Kulinářská, poznávací a ornitologická zastávka ve Wiesbadenu
K večeru jsem se šla projít na pompézní lázeňskou kolonádu. Teplé počasí mě tento podzim už nepřekvapuje, ale o to víc jsem byla udivena, že na rozlehlé kolonádě je málo lidí. Najednou zaregistruji nad hlavou velké hejno holubů. Zvednu hlavu a zarazí mě jejich rychlost, křik, jiný způsob letu a úplně rozdílná silueta. Dost poznatků na to, abych zjistila, že mi nad hlavou létá hejno čítající určitě přes sto papoušků!
S křikem a neutuchajícím hašteřením usednou na vzrostlý platan a vzápětí zase zakryjí část oblohy. Jsem v německém Wiesbadenu, zastávka měla posloužit k rychlé prohlídce města, ochutnání místních specialit, ale nakonec si hraji na ornitologa.
Těmi uřvanými zelenými papoušky s dlouhým ocasem jsou alexandři malí, celkem jich tu volně žije okolo tří tisíc. Ovšem čas na pozorování se mi krátí, mám rezervaci na večeři v BENNER’s Bistronomii.
Wiesbaden na talíři
Původní kulinářská tradice v Hesensku, jehož je Wiesbaden hlavním městem, byla vcelku jednoduchá. Vařila se především jídla z brambor, oblíbená byla i čočka, z masa hovězí a slanina, z ryb sledi, zelenina byla a je na talíři často, bylinky se proslavily díky frankfurtské zelené omáčce (Frankfurter grüne Soße). Ta je od roku 2015 registrována jako chráněné zeměpisné označení a ve Frankfurtu má dokonce svůj festival a pomník.
Dagmar Heřtová
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest.
Podává se k vařenému masu, šunce i rybám, tradičně však k bramborům a vařeným vejcím, a to za studena. Jelikož bylinky miluji, nad rámec přidám informaci, že omáčka se připravuje ze sedmi bylinek, kterými jsou: petrželka, šťovík, brutnák, pažitka, kerblík, krvavec menší (nahradit lze meduňkou) a řeřicha. Bylinky stačí omýt, v odstředivce zbavit vody, rozmixovat, přidat dijonskou hořčici, kysanou smetanu, sůl, pepř, slunečnicový olej, cukr a vinný ocet.
V Hesensku přetrvává tradice používat místní dostupné suroviny. Třeba na severu se většina pokrmů připravuje z brambor a z hojně pěstovaných jablek. Na venkově a ve střední části je oblíbená těžší vydatná domácí kuchyně.
Tradičně se připravují klobásy, mezi něž patří jedna z mála specialit s originálním názvem Ahle Worscht, to je dialekt názvu alte Wurst, tedy starý párek, což je na vzduchu sušená červená vepřová klobáska. Mezi zvláštnosti patří i kynutý cibulový koláč či jednoduchý bramborový salát se zelím, který se podává jako příloha k frankfurtským párkům.
Ze sladkostí musím vzpomenout Kirschenmichel, což je vlastně taková naše žemlovka prokládaná třešněmi, k jejíž přípravě využijete tvrdší chléb či bílé pečivo, a jako třešnička na dortu jsou… navrch nasypané třešně.
Tuto malou exkurzi jsem zvolila proto, abyste pochopili, proč je ve většině restaurací jídelníček tvořený nabídkou z Bavorska, Itálie či Turecka, v posledních letech zde vznikají bistra podávající třeba speciality ze Sýrie.
Oklikou k večeři
Na úvod jsem slibovala, že si zajdeme na večeři do doporučené restaurace na kolonádě, umístěné v levém křídle ústředního lázeňského domu Kurhaus. Stavba je představitelem typické lázeňské architektury devatenáctého století a má krásnou reprezentativní vstupní halu.
Mimo tanečního, divadelního a koncertního sálu zde najdete i velké casino, nedaleko od hlavní budovy je rozlehlé křídlo plné hracích automatů. Jsou věci, kterým prostě nerozumím. Naštěstí mě zaujala skutečnost, že za výstavní budovou je rozlehlý park v anglickém stylu.
Ovšem na večeři do lázeňského domu ještě nepůjdeme. Do Wiesbadenu jsem dorazila v čase oběda a v hotelu mi concierge vytipoval tři restaurace, kam zajít. Německé, respektive bavorské speciality podávala pouze jedna, sklípek u radnice, kam jsem se vzhledem k nádhernému počasí hned vydala. Prý se sedí venku před radnicí na náměstí a čepují skvělé pivo, které se v nedalekém klášteře Andechs začalo vařit už v roce 1455. Dostalo se mi ujištění, že to bude jedinečný zážitek.
Nebyl.
Chaotickou obsluhu bych ještě tolerovala, ale když mi místo vepřové pečeně na černém pivu s knedlíkem a jablkovým zelím (staroněmecký recept) přinesli krvavý rump steak pokrytý uvařenou cibulí s hranolky, hned jsem se ozvala, že jsem chtěla něco jiného. Nešťastná obsluha rozpačitě zamrkala a spěchala za šéfem placu. Ten se mě už v půli cesty k mému stolu hlasitě optal: „Co je na rump steaku špatného?“
„Asi nic,“ odpověděla jsem, „ale já si ho neobjednala“. Ostentativně zakroutil hlavou, až jsem si dělala starosti o jeho krční páteř. Talíř razantně odnesl a za pár minut bylo na stole objednané jídlo.
Krásné na pohled, zelí výborné, ale kupodivu bez jablek, jinak vše ostatní chuti univerzální, omáčka chuťově spíše z kostky než připravená na tmavém pivu, jako předkrmový Wurstsalat. Dovolím si tvrdit, že dělat „slepý test“, tak nepoznám, co jím.
Restaurant Der Andechser im Ratskeller se nevyznamenal, ovšem pivo mi chutnalo.
Konečně slíbená večeře
Začátek špatný, konec dobrý.
Rezervaci v BENNER’s Bistronomii jsem stihla i se zdržením s googlováním, jací to papoušci mi létají nad hlavou.
Uvnitř restaurace panovalo přítmí, obsluha se pohybovala skoro neslyšně a neviditelně, klavír potichu hrál Armstrongův What A Wonderful World a já získala pocit, že jsem opravdu tam, kde jsem, tedy ve slavných lázních.
Mé pocity podpořila i sklenka výborného francouzského Chablis a objednaný skvělý salát s perfektně připravenými krevetami. Moje drahá polovička se rozhodla pro klasický Wiener Schnitzel s okurkovým salátem, který jsem také ochutnala. Vše bylo přesně, jak má být. Chtěla jsem se ujistit, že se tady umí vařit a dosavadní zkušenosti byly pouhým omylem.
Jak se tvrdí, konec dobrý, vše dobré, a to naštěstí platí i ve Wiesbadenu.
Doporučuji, zajeďte sem. Já udělám to samé, mám totiž v hotelu dluh! Přímo v Nassauer Hof je jednohvězdičková michelinská restaurace s názvem ENTE a já opět neměla rezervaci.
Slibuji reportáž někdy příště.
