Psychoterapeut Vojtko: Člověk má být ve vztahu, když se cítí připravený, a ne sám

Rekordně přibývá jednočlenných domácností v České republice, ukázala na to analýza našich datových novinářů z iRozhlasu, která vychází z posledních sčítání obyvatelstva v České republice. Zaměřme se teď na mladé lidi, kteří žijí sami. Proč?
Důvodů je víc, a teď budu mluvit nejenom o České republice, ale o celém světě, protože to je ohromný fenomén, který se teď děje. Jedno kritérium nebo jeden důvod, proč jsou mladí lidé do nějakých třiceti let sami a preferují samotu, je určitě vzdělání a délka vzdělávání, to je jeden z velkých důvodů. 

Když studujete, chcete být sami?
Nemáte úplně čas, studium není tak jednoduché - věnovat se studiu, kamarádství, nějakým sociálním vazbám, protože já nemám jenom partnery, ale taky nežiju v sociální izolaci, v nějakém sociálním vakuu. Mám kamarády, chci se jim věnovat, zažívat spoustu věcí, taky se mění vliv kultury a norem. Teď ze mě bude mluvit párový terapeut, ale my třeba víme, že být single, být sám je jedna z forem vztahovosti. Je fascinující, a říká to mnoho psychologů a vědců, že nejdelší vztah, který kdy budu v životě mít, je vztah sám se sebou... 

To nejde jinak. 
Přesně. Teď hrozně generalizuju a dívám se z makrosociálního hlediska, ale lidem - nám, mně, vám - nedáváme nebo školství nedalo cíleně, pokud jste neměl extra uvědomělé rodiče, nástroje, jakým způsobem tento vztah k sobě budovat. Člověk se nějak vyvinul, něco se dělalo instinktivně, intuitivně a tak dále. Pak jsme v pubertě vkročili do prvních vztahů, druhých, třetí, pátých, něco jsme si tam zařídili, ty zkušenosti ve mně vyvolaly potřebu nějaké sebereflexe, sebeaktualizace. Ale málokdo cíleně udělá, že se chce hrabat v sobě a budovat nějaký relevantní vztah se sebou. Díky tomu, že se dělají tyto podcasty, že je mladí lidé poslouchají, čtou, rozvíjejí se, tak najednou dělají takovou vlastní menší revoluci, že se opravdu rozhodují. Když to řeknu nadneseně, tak říkají ne, já se nejdřív potřebuji podívat do sebe, chci nějak budovat život sám se sebou, a pak teprve třeba možná půjdu do nějakého vztahu. Platí moc hezké pravidlo, které mám v hlavě ve své profesi, že člověk má být ve vztahu v momentě, kdy je na to připraven, ne když je sám.

Rozumím tomu. Když jste nadhodil ty podcasty, tak skrze ně můžou lidé, kteří jsou single, udržovat i jakési parasociální vztahy, že ano?
Jasně, třeba přes sociální sítě, to je ohromný fenomén. Mimochodem sociální sítě jsou jedním z velkých negativ, která přispívají k osamocení, což je něco jiného než samota...

Byť to jsou sítě, které mají pomoct ke komunikaci a k navazování vztahů.
Z titulu sociální sítě, tak se to jmenuje. Já to třeba už ve své práci vůbec nepojmenovávám jako sociální síť, ale říkám tomu virtuální síť, protože to potřebuju začít oddělovat. Sociální síť je pro mě sociologický pojem, který vytváří nějakou skupinu lidí, kteří na sebe mají vliv. Existuje takzvané Dunbarovo číslo, které ukazuje, že člověk má v přímé interakci vliv na nějakých sto dvacet až sto padesát lidí. Je to diskutabilní číslo, ale existuje. Proč to říkám? Protože můžu mít tisíce facebookových, instagramových kamarádů, ale opravdu vzniká extrémní pocit izolovanosti a osamocení, což už je psychologicky velmi negativní vliv, který může vést až k fatálním projevům. 

