Freud po sobě zanechal 14 dětí, obrovské jmění a stůl s černým ubrusem
Musím uvést věci na pravou míru. Nepíši o Sigmundu Freudovi, rakouském lékaři a zakladateli psychoanalýzy. Dnes bude řeč o jeho vnukovi Lucianu Freudovi, malíři, vyznavači dobrého jídla a červeného vína, znalci chutí, o nejvýznamnějším britském figurálním malíři a kontroverzní osobě.
Těsně před Vánoci jsem navštívila výstavu malíře Luciana Michaela Freuda s názvem Nové perspektivy. Výstava je instalovaná v londýnské Národní galerii a zítra, tedy 22. ledna, se za sedmdesátiletou tvorbou malíře Freuda prezentovanou více než šedesáti obrazy zavřou výstavní dveře. Chtěla jsem se mimo jiné zaměřit na stopy gastronomie v jeho díle.
Pokud hledáte senzační odhalení, žádné nebude. Figurální malíř Freud dostál svému zaměření a z „jídla“ jsem na výstavě našla jenom obrázek useknuté kohoutí hlavy, zbytek kohouta byl možná uvařen na víně. Nevím.
I přes úvodní nezdar jsem ale nakonec ve Freudových kulinářských zvyklostech našla dost zajímavostí.
Pro upřesnění
Nepochybuji, že vám příjmení Freud cosi napovídá a řada z vás netápe. Ale pro jistotu a osvěžení paměti: jak jsem již psala, jeden Freud se jmenoval Sigmund, narodil se v moravskoslezském Příboru a proslavil se jako zakladatel klinické psychoanalýzy, žil ve Vídni a byl to Lucianův dědeček.
Oblafnout hlad je vcelku jednoduché
Číst článek
Jedním ze Sigmundových dětí byl syn Ernest L. Freud, architekt a otec Luciana, který se narodil 8. prosince 1922 v Berlíně. Jak otec architekt i matka Lucie Brasch byli židovského původu a v roce 1933 utekla celá rodina před německým nacismem do Londýna. V roce 1939 získali britské občanství, téhož roku v září umírá v londýnském exilu dědeček Sigmund.
Za zmínku stojí, že malíř Lucian Freud v roce 1941 sloužil u britského obchodního námořnictva. Přesto stihl do roku 1943 studovat tři různé umělecké školy a už v roce 1944 měl svou první samostatnou výstavu.
I malířův osobní život byl na svou dobu neobvyklý. Ve čtyřicátých letech minulého století žil v milostném homosexuálním trojúhelníku. Přesto později údajně zplodil na 40 dětí, což je možná nadsázka. Ale dvě jeho děti, které měl s manželkou Kitty Gamanovou, a dalších 12 nebo 13 potomků s různými milenkami je už prokazatelně identifikováno. Kdo by to v jeho případě přesně počítal!
Jeho život byl více než pestrý. Jako mladík podlehl dostihovým sázkám jak na koně, tak na závody chrtů. To ho málem přivedlo na mizinu. Ovšem později dosáhl prodejem svých obrazů přímo pohádkového jmění.
Moje specialita jsou míchaná vejce. S fernetem už je ale nedělám, říká vítěz soutěže MasterChef Pecina
Číst článek
Slavné jsou jeho portréty britské královny Alžběty II, těhotné top modelky Kate Moss, případně britských umělců Davida Hockneyho, Timothy Behrense a dalších.
Malíř Freud zemřel 20. července 2011, zůstalo po něm mnoho dětí, namaloval 283 obrazů a jeho závěť odkazovala částku 96 milionů liber.
Nelze se tomu moc divit, jeho obraz z roku 1995 s názvem Benefits Supervisor Sleeping, který představovalo nahou „Velkou“ Sue Tilley, koupil v roce 2008 v aukci ruský oligarcha Roman Abramovič za 17,2 milionu liber, což byl tehdy rekord za dílo žijícího umělce.
