Nadějeplný i varující Havel, pokorný Klaus a útočný Zeman. Připomeňte si inaugurační projevy prezidentů
- První inaugurační projev Václava Havla v roce 1993 byl plný naděje z nově vzniklé republiky, druhý v roce 1998 už pronášel v dobách méně euforických, čemuž odpovídal i jeho o poznání ostřejší obsah.
- Jeho nástupce Václav Klaus se v roce 2003 odkazoval ke svému předchůdci a sliboval být „aktivním, ne aktivistickým“ prezidentem. Po znovuzvolení v roce 2008 se při uvádění do úřadu zmínil o divokém průběhu nepřímé volby a výslovně poděkoval mimo jiné i ODS, která ho jako kandidáta navrhla a prosadila.
- Miloš Zeman v roce 2013 představil vizi boje s „ostrovy negativní deviace“, kterými podle něj byly kmotrovské mafie, neonacistické bojůvky a podstatná část médií. O pět let později Zeman opět zkritizoval média, jmenovitě ale také zaútočil na podnikatele Zdeňka Bakalu. V důsledku toho několik politiků opustilo Vladislavský sál.
Inaugurační projevy českých prezidentů:
- Václav Havel 1993
- Václav Havel 1998
- Václav Klaus 2003
- Václav Klaus 2008
- Miloš Zeman 2013
- Miloš Zeman 2018
- Petr Pavel 2023
Václav Havel 1993
Milí přátelé,
Češi, Moravané, Slezané,
občanky a občané České republiky,
historický a politický vývoj dospěl k okamžiku, kdy se dva národy, žijící dosud společně v Československu, vydaly vlastní cestou. Dík tomu vstoupila před měsícem v život samostatná Česká republika. Horizont toho, čemu říkáme vlast, se nám tím významně zúžil. Nikdo z nás se s touto změnou asi nevyrovnával snadno. Svůj domov jsme tím však neztratili. Naopak: jeho nová státní podoba je pro nás výzvou k novému zamyšlení o samotné jeho podstatě a totožnosti, o jeho možnostech a vyhlídkách, o jeho nadějích. Je to zároveň výzva ke vskutku tvořivé práci: svůj proměněný domov si totiž musíme uspořádat tak, aby se nám v něm žilo co nejlépe a aby si nás vážili i ostatní.
Česká republika má už svou demokratickou ústavu, má svůj parlament a vládu, vzešlé ze svobodných voleb, a od dnešního dne má i svého prezidenta. Je uznána mnoha státy světa i četnými mezinárodními organizacemi. Je to země svobodná, nezávislá a demokratická. To všechno je velmi důležité. Ale ještě důležitější je, že to je země bohatá svým duchovním i hospodářským potenciálem, země sice poničená předchozími režimy, ale země pracovitých a vynalézavých lidí, která se má oč opřít a na co navázat. Rozhodně jsme se tedy neocitli na pusté pláni a rozhodně nemusíme začínat od nuly.
V naší ústavě se praví, že chceme navázat na všechny dobré tradice dávné české státnosti i státnosti československé. Jaké tradice tím má naše Ústava na mysli?
Uvažujeme-li o naší historii, záhy zjišťujeme, že z dramatických dějů, které ji tvoří, se vždy znovu v té či oné podobě vynořuje jeden osobitý a nepochybně světlý motiv, který k nám doléhá z díla osobností tak různých, jakými jsou například svatý Cyril a Metoděj, kníže Václav, Karel IV., Jan Hus, Jiří z Poděbrad, Komenský, Palacký, Masaryk i Patočka. Tímto motivem je víra v pravdu, za kterou je třeba osobně ručit, tedy v pravdu jako hodnotu mravní, vůle k porozumění, slušnosti a toleranci, úcta k člověku jako jedinečné bytosti a pokora před vznešeným řádem stvoření, pocit spoluodpovědnosti za obecné věci lidského společenství spojený s kritickým nadhledem a ovšem nezlomná vůle k míru a pokud možno nenásilným řešením všech sporů.
Myslím, že dokážeme-li na tuto naši dobrou tradici navázat, nemáme se čeho bát. Nedávno jsme ji ostatně oživili a určitě to nebylo k naší škodě: lidský způsob, jímž jsme setřásli nelidský režim, sklidil všeobecné uznání.
Revoluční doba však skončila a nastal čas každodenní všední a tvrdé práce. Pečovat dnes o to, v čem vidím naše dobré tradice, je nepoměrně těžší, než jak tomu bylo v okamžiku velkého dějinného zvratu a nadšení, které ho provázelo.
O to je taková péče nutnější.
Zkouškami, které nás ještě čekají, úspěšně projdeme a vskutku stabilních poměrů a skutečné prosperity se dožijeme jen tehdy, budou-li ohromné systémové změny, které uskutečňujeme, provázeny a prodchnuty duchem slušnosti, vzájemné úcty a solidarity. Budou-li, jinými slovy, provázeny a prodchnuty duchem těch ideálů a hodnot, které lze právem považovat za naše dobré tradice. Což zároveň znamená trvalý zápas s tradicemi špatnými. Například s bezpáteřnou přizpůsobivostí, provinciální malověrností, bezuzdnou hrabivostí a cynismem, vydávajícím se za realismus. Kdyby tyto vlastnosti měly ovládnout klima našeho společenského života, udusili bychom se v něm všichni bez rozdílu.
Tvoříme nový právní řád, nový politický systém a nový systém hospodářský. Je to velké, náročné, ba až dramatické dílo. Toto dílo se v zásadě daří. Nemuselo by se však natrvalo dařit, kdyby nebylo provázeno starostlivou prací i na jiném, neméně náročném díle. Musíme souběžně obnovit zdravý systém vzájemného soužití v rodině, obci, podniku i národním společenství, prohloubit kulturu vzájemných vztahů, nově vybudovat stupnici životních hodnot a vskutku etický základ všech pravidel občanského a hospodářského života, včetně solidárního vztahu ke slabým a bezmocným.
Jsem přesvědčen, že toto všechno si občané České republiky uvědomují. Věřím proto v její dobrou budoucnost. Věřím, že vyzbrojeni trpělivostí, prozíravostí a rozmyslem se vyrovnáme i s obtížemi, před něž nás velká společenská proměna, jíž procházíme, ještě postaví. Věřím, že se brzy staneme zemí obecně respektovanou pro svou slušnost, odpovědnost, odvahu a vynalézavost. Věřím, že se brzy staneme pevnou součástí rodiny vyspělých evropských demokracií. Věřím, že budeme dobře spolupracovat i se všemi našimi sousedy. Věřím, že udržíme vpravdě nejhlubší přátelské a kooperativní vztahy se sousedem nám nejbližším, se Slovenskou republikou, které přeji totéž, co si přeji pro nás: stabilitu, demokracii, prosperitu.
Milí spoluobčané, slibuji vám, že budu dělat vše, co bude v mých možnostech a silách, abych přispěl ke klidnému životu nás všech a abych si zasloužil vaši důvěru. Slibuji vám, že udělám vše pro to, aby vaše děti - až vyrostou a převezmou správu věcí obecných - vzpomínaly na to, co jsme dělali my, v dobrém.
Milí přátelé,
chci být dobrým prezidentem České republiky.
Václav Havel 1998
Milí spoluobčané,
právě jsem ve Vladislavském sále už podruhé složil slib prezidenta České republiky a - jak je dobrou tradicí - přicházím na tento balkon, abych vás pozdravil, poděkoval vám za vaši podporu a důvěru a ujistil vás, že jsem pevně rozhodnut i nadále usilovat o hodnoty, o něž usiluji tak či onak, lépe či hůř, nejen od pádu komunismu, ale vlastně po celý svůj život.
Naše země neprožívá dnes své nejlepší chvíle. Jako by se odkudsi šířila jakási negativní energie, která nejen posiluje v lidských myslích spíš špatné úmysly než úmysly dobré, ale které se navíc daří mnohdy i úmysly velmi dobré zvláštním způsobem obracet v jejich vlastní karikaturu, ochromovat je a znemožňovat jim, aby se uskutečnily. Máme určité ekonomické a sociální potíže, politická scéna nevypadá nejlépe, atmosféra v zemi není dobrá.
Milí přátelé,
jsem hluboce přesvědčen, že záleží jen na nás, zda dokážeme pochopit současné potíže jako výzvu k očistné lázni, z níž nakonec vzejdou podstatně lepší poměry, než jaké známe z posledních let, přičemž tyto poměry se budou opírat o daleko pevnější fundament, než jakým bylo kdysi - v idyličtějších dobách - pouhé revoluční nadšení. Totiž o fundament moderního slušného a sebevědomého občanství.
Tak jako dosud chci i nadále dělat vše, co bude v mých silách a možnostech, pro zlepšení duchovního, mravního a politického klimatu v naší zemi. Chci, aby toto klima bylo nabito opět převážně energií pozitivní, tou pozitivní energií, která v naší společnosti sice pořád je, ale která jako by dnes napůl dřímala.
Tak jako dosud chci i nadále dělat vše, co bude v mých silách a možnostech, pro upevňování právního řádu a budování právního státu. Chci, aby se občané v naší zemi cítili bezpečně. A to nejen na ulicích, v obchodech či jako klienti bank, ale i jako obyvatelé země, která má dnes šanci, jakou neměla nikdy ve svých pohnutých dějinách, kdy se jí nevyhnul žádný větší evropský konflikt: stát se pevnou součástí systému evropské kolektivní obrany.
Tak jako dosud chci i nadále dělat vše, co bude v mých silách a možnostech, pro šíření dobrého jména naší země ve světě, pro šíření jistoty, že náš stát se v žádném ohledu nezříká své spoluodpovědnosti za bezpečný, mírový a zdravý svět, že se naše hospodářství chce stát integrální součástí hospodářství světového a náš stát pevným článkem nového evropského politického pořádku založeného na rovnosti velkých a malých, na tvořivé a mírové spolupráci všech, na solidaritě a spravedlnosti.
Tak jako dosud chci i nadále dělat vše, co bude v mých silách a možnostech, pro posilování všech dimenzí občanské společnosti, pro šíření respektu k lidským právům, pro boj proti šovinismu, xenofobii a rasismu, pro co nejširší účast všech občanů na životě veřejném. Tato účast by měla nejen zajišťovat, že se lidé budou cítit dobře, protože se budou plně uskutečňovat i jako bytosti společenské, ale i to, že budou náš stát stále víc vnímat jako stát skutečně svůj, že se prostě budou stávat tím, čemu se dříve říkalo vlastenci.
Tak jako dosud chci i nadále dělat vše, co je v mých silách a možnostech, aby v české politice převládla atmosféra tvořivé diskuse nad atmosférou intrik, mocenských kalkulů a vzájemných podrazů a aby se veškeré úsilí politiků různých politických orientací soustředilo k jedinému cíli: rychle a účinně řešit velké ekonomické a sociální problémy naší země, rychle a koncepčně reformovat celou velikou oblast veřejných zájmů, jako je zdravotnictví, školství, výzkum či kultura, a rychle a účinně dotvářet legislativní i koncepční rámec rozvoje našeho hospodářství, včetně vskutku průhledného dovršení privatizace.
Vážení spoluobčané,
před chvílí jsem slavnostně slíbil před členy našeho Parlamentu, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Totéž teď znovu a vskutku upřímně slibuji vám všem, nejen jako příslušníkům tradiční ústavní kategorie zvané lid, ale hlavně jako konkrétním lidským bytostem.
Děkuji vám.
Václav Klaus 2003
Dámy a pánové, vážení vzácní hosté z domova i ciziny, pane prezidente Václave Havle, říkám záměrně pane prezidente, protože si myslím, že to tak lidé budou říkat vždy (a měli by),
dovolte mi, abych i dnes, v této slavnostní chvíli, řekl pár slov. Tato má slova nebudou ani opravou, ani zásadním doplňkem mých slov z minulých projevů. Chci své postoje pouze shrnout a zrekapitulovat. Chci současně přislíbit, že to, co jsem říkal ve svých projevech předvolebních, platí i dnes. A že bude platit i zítra a pozítří.
Začnu poděkováním oběma komorám Parlamentu za důvěru, kterou mi vyjádřily. Neříkám to jako pouhou zdvořilost. V Parlamentu a s Parlamentem jsem v posledních letech žil tak těsně a tak důvěrně, že umím docenit význam toho, že jsem získal hlasy napříč celým politickým spektrem, čehož si opravdu velmi vážím. Je to dobrým závdavkem do budoucna.
Chci poděkovat i občanům České republiky, kteří mi před volbou (i po ní) v tak velkém počtu vyjádřili svou podporu. Jsem přesvědčen, že jejich názor poslanci a senátoři, kteří mě volili, vyslyšeli.
V posledních týdnech jsem před Vás předstoupil třikrát a jako prezidentský kandidát jsem přednesl tři projevy. Říkává se, že jednou věcí je předvolební rétorika, druhou povolební realita. Chci Vás ujistit, že něco takového je mi cizí, že se dnes veřejně a nahlas přihlašuji ke každému slovu, které jsem před Vámi pronesl. Přesto bych se rád stručně vrátil k několika myšlenkám, které naznačují obraz toho, co bych - s jistou nadsázkou - označil za svůj „prezidentský program“.
Chci být prezidentem aktivním, ale nebudu prezidentem aktivistickým. Chci přispět k větší důvěře občanů v naší politickou scénu, v naše demokratické instituce a v naše politické strany. Naši spoluobčané musí mít jistotu, že jejich zájmy reprezentují pro ně viditelní, jimi zvolení politikové a že se nerozhoduje v žádných tajemných seskupeních, která neprošla volebním ohněm. Z mé strany je to výraz mé hluboké důvěry v parlamentní systém.