Změna společenské normy

Když jste mluvil o jakémsi oslabení společenské normy, tak chápu to správně, že být single může být i trendy? 
Můžu to trochu pozměnit?

Určitě.
Já si nemyslím, že to je oslabení, ale změna. Protože když se něco oslabuje, tak se vylítne a spousta konzervativněji laděných lidí může říkat ne, tohle je správně, správně přece je být ve dvou, mít děti... 

Je to úplně změna normativu. 
Přesně tak, díky, že to říkáte. My teď sledujeme právě tuto změnu, která se děje. A všichni jsou najednou trochu překvapení, že se tady děje už několik let, možná desítky let se takříkajíc peče, nebo se dopíkala, a teď najednou vylézá na povrch. Vůbec nechci hodnotit, jestli je to dobře, nebo špatně, je to prostě tady. Díky moderní psychologii a veškerým humanitním vědám zjišťujeme, že opravdu můžeme prožít velmi kvalitní život a být sami. Existují výzkumy, které ukazují na to, že lidé, když hodnotili kvalitu svého života, tak je takřka stejná, když jsem sám, nebo když jsem ve vztahu, a pozor, když jsem v kvalitním vztahu. Když řeknu, já mám skvělý vztah, mně to funguje, tak úplně stejné hodnoty a čísla vychází lidem, kteří jsou sami dobrovolně. Pak existuje nedobrovolná samota, kdy hledám, nemůžu najít z různých důvodů a aspektů proč je velká spousta. 

Nedobrovolná samota mladých

Pojďme to teď rozdělit. Když jsem dobrovolně single, jsem mladý, tak to může být změna toho normativu, je to v pořádku, životní styl je teď prostě takový, společnost tak funguje. Ta nedobrovolná samota - vy jste už zmínil jeden důvod, když studuji, nemám na to čas. Další důvody?
Pozor, když studuji, nemám na to čas, a tam se to dělí - a můžu se vědomě rozhodnout, že se budu věnovat studiu, anebo se nevědomky rozhodnu, najednou se trápím, chci mít vztah, snažím se o něj, vztahy mi krachují, protože jim ten čas nemůžu věnovat. Vztah něco potřebuje, taky se to jen tak neupeče. Že se máme rádi, neznamená, že vztah začne vznikat. Další důvod jsou nějaké finanční aspekty, a další věc, která mě napadá, je samozřejmě nějaká rovnocennost. Spousta mladých holek radši nepůjde do vztahu. Bavíme se o heterosexuálních ženských, které když uvidí člověka nebo chlapa, který si žije podle původních stereotypů, i když je má v hlavě taky nedobrovolně, někdo mu tam nastrčil, že žena má mít nějaké místo, samozřejmě, že bude doma, bude rodit děti, bude mít méně peněz a já budu ten chlapák, který bude vydělávat. I když mezi námi dvěma to může znít, jakože přece je 21. století a ti chlapi to už přece nemůžou myslet vážně, ale oni myslí...

Ne všichni.
Děkuji, že to říkáte, určitě ne všichni. Ale když holky uvidí takového týpka, tak si radši řeknou, já budu sama, než abych šla do tohoto vztahu, i když mezi námi něco zajiskřilo. Může fungovat nějaká vášeň, něco biochemického, ale rozhodnou se vědomě, že si radši počkají. Takže i to je další důvod, proč jsou lidé sami. Nebo, a to je poslední věc, která mě k tomu teď napadá, prožili v předchozích vztazích nebo v původní rodině nějaká zranění, která jsou natolik závažná, že se toho bojí. Vědomě, nevědomě, to je jedno, ale vzniká tam nějaká obava, strach. Já i mí kolegové a kolegyně to zažíváme v terapeutovnách, kdy ten člověk je zoufalý, opravdu chce nějaký vztah, chodí na rande, a jsou třeba i úspěšná. Jenomže najednou přeskočíte nějakých deset, patnáct rande, de facto půl roku spolu někam chodíme, už to začíná být z jedné strany vážné, ale já najednou uteču, je tam nějaký obranný mechanismus, který ve mně vyvolá pocit, že to není ono. Buď tomu můžeme říkat takzvaně commitment phobes, to znamená, že člověk je vystrašený ze závazků, nebo z dalšího důvodu, já tomu říkám feťák zamilovanosti; to je člověk, který si ujíždí na symbiotické fázi vztahu. Když se zamilujeme, tam je výbuch hormonů...

A pak už ho to přestane bavit.
Ano, protože hormony za nějakých dvanáct, patnáct měsíců začnou klesat. Ale mám dodnes trochu vymytý mozek, tím, že romantizmus mi říká, že když je to ten pravý, ta pravá, tak stav toho romantického musí trvat neustále. Jenže po roce, roce a půl, někdy dřív, někdy později, člověk vstupuje do takzvané druhé diferenciační fáze, to znamená, že najednou začíná vidět červené vlajky a začíná to ověřovat, chce si udělat odstup. A protože mám tento narativ v hlavě, tak najednou říkám, hele, to není on, ona, seberu se a jdu o dům dál.

Ve velkých městech žije až polovina lidí v jednočlenných domácnostech. Praha, Brno a tak dále. Druhá velká skupina je pohraničí. Proč?
Pamatujete, jak jsme se bavili o Dunbarově číslu?

Ano, těch asi 150 lidí, co jsou vám blízcí, se kterým udržujete kontakt.
Ten důvod je, Matěji, úplně stejný. Když jste ve velkém městě, tak tam najednou vzniká pocit anonymity, protože když jsem v paneláku, tak neobsáhnu všechny, nemůžu mít vliv na všechny lidi v paneláku, ve své čtvrti a v celém městě, kde je milion a půl lidí, když se budeme bavit o Praze nebo jiném velkém městě. Najednou můžu získávat pocit nějaké ztracenosti, já se tam prostě ztratím, i když mám nějaké kamarády ve škole, v práci. Ale lidí, které potkávám, je tolik, že můj mozek naprosto přirozeně, fakt je to až neurologická věc, ve mně vytváří pocit, že si potřebuji dát sluchátka na uši a tak dále, izolovat se, strčit si batoh mezi sebe, aby tam nikdo nebyl. Proto lidi nesundávají batohy v tramvaji, choulí si je, protože to je nějaká obrana. 

Až nějaká sociální paralýza.
Přesně tak. Je to součást neverbální komunikace, protože když se mě někdo dotýká, vytvoří se hapticky nějaký extrémní dotek, tak tím dotekem se něco děje, vstupujete mi do intimní zóny, a to já nechci. Takže mozek najednou dělá obraný mechanismus a vytvářím si okolo sebe pomyslnou bublinu.

Dobře, ale tramvaj v Sudetech nemáte.
To nemám...

Pardon, někde ano...
Já bydlím v Sudetech, ale tam zase ti lidé, se kterými si chci povídat, nejsou. Je to úplný opak. Někdo tam je, u nás ve vesnici žije padesát lidí a jsou tam, jenomže oni nejsou vaše krevní skupina, takzvaně. To jsou lidé, se kterými si třeba nemáte co povídat, takže chodíte po vesnici nebo obci, máváte na sebe, ale důvod, vnitřní motivace s nimi být tam není, protože vy si s tím člověkem dáte jedno pivo nebo pokecáte na zahrádce a zjistíte, že to je jinak, že s nimi nemáte zájem být. Ale vy to potřebujete. Sociální skupina se tvoří v momentě, kdy máme něco společného, kdy nás něco spojuje. Takže sociální skupina sice může být, že já jsem občan této obce, ale to je všechno. Jenže já potřebuju nějaké hodnotové spojení, nejenom to formální. Najednou zjišťuju, že jsem v baráku sám, protože nemám s kým jít na pivo, ten člověk bije svoji ženu, volí někoho, koho já nevolím, a tak dále. V tu chvíli mě to zase izoluje a já tam doma sedím a koukám na zprávy nebo něco jiného a mám stejný pocit, takže důvod je paradoxně velmi podobný. 

Chci být sama

Chodí za vámi i starší lidé? 
To si pište…

Povídali jsme si o tom, proč mladí lidé, ale pak je druhá velká sociální skupina, a to jsou lidé 65+, kteří jsou dobrovolně sami, protože si prostě prožili, a teď asi tušíte, že bude víc žen, které ovdověly a už nechtějí vstupovat do dalšího partnerství. Ten důvod úplně nesvědčí pánům. Nechci být stereotypní, mají to i chlapi, ale když se podíváte na data a na důvody, tak spíš ženy si nechtějí vzít dalšího člověka, o kterého se budou starat, o kterého budou pečovat, na sebe zase budou zapomínat, protože to bude komplikované. A když jim partner nebo partnerka, to je jedno, odejde, tak najednou zjišťují, jak blažený je pocit nějaké samoty. Samozřejmě je tam i to, že hlasitě tikají hodiny, podívají se na fotky a smutní. Nostalgie není smutek, nostalgie je z psychologického hlediska velmi užitečná. Když se dívám na fotky a videa, která jsme natočili, trochu si popláču, tak to je velmi ozdravné a není to nic nebezpečného, pokud to mám zpracované a mám nějakou sebereflexi. Ale zpátky k tomu...

Nechcete to dělat každý den...
Přesně, protože když to dělám každý den, tak už to překračuje negativní hranici, kdy už to není nostalgie, ale vstupuju až do depresivních stavů nebo nějakého momentu, který může vytvářet depresivní stavy.

Ale zpátky. Důvod proč, a týká se to tedy víc žen než mužů, je pravděpodobně to, že si konečně chtějí užívat nějakou svoji svobodu, dělat věci po svém, nebrat na nikoho ohled. Protože tam je i to, že pořád žijeme v rodičovství, takzvané on call mother, to znamená matka na zavolání - ona se obětovala dětem, obětovala se partnerovi, takže to je pořád... 

A teď teprve přichází její vlastní život. 
Ano.

Takže být sám zase může být dobrovolné i nedobrovolné v tomto starším věku.
Jasně, protože spousta žen se může pokusit navázat nějaký vztah, protože vztah chtějí, nechtějí žít samy, ale zjišťují, že najednou ten partner, kterého si našly, je zase někdo, kdo jim nevyhovuje z nějakých důvodů. Jsou zase tak trošku dotlačené i partnerem, ale i svou zkušeností, že můžou být samy a řídit si život po svém, že si řeknou, já ho vlastně nechci, a jdou pryč. Anebo se rozhodnou jinak, mimochodem když už staří nebo starší lidé jdou do dalšího vztahu po nějakém úmrtí nebo rozvodu, tak se ne vždycky sestěhovávají. Častější model je, že ty máš vlastní byt, já mám vlastní byt, občas se potkáme na výletě, víkendu, ale jdeme zpátky do svých bytů, protože motivace, ochota, ale už i potřeba si svůj prostor nechávat uzurpovat někým jiným, už tam úplně není.

Důvody být sám jsou tedy diametrálně odlišné, pokud je vám třicet a pokud je vám sedmdesát.
Určitě, tam ty aspekty opravdu fungují jinak a jsou z jiného důvodu. Když jsem starší, tak můj důvod, motiv, proč chci být sám, se upekl díky životu. U toho mládí je to o tom, já ještě nevím, nechci, ještě vím prd, a právě proto chci hledat vlastní cestu, cestovat, objevovat, chci mít spoustu prostoru pro svůj seberozvoj. Když jsme ve vztahu, tak dochází k nějaké závislosti a obětování, někdy je to fajn, je to dobrý, někdy to chci, je to úžasný, někdy to naplňuje ten vztah. Ale jak jsme se bavili o tom, že normativy se mění, tak spousta mladých lidí si říká, hele, já nechci.

A není to jenom v Česku, je to třeba i v Německu, Francii? 
Japonsko na to má pod ministerstvem sociálních věcí celý odbor. 

Na samotu? 
Ano. Protože když jste sám chlap, sama ženská, tak to má i nějaký vliv politický a ekonomický, protože nerodíte děti, je tam nižší porodnost, je to taky ekonomické, takže daně, protože to je trochu jinak, je to komplikované. Japonsko a Jižní Korea s tím vůbec mají docela veliký problém. Česká republika... Ano, Praha, Karlovarský a Ústecký kraj, tyto tři kraje mají nejvíc, skoro 40 procent. To je sice hezké, ale to jsme ještě neřekli, že samota může být určitá životní fáze. My jsme se nebavili o middle age, to znamená asi 35+...

Ano, šli jsme na extrémy - mladí, staří. Co ten střední věk?
Tam se bavíme o nějakých zraněních. Končí nějaké vztahy, ale velmi pravděpodobně ne úplně pozitivně, že bychom se krásně rozešli a dál se vídali, ale většinou jsou tam nějaká zranění, krachy, které zažívám, i finanční. Vezmeme si hypotéku, ono nám to nedopadne, všechny úspory vyletěly někam, tak pak motiv nacházet si někoho jiného a být někde s někým tam fakt není, je to velmi těžké. 

Ale může to být fáze přerodu, že za pět let se zase rozhodnu... 
Ano, pak je fajn si to nějak zpracovat.

Abychom neskákali páté přes deváté, tak pojďme ještě závěrem rozebrat jednu věc. V momentě, kdy se člověk ocitne sám, tak neměl by do toho stát nějakým způsobem vkročit? Víte, co myslím: příspěvky na bydlení, ať páry žijí spolu, motivovat je v tom, příspěvky na psychoterapeutickou pomoc například, pojďte to řešit ty vaše bolístky a tak. Může to být motivace pro lidi a je pro společnost důležité, aby lidi nežili sami?
Ano, ale bavíme se o nedobrovolné samotě, protože ta vytváří velmi nekvalitní a až fatální věci. My opravdu můžeme umřít, ne vyloženě na samotu, jakože jsem sám, ale stres ze samoty a osamocení permanentně vyplavuje do těla stresové hormony, něco, co dělá hormonální dysbalance a ta má vliv na kardiověci, vůbec na celý imunitní systém, takže ten člověk velmi rychle onemocní a stát to stojí daleko víc peněz. Nedobrovolná samota by se měla samozřejmě ošetřit. Spousta neziskových organizací to dělá, třeba Život 90, kde nabízejí lidem prostor, aby nebyli sami, aby měli kam do sociálního prostředí vstoupit, být tam s někým v interakci a odžívat si věci, které potřebují. Mají tam i podporu psychoterapeutů anebo vůbec lidí, kteří se o ně starají, volají jim a tak dále. Takže ano, stát to vlastně takzvaně outsourcoval na neziskové organizace. Tohle si dokážu představit. Ale diktovat lidem, že správně je být ve dvou, protože tohle je nějaký čtyři tisíce starý židovsko-křesťanský vliv, že takhle je to napsané v Talmudu, ve Starém a Novém zákoně, že Adam a Eva a správně ve dvou... Dodnes se s tím potýkáme, protože celý ten konzervatismus z toho čiší, a mě to hrozně rozčiluje. Byl bych rád, aby si lidé dokázali dobrovolně říct, co potřebují, a stát jim do toho nekecal. 

V podcastu byly dále využity zvuky z České televize, televize Prima a Seznam zpráv.