Karel Řehka se po dvouleté pauze v civilu vrátil do armády, a rovnou na místo náčelníka generálního štábu. Vytyčil si jasný cíl: připravit českou armádu k boji. Jeho úvahy o bezpečnosti a obraně ale ozbrojené síly přesahují. „Nechci strašit, já chci jenom říct, že se to (případný konflikt) dotkne každého,“ popsal ve druhé části rozhovoru pro Radiožurnál a iROZHLAS.cz. „Nějaká krize stoprocentně přijde. Historicky to tak prostě je,“ doplnil.

Tento článek je více než rok starý.

Praha 5:00 19. ledna 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V médiích a na sociálních sítích rezonovala vaše slova z projevu na velitelském shromáždění, kde jste řekl, že primárně se česká armáda musí „chystat na válku velkého rozsahu proti vyspělému protivníkovi“. Je česká armáda připravená na takový otevřený válečný konflikt, jaký vidíme na Ukrajině?
Tak česká armáda je připravená na všechno, na něco lépe, na něco hůře. Reálně nejsme připraveni tak, jak bychom potřebovali. Nemá cenu si něco nalhávat, je potřeba si říkat realitu a je potřeba na tom pracovat.

Letouny F-35 jsou ‚game changer‘. To ale nevysvětlíte v hospodě ve třech větách, říká náčelník Řehka

Číst článek

Není to jen o armádě, je to o celé společnosti, v minulosti tady prostě takové společenské ani politické zadání nebylo. Nechystali jsme se na to, lidi to nechtěli. Máme 30 let bezprecedentního bezpečí a prosperity, a tak nějak jsme si začali jako společnost myslet, že to tak bude navěky, že je to automatické a že na to máme nárok, protože jsme se do toho narodili. Tak to prostě není.

Posledních dvacet let jsme jako armáda žili v expedičních operacích, byly to různé mírové mise, stabilizační mise, protiteroristický boj a podobně. Někam jsme poslali vojáky, ti se na to připravili a udělali to. V takových typech operací jste to vy, kdo určuje tempo. Když něčeho máte málo, tak můžete zpomalit. Ale ve válce, jakou teď vidíme na Ukrajině, to prostě nejde. Tam když něco nemáte, tak umřete.

Konflikt velkého rozsahu a vysoké intenzity s vyspělým protivníkem vyžaduje úplně odlišnou armádu, ale hlavně to vyžaduje vědomí, že obrana opravdu není jenom o armádě, ale o celé společnosti. Je to o odolnosti, o vůli se bránit, o součinnosti všech složek, průmyslové základně.

Dotkne se to každého

Hrozí podle vás, že se konflikt přelije dál do Evropy?
Nemyslím si, že to je pravděpodobné. Nemyslím si, že to chce naše strana nebo protistrana, ale vyloučit se to nedá. Nevím, co bude za pět let. To teď neví nikdo. Jestli někdo tvrdí, že ví, tak lže.

Není potřeba žít ve stresu, ve strachu, mít z toho nějakou paranoiu. Samozřejmě to neznamená, že všechno zahodíme a začněme dělat jenom obranu. Určitě ne. Máme spoustu jiných problémů, ale je potřeba to brát seriózně.

Když začneme teď investovat dvě procenta HDP do obrany, tak to není příprava na tuto krizi, ale na tu krizi, která přijde za deset patnáct let. A ona nějaká stoprocentně přijde. Historicky to tak prostě je.

Západ zvyšuje dodávky zbraní na Ukrajinu. Kyjev očekává jarní ruskou ofenzivu

Číst článek

Nedíváme se na to, jestli hrozí konflikt s Ruskem dneska nebo zítra. My se musíme dívat na to, jestli bude hrozit za deset let nebo patnáct let. A kdyby hrozil, tak se teď musíme začít chystat, a to strašně rychle, protože to dlouho trvá.

Kdyby dnes nastala krize třeba na východním křídle NATO. Tak co se stane? Okamžitě, od první vteřiny jsme ve válce i my. Pokud by byl aktivován článek pět, okamžitě vysíláme vojáky bojovat, musíme je zabezpečovat, ti vojáci tam budou umírat, to si neříkejme, že ne.

Česko je tranzitní země na oba směry: severovýchod i jihovýchod. Začnou se sem nasouvat spojenecké síly, můžou tady být různé sabotáže, kybernetické útoky. My budeme muset zabezpečit různé objekty důležité pro obranu státu a také kritickou infrastrukturu. Jestli tady je občas někdo rozrušený z nějakého konvoje, tak to je nic, to jsou jenom takové malé testy. To by byla úplně jiná čísla.

Co tím chcete říct?
Nechci strašit, já chci jenom říct, že se to dotkne každého a velmi rychle. Posledních dvacet třicet let se tady nebudovala protivzdušná obrana státu ani silná protiraketová obrana. Kolikrát jsme řešili nějaký nácvik nebo systém vyrozumění obyvatelstva? Jak jsme na tom s prvky civilní ochrany? Kolik máme kde zásob?

To není jenom o armádě, to je o nemocnicích, o zdravotnictví, o dopravní infrastruktuře, o spoustě jiných věcí. Nechci plašit nebo děsit, to je zbytečné, to není potřeba, ale je potřeba si jenom říct, že to je fakt vážný.

Chybí seriózní diskuse

Ve své knize Informační válka jste napsal, že „naše veřejnost má o reálném stavu obranyschopnosti pouze velmi mlhavou představu, pokud vůbec nějakou představu má“. Teď jste v pozici, kdy to můžete změnit. Co s tím budete ze své nové pozice dělat?
Už jsem to říkal v nějakých rozhovorech, pořád opakuji, že hlavní cíl pro mě jako náčelníka generálního štábu je bojeschopnost a připravenost armády. K tomu mám stanovených pět oblastí, ve kterých dělám konkrétní kroky.

Jedna z těch oblastí je přispět k formování strategické kultury v této zemi. Říkám přispět, protože to já nemůžu dělat sám, ale můžu přispět. Chtěl bych kultivovat strategickou diskusi v oblasti obrany tak, abychom se bavili o podstatných věcech, aby se o to lidi zajímali. Protože kdy jste viděla naposledy v nějakém médiu opravdu seriózní diskusi o obraně?

Já neříkám, že taková diskuse vůbec není, ale je velmi málo. A přitom je v Česku spousta chytrých lidí, například v akademické obci.

Takže se o tom snažím mluvit v rozhovorech. Snažím se ty věci pojmenovávat napřímo, nebýt úplně mlhavý, ale tam, kde můžu, tak říkat ty věci tak, jak jsou. Nic si nenalhávat. Nechci ani po mých lidech, aby mi něco nalhávali. Nepotřebuji slyšet, že jsou věci v pořádku, pokud nejsou.

Zrovna jsme tady měli první setkání s partou akademiků z celé České republiky, jejichž práci uznáváme a vážíme si jejich odborné úrovně v oblasti bezpečnosti a především obrany a vojenství. Měli jsme intenzivní diskusi, bavili jsme se, jak zlepšit spolupráci, komunikaci.

Na základě zkušeností, jak se baví se svými studenty, nám vysvětlovali, jak některé věci vnímá mladá generace, jakou mají nebo nemají vůli se angažovat do obrany třeba v případě války a podobně.

Právě mladá generace mě zajímá. Máte dvě dospívající dcery, takže asi víte, co řeší v tomto věku mladí lidé. Jak je zaujmout pro obranu státu?
No… To je složitý úkol. Nemusí být každý voják, to vůbec ne. Podle mě to začíná u formování hodnot. Vědět, co je pro nás cenné, uvědomovat si, že se máme dobře, proč se máme dobře, že to není zadarmo.

Když vidím věci ve veřejném prostoru, které jsou z mého pohledu nebezpečné, ať už je to extremistická radikalizace nebo škodlivý populismus, tak se o tom doma bavíme, pojmenováváme ty věci, diskutujeme to se ženou, s dětmi, říkáme si názory.

Loni armádu opustilo 900 vojáků. Nové zájemce motivují dětské sny, covidová nejistota a vlastenectví

Číst článek

Na to není žádný jednoduchý recept. Je to o tom mít jasno v hodnotách. Mít vůbec nějaké sdílené hodnoty a říct si je, jaké jsou, diskutovat to, přít se o to, vůbec se o tom bavit.
Ruku k dílu musí přiložit každý. Bavme se o školách, jak se učí historie, jak se učí dějepis, kolik prostoru se věnuje moderním dějinám.

Začíná to v rodině, jde to přes školy, ale důležité jsou vzory, důležití jsou lídři, samozřejmě i ti političtí lídři, ale ty já jako voják hodnotit samozřejmě nebudu.

Vlast? To je rodina

Jaké hodnoty brání Karel Řehka, proč se stal vojákem?
Proč jsem se stal vojákem, když mi bylo čtrnáct let (od roku 1989 studoval na vojenském gymnáziu v Opavě, pozn. red.)? To máte takovou mlhavou představu o tom, že bráníte svoji zemi a svoji vlast, navíc to bylo v době, kdy dožíval starý režim, a upřímně řečeno, spousta věcí mi v těch čtrnácti letech nedocházela.

Ale vždycky jsem to bral tak, že voják brání svoji zemi a svoji vlast. Vlast není něco abstraktního, to je konkrétní věc. To je vaše rodina, to jsou vaši blízcí, to jsou vaši kamarádi. To je způsob života, který máte rádi a nechcete ho měnit.

V dnešní době, když o tom můžu přemýšlet trochu více a mám ten komfort, že díky ostatním můžu žít ve svobodné společnosti, tak podle mě to je svoboda jednotlivce, jsou to lidská práva a to, že je nám to dražší než třeba nějaký handl, že je to pro nás opravdu vysoká priorita.

Je to rovnost před zákonem, to jsou rovné příležitosti. Že jsme v demokracii, jsme ve svobodě a může se svobodně rozhodovat o svých životech, můžeme cestovat.

Ty všechny věci, které jsou pro spoustu lidí automatické, tak ve světě vůbec automatické nejsou a tady taky nedávno ještě nebyly. Tohle my máme, to je úžasný.

Samostatná Česká republika letos slaví 30 let od svého vzniku, stejně tak česká armáda. Můžete vypíchnout pozitivní, ale i negativní momenty uplynulých tří desítek let?
Já se přiznám, že těch negativních moc nevidím. Možná to je tím, že jsem optimista, ale podle mě je potřeba si říct, že máme 30 let svobody a bezpečí, a to je historicky něco, co jsme nikdy neměli. Ale co si myslím, že je na tom, nechci říct, že negativní, ale co je na tom trošku nebezpečné, je to, že někteří lidé to začali považovat za samozřejmost. Tak to není. O to se musíte zasloužit a musíte o to neustále bojovat.

Průměrný věk vojáka je 38,5 roku. Trápí mě, že nám stárnou, říká náčelník generálního štábu

Číst článek

Radikální změna

A česká armáda? Čím ta si za 30 let samostatnosti prošla?
Armáda se posunula úplně radikálně jinam, protože na začátku 90. let to byla stará armáda braneckého typu, která vyšla z Československé lidové armády, jež byla nástrojem totalitní moci. A najednou se přerodila v armádu demokratického státu.

Už v 90. letech začaly zahraniční operace. Armáda prošla jak mírovými, tak bojovými operacemi, vojáci reálně bojovali, což byla obrovská zkušenost. Zároveň došlo k profesionalizaci v roce 2005, začali jsme budovat profesionální praporčický a poddůstojnický sbor, což dřív nebylo, samozřejmě obrovský krok byl vstup do NATO v roce 1999.

Laik si to možná těžko dokáže představit, ale to celkové myšlení, mentalita někoho, kdo byl v armádě východního typu, od organizační kultury, jednání s lidmi, jednání s podřízenými, přístup k poddůstojnickému sboru, k mužstvu, k praporčíkům ze strany důstojníků, plánovací procesy, prostě celkové uvažování se radikálně změnilo.

Na závěr se vrátím ještě jednou k Ukrajině. Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, která zastupuje zbrojařské firmy, tvrdí, že firmy v tuto chvíli vyprázdnily sklady. Česká armáda posílá na Ukrajinu na pomoc také techniku. Má Česko ještě něco, co může na Ukrajinu poslat, anebo už bude pomáhat spíš výcvikem ukrajinských vojáků?
Z dobrých důvodů nekomentujeme konkrétní pomoc Ukrajině. Probíhá to v utajeném režimu, ale obecně je potřeba si říct, že Ukrajině se pomáhá dál ve všech liniích, ať už je to výcvik nebo materiál nebo i v mezinárodním prostředí finanční pomocí.

Rusové střílí o 75 procent méně nábojů z děl než dříve. Podle médií jde o znak slábnoucího vojska

Číst článek

Chci říct, že je kritické, že to probíhá. Je to důležité a nejen z morálního hlediska, že pomáháme suverénnímu státu bránit se proti barbarské agresi, ale je to důležité pro naši vlastní obranu a pro naši vlastní bezpečnost.

Co se pro mě jako pro náčelníka generálního štábu změnilo, je spousta věcí, ale jedna z nich je i to, že mám jasně definovaného protivníka a nemusíme si už nic nalhávat a předstírat. Prostě Rusko je přímá bezpečnostní hrozba pro Českou republiku.

Jako náčelník generálního štábu uvažuji tak, že jestli naši vojáci budou válčit v nějakém konfliktu vysoké intenzity v dohledné době, tak tím protivníkem s největší pravděpodobností bude Rusko.

To, že dneska Ukrajinci tuto hrozbu zadržují, to, že ji oslabují, to je v zájmu České republiky. Že zadržují agresi Ruské federace dál od našich hranic, to je v našem bezprostředním zájmu. Takže doufám, že ta podpora západního společenství bude dál pokračovat.

Kateřina Gruntová, Iveta Vávrová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít