V Česku se za rok 2020 léčilo s poruchami příjmu potravy více než pět tisíc lidí. Zhruba devadesát procent z nich byly ženy, nejčastěji ve věku dospívání a adolescence. „Zdá se, že muži mohou mít odlišné projevy. V praxi také nemusí rodina, ani lékař pomyslet, že by mladý muž mohl mít tento problém,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz psycholožka Tamara Hrachovinová z Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha 17:55 11. února 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jde vůbec jíst normálně?
Jídelní chování by mělo být individuální, vycházet z našich potřeb a životního stylu. „Normální“ jídelní chování by zároveň mělo být adaptivní – mělo by se proměňovat s měnícími se podmínkami, okolnostmi v životě.

V praxi to není tak jednoduché, protože pracovní, studijní i rodinný styl života dokáže být chaotický a v tomto směru potom pochopitelně je chaotický i jídelní režim.

Ten automaticky neznamená poruchu příjmu potravy, může ale vést k tomu, že člověk začne přibírat. Nespokojenost s hmotností a tělesnými proporcemi typicky vede k držení diet. To je v populaci časté. Ani tehdy se ještě nejedná o poruchu příjmu potravy.

Problém s jídlem se ale může začít prohlubovat, začneme držet drastické diety, které dlouhodobě nefungují, a pak můžeme sáhnout po dalších kompenzatorních technikách. A tam už jsme u velkého problému.

Jak vnímá jídlo člověk s poruchou příjmu potravy?
Někteří pacienti říkají, že to nejde s jídlem ani bez něj. Můžou ho vnímat jako něco velmi negativního, dokonce jako nepřítele. Do onemocnění se člověk nedostane ze dne na den. Vyloženě se k němu propracuje.

Jídelní chování se začne měnit. Zpočátku omezí jen energeticky nejbohatší potraviny, postupně eliminuje další a další potraviny, až už jich zbyde jen pár. Opakovaně se vynechávají hlavní jídla.

Jídelní chování se postupně stává stále více a více přísné a neadaptivní. Jedinec dodržuje za všech okolností nastavená, pro okolí často absurdní, pravidla jako „po 16 hodině už nesmím nic jíst“.

Mění se i rychlost jedení. Lidé s mentální anorexií jedí velmi nápadně pomalu a naproti tomu řada pacientů s bulimií konzumuje velké množství potravy ve chvatu.

Průměrný Čech má mírnou nadváhu a málo se hýbe, obezitou trpí každý pátý

Číst článek

Jaké jsou příčiny poruch příjmu potravy?
Převažuje názor, že se jedná o multifaktoriální onemocnění. Nepodařila se najít jedna příčina, jeden specifický faktor vedoucí k poruše příjmu potravy. U každého jedince je zároveň porucha příjmu potravy jedinečná ve smyslu individuální konstelace vlivů a faktorů.

Je zde celá řada individuálně-psychologický faktorů: zranitelnost, nedostatek sebevědomí, u anorektiček třeba perfekcionismus, utlumovanost, zvýšená tendence ke kontrole. U bulimiček afektivní labilita, chaotičnost, nízká sebekontrola.

Roli mohou hrát i nepříznivé životní události jako třeba sexuální traumata, zneužití, ale i často zmiňované negativní postoje nebo hodnocení postavy, váhy, tělesných proporcí okolím. Lidé si toto negativní hodnocení velice silně pamatují a zmiňují ho i třeba po deseti dvaceti letech.

Může mít vliv i rodina?
Nepochybně. Rodinné faktory jsou třeba postoje k hmotnosti, jídlu a jak se v rodině stravují. Dnes se často vytrácí společné rodinné stravování. Zmiňuje se značný důraz v rodinách na výkon, školní, sportovní úspěšnost a malý prostor se věnuje komunikaci a emocím.

V neposlední řadě zde hrají roli biologické nebo genetické faktory. Poruchy příjmu potravy se častěji vyskytují mezi blízkými rodinnými příslušníky.

Může být příčinou i naše kultura?
Západní společnost je výrazně orientovaná na výkon, úspěch, sebekontrolu, štíhlost – bez ohledu na to, jak jí bylo dosaženo. To je oceňováno a odměňováno a bývá kritériem srovnávání lidí mezi sebou – ve škole, ve sportu, ale mnohdy i v rodinách, když se srovnávají sourozenci mezi sebou.

Evidentně se rozpadá představa, co je normální zdravé stravování. Na jednu stranu tady máme nadváhu nebo obezitu a o kousek dál je celá škála patologického jídelního chování, kde se vyskytuje mentální anorexie s důrazem na extrémní vyhublost, kdy dojde až ke karikování zdravého životního stylu, včetně extrémního fyzického výdeje.

‚Typicky dívčí nemoc‘

Poruchou příjmu potravy trpí častěji ženy. Z jakého důvodu tomu tak je?
Patrně to má celou řadu příčin. Na ženské tělo se upírá mnohem větší pozornost. Komentuje se více než mužské. Ve věkovém pásmu dospívání a adolescence, kdy se nejčastěji poruchy příjmu potravy rozvíjejí, se odlišují chlapci a dívky, i když obě pohlaví procházejí změnami charakteristickými pro dospívání.

Ukazuje se, že dívky jsou v dospívání o něco méně spokojeny s postavou, hmotností a mívají i nižší sebevědomí než dospívající chlapci. Často jsou vystaveny většímu sociálnímu tlaku, a to nejenom mezi vrstevníky, ale i v rodinách.

A jak vypadá toto onemocnění u mužů?
Není mnoho rozsáhlých studií, které by podrobně sledovaly výskyt poruch příjmu potravy u mužů. Důvodů je celá řada. Toto onemocnění je tradičně vnímáno jako typicky dívčí a ženské.

Zdá se, že muži mohou mít odlišné projevy a méně často vyhledávají odbornou pomoc. V praxi také nemusí rodina, ani lékař pomyslet, že by mladý muž mohl mít tento problém.

Také to může znamenat i trochu odlišné kompenzatorní techniky. Muži méně sahají ke zvracení, ale častěji používají nutkavé cvičení. A to může dlouho unikat pozornosti, protože cvičení je v podstatě vhodné, žádoucí a často ho rodina nebo okolí podporuje.

Jsou u mužů kromě projevů rozdílné i příčiny?
V některých případech to může být u obou pohlaví velmi podobné. Mladý muž, jehož hmotnost a proporce se vzdalují prezentovanému ideálu mužského těla, může být podobným způsobem nespokojený jako dívka. A může být vystaven stejné kritice v kolektivu vrstevníků, sportovním oddíle a v rodině.

Může s tím souviset i sexuální orientace?
Tomu se studie poměrně věnují, ale závěry nejsou jednoznačné. Dá se asi říct, že homosexuálně orientovaní muži dávají větší důraz na svoji hmotnost, tělesné proporce, vzhled, mnohdy i třeba oblečení než heterosexuální muži.

Pokud se bavíme o neheterosexuální orientaci u žen, tak tam studie naznačují, že tato orientace vede k větší spokojenosti s tělem. To znamená, výskyt poruch příjmu potravy je asi menší než u žen heterosexuálních. Jako kdyby u nich tlak na tělo, nebo na naplnění ideálu, nebyl tak výrazný.

Je rozdíl oproti stavu dříve a dnes?
Tlak na muže, jak mají vypadat je větší, než býval v minulosti. Nejenom, že je velké množství časopisů, kde se třeba rozebírá pánská kosmetika, což dřív nebývalo.

Vypracované, štíhlé, svalnaté mužské tělo je dnes hojně zobrazováno v rámci různých reklam a pro řadu dospívajících mužů to nemusí být dosažitelné. Nabízí se otázka, jestli opravdu nenarůstá nespokojenost s tělem bez ohledu na pohlaví.

Zatajování příznaků

Jak se dají léčit?
Poruchy příjmu potravy jsou komplexním onemocněním a terapeutický přístup musí být rovněž komplexní. Velice záleží na zdravotním stavu. Ve chvíli, kdy je člověk extrémně vyhublý či má jiné závažné zdravotní komplikace, tak je nezbytná hospitalizace na interním oddělení.

Na stabilizaci somatického stavu by měla vždy navazovat kvalitní psychiatrická, psychologická a psychoterapeutická intervence a léčba.

Celulitida může být i prospěšná. Přispívá k ochraně těla proti zánětům včetně těch srdečních

Číst článek

Možnosti jsou hospitalizace na psychiatrickém oddělení anebo ambulantní léčba. Jde to ale zvládnout i jinak – formou denního stacionáře pro poruchy příjmu potravy, který kombinuje velmi intenzivní denní program s pobytem doma. Je třeba říci, že ambulantní léčba může narážet na ne úplně snadnou dostupnost odborníků.

Co může pomoc komplikovat?
Obecně řečeno, poruchy příjmu potravy jsou charakteristické chyběním takzvaného „náhledu“, což znamená vědomí problému – pacienti si neuvědomují závažnost podváhy, podvýživy, která může být extrémně velká, a neuvědomují si zdravotní důsledky ani negativní dopad na kvalitu života.

Nejenom, že mlží, ale aktivně tají hladovění, záchvaty přejídání, zvracení nebo zneužívání léků bez předpisu.

Zásadním způsobem to ovlivní přístup nemocného k lékařské pomoci, nebo dokonce terapii. Jde samozřejmě o to, aby nemocný byl motivovaný s tím něco dělat. Klíčová je určitě motivace a ta je typicky zde velmi malá.

A v případě, že jde o dítě?
Ve chvíli, kdy jde o nezletilé dítě, je to samozřejmě téma pro rodiče a rodinu. Bariérou může být obava rodičů z psychiatrické stigmatizace. V důsledku podceňují závažnost problému, odkládají vyhledání odborné pomoci.

Eventuálně dítě raději nechají hospitalizovat na dětském či interním oddělení, tedy na pracovištích, která nejsou primárně zaměřena na léčbu tohoto onemocnění.

U poruch příjmu potravy se vyskytuje řada dalších psychiatrických komorbidit – poruchy afektivní, úzkostné, obsedantně kompulzivní či poruchy osobnosti. S těmi se pojí velice často a a mají na terapii vliv.

Může se pacient zcela uzdravit?
Obecně ano – s obtížemi. Je to onemocnění, které má velkou tendenci k chronicitě a může se znovu objevit. Třeba jako přejídání nebo vyprovokované zvracení při psychické zátěži.

U mladých lidí jde o zátěž typicky studijní, ale může se to týkat i problémů v práci, v rodině. Takže i u těch, kteří jsou bez hlavních symptomů, se může znova objevit nárůst touhy zase zhubnout, zase to řešit přes extrémní diety, přejídání, zvracení… Záleží pochopitelně na tom, jak je vnímáno kritérium vyléčení.

Johann Foss Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít