Muži mají problém říct si o pomoc všude po světě, říká psycholog o postojích Čechů k duševnímu zdraví
Ochota zajít s duševními problémy k odborníkovi se jen velmi mírně mění s věkem, vzděláním a velikostí obce. Silně se však liší postoj mužů a žen, vyplývá z průzkumu Kantaru o postojích k psychoterapii. „Potřebujeme, aby dobrou zkušenost klienti šířili dále a sdíleli své příběhy,“ říká psycholog a psychoterapeut Tom Mertin.
Vyhledali byste odborníka na duševní zdraví, kdybyste se cítili špatně? Psychologa, psychiatra, psychoterapeuta, někoho dalšího? Nebo už s některým expertem máte zkušenosti?
Na tyto a podobné otázky se výzkumníci Kantaru ptali Čechů letos v září. Data, grafy a krátké postřehy najdete v samostatném článku. O důkladnější interpretaci se postaral psycholog a psychoterapeut Tom Mertin, který působí v datové sekci České asociace pro psychoterapii (ČAP).
Rozhovor navazuje na třídílný seriál o psychoterapii: jaká je její dostupnost, praktické rady, co od ní čekat a zmíněnou studii Vnímání psychoterapie v České republice.
Co je pro vás na výzkumu nejzajímavější?
Pro nás je pozitivní informace, že drtivá většina populace je otevřená vyhledat odbornou pomoc ve chvíli, kdy má psychický problém nebo obtíž. Je to i výsledek práce spousty kolegyň a kolegů, kteří pracují na destigmatizaci.
Z výzkumu také vyplývá, že psychoterapie má důležitou roli jak ve zdravotnictví, tak v soukromém sektoru i v sociálních službách. Je potřeba, aby všechny dílky skládačky zapadly na svoje místo, aby se lidem dostalo podpory a pomoci, kterou potřebují.
Odborníka na duševní zdraví vyhledal každý třetí. Psychiatra nechceme, většinou ale zajdeme k němu
Číst článek
Dvě třetiny lidí by se podle výzkumu obrátily na odborníky na duševní zdraví, kdyby se necítili dobře. Přístup se ale hodně liší podle pohlaví, ženy by si o pomoc řekly výrazně častěji. Potřebují ji více než muži?
Spíš to souvisí se stigmatizací duševních problémů. Kromě soukromé praxe působím i v programech podpory zaměstnanců, ty jsou nové, někdy experimentální. Dokážou nalákat mnohem více mužů než nediferencované způsoby podpory. Cílená marketingová kampaň zaměřená na stigmatizaci odstraní bariéry u mužů, aby se tolik nebáli. Snadněji si pak řeknou o pomoc. Ale nejsme v tomto trendu unikátní, muži mají větší problém vyhledat pomoc všude po světě.
Co konkrétně na ně funguje? Jak se je daří oslovit?
Je zásadní, aby potkali další lidi, kteří mají osobní zkušenost a mohou říct „nebylo to nic strašného, bylo to docela normální, pomohlo mi to v tom a tom“. Potřebujeme, aby dobrou zkušenost klienti šířili dále a sdíleli své příběhy.
Říct si o pomoc je podle výzkumu o něco snazší pro méně vzdělané než pro lidi s maturitou nebo vysokoškolským vzděláním. Jak si to vysvětlit?
Naše společnost je hodně postavená na výkonu: člověk by si měl na hodně věcí přijít sám, neměl by se spoléhat na stát, odborníky nebo nějaké berličky. Ještě větší nárok je na vzdělanější, kteří jsou zvyklí se o všechno postarat sami. Snadno se stane, že přecení svoje síly. Spousta lidí psychické krize sice zvládne, ale trvají déle a za cenu větší zátěže na ně samotné i jejich rodiny. Často jsou zbytečné a zátěž by byla menší, kdyby je na cestě někdo doprovázel.
Dostupnost psychoterapeutů se liší kraj od kraje. Covid pomohl, fungují i online,‘ říká členka asociace
Číst článek
Rozklíčovat vzorec
Řada lidí terapii podle průzkumu zvažovala, ale nakonec nešla. Nejčastěji argumentovali tím, že se jejich problém vyřešil sám. Může to být pravda, nebo si jen myslí, že se vyřešil?
Psychoterapie nemá za cíl jen vyřešit akutní problém, ale také pomoci, aby se problematický vzorec tak často neopakoval. Mnoho lidí akutní krizi skutečně vyřeší. Nemám ambici říkat, že bez psychologa nebo psychoterapeuta se člověk v životě neobejde. Zvládli to naši předkové, zvládneme to i my, ve spoustě věcí si pomůžeme. Máme kamarády, rodiny.
Ale odborník může pomoci rozklíčovat vzorec: problém se nás může držet, může se za dva, tři, pět let objevit znova. Změny i podpora získaná na psychoterapii mohou být trvalejší. Mohou člověka podpořit, aby do potíží nespadl znova nebo aby měly příště mnohem kratší a mělčí průběh.
V ochotě řešit psychické problémy s odborníkem také nebyl rozdíl mezi lidmi mladšími 43 let a těmi staršími. Co to říká?
Hodně záleží na jemnějším segmentování. V některých sociálních skupinách klienti říkají: „V mém okolí je psychoterapie normální“. Tak jako jdete k doktorovi, když vás bolí v krku, nebo za právníkem, když uzavíráte smlouvu o koupi bytu, tak když vás trápí něco ve vztazích, jdete za psychologem. Abyste se poradil, abyste na to nebyl sám.
Pak je část populace, pro kterou není terapie vůbec příjemná a obvyklá. Je důležité najít formu podpory, která je pro daného člověka nejlepší.
Lidé často v oblasti duševního zdraví navštívili či navštěvují více odborností. Mezi kterými experty je spolupráce nejčastější?
Klienti stále častěji chtějí, aby psycholog spolupracoval s psychiatrem, pokud problém přesáhne mez. Sám mám řadu úspěšných a příjemných spoluprací s psychiatry, kteří nemají čas bavit se se všemi klienty v rozsahu, který vyžaduje jejich situace.
My psychologové a psychoterapeuti se jim nepleteme do medikace a otázek fyzického zdraví, ale můžeme společným klientům pomoci dodržovat režim nebo mluvit s psychiatrem o různých komplikacích beze studu. A zároveň se můžeme snažit o to, aby změnili svůj život. Aby nebyli závislí na prášcích, ale dělali konstruktivní a smysluplné kroky, které jim pomůžou. To, že lidé využívají různé odborníky, je dobře.
Pět minut za měsíc
Psychiatra by si pro řešení duševních problémů vybrala asi pětina Čechů. Když se ale podíváte, ke komu skutečně docházejí, psychiatra uvádějí tři pětiny. Proč u psychiatrů končí víc lidí, než by chtělo?
Pomoc psychiatra je poměrně dostupná, rychlá a často i efektivní. Mnoho lidí ale očekává, že se s nimi bude psychiatr bavit o životě, že budou mít každotýdenní hodinové sezení. Ti jsou pak překvapeni, že je to třeba pět minut za měsíc a psychiatr se ptá jen na to, zda se objevily nějaké nežádoucí účinky léků a jak léčba pokračuje. Je to hodně povrchní kontakt, což ale není tím, že by byli povrchní sami psychiatři. Tlačí je do toho systém, ve kterém mají hodně klientů.
V Praze bez čekání, ve Varech bez šance. Psychoterapie s příspěvkem od pojišťovny funguje, ale ne všude
Číst článek
Pro mě byl v průzkumu překvapivý – a jsem za to rád – velký význam praktických lékařů. Ti jednak nasměrovávají lidi na psychiatrii, což je jejich úloha, ale často také na psychoterapii, ať už ve zdravotnictví nebo v soukromém sektoru. Praktický lékař jako rozcestník, který pacientovi ukáže možnosti různých cest, se ve výzkumu ukázal velmi důležitým článkem.
Mají obvodní lékaři dost času a znalostí, aby v oblasti duševního zdraví dokázali poradit?
U praktických lékařů, se kterými jsem se setkal, je zřejmá pokora před tématy duševního zdraví. Spousta dokáže excelentně nasměrovat a podpořit pacienta, aby nespadl do pasti stigmatizace a využil správnou formu odborné pomoci: psychiatrickou, psychologickou, nebo psychoterapeutickou. V tom jsou nezastupitelní. Sami by ovšem psychoterapii dělat neměli.
Pacient obvykle potřebuje několik zdrojů podpory, aby si vůbec nechal pomoct, aby překonal stigma nebo obavy. Potřebuje si přečíst článek, že návštěva odborníka na duševní zdraví je v pořádku. Potřebuje vidět celebritu, která řekne, že sama chodí na terapii, že jí pomohla. A potřebuje, aby mu někdo živý řekl: „Je naprosto v pohodě jít si nechat poradit.“ Přitom nemusí jít o léta docházení, může stačit krátká intervence, která člověka pošťouchne k něčemu konstruktivnějšímu.
Jak běžné je dlouhodobější docházení? Nebo většině lidí stačí těch deset sezení, na které přispívá Všeobecná zdravotní pojišťovna?
Ultrakrátká nebo krátká psychoterapie je hodně nadějná oblast, které se věnuje i hodně výzkumů. I zdánlivě krátký kontakt s terapeutem – jedno, dvě, deset hodinových sezení – může mít velký efekt z hlediska toho, jak k sobě člověk přistupuje. Také další výzkumy ukazují, že psychoterapie dnes často bývá krátká a zároveň se klient za nějaký čas vrací.
Co když odchodím ta pojišťovnou podporovaná sezení a pak chci pokračovat, ale nemám na zaplacení plné ceny. Jaké mám možnosti?
Celou řadu. Můžete zkusit skupinovou terapii, která je levnější. Můžete snížit frekvenci sezení. Můžete samozřejmě využít klinickou psychoterapii hrazenou z veřejného zdravotního pojištění.
Moje zkušenost je, že když už navážete s terapeutem kontakt a spolupráce vám dává smysl, tak společně hledáte způsoby, jak pokračovat. Řada kolegů poskytuje zlomek svého času sezení pro bono (dobrovolně a bezplatně, pozn. red.).
Psychoterapie prakticky. Komu a s čím může pomoci, jaká má pravidla a kolikrát je na ni nutné zajít?
Číst článek
Na dlouhé lokte
Lidé žijící v nízkopříjmových domácnostech podle výzkumu PAQ Research častěji vykazují symptomy deprese nebo úzkosti. Jakým způsobem podpořit a zvýšit dostupnost psychoterapie pro ně?
Příspěvek pojišťoven na psychoterapii přesně takhle funguje. I v ČAP jsme udělali několik vnitřních kampaní pro zaktivizování našich členů v některých regionech. Když nám zdravotní pojišťovny řeknou, že v určitém okrese nebo kraji nemůžou nikoho najít, je to pro nás podnět, kam zaměřit svoji pozornost.
Řešení je zvýšit nabídku. To je ale v oblasti psychoterapie na dlouhé lokte, protože obor vyžaduje poměrně dlouhé vzdělávání a důkladnou přípravu. Nedokážeme reagovat v řádu týdnů nebo měsíců. Bavíme se o spoustě let, než se objeví další hotový psychoterapeut. Ale v Praze je soukromých terapeutů dostatek a jsou tam i nejvolnější kapacity.
Nemohli by třeba kolegové z regionů s lepší dostupností pomáhat tam, kde dostatečné kapacity nejsou?
Někteří terapeuti část své praxe provozují jinde. To je dobře, i nás jako profesionály obohacuje mít rozmanitější klienty mimo Prahu.
V čem se liší pražská realita a jiné kraje? Protože čísla ukazují, že obce do 5 tisíc obyvatel, nad 5 tisíc a Praha se v ochotě řešit psychické problémy i ve zkušenosti s docházením liší. V menších obcích je ochota i zkušenost nižší.
Hlavně dostupností. Protože pokud žijete někde, odkud musíte na psychoterapii buď dojíždět, nebo byste dostal termín sice lokálně, ale zadlouho, tak vás to samozřejmě může odradit. Špatně je vám teď a nemůžete čekat čtyři měsíce, než se vámi poprvé někdo sejde. Když v Praze nemám kapacitu já, dám vám odkaz na volného kolegu.
Role ČAP je získávat podobné informace, vytvořit adresáře psychoterapeutů a upozorňovat, že některý region je potřeba posílit. Proto je potřeba spolupráce celého spektra organizací: nejen psychoterapeuti v soukromém sektoru, ale i sociální služby, centra duševního zdraví, ale také města nebo regiony.
Sebevědomé dítě vadí frustrovaným dospělým. Na dětskou sebedůvěru je nejlepší láska, radí psycholog
Číst článek
Průzkum mimo jiné ukazuje, že Češi o psychoterapii a obecně duševním zdraví moc neví. Na co se zaměřit?
Jedno z témat jsou krizová centra. Existenci krizových center vnímám jako strašně důležitou. My jako odborníci jsme školení v tom, abychom dokázali poznat, kdy už člověka odeslat do krizového centra, ať už v psychiatrické nemocnici, nebo do centra typu RIAPS (centrum pro krizovou intervenci a psychologickou podporu, pozn. red.).
Cíl je najít vždy tu nejméně bolestivou a zatěžující formu, jak člověku pomoci. Ve chvíli, kdy krize propuká, když je nekontrolovaná, je u člověka největší riziko, že ublíží sám sobě. Ale škodu v emoční oblasti mnohdy nese i rodina, okolí. Je úkolem nás všech, aby se na číslo co nejbližší nule zmenšil počet sebevražd i lidí, kteří se nějakým způsobem sebepoškozují.
V jakých situacích se tedy obrátit na krizové centrum?
Ve chvíli, kdy mám pocit, že to nezvládám sám, kdy už nad svými emocemi a stavy ztrácím kontrolu. Doporučuji co nejdříve zavolat na krizovou linku a poradit se, řada jich je přístupných nonstop. Neodkládat to až na poslední možný moment.
Nebo můžete zavolat profesionálovi – praktikovi, psychologovi, psychoterapeutovi, psychiatrovi. Ti všichni by měli být na první kontakt připraveni a vycvičeni, aby řekli: „Toto patrně přesahuje vaši možnost se s tím vypořádat sám nebo sama. Bylo by dobře, kdyby se kromě mě zapojila také další instituce. Jděte tam v rámci krizového režimu. A potom se vrátíte ke mně a budeme pracovat na tom, aby to na vás mělo co nejmenší negativní dopad.“
