Přibývá dětí s depresemi. U řady mladých lidí roste nedůvěra k tomu, že svět bude dobrý, míní psycholog
Ročně si sáhne na život průměrně 1277 lidí, včetně desítek dětí a dospívajících. Podle Linky bezpečí se toto číslo v poslední době zvyšuje. Proč se ale mladí lidé o sebevraždy pokoušejí? A jak jim můžou jejich rodiče a okolí pomoci? „Důležité je, jestli jsou v dané rodině lidé zvyklí spolu mluvit… Když rodiče jenom kontrolují známky, nemůžou potom počítat s tím, že za nimi dítě přijde, když má starosti,“ radí v rozhovoru psycholog Jan Kulhánek.
V letech 2017 až 2021 spáchalo sebevraždu průměrně 1277 lidí ročně. V tomto období si sáhlo na život taky 184 dětí a mladistvých mladších 19 let. Podle společného článku Linky bezpečí a Reflexu toto číslo v poslední době „varovně stoupá“. Jaké jsou příčiny? Proč mladí lidé páchají sebevraždy, pokud se to dá nějakým způsobem zobecnit?
Mladí lidé páchají sebevraždy většinou ze dvou důvodů, respektive páchají jeden ze dvou typů sebevražd. Buď jde o impulzivní čin, což se děje u lidí, kteří jsou nějakým způsobem emočně labilní a kteří se nacházejí v náročné životní situaci.
Většinou se jim rozvádějí rodiče, nacházejí se v nějakém extrémně nestabilním prostředí, jsou šikanovaní v kolektivu nebo se třeba nedostanou na školu, na které chtěli studovat. Velmi častým důvodem, proč si vzít život, je také rozchod nebo nějaký konflikt v rámci partnerských vztahů.
Průzkum: Mladé lidi trápí během studia stres a úzkosti. Pomohli by chápavější učitelé i workshopy
Číst článek
V situaci, kdy se něco hodně nezdaří, a do toho mají těžké období, se rychle rozhodnou, že už tady nemá cenu být, a spáchají pokus o sebevraždu, který se někdy povede. Myslím si, že u toho prvního případu, kdy jde o impulzivní rozhodnutí, budou čísla podobná i teď.
Tou druhou variantou jsou pak lidi, kteří trpí depresí jako duševní poruchou. Ta způsobuje, že člověk ztrácí schopnost prožívat příjemné věci a naději, že bude život dobrý. U depresí je poměrně velké riziko myšlenek na to, jestli tady být, nebo ne, a následně na to, jak to provést, když už tady člověk nechce být. Tyto myšlenky nakonec mohou vést k rozhodnutí pokusit se o sebevraždu. A čím je deprese silnější, tím je to riziko větší.
V tomhle období, kdy narůstá napětí ve společnosti, se nynější poměry častokrát přenáší i do rodin. Rodiče jsou třeba hodně nervózní z toho, že neví, jak budou platit energie nebo jak to tady bude vypadat za rok za dva. Když roste napětí, dochází i k více kolizím a konfliktům, které jsou pak pro mladé lidi také zátěž.
U některých z nich jsou navíc úzkosti a deprese částečně dozvukem lockdownových a covidových období, kdy byli někteří lidé hodně izolovaní, což zasáhlo do jejich sociálních vazeb. Takže někteří lidé uvádí i to, že se z této doby ještě pořádně nevzpamatovali.
Pak u řady mladých lidí stoupá pesimismus a vzrůstá nedůvěra k tomu, že náš svět bude dobrý. Mají pochybnosti o tom, kam spěje. Tím, že máme každý od narození určité dispozice, reagujeme na vysoký tlak různými způsoby. Někdo ho řeší úzkostmi, někdo agresí a někdo depresemi.
Mediální střídmost
Dá se tedy nějakým způsobem četnost pokusů o sebevraždu snížit?
Jde o to, kdo ji má snižovat. Samozřejmě, že když je vedle u sousedů válka, do toho není jisté, jestli zase nebude potřeba řešit covid, do toho je inflace, zůstává otázkou, jak lze do společnosti pouštět uvěřitelné pozitivní zprávy o tom, že nemá cenu panikařit, protože musíme mít důvěru, že vše dobře dopadne, že ceny zase půjdou dolů, že inflaci zvládneme, že válka dopadne z našeho pohledu dobře.
Psycholožka radí dětem jak na šikanu: Nestyďte se, dejte vědět dospělým. Nebude to hned, ale vyřeší to
Číst článek
Bylo by dobré takovéto zprávy vysílat, ale jde o to, jak to udělat, aby tomu mladí lidé věřili. Protože to, co je uvěřitelné a co se děje, jsou spousty negativních zpráv, spousty informací o tom, co je špatně, co je horší, jak je co nebezpečné. To na nás dopadá od jara 2020, kdy se začal řešit covid. Od té doby jsou média v podstatě zahlcována (negativními zprávami, pozn. red.).
Tím, že se od února navíc rozvinula válka na Ukrajině, je v médiích hodně zpráv, které vyvolávají strach. Většinou jsou to události, se kterými je dobré veřejnost seznamovat, na druhou stranu je jich ale někdy až moc. Někdy je mediální obraz až moc černobílý a ve spoustě případů se bojuje o přízeň diváků, takže do určité míry dochází k bulvarizaci.
A když se neřeší běžné věci, ale takovéto zásadní, které mají potenciálně velký vliv, tak má jejich mediální obraz vliv i na náladu. Ten může být u jedinců, kteří jsou citlivější nebo kteří mají náročnější období, výrazný.
My jsme kvůli tomu už od začátku covidu doporučovali takzvanou mediální dietu. U té jde jednak o to, aby člověk nesbíral zprávy ze sociálních sítí, ale z vybraných médií, kterým důvěřuje, a jednak o to, aby byl střídmý v tom, kolik informací bude denně „polykat“.
Lidé mají pocit, že když budou od rána do večera viset na internetu, získají přehled, který pro ně bude užitečný a že získají pocit kontroly. To je ale mylná představa. Jde jen o způsob, jak být přesycený a přeplněný úzkostmi.
To je ale samozřejmě jen jedna stránka věci. Druhá stránka se týká osobního života, kdy je zapotřebí prevence deprese, tedy nejčastější příčiny sebevražd.
Lidé by především neměli zapomínat na rozumnou životosprávu, čímž mám na mysli vyvarování se přemíře alkoholu, návykovým látkám, drogám, dlouhodobému nedostatku spánku a podobně. Pokud jakožto dospívající tuším, že bych mohl mít k takovýmto stavům nebo depresivním náladám dispozice, tak bych si na sebe měl dávat větší pozor. To se samozřejmě snadno řekne a většinou hůř dělá.
Dítě přirozeně se svým tělem nemá problém. Pochybnosti získává až od okolí, upozorňuje psycholog
Číst článek
Potom, když mám nějaké starosti, u kterých mám pocit, že mi přerůstají přes hlavu nebo že se táhnou, tak bych si je neměl nechávat pro sebe a měl bych je s někým sdílet. Když to nepomůže, měl bych vyhledat odbornou pomoc dřív, než si vytvořím konkrétní plán, jak odejít z tohoto světa.
Když je vidět, že mi není dobře, že nejsem jen smutný, ale že i ztrácím sílu k tomu dělat věci, disponuji třeba poruchou spánku, jsem zbytečně často podrážděný, nebo si všímám, že ve mně vzrostla potřeba užívat alkohol jako prostředek pro uvolnění, bych měl včas vyhledat odborníka, u kterého si můžu udělat takovou inventuru toho, co mě v životě tlačí, a toho, jak by se s tím dalo naložit.
Možnost se svěřit
A je třeba nějaký způsob intervence, který může iniciovat rodina nebo blízké okolí?
Samozřejmě, je možná intervence ze strany rodiny, přátel i partnerů. Důležité je, jestli jsou v dané rodině lidé zvyklí spolu mluvit. To se formuje už od mala. Jsou rodiny, ve kterých si rodiče od dětství s dětmi povídají o běžných věcech, ve kterých spolu lidé rádi sedí a povídají si.
To je základ k tomu, aby děti věřily, že má cenu se rodině svěřit, když je jim těžko a mají nějaké starosti, protože s ní mají obecně dobré zkušenosti.
Když spolu ale v rodině lidé moc nemluví a rodiče jenom kontrolují známky dětí nebo jim vynadají za to, že si neuklidily, nemůžou potom počítat s tím, že za nimi dítě přijde, když má starosti. To dítě by třeba pomoc potřebovalo, ale už je mezi ním a rodiči nějaká bariéra.
Workoholismus začíná už s nástupem do první třídy, největšího kritika si nosíme v hlavě, říká psycholog
Číst článek
Nikdy není pozdě se sdílením začít, ale čím více jsou spolu děti a rodiče zvyklí si povídat a sdílet věci, tím snadněji se potom starosti řeší.
Je nějaký způsob, jakým může rodič nebo i například učitel poznat, že má dítě sklony k depresím v případě, že tam tato bariéra je?
Ano. Není to ale tak jednoduché, protože někteří lidé v sobě dokážou hodně skrývat. Důležité je brát vážně různé signály. Učitel třeba pozná, že se žák ve škole zhoršuje. Většinou, když trpí dítě depresí, tak se mu také zhoršuje pozornost a mizí motivace k učení.
Potom si toho můžou všimnout kamarádi. Pokud si je dotyčný s někým z kolektivu blízký, tak si ta osoba všimne, že je v nepohodě, že míň mluví, že se vyhýbá kontaktu nebo chození ven.
Učitelé, nebo obecně dospělí, by takovéto signály neměli zlehčovat. Měli by se s dotyčným pokusit mluvit a neměli by se stavět do rolí léčitelů. Pak se můžou pokusit s danou osobou vyjednat návštěvu u odborníka, protože ta je většinou zapotřebí.
Když už se deprese rozvinou, tak my věříme v účinnost psychoterapie. Neměli bychom mít předsudky a v případě, že je člověk hodně depresivní a nemá jen běžnou „depku“ nebo špatnou náladu, není od věci nějakou dobu užívat antidepresiva a chodit k psychoterapeutovi. Myslím si, že je to něco, co opravdu může zachránit život.
Nedostatek psychiatrů
Když už jsme u odborné péče, tak Linka bezpečí upozorňuje, že je „zoufalý nedostatek psychiatrů“. Čím to je?
Před lety se změnil systém a dětská psychiatrie se stala pro lékaře špatnou. Aby mohl doktor dělat dětského psychiatra, tak musel nejdřív splnit pětiletou atestaci na obecnou psychiatrii a potom teprve mohl začít plnit další podmínky a atestovat znovu, aby se stal dětským psychiatrem.
Dostupnost psychoterapeutů se liší kraj od kraje. Covid pomohl, fungují i online,‘ říká členka asociace
Číst článek
Do toho se velkému množství lékařů nechce. Je to dlouhá doba, jsou vázáni na místa, kde třeba už pracovat nechtějí, ale musejí. Těch míst je navíc omezené množství, takže není vždycky jednoduché se někam dostat.
Dlouho se mluvilo o tom, že to povede ke stárnutí psychiatrů a že až odejdou do důchodů, zůstane jich málo. A přesně to se teď děje. Ví se to už dlouho, ale žádná změna neprobíhá. Kdyby proběhla třeba před pěti lety, tak jsme na tom teď dobře.
Dalším důvodem je to, že k dětské psychiatrii musí mít lidé vztah, protože je v ní hodně kontaktu s dětmi i s jejich rodinami. Když totiž psychiatr léčí dítě, tak do toho ještě musí komunikovat s jeho rodiči, přičemž není neobvyklé, že dítě reaguje, jak reaguje, protože se něco děje nebo nedaří v jeho rodině nebo vztazích s rodiči. Rodiče jsou ale ochotní na sobě něco měnit v různé míře.
Je to tedy daleko komplikovanější situace a touto péčí je potřeba trávit mnohem víc času, přičemž bych řekl, že není adekvátně ohodnocená. Takže psychiatr pro dospělé vydělá na hodinu práce víc peněz, než dětský.
