Každá ze tří hlav státu měla při udělování a propůjčování státních vyznamenání svůj unikátní rukopis. Čtvrtá teoreticky může obrátit novodobé zvyklosti a z povyšování na společenský Olymp za celoživotní dílo udělat skromnější poděkování za čerstvé úspěchy. Vyznamenání podobně fungovala za První republiky nebo stále fungují ve Spojeném království.

Data Praha/Brno 5:00 27. října 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Prezident Miloš Zeman rozdal 28. října 2022 ve Vladislavském sále Pražského hradu 78 státních vyznamenání – nejvíc od roku 2002, kdy se s touto funkcí loučil Václav Havel. Řádová a medailová bilance třetího prezidenta samostatné České republiky se tím uzavřela.

Čím a koho první tři čeští prezidenti ocenili? Data odhalují, že měl každý z nich k této pravomoci svůj unikátní přístup. A potvrzují to i jejich spolupracovníci.

Jeden bílý lev na šest medailí

Poprvé se státní vyznamenání samostatné České republiky předávala až v říjnu 1995, tedy téměř tři roky po rozpadu Československa – tak dlouho se čekalo na zákon o státních vyznamenáních. Od té doby jich Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman udělili už přes tisíc.

Nejvyšším českým státním vyznamenáním je Řád bílého lva. Českým občanům jej prezident propůjčuje za „zvláště vynikající zásluhy o stát“ a zahraničním uděluje za „za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky“.

Jde zároveň o vyznamenání, kterým se nejvíc šetří a které se nejčastěji – ve dvou z pěti případů – uděluje in memoriam. Od roku 1995 jej získalo 127 osobností, z toho jen 75 žijících.

Následuje Řád Tomáše Garrigua Masaryka pro osoby, „které se vynikajícím způsobem zasloužily o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva“. Takových čeští prezidenti našli 190. Medaili Za hrdinství udělili 158 lidem a medaili Za zásluhy 681. Toto nižší vyznamenání zároveň prezidenti nejčastěji udělovali žijícím osobnostem – připnout si ho mohlo osm z devíti vyznamenaných.

Počítáme-li ještě porevoluční Českou a Slovenskou Federativní Republiku, rekordních 262 osobností se dočkalo vyznamenání v roce 1992. Demokratický režim tehdy stejně jako o rok dříve (153 vyznamenaných) alespoň symbolicky napravoval historické křivdy a ve velkém oceňoval především ty, které komunistický režim perzekvoval nebo vyhnal ze země.

Kuriozitou je, že právě rok 1992 byl jediným, kdy 28. října vyznamenání neuděloval prezident. Federálnímu shromáždění se v létě nepodařilo zvolit hlavu rozpadajícího se Československa a prezidentské pravomoci včetně této čestné převzal předseda vlády Jan Stráský.

Klaus do zrcátek nehleděl

Nově vzniklá Česká republika si první ceremoniál odbyla až v říjnu 1995. Jejím prezidentem byl v té době opět Václav Havel, který ze statistik vychází jako nejproduktivnější: dekoroval v průměru 64 lidí ročně.

V roce 2003 vystřídal Havla na Pražském hradě Václav Klaus. Nejvíce osobností, 46, vyznamenal hned první rok. Václava Havla tehdy 28. října ocenil hned dvěma vyznamenáními, Řádem bílého lva i Řádem Tomáše Garrigua Masaryka (na propůjčení obou řádů se v roce 2003 usnesly obě komory Parlamentu); je to jediný „double“ svého druhu v historii. Pak Klaus zpomalil a ve zbylých devíti letech mandátu bez výrazných výkyvů udělil v průměru po 23 řádech a medailích.

Klausův přístup se vymyká v řadě dalších měřitelných ohledů. Nejvíc šetřil prvními třídami řádů i prvním stupněm medaile Za zásluhy. Nejsilněji preferoval žijící osobnosti: in memoriam udělil méně než desetinu vyznamenání a v případě Řádu bílého lva takto vyznamenával převážně ty, kteří zemřeli v roce před ceremoniálem. „Vyznamenání se má dávat živým, ne ,nikomu‘. To je pak jen ego vyznamenávajícího,“ popsal Václav Klaus pro server iROZHLAS.cz svůj přístup.

Mimo to Klaus nejčastěji ze všech tří prezidentů vyznamenával ženy, alespoň relativně k počtu mužů: učinil tak v 17 procentech případů, zatímco Zeman v 15 procentech a Havel ve 12 procentech. „Ty rozdíly jsou tak malé, že nestojí za komentář. Ale ano, vědomě jsem hledal ženy, které by bylo možné vyznamenat,“ potvrdil.

Od roku 2013 o vyznamenaných rozhodoval první přímo volený prezident Miloš Zeman. I ten měl svůj specifický modus operandi. Naprostou většinu řádů a medailí udělil či propůjčil v nejvyšší třídě či stupni.

„Zákon o státních vyznamenáních mi umožňuje udělit medaili Za zásluhy I., II. a III. třídy. Kdo jsem já, abych o tom měl právo rozhodovat? Kromě toho se domnívám, že by to bylo ponižující i pro samotné vyznamenané,“ vyložil své důvody v projevu při prvním ceremoniálu v roce 2013.

Výjimkami z pravidla je několik řádů nižších stupňů předaných úředníkům z administrativ prezidentů okolních zemí při státních návštěvách. A také Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy pro herce a režiséra Jana Kačera. Ten se tehdy pro vyznamenání rozhodl nepřijít a poslal za sebe své dcery.

Je možné, že na zvolenou třídu měla vliv právě tato symbolická vzpoura, Zemanovi tehdejší spolupracovníci si však na konci prezidentova mandátu na okolnosti tohoto vyznamenání z roku 2016 podle svých slov nevzpomínali a nechtěli ho komentovat.

Zemanovy toulky minulostí

Při vyznamenávání Řádem bílého lva se Zeman pouštěl nejdále do minulosti. V případech premiéra Antonína Švehly a legionářského generála Stanislava Čečka dokonce až před začátek druhé světové války.

„Částečně to může být tím, že Senát, Sněmovna či občané mohou poslední dobou navrhovat více osob z dávnější minulosti,“ řekl ke statistikám Vladimír Kruliš, za Zemana ředitel Odboru protokolu Kanceláře prezidenta republiky, do jehož agendy vyznamenání spadají. „Částečně také tím, že v uplynulých letech již byla řada významných osobností současných či blízkých dějin oceněna,“ podotkl s tím, že šlo pouze o jeho odhad jako šéfa protokolu.

Kruliš tím připomněl podstatnou skutečnost: vyznamenání sice předává prezident a de facto má při tom právo veta, zároveň jde ale o do značné míry kolektivní proces, byť obvykle bez větších konfliktů.

Písemně vyhotovená rozhodnutí prezidenta republiky o udělení či propůjčení státního vyznamenání musí u každého laureáta nebo laureátky podle zákona kontrasignovat předseda vlády. „Bez toho by to nebylo možné vyznamenání udělit. Ze státního ocenění by se stalo prezidentské,“ poznamenal Jindřich Forejt, Krulišův předchůdce na místě ředitele Odboru protokolu. Mezi lety 2002 až 2016 spolupracoval s prezidenty Havlem, Klausem i Zemanem.

Do jednoho z mála veřejných střetů o konkrétní jméno se dostali prezident Václav Havel a tehdejší předseda vlády Miloš Zeman, který odmítl kontrasignovat vyznamenání pro amerického generála Wesleyho Clarka, velitele bombardování Jugoslávie.

Zároveň prezidentovi mohou posílat své tipy na osobnosti běžní občané i zástupci obou komor parlamentu. „Poslance a senátory jsem nechtěl urazit. Vždy jsem zoufale hledal v jejich návrzích jméno, se kterým jsem se mohl ztotožnit. Většinou marně,“ vzpomínal Václav Klaus.

Podle Forejta vnímal Klaus podobně jako Havel výběr osobností jako dlouhodobý a kolektivní proces. Zeman naopak fungoval „více jako solitér“. 

Návrhů jmen zasílaných prezidentovi v posledních letech ubývá. Důvody toho, proč Miloš Zeman jako jediný přikročil k vyznamenávání těch, kteří již některé státní vyznamenání samostatné České republiky dostali, ale ředitel Odboru protokolu Vladimír Kruliš viděl jinde: „Může to být tím, že dojde k významné události, jako bylo úmrtí Karla Gotta, který byl v té době vyznamenán nižším vyznamenáním, Medailí Za Zásluhy,“ popsal Kruliš okolnosti udělení Řádu bílého lva I. třídy in memoriam v roce 2020.

„Případně si (prezident Zeman – pozn. red.) přeje dotyčnou osobnost vyznamenat vyšším vyznamenáním,“ pokračoval Kruliš a jako příklad uvedl generála Emila Bočka, kterému Zeman v roce 2019 zvýšil třídu Řádu bílého lva ze třetí na první. Bylo to jediné takové „povýšení“ vyšší třídou; v ostatních případech, celkem jedenácti, udělil Zeman držitelům některé z medailí jeden z řádů.

Ještě v jednom ohledu je vyznamenávání kolektivním procesem: sami vyznamenaní mají možnost řád či medaili odmítnout. Stalo se tak v řadě případů, loni například neupřesněné vyznamenání odmítla zpěvačka Ida Kelarová. Protože se to může dít i ve fázi nominací (což byl i případ Kelarové) a neveřejně, ucelená data o počtu odmítnutí neexistují.

Komu příště?

Výběr konkrétních osobností pravidelně vyvolává debaty o tom, nakolik si svoje vyznamenání zaslouží. Míru zásluh o stát či o posilování demokracie a lidských práv nejde vyjádřit objektivním číselným ukazatelem, vždy zůstane věcí názoru a politického přesvědčení. Do jisté míry však lze sledovat významnost oceněných.

Mezinárodní tým vědců v červnovém článku v časopisu Nature přišel s originální metodou: čím více práce věnovali editoři a editorky Wikipedie a souvisejících webů heslu konkrétní osobnosti, tím by tato osobnost měla být významnější.

Blíže je výpočet „indexu významnosti“ představený v anketě serveru iROZHLAS.cz Gödel, Trumpová, Lendl. Kdo z přehlédnutých Čechoslováků si zaslouží vyznamenání? (Ve čtenářském hlasování zvítězil Kurt Gödel před Tomášem Garriguem Masarykem a Tomem Stoppardem. Dvě osobnosti ze seznamu vyznamenání minulý pátek skutečně dostaly: Ivan Lendl a Ivana Trumpová in memoriam.)

Datový tým Českého rozhlasu propojil vědci zveřejněný dataset dvou milionu významných lidí se seznamem osobností vyznamenaných po revoluci Řádem bílého lva. Pouze Václav Havel udělil nejvyšší státní vyznamenání lidem, kteří podle tvůrců datasetu patřili mezi tisíc nejvýznamnějších osobností všech dob.

V roce 1999 dokonce sedmi z nich najednou: při příležitosti desátého výročí sametové revoluce dostali Řád bílého lva američtí exprezidenti George Bush a Ronald Reagan, sovětský exprezident Michail Gorbačov, německý exkancléř Helmut Kohl, britská expremiérka Margaret Thatcherová, polský exprezident Lech Wałęsa a francouzský exprezident François Mitterrand.

Za Mitteranda, vyznamenaného již in memoriam, si řád převzala manželka, a Ronald Reagan jej dostal ve Spojených státech z rukou českého velvyslance; ostatní se na oslavy státního svátku dostavili osobně.

Seřadíme-li seznam vyznamenaných podle indexu významnosti, kteří jim vědci spočítali, prvním dvanácti udělil Řád bílého lva právě Havel. Připomeňme, že vědci vypočtený index významnosti vychází z tři roky starých dat: ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj by dnes stál mnohem výše.

Bývalý ředitel Odboru protokolu Jindřich Forejt se k takovému porovnávání stavěl spíše nedůvěřivě. „Je to možná zábavné, ale jako měřítko to může fungovat jen stěží. Devadesátá léta byla historicky stěžejní. Etablovala se nová republika i samotná státní vyznamenání.“ Bylo proto přirozené ocenit významné státníky, kteří přispěli k pádu Východního bloku nebo podporovali československý disent.

Forejt připomněl, že už po vzniku samostatného Československa vnímal prezident Tomáš Garrigue Masaryk vyznamenání jako „prostředek projevení poděkování a úcty, diplomatické zdvořilosti a upevnění mezistátní spolupráce.“ Například při cestě po Egyptě v roce 1928 udělil Řád Bílého lva zástupci přednosty egyptské železniční správy v Káhiře nebo inspektoru úřadu pro starožitnosti v Horním Egyptě.

„Dnes už jsme v zajetí novodobé tradice. Státní vyznamenání bereme jako pomyslný Olymp společenského či veřejného života,“ pokračoval Forejt a uvedl, že někteří prezidenti například váhali, zda vyznamenat úspěšné sportovce, aby jim tím nenaznačovali, že je jejich kariéra u konce a už před nimi nejsou větší úspěchy.

Do protikladu k české tradici dal Forejt příklad Spojeného království, kde se vyznamenání rozdají ročně tisíce kusů. „Je to vlastně systém slavnostního poděkování, reflexe zodpovědnosti a ohleduplnosti k druhým v pracovním životě a tak podobně.“ Běžné je ve Spojeném království i vyznamenané postupně „povyšovat“ v systému řádů, například při výročích služby vysoce postavených úředníků.

Že by se vyčerpal pomyslný zásobník osobností hodných českého státního vyznamenání, se Forejt neobával. „Je to ocenění úspěšného pracovního působení či mimořádných činů. Ty se dějí málo, ale dějí se pořád,“ řekl. Často prý stačí jedna nečekaná událost, ze které vzejdou noví hrdinové. „Ve společnosti, která je živá, osobnosti nezmizí. A naše společnost živá je.“

Michal Kašpárek, Kristína Zákopčanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít