to striktní kontroly a ti lidé jsou zvyklí, že jim někdo chodí domů, že se musí pravidelně prokazovat, chodit na úřady práce. A ne vždy ty podmínky vedou ke zlepšení situaci. Někdy se mohou i zhoršit. Když se to ale dobře nastaví, tak to může lidem pomoci,“ soudí Trlifajová.
Změna s uprchlíky
Část veřejnosti upozorňuje na to, že s příchodem uprchlíků z Ukrajiny se některá kritéria při žádostech o státní pomoc zmírnila.
Osamocené seniory tíží zdražování i válka na Ukrajině. Trpí depresemi, úzkostmi a nespavostí
Číst článek
„Já těm hlasům rozumím. Není to kritika přítomnosti Ukrajinců, ale dlouhodobě selhávajícího, omezeného sociálního systému. Extrémně je to viditelné u bydlení. Často se setkávám s tím, že někdo říká: ‚Jsem samoživitelka, žádám o městský byt deset let, nikdo mi ho nedá, protože ho nedají lidem v exekuci.‘ A najednou byty jsou,“ upozorňuje Trlifajová.
„Kupodivu se s tím setkávám třeba mezi střední třídou. Ukazuje to, že tady máme dlouhodobě neřešený problém.“
Také se v souvislosti s pandemií a také s lidmi z Ukrajiny začalo mluvit o psychických dopadech traumat.
„Najednou se řeklo, že Ukrajinci potřebují nejenom materiální pomoc, ale také psychologickou podporu. To je posun za posledních pár let. Společnost začíná být citlivější na to, když mluvíme o sociálním vyloučení v extrémní podobě, o životní nejistotě. Že se stabilita člověka neutváří jen na základě materiálního zabezpečení, ale i na základě vnitřních pocitů,“ dodává sociální antropoložka.