Rozhodně nemíním stát stranou politického života. Ambice být hybatelem politické scény však nemám. Politické procesy chci ovlivňovat jen nepřímo. Chci být uvážlivým svorníkem na vrcholu pyramidy našeho ústavního systému, nikoli jeho neuralgickým bodem.
Významný prvek své práce vidím v roli reprezentanta zájmů České republiky v zahraničí. Mimořádně mi při tom půjde o posilování dobrých vztahů s našimi bezprostředními sousedy. Za další prioritu pokládám proces integrace naší země do Evropské unie, respektive obhajobu našich zájmů uvnitř tohoto seskupení. Důsledně budu vycházet z toho, že prezident musí být loajální především ke své vlastní zemi.
Je řada konkrétních úkolů, které mají své přesné časové vymezení, ale je i úkol, který všechny časové dimenze obsahuje a současně přesahuje. Je jím pozitivní změna společenského klimatu v naší zemi. Chci přispět k tomu, aby se rozjasnily tváře a aby na nich byl optimistický úsměv, se kterým jde všechno lépe. To je snadné, když se daří, když stát dobře hospodaří, když jsou zdravé veřejné rozpočty, když roste životní úroveň a když mají občané ve své zemi pocit bezpečí a jistoty. To všechno musíme – společně – vytvářet.
Prezident musí dodávat sebevědomí, optimismus a naději v lepší příští, i když se tolik nedaří. Rozladěně si povzdechnout a rozladěnost nechat zažrat pod kůži, je snadné, ale náprava je pak dlouhá a bolestná.
Mluvil jsem i o svornosti. Při respektu k legitimnímu demokratickému soupeření politických stran (a zájmů, které reprezentují), chci od první chvíle - spolu s Vámi - hledat nejvyšší společný zájem celé země a všech jejích občanů, neboli to, co nás - přes všechny naše rozdílnosti - spojuje a v jistém smyslu i přesahuje. Shodu na něm velmi potřebujeme.
Navažme na všechno pozitivní, co u nás bylo vykonáno. Já sám mám za úkol navázat na všechno dobré, co vykonal můj předchůdce. Naši vlast čekají nelehké zkoušky. Půjdeme-li jim vstříc s dostatečným sebevědomím, s nerozhádaností, s jasným odhodláním obhájit naše nejvlastnější zájmy, ale i s patřičnou pokorou, uspějeme.
Za sebe slibuji, že o to, abychom uspěli, budu po dobu svého funkčního období veškerým svým jednáním usilovat.
Václav Klaus 2008
Vážení ústavní činitelé, vážení vzácní hosté z domova i z ciziny, dámy a pánové,
předstupuji před vás dnes, v den 158. výročí narození zakladatele našeho novodobého státu, prezidenta Masaryka, abych slavnostně a veřejně před vámi všemi i před všemi občany svým slibem zahájil své druhé funkční období v úřadu prezidenta České republiky. Dovolte mi říci při této příležitosti pár slov.
Pár slov proto, že to hlavní jsem před krátkou chvílí stvrdil svým podpisem: slova ústavního slibu. Beru je vážně. Není to jen formalita, nezbytná k tomu, abych se mohl ujmout svých povinností. Řídil jsem se jimi v průběhu uplynulých pěti let a chci vás ubezpečit, že mi litera a duch prezidentského slibu budou základním kompasem i pro pět let následujících.
Chtěl bych poděkovat oběma komorám parlamentu za důvěru, kterou mi vyjádřily, byť to bylo v netradiční a neobvyklé tzv. veřejné volbě. Ta se ukázala být ne příliš šetrnou vůči volitelům, ale díky ní se nemusím já ani česká veřejnost dohadovat, kdo jak volil.
Hlasů, které jsem dostal, si velmi vážím a vnímám je především jako velkou odpovědnost a závazek. Závazek nejen vůči těm, kteří mi při volbě dali svůj hlas, ale vůči politické reprezentaci jako celku a především vůči deseti milionům občanů České republiky. Chci proto ještě jednou ujistit nejen vás ve Vladislavském sále Pražského hradu, ale prostřednictvím televizních a rozhlasových přenosů každého občana naší republiky, že svůj úřad budu i nadále brát především jako službu své zemi a jejím lidem.
Chci poděkovat občanům České republiky, kteří mi, ač sami přímo nevolili, vyjadřovali tak silně svou podporu, že to jistě významně přispělo k mému zvolení. Chci poděkovat všem v mé blízkosti, mé manželce, rodině, přátelům a nejbližším spolupracovníkům. Chci poděkovat Občanské demokratické straně, která mne jako svého kandidáta navrhla a ve volbě prosadila.
Přestože náš ústavní systém není prezidentský, hlava českého státu má významné pravomoci a prezidentský úřad má v naší zemi tradičně vysokou prestiž a těší se úctě a vlivu. Veřejnost mi po celou dobu mého prvního mandátu vyjadřovala vysokou podporu navzdory tomu, že jsem nebyl vždy konformní s postoji politických stran, které právě tvořily vládní exekutivu. Pokud to bude třeba, budu tak postupovat i v budoucnu. Současně však platí, že ve využívání možností, které mi Ústava dává, budu nadále opatrný a spíše konzervativní.
Před pěti lety jsem na tomto místě při stejné příležitosti řekl, že nechci být "hybatelem politické scény". Prezidentská volba ukázala, že je třeba v naší politice usilovat o větší svornost a kooperativnost a že je třeba zvyšovat důvěru veřejnosti v náš nepochybně svou podstatou vysoce demokratický systém. O to se pokoušejme.
Významnou složkou prezidentské aktivity je reprezentace zájmů České republiky v zahraničí na základě důsledné loajality prezidenta především ke své vlastní zemi. Česká republika je ve světě pozitivně hodnocenou zemí a musíme se - každý z nás - snažit k tomu svou aktivitou v rovině bilaterální i multilaterální přidávat co nejvíce. V každém případě je třeba, aby prezident, vláda i parlament a - a to je nejdůležitější - v co největším souladu s českou veřejností táhli v zahraniční politice za jeden provaz. Jde nám o spolupráci v Evropské unii, o silnou transatlantickou vazbu se Spojenými státy, o dobré vztahy se sousedy, o aktivní partnerství s dalšími světovými velmocemi.
Letošní rok bude přípravou pro naše předsednictví Evropské unie, které pro nás bude důležitou zkouškou, ale současně i příležitostí. Musíme obstát nejen po - velmi nelehké - stránce organizační a technicko-administrativní, ale zejména musíme obstát sami před sebou v úsilí přispět k tomu, aby byla Evropská unie více demokratickou organizací evropských států a jejich občanů než organizací politiků a jejich úředníků.
V letošním roce nás čekají krajské a senátní volby. Pevně věřím, že tyto volby proběhnou důstojně a že volební kampaň svou kvalitou a férovostí dá příležitost k tomu, aby vyhráli ti nejlepší. I kraje i Senát - jako novější prvky našeho politického systému - prokázaly svou oprávněnost a výsledky těchto voleb jistě budou znamenat další krok k prohlubování naší politické demokracie.
Vážení členové parlamentu, vážení občané České republiky, chci vás na závěr ještě jednou ujistit, že zvolení do druhého funkčního období je pro mne tou nejvyšší ctí a že učiním vše, aby následujících pět let bylo pro Českou republiku dobrým obdobím.
Děkuji vám za pozornost.
Miloš Zeman 2013
Vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová, vážená paní Havlová, vážení členové vlády, vážení členové zákonodárného sboru, vážení hosté,
předstupuji před vás jako první prezident České republiky, který byl zvolen přímou volbou občanů. Uvědomuji si obrovskou odpovědnost, která z toho pro mne vyplývá, a jsem připraven této odpovědnosti dostát.
Nejprve bych rád poděkoval všem občanům, kteří mi dali svůj hlas. Obdržel jsem množství blahopřání z celé republiky, a protože není v mých silách na tato blahopřání odpovědět jednotlivě, dovolte mi, abych poděkoval alespoň těmto a tímto způsobem.
Dovolte mi rovněž, abych vyjádřil uznání všem občanům, kteří volili mého protikandidáta. Za to, že se účastnili voleb, a uplatnili tak své aktivní občanství. Každý z nás v životě někdy vyhrál a někdy prohrál. Vím, jak je obtížné unést tíhu porážky, ale vím také, jak je těžké odolat pokušení, které přináší vítězství. Proto jsem řekl, že chci být prezidentem všech občanů bez rozdílu jejich politických názorů, a jsem si vědom toho, že tento závazek nemohu naplnit pouhými slovy, ale především konkrétními činy v průběhu svého funkčního období. Řekl jsem také, že chci být hlasem dolních deseti milionů neprivilegovaných občanů, protože ti privilegovaní svůj hlas nebo spíše hlasy už dávno mají.
Vzhledem k tomu, že svoji představu spolupráce prezidenta republiky s vládou a Parlamentem chci diskutovat s představiteli těchto institucí, dovolte mi, abych se v dnešním vystoupení soustředil na tři základní cíle, které spojuji s výkonem své prezidentské funkce.
Tím prvním cílem je uklidnění a stabilizace české politické scény. Jsem si plně vědom toho, že bez podpory veřejnosti je pro jakéhokoli jednotlivce tento úkol nedosažitelný. Ale řídím se zásadou, že lépe než proklínat tmu je zapálit alespoň jednu svíčku. Nabízím prezidentský úřad jako neutrální pole pro dialog všech parlamentních stran, ale i dalších významných společenských organizací, ať už jsou to odbory, zaměstnavatelské svazy a další instituce. Jako prezident, který není přímo ani nepřímo spojen s žádnou parlamentní stranou, nabízím, budou-li si to zúčastněné strany přát, roli prostředníka a roli moderátora, ale v žádném případě nikoli roli soudce, protože tato role prezidentu republiky evidentně nepřísluší. Vycházím ze zkušenosti, kdy se v minulosti dokázaly dohodnout dvě nejsilnější parlamentní strany a tuto dohodu také beze zbytku dodržely, takže bylo možné, aby se Česká republika dostala z tehdejší ekonomické krize a obnovila hospodářský růst. Věřím, že na daleko širší bázi věcným a pokud možno i přátelským dialogem všech relevantních subjektů se nám podaří nalézt společný jmenovatel v zájmu dalšího rozvoje České republiky a hájení jejich oprávněných národních zájmů.
Druhým cílem, který považuji pro plnění prezidentské funkce za důležitý, je podpora toho, čemu již přes 20 let říkám ostrovy pozitivní deviace. Jsou to ostrovy nadprůměrného výkonu. Jsou to osobnosti, které svým celoživotním dílem přinášejí prospěch naší zemi. Jsou to mimo jiné podnikatelé baťovského typu, kteří reinvestují své zisky do oblasti svého podnikání, a novými investicemi tak vytvářejí nová pracovní místa, snižují nezaměstnanost a řádně platí daně do státní pokladny. Jsou to úspěšní starostové, kteří dokázali zvelebit své obce nebo svá města. Jsou to významné osobnosti z řad školství, zdravotnictví, vědy, kultury nebo sportu. A s těmito osobnostmi bych se chtěl setkávat a chtěl bych rozšířit počet dnes udělovaných vyznamenání, protože věřím, že mnoho lidí, kteří svoji celoživotní prací přispěli k rozvoji České republiky, si takové ocenění zaslouží. Nezapomínám však na to, že v této republice žijí miliony lidí, kteří vykonávají řečeno Masarykovými slovy onu drobnou, černou, trpělivou a poctivou práci. Že právě tito lidé jsou solí země a že právě tito lidé jsou živnou půdou, z níž tyto vynikající osobnosti vyrůstají. Proto bych se chtěl s nimi při návštěvách jednotlivých krajů co nejčastěji setkávat a chtěl bych jim pravidelně skládat účty ze své prezidentské činnosti.
Vedle podpory ostrovů pozitivní deviace však prezident musí bojovat proti jejich opaku, tedy proti ostrovům deviace negativní. Jedním z nejnebezpečnějších takových ostrovů jsou kmotrovské mafie, které parazitují na těle české společnosti, vysávají z tohoto těla krev a nevrací této společnosti žádnou přidanou hodnotu, ať už formou nových investic nebo řádného placení daní. Jsem hluboce a dlouhodobě přesvědčen, že nejúčinnějším nástrojem v boji proti těmto ekonomickým mafiím je zákon o prokázání původu příjmů a majetku včetně možnosti zabavení nelegálně získaného, tedy nakradeného majetku, a i když prezident nemá zákonodárnou iniciativu, budu se trpělivě snažit přesvědčovat poslance a senátory, aby takový zákon navrhli a aby takový zákon byl přijat.
Druhým ostrovem negativní deviace jsou podle mého názoru neonacistické bojůvky, které občas řádí v ulicích našich měst. Jejich členové vyznávají ideologii, která by v případě svého vítězství vedla k vyhubení českého národa, a tedy i jich samých.
Za třetí ostrov negativní deviace pak pokládám podstatnou část českých médií. Tu část, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním. Tu část, jejíž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí. Upovídaní komentátoři, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu, mně připomínají Čapkovu definici literárního kritika. Jako člověka, který radí spisovateli, jak by on napsal knihu, kdyby to uměl.
Prezident musí podporovat úspěšné a společnosti prospěšné osobnosti, které jsou často obklopeny závistivou hloupostí, a musí jim trvale říkat - nenechte se otrávit. A naopak závistivým hlupákům, za nimiž není žádná vlastní poctivá práce, musí trvale říkat neotravujte.
Dámy a pánové, jsem si vědom toho, že tyto tři úkoly nemohu splnit sám. Nabízím proto přátelskou ruku ke spolupráci bez rozdílu politické příslušnosti všem těm, kdo tyto tři úkoly považují za důležité a kdo jsou ochotni přispět k jejich naplnění.
Dovolte mi, abych své dnešní vystoupení, ač tolerantní ateista, uzavřel modlitbou, kterou mnozí z vás znáte: Bože, dej mi odvahu, abych se snažil ovlivňovat věci, které ovlivnit mohu. Bože, dej mi pokoru, abych se nesnažil ovlivňovat věci, které ovlivnit nemohu. A Bože, dej mi moudrost, abych dokázal rozlišit mezi prvním a druhým.
Děkuji vám za vaši pozornost.
Miloš Zeman 2018
Moje milá ženo Ivanko, moje milá dcero Kačenko, vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová, vážená paní Havlová, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, vážení členové zákonodárného sboru, excelence, dámy a pánové. Předstupuji před vás podruhé s inauguračním projevem. A považuji za správné, abych v první části svého dnešního vystoupení se pokusil zhodnotit, co se v uplynulých pěti letech podařilo, ale také co se nepodařilo. A teprve poté ve druhé části bych vás rád seznámil se svojí představou výkonu prezidentské funkce v dalším pětiletí.
Role prezidenta je dvojí. Chce-li mít prezident poměrně klidný život, stačí mu, aby plnil některé ústavní povinnosti, například jmenoval soudce Ústavního soudu, nebo jmenoval členy bankovní rady a podobně. V první části svého funkčního období jsem takto jmenoval předsedu Ústavního soudu a doplnil Ústavní soud na 15 osob. V druhé části jsem jmenoval guvernéra České národní banky a doplnil bankovní radu na sedm osob, ale i když formálních povinností tohoto typu jsou desítky, zastávám názor, že prezident by si měl zvolit ještě další téma, které by ho provázelo celou dobu výkonu jeho funkce. Takovým tématem, v mém případě, bylo setkávání se s občany.
A jsem rád a mohu za to poděkovat občanům, že účast na našich setkáních byla hojná a že naše diskuse byla velmi, velmi zajímavá. Ano, 28. října každého roku vyznamenám mezi 30 až 40 výrazných osobností ať už z vědy, umění, sportu, podnikání, veteránů druhé světové války nebo např. zahraničních osobností, z nichž bych rád připomenul alespoň jednu: Güntera Verheugena, protože tento člověk se výrazně zasloužil o vstup České republiky do Evropské unie. Zatímco v případě Ústavního soudu i bankovní rady nebyly zásadní námitky vůči odborné erudici členů těchto institucí, v případě vyznamenaných se takové námitky objevily, ale to už je český folklor a kritiky jsou většinou ti, kdo by žádné vyznamenání sami nedostali, protože by pro ně nebyl žádný důvod. Nicméně, co je to 30 nebo 40 lidí ročně, když v České republice žije množství lidí, kteří si zaslouží obdobné vyznamenání rovněž. A právě proto jsem byl velmi rád, že celých pět let jsem mohl navštěvovat kraje České republiky a s těmito lidmi se setkávat. Vážím si těch hejtmanů, kteří vyhlásili soutěž o osobnost kraje v nejrůznějších oblastech lidského života a lidské činnosti a rád jsem se s těmito osobnostmi setkával. Stejně tak, jako jsem se setkával s podnikateli nebo s představiteli příspěvkových a dalších organizací na krajské úrovni, s krajskými a komunálními zastupiteli a samozřejmě především s občany. Když jsem se připravoval na své dnešní vystoupení, prošel jsem si měsíční programy za posledních pět let a s překvapením jsem zjistil, že jsem absolvoval více než čtyři tisíce setkání. A tak je to dobře, protože prezidentský úřad je místem setkávání se. Prezident by neměl být uzavřen za hradbami Pražského hradu nebo za zdmi lánského zámku. A v těchto setkáváních jsem se mnohé naučil, a protože nejsem mlčící sfinga, také jsem něco sám říkal. Snažil jsem se poznatky, které jsem získal, přenést mj. na vládní úroveň, protože jak dobře víte, podle ústavy má prezident právo povolávat si členy vlády a konzultovat s nimi jejich činnost. A protože ve většině případů jsem měl s členy vlády korektní až přátelské vztahy, jsem rád, že tato setkání byla oboustranně užitečná. Samozřejmě, že vedle těchto jednorázových konzultací jsme pravidelně v Lánech s mým expertním týmem realizovali setkání s ministry, které se týkalo dlouhodobé koncepce jejich práce.
Nu a dalším takovým tématem byla ekonomická diplomacie. Možná, že řeknete, že je to činnost šedivá a nudná a snad i z hlediska publicistiky budete mít pravdu. Ale jsem rád, že na mých cestách do zahraničí mě celkem doprovázelo 18 podnikatelských misí, kterých se zúčastnilo více než 700 podnikatelů. Tyto cesty mají samozřejmě velký význam zejména tam, kde partnerská strana má tzv. prezidentský režim, protože prezident prezidentovi nejlépe rozumí. Nu a v tomto úsilí chci nyní pokračovat. Protože bez kontaktu s občany, chcete-li dolních deset milionů, není prezident plnohodnotný. A prezident, který se považuje za součást jakési vyvolené elity, je jenom ornamentem na státní budově a ničím víc. Vedle pozitivních věcí, které jsem ve své prezidentské funkci zažil a za které děkuji, byly i problémy a nebylo by poctivé se o nich nezmínit. Před pěti lety jsem upozornil na tři takové problémy. Prvním z nich byla hrozba neonacistických bojůvek v české společnosti. Konkretizoval jsem tuto hrozbu ve svém projevu v Lidicích, kde jsem za neonacistickou stranu označil Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. Dovolte mi krátkou terminologickou vsuvku. Občas se setkáváme s terminologií fašismus a fašistický, rád bych připomněl, že fašismus je specificky italský fenomén, který se lišil od německého nacismu např. tím, že nebyl vyhraněně antisemitský. Čímž ho vůbec neomlouvám, ale víte proč se u nás v minulosti téměř nepoužíval termín nacismus? Protože když si tento termín dešifrujete, tak je to nacionální socialismus, a protože minulý režim měl jako erbovní slovo, slovo socialismus, bylo obtížně přijatelné, aby se vedle tohoto erbovního slova vyskytovalo i slovo nacionální socialismus. Myslím si, že prezident by neměl příliš zasahovat do politické struktury, neměl by známkovat politické strany, protože nejsou strany první a druhé kategorie, stejně tak jako nejsou jejich voliči první a druhé kategorie, ale zde jsem učinil jednu výjimku a jsem povinen ji zdůvodnit. Tímto zdůvodněním je skutečnost, že Dělnická strana sociální spravedlnosti aktivně spolupracovala s Kotlebovou neonacistickou stranou na Slovensku, tzn. stranou, která výslovně schvalovala vyvraždění 60 milionů slovanských občanů a která schvalovala i vyslání rychlé divize na východní frontu nebo potlačení slovenského národního povstání. Kdo podporuje neonacisty, je sám neonacista a Němci mají docela hezké přísloví: spolu chyceni, spolu pověšeni. V každém případě platí, že s touto jedinou výjimkou jsem neznámkoval naši politickou strukturu, i když mohu vyjádřit radost, že Dělnická strana sociální spravedlnosti nezískala žádný mandát jak v krajských, tak v parlamentních volbách.
Druhým problémem, na který jsem před pěti lety upozorňoval, byl problém ekonomické kriminality. Jsem velice rád, že mezitím došlo k určitému pokroku a že vliv ekonomických mafií zeslábl, nikoliv však vymizel. Podpořil jsem v Poslanecké sněmovně zákon o prokázání původu příjmu a majetku. Pouze lituji, že není aplikován ve větším rozsahu. Podpořil jsem i další kroky proti daňovým podvodům, jako je kontrolní hlášení nebo elektronická evidence tržeb, ale bohužel u nás je stále ještě jedna velká skvrna a ta skvrna se jmenuje Zdeněk Bakala. Chci upozornit, že se nejedná pouze o dnes před soudem stojící kauzu podivné privatizace OKD, ale že se jedná o daleko rozměrnější akci, protože podle odborných odhadů z OKD bylo dohromady vytunelováno 100 miliard korun. Mimochodem akcie OKD uvedené na burzu měly nominální hodnotu 400 korun a na konci klesly na hodnotu 20 haléřů za akcii. Jak velký to podnikatelský úspěch, že? Ale na druhé straně ještě těsně před krachem podniku, který zaměstnává 10.000 osob, Zdeněk Bakala inkasoval posledních 16 miliard korun na dividendách a přitom jen tak mimochodem stačil okrást i nájemníky OKD o jejich byty. Dokud tento problém nebude vyřešen, pak nemůžeme tvrdit, že v České republice velká ekonomická kriminalita je minulostí a že Viktor Kožený skrývající se na Bahamách, nemá svého velkého nástupce právě v osobě Zdeňka Bakaly. Když jsem se ptal jak ministra spravedlnosti, tak před časem i nejvyššího státního zástupce, zda v této věci proběhne nějaké vyšetřování, padni komu padni, setkal jsem se s velmi rozpačitou odezvou. Mrzí mě to a budu na to upozorňovat i nadále.
Přecházím ke třetí a poslední části hodnocení minulosti, a to je pokus manipulovat českou veřejností. A svým způsobem mohu velmi snadno navázat na předchozí téma. Protože noviny, jako je Hospodářské noviny nebo týdeník Respekt nebo server Aktuálně.cz, jsou ve vlastnictví Zdeňka Bakaly. A tyto noviny nás každodenně poučují o tom, jak se máme chovat. Podle mého názoru novinář, který bere peníze získané tímto způsobem, by neměl mít naši úctu a neměli bychom ho brát vážně. Samozřejmě, že kritika, která se týká mediální sféry, se nedá redukovat pouze na Bakalovo mediální impérium. A není to ani kritika pouze papírových médií, je to například i kritika veřejnoprávní České televize. Rád bych vám připomněl nedávnou studii Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, která uvádí, že zpravodajství naší veřejnoprávní, vyvážené, objektivní České televize, bylo v minulosti výrazně ovlivněno její příchylností ke straně, která se jmenuje TOP 09. Budu předpokládat, že vzhledem k nedávným volebním výsledkům této strany, se Česká televize napříště stane poněkud vyváženější. Nu a snažme se tedy, abychom dokázali rozlišit novináře, kteří hledají pravdu, od novinářů, kteří hledají senzace. A domnívám se, že patří úcta těm prvním a neúcta těm druhým. Rád bych uvedl, alespoň dva naprosto konkrétní příklady. Nejde o to, že občas slyším od skupin lidí, kteří zastávají svůj názor, že ti, kdo jejich názor nezastávají, jsou lůza. V tom případě si vždy připomínám Bedřicha Smetanu a jeho operu Braniboři v Čechách, kde je krásná věta: My nejsme lůza, my jsme lid. Ale myslím si, že mohu demonstrovat i dvěma dalšími konkrétními příklady, proč různé nátlakové skupiny považuji za nehodné úcty nikoli kvůli jejich názorům, ale kvůli tomu, že jsou zapouzdřeny ve vzájemném sebeutvrzování se, aniž by byly ochotny podrobit se argumentované diskusi. Tak tedy prvním takovým příkladem je výrok jednoho komentátora, který rozdělil českou populaci na občany a obyvatele. Občané jsou ti, kdo mají správné názory a uvědoměle hlasují. Obyvatelé jsou ti ostatní. Nu a jako druhý příklad bych rád uvedl jednoho dalšího komentátora, který už po skončení prezidentské volby vyjádřil naději, že v nejbližších pěti letech zemře půl milionu mých stoupenců a že díky tomu bude voličská mapa za pět let poněkud jiná. Nu mně už to může být jedno, ale obludnost tohoto výroku je podle mého mínění dostatečným argumentem, proč nemám rád některé novináře a ostatně oni nemají rádi mě, takže je to vzájemně naprosto vyrovnané. Tolik pokud jde o hodnocení minulosti.
A nyní budoucnosti: Dámy a pánové, hodlám samozřejmě pokračovat v tom, co jsem dělal v minulosti, protože to pokládám za užitečné. Nicméně, rád bych to doplnil dalším tématem, kterým jsem se částečně už v minulosti zabýval. A tímto tématem je občanská angažovanost nebo chcete-li jinak aktivní občanství. Nemám tím rozhodně na mysli občanské aktivisty, kteří si někdy léčí svůj komplex méněcennosti tímto způsobem. Mám tím na mysli participaci občanů našeho státu na věcech veřejných. Vidím zde tři základní dimenze. Dimenzi ekonomickou, sociální a politickou. Pokud jde o ekonomickou dimenzi, možná, že víte, že jsem vždy obdivoval Tomáše a Jana Baťovi a jejich přístup k zaměstnancům. Oni jim mimochodem neříkali zaměstnanci, ale spolupracovníci. A Baťa zaváděl osobní účty, na které připisoval zaměstnancům podíl na zisku, ale pozor, také podíl na ztrátě, bylo-li to nutné. Něco jako je dnešní profitsharing. Samozřejmě, že jsou možné jiné varianty. Mluvil jsem kdysi o americké metodě ESOPP -Employee Stock Ownership Plan, mluvil jsem o německém zákonu Mitbestimmungsgesetz, který umožňuje participaci zaměstnancům, a chci věřit, že naše odbory se v budoucnosti této tematice budou věnovat více než dosud. Bylo by samozřejmě výhodné, aby to byla tematika, která by byla prospěšná pro obě strany. Zvýšení podílu na zisku by mělo být doprovázeno přinášením nových inovací, zvyšováním produktivity práce a přidané hodnoty. Nicméně onen baťovský model, ať už v jakékoliv formě, by podle mého názoru měl v naší ekonomice mít silnější místo než má dosud. Pokud jde o sociální dimenzi, myslím si, že tady bych připomenul svoje mládí. Když jsem byl mlád, byl americkým prezidentem John Kennedy a jeden z jeho počinů byly tzv. mírové sbory. Američané je většinou posílali do rozvojových zemí a já se domnívám, že mírové sbory bychom potřebovali i na našem vlastním území, aby podaly pomocnou ruku zejména v těch regionech, které to více než jiné potřebují. A byl jsem rád, když jsem byl informován, že už se připravuje zákon o dobrovolnictví, který bych považoval za účinnější, než je činnost některých, zdůrazňuji některých neziskových organizací.
Nu a konečně třetí a poslední dimenze je dimenze politická. O ní již mluvím velice dlouho. Myslím si, že je poněkud bizarní, jestliže politici se vlichocují občanům, když se ucházejí ve volbách o jejich přízeň a pokud tuto přízeň dostanou, tak na občany zapomenou. A přitom jsou-li občané dostatečně kompetentní, aby rozhodli, kdo má vyhrát volby, proč by neměli být dostatečně kompetentní i k tomu, aby rozhodovali o dalších otázkách. Existuje několik témat v této souvislosti a já doufám, že během mého mandátu se podaří prosadit aspoň jedno a sice přímou volbu starostů hejtmanů a samozřejmě i primátorů. Mimochodem existuje několik variant přímé volby a já jsem vždy doporučoval variantu, která bude respektovat dvojí úctu. Úctu k vítězi voleb, jako k politické straně nebo hnutí a úctu k osobnosti uvnitř tohoto hnutí nebo strany. To první je vyjádřeno volebními výsledky, to druhé je vyjádřeno preferenčními hlasy. Jinými slovy hejtmanem, primátorem nebo starostou se podle mého návrhu stává ten, kdo dostal nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnějšího kandidujícího subjektu. Tím odpadá často uváděný argument, podle něhož takový starosta by byl pouze solitér, který by byl ve válce se svým zastupitelstvem. Byl jsem vystaven kritice, že preferuji švýcarský model referend se zdůvodněním, že nejsme Švýcarsko. A já bych to obrátil, chceme-li se stát Švýcarskem, musíme převzít některé jeho zákony a některá jeho pravidla. A myslím si, že ve Sněmovně už leží dlouhou dobu návrh zákona o referendu, který jsem rovněž podpořil a je mi líto, že se tento návrh zákona neprojednává. Jsem si vědom toho, že se asi bohužel nepodaří prosadit myšlenku tzv. panašování, tzn. toho, aby si občané sami mohli sestavit kandidátku z nabídky kandidujících subjektů, tak jak je tomu v komunálních volbách. Podle mého názoru, hlavní příčinou tohoto odmítání je strach. Strach některých politiků a politických stran z toho, že by tento model, pokud nemají na kandidátkách dostatek výrazných osobností, je přivedl k neúspěchu. Zatímco takto musíte volit stranu nebo hnutí jako celek a nemůžete kombinovat jednotlivé kandidátky. Nu a poslední věc, kterou bych rád podrobil diskusi, je povinná volební účast. Připomínám, že u nás byla za Masarykovy první republiky, připomínám, že je v Belgii, v Lucembursku nebo v Austrálii, že to není nic nového a nic originálního. Ale opět platí onen strach a chceme-li, aby tady bylo skutečně aktivní občanství, pak i povinná volební účast je jeho součástí.
Dámy a pánové, myslím, že jsem vás už dostatečně unavil, a proto mi dovolte, abych vám zcela na závěr, vlastně asi jako třetí ilustraci české žurnalistiky uvedl server ihlas.cz, který nedávno vypsal anketu, kdy umřu. Bylo tam jenom několik set diskutujících a většina z nich se shodla na roku 2020. Chtěl bych vám proto sdělit, že jsem se rozhodl žít minimálně do devadesáti let a pokud mě sem, do Vladislavského sálu pozvete, bude mi potěšením se nejméně třikrát zúčastnit inaugurací svých nástupců. Děkuji vám za vaši pozornost.
Petr Pavel 2023
Vážení ústavní činitelé, vážení předchůdci v prezidentské funkci, vážení hosté, milí spoluobčané,
uplynulo šest měsíců, kdy jsem Vás u Písecké brány žádal o důvěru ve volbách. Do kandidatury na úřad prezidenta jsem se pustil díky důvěře a podpoře mého okolí. Na začátku jsme tvořili malý tým. Postupně to byl širší tým a rostoucí počet podporovatelů ve všech krajích i krajanů v zahraničí, až jsem se letos v lednu postavil před zaplněná česká a moravská náměstí.
Do volebních místností jste přišli, abyste řekli dost chaosu a otevřeli cestu vůli společně hledat řešení. Díky Vám můžeme přispět k návratu hodnotové politiky.
Díky Vám pravda znovu zvítězila!
Volbami skončila práce volebního týmu, ale začala práce mnohem složitější a delší pro nový tým. A tím týmem jsme dnes my všichni.
Patří do něj lidé, kteří mě volili, ale i ti, kteří mě nevolili nebo k volbám vůbec nepřišli. Společně čelíme stejným problémům a jedině společně se s nimi také dokážeme úspěšně vypořádat.
Slíbil jsem, že do vedení naší země pomohu vrátit důstojnost, respekt, slušnost a další hodnoty, které v posledních letech ztrácely na významu. Jako bychom na ně rezignovali v důsledku toho, že hlavním kritériem posuzování kvality našich činů i osobností se stal úspěch. Bez ohledu, za jakou cenu a na úkor koho byl dosažen. Často nám to bohužel zdůrazňovali i nejvyšší představitelé státu.
Příležitost tak dostávali populisté, kteří svůj vlastní úspěch a vliv opírají o lež, manipulaci a zneužívání strachu. Já ani můj tým jsme na tuto hru nikdy nepřistoupili. Vážím si toho, že rekordní účast ve volbách a jejich výsledek ukázaly, že i Vy dáváte přednost pravdě a slušnosti před nenávistnými útoky a překrucováním reality.
Když politici nastupují do funkce, často mluví o sto dnech hájení. Předchází tím případné kritice za vlažný start. To by mně nebylo vlastní. Raději budu kritizován za příliš aktivní start. Proto brzy zveřejním plán konkrétních cílů na prvních sto dní ve funkci. Místo slov mě tak můžete posuzovat podle výsledků.
Stejně silná jako můj mandát z přímé volby je i tíha vědomí Vašich očekávání a pocitu odpovědnosti za jejich naplnění. Role prezidenta je nejtěžší právě tam, kde končí rozsah jeho pravomocí. Je fér přiznat hned na začátku, že mnoho problémů z tohoto důvodu sám vyřešit nedokážu. Budu ale aktivně hledat cesty k jejich řešení ve spolupráci se všemi, kdo k takovým řešením mohou přispět. A všechny kroky, které vykonám, jsem připraven vysvětlovat a komunikovat.
Zdůrazňoval jsem, že pracovat budu hlavně v podhradí. Budu pokračovat v návštěvách regionů, abych na vlastní oči viděl a poznal, jaké problémy Vás pálí nejvíc. Abych dopřál sluchu těm, kdo mají pocit, někdy oprávněně, že jim nikdo nenaslouchá. A spolu s odborníky, vládou a parlamentem budu hledat řešení.
Podniknu konkrétní kroky, aby se Pražský hrad více otevřel občanům, kulturním, společenským a vzdělávacím akcím a aby se na Hrad vrátila srozumitelná, transparentní a pravidelná komunikace.
Se vší vážností vnímám současné obavy z ekonomické a sociální nejistoty. Chceme-li dlouhodobou prosperitu, je potřeba ekonomice vrátit zdravé základy a rovnováhu snížením inflace a výrazným snížením schodku veřejných financí. Budu naslouchat odborníkům a podporovat opatření, která to umožní, ačkoli budou někdy bolestivá.
Znakem vyspělé země, a já Českou republiku za vyspělou považuji, je solidarita. Vnější i vnitřní. Musíme být schopní a odhodlaní poskytnout pomocnou ruku těm, kdo si sami pomoci nemohou. Při nápravě systémových problémů, jako je dlouhodobá neudržitelnost stávajícího daňového nebo důchodového systému, bez které se objektivně neobejdeme, bude nezbytné ne plošně, ale adresně směřovat pomoc těm nejzranitelnějším.
K dlouhodobé prosperitě také potřebujeme podporovat inovace a investice do nových technologií a posunout se díky nim k moderní ekonomice s vysokou přidanou hodnotou a tím i k vyšším mzdám a životní úrovni. Už roky nám ale chybí vize, jak tyto dobré úmysly naplnit konkrétními kroky. A netýká se to jen ekonomiky.
V uplynulých měsících jste vytvořili vlnu naděje a energie. Byl bych rád, abychom ji využili pro tvorbu společné vize pro Českou republiku. Tento proces bych během svého prezidentství rád zahájil.
Naše reakce na krize posledních let, ale i prezidentská volba mě přesvědčily, že se umíme sjednotit za jeden cíl, přestože vidíme různé cesty k jeho dosažení. Jen potřebujeme tu jiskru odhodlání, že to má smysl.
Není pravda, že je na to naše společnost příliš rozdělená. Spíše jsme si jen zvykli více mluvit o tom, co ji rozděluje. Narážíme na ostré hrany a upozorňujeme na problémy, které mezi nás vráží klín. Přitom bychom měli mnohem více mluvit o tom, co nás spojuje.
Spravujeme stejnou zemi, mluvíme stejným jazykem. Toužíme po bezpečí, ceníme si svobody a demokracie. To platí od Krásné až po Bukovec, od Lobendavy po Vyšší Brod. Jsme všichni občané této krásné země. V každém z našich krajů žije mnoho lidí s jasnou představou, jak naši zemi posouvat kupředu. Ale něco je brzdí. Předsudky, nedostatek odvahy nebo zbytečná byrokracie. Někteří tvrdí, že jsme příliš malí, aby byl náš hlas ve světě slyšet. Nebo slabí, abychom změnili názor silnějších partnerů. Ten pocit možná plyne i z toho, že historie k nám nebyla vždy milostivá.
Přeji si, abychom tento stín spolu dokázali překročit. Nekomplikujme jednoduché, nevyrábějme překážky, neztrácejme čas hledáním perfektního, abychom nakonec neudělali nic. Už mnohokrát jsme ukázali, co umíme. Nedávným příkladem je úspěšné předsednictví v Radě Evropské unie. Buďme aktivní a přenesme to i do dalších oblastí. Například i na půdu NATO nebo OSN.
Nečekejme, až větší státy přijdou s řešením. Kde je psáno, že těmi rozumnějšími a schopnějšími jsou vždy ti největší?
Budu považovat za úspěch, když se za dobu mého prezidentství zvýší počet lidí, kteří se nenechají odradit nejistotou. Když něčemu věříme, musíme vystoupit z komfortní zóny a jít za svým cílem i v případě, že šance na úspěch je malá. Protože pokud člověk srdcem cítí, že to tak má být, nebo když mu rozum říká, že je to tak správné, může sice jeho plán narazit, jednou dvakrát, ale nakonec se to povede.
Jsme země střední velikosti s unikátní polohou uprostřed Evropy. Díky tomu máme často střídmější pohled na svět než země s mocenskými ambicemi. V zahraniční politice proto můžeme být výrazným hráčem stmelujícím partnery podobné rozlohy a uvažování. V Evropě je takových většina. Naučme se této pozice užívat.
Pro inspiraci nemusíme chodit daleko. Ukrajina nám i našim partnerům ukázala, že nezlomné odhodlání je více než převaha a síla agresora. Právě jednotný středoevropský hlas bude důležitý, máme-li Ukrajině pomoci k vítězství. A nejen naše historická zkušenost by měla být důvodem, abychom v její podpoře nadále pokračovali. Pomáháme tím i sobě.
Chtěl bych, aby Česko bylo za našimi hranicemi vnímáno jako aktivní a spolehlivý partner s vlastními názory, který dokáže věci ovlivnit k lepšímu. Jako prezident České republiky udělám maximum, abychom renomé naší země v zahraničí pozvedli na novou úroveň. A také změnili způsob, jak o sobě přemýšlíme my sami.
Rozdíl ve všem nakonec dělají lidé, kteří vstanou a jdou to zkusit. Znovu a znovu. Pojďme změnit přístup k druhým i k sobě samým. Rozhlédněme se po úspěšných jednotlivcích a inspirujme se dobrými příklady. Podporujme své zaměstnance ve firmách i ve státní správě. Dejme jim šanci být kreativní, rozvíjet se, realizovat projekty a nést za ně odpovědnost. A to i s rizikem, že někdy selžou. Právě taková zkušenost může naši společnost krok za krokem posunout.
Ten cíl ale zdaleka není jen o mně. Jsme jeden tým a začít musíme společně.
Jako prezident budu tento způsob uvažování podporovat. Rád zviditelním každého, kdo má odvahu a dokáže takový krok kupředu udělat. Dám záštitu projektům, které budou dobrými příklady takové praxe, abychom sami sobě, ale i světu ukázali, že jsme národ, který má svůj názor, má pro něj dobré argumenty a umí si za ním stát. Musíme si udržet pokoru, to ale neznamená, že nemůžeme mít odvahu, ideu a vizi. Takovou stopu bych rád viděl u nás doma a přál bych si, aby byla viditelná i ve světě.
Dámy a pánové, vážení hosté, děkuji Vám za pozornost a přeji vše dobré.