Ovšem jak jsem již psala, nejenom různorodými vztahy, plozením dětí a malováním obrazů žil jeden z největších britských malířů. Také s oblibou pravidelně navštěvoval drahé restaurace a pochutnával si na kvalitním jídle a pití. Já se do jedné z nich vypravila.
Londýská restauarce The Wolseley
Když jsem vystupovala ze slavného londýnského černého taxi, otevřela mi dveře auta milá paní, pracující jako portýr ikonického podniku. Se stálým úsměvem na tváři mi otevřela dveře i do restaurace, já jí úsměv opětovala, ten mi však vzápětí zmrznul.
Naděje na získání místa je prý nulová, musela bych si hodně dlouho počkat a jediné, co jsem právě neměla, byl čas. Co jsem naopak měla, byl hlad. Nevadí. Chvilku jsem postála s drinkem u baru a pozorovala dění ve slavné restauraci, kde bylo vše v pohybu, hosté odcházeli a noví šťastlivci s rezervací přicházeli.
Veka, šunka, bramborový salát. Chlebíček je symbol češství, překonal módní vlny, říká majitelka lahůdek
Číst článek
Předvánoční čas byl vlídný a společnost příjemně uvolněná. Vzduchem se nesl cinkot skleniček, zvuk příborů a tlumené konverzace. Najednou vešel postarší asketický muž s bystrýma těkajícíma očima. Měl na sobě oblek a nesl větší brašnu. Recepční pozdvihl obočí, pozdravil, a aniž by se muž na cokoliv zeptal, řekl: „Váš stůl je jako vždy připraven, pane.“
Chlapík arogantně mlčel, sedl si sám ke stolu, položil vedle sebe brašnu, otevřel ji, vytáhl tužky a skicář. Podíval se okolo a začal si skicovat společnost u vedlejšího stolu.
„Jako vždy, pane?“ zeptal se číšník,
„Jo, dám si moules et frites, víno vlastní, předtím kávu a sklenici vody.“ Objednávku učinil, aniž zvedl zrak od skici.
„Jistě, pane Freude,“ řekl číšník a poroučel se.
Ze snění mě do časové reality dostal hlas recepčního: „Madam, abych byl upřímný, možnost volného stolu vidím až tak za dvě hodiny.“
Poděkovala jsem a na rozloučenou jsem ještě jednou přejela očima elegantní, ale plnou kavárnu-restauraci The Wolseley. Pohledem jsem se zastavila u stolu, kde rád sedával malíř Lucian Freud a který byl v den jeho úmrtí „vyzdoben“ černým ubrusem a zapálenou svíčkou.
On sem chodil v posledních letech pravidelně především na večeři. Buď sedával sám, nebo s přáteli, což většinou byla modelka Kate Moss, případně přítel David Hockney.
Co se dá dělat, rezignovaně odcházím a milá paní mi s omluvou opět otvírá dveře kavárny a restaurace, která se stala ikonickou institucí po celém světě, je proslulá svým interiérem a dokonalou obsluhou.
Klasická hudba vystřídaná klasickou kachničkou s červeným zelím. Připravte si koktejl Rossini
Číst článek
Freud také často navštěvoval slavnou londýnskou rybí restauraci Scott's Mayfair. Pochutnával si na ústřicích, mořských plodech, grilovaném jazyku a vínu.
Byl i milovníkem anglické klasiky, dušeného masa, hovězí pečeně a yorkshirského pudinku, čímž u mě získal velké sympatie. Vařil i doma, často zvěřinu, především bažanty a koroptve.
Miloval červené víno, občas si dal brandy a později si závěr zpestřil i sklenkou koňaku.
Jídlo chápal jako umělec, jako prostředek zkoumání a oslavy potěšených smyslů a chuťových vjemů.
Jsem si jista, že do The Wolseley brzy opět zajdu, a po zkušenostech si budu místa rezervovat s hodně velkým předstihem.
