Pokud má v Česku úmrtnost na nemoci srdce a cév opět klesat, je nutné zaměřit se na rezervy v životním stylu. Nejde přitom jen o zodpovědnost jednotlivců, ale také o věc veřejných politik.

Tento článek je více než rok starý.

Praha 6:00 31. března 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Úmrtnost na kardiovaskulární nemoci přestala v Česku kolem roku 2015 klesat a s tím se také zastavil růst naděje dožití. Z medicínského pohledu je to krátké období, navíc uzavřené poněkud atypickými covidovými roky. Přesto se zdá, že optimistický trend posledních čtyř desetiletí je ten tam.

Zlomu opět pomáhají porozumět mezinárodní souvislosti. Také ve většině západních zemí totiž pozitivní změna v posledním desetiletí zpomalila. Například ve Skotsku či Japonsku se dokonce zastavila nebo i otočila.

Japonci s celosvětově nejdelší nadějí dožití jsou ovšem specifičtí, kardiovaskulární úmrtnost je v zemi tak nízká, že už téměř nemá kam klesat. V ostatních zemích však prostor pro pokles zbývá.

„Jsou to země, které byly náš vzor. Anglosaské státy, Austrálie, Kanada, USA,“ komentuje konec pokroku profesor Jan Piťha z IKEM.

„Situace není úplně růžová. Rozšíření obezity, metabolického syndromu a diabetu druhého typu se v posledních dvaceti letech zvýšily a zdá se, že pokles úmrtnosti na kardiovaskulární onemocnění zpomalil.“

„Japonci mají malou úmrtnost, jedí poměrně zdravě, mají desetkrát míň infarktů než my, snad tam ani neměli koronární jednotky,“ pokračuje. „Důležitá je dieta. Hezky to popisuje klasická studie o Japoncích, kteří se po druhé světové válce přestěhovali na Havaj a pak do kontinentálních Spojených států. Jak měnili stravu a přejímali špatné návyky, tak se jejich úmrtnost blížila bílé americké populaci, do které se dostali.“

„Situace není úplně růžová,“ vrací se ke globální perspektivě zámořská studie, která provází celým „srdečním“ seriálem. „Rozšíření obezity, metabolického syndromu a diabetu druhého typu se v posledních dvaceti letech zvýšilo a zdá se, že pokles úmrtnosti na kardiovaskulární onemocnění zpomalil.“

Od moru ke covidu: unikátní data, jak se měnily příčiny úmrtí Čechů od císaře pána do dneška

Číst článek

„Pokroky v prevenci a léčbě se v tomto období projevily jen omezeně,“ pokračují autoři studie. „Pacienti, kteří prodělají srdeční infarkt, první příhodu často přežijí a dožijí se osmé dekády života. U mnoha z nich se ale rozvine chronické srdeční selhání, jehož prevenci a léčbu zatím příliš nezvládáme.“

Špatné zprávy se týkají hlavně mladších ročníků. Zatímco u pozemšťanů a pozemšťanek nad 65 let byl pokles úmrtnosti v posledních desítkách let víceméně setrvalý, u těch pod 55 let se zastavil už někdy po roce 1990. Hlavního podezřelého představíme vzápětí.

Češi: výborní cukrovkáři

Česko stále dohání zpoždění jedné až dvou dekád, které nabralo – úmrtnost na kardiovaskulární nemoci je proti západním zemím stále dvojnásobná či vyšší. Přes zlepšení životního stylu Češi stále patří jak dietou, tak mírou kouření či obezity na středovýchod Evropy. Tuzemská úmrtnost na onemocnění srdce a cév se tedy stále má kam zlepšovat. 

Proč se tak neděje, může vysvětlit faktor, se kterým se aktuálně potýká jak Západ, tak Česko, ale také země třetího světa: obezita.

„Za posledních padesát let dosáhlo (globální, pozn. red.) rozšíření obezity pandemických rozměrů. Její hlavní hnací silou jsou změny v celosvětovém potravinovém systému spolu se zvýšeným sedavým způsobem života. Nadměrná výživa se stává větší zdravotní hrozbou než podvýživa,“ upozorňuje studie českých vědců, která sleduje rizikové faktory v letech 1985 až 2017.

„Špatná zpráva je, že jsme jako populace obézní. I když zdaleka ne tolik jako třeba Amerika. Ta dobrá zní, že o těch lidech víme a uvědomujeme si, že by se s nimi mělo něco dělat.“

„Pokud bude současný nárůst obezity pokračovat, v roce 2025 dosáhne celosvětové rozšíření obezity 18 procent u mužů a přesáhne 21 procent u žen,“ predikují američtí vědci v předchozí odkazované studii.

Pandemie obezity podle nich bude jednou z největších výzev medicíny tohoto století, podobně jako v tom minulém infekční nemoci a epidemie nemocí srdce. Obezita se podle nich podepsala už na současné stagnaci kardiovaskulární úmrtnosti.

Češi do nové krize nevstupují příliš nadějně: mezi národy s rozvinutou ekonomikou patří mezi nejobéznější. V roce 1980 bylo podle dat Světové zdravotnické organizace (WHO) obézních 16 procent Čechů, v roce 2016 už 26 procent, páté nejhorší číslo v Evropě.

U cukrovky, úzce spojené s obezitou, jsou na tom Češi s osmi procenty v evropském srovnání vůbec nejhůř. Jiné rizikové faktory se podařilo omezit, ale obezita a cukrovka působí stále silněji proti nim.

„Špatná zpráva je, že jsme jako populace doopravdy obézní. I když zdaleka ne tolik jako třeba Amerika,“ shrnuje Piťha. „Ta dobrá zní, že o těch lidech víme a uvědomujeme si, že by se s nimi mělo něco dělat. Vůbec si nejsem jistý, jak dobře vyšetření jsou lidé v ostatních zemích.“

Zvlášť upozorňuje na nárůst nebezpečné centrální obezity: „Centrální tuk lépe vzdoruje inzulinu, ten se časem vypotřebuje a máte cukrovku. Říká se tomu inzulinová rezistence. Tak právě vzniká diabetes mellitus druhého typu, který má 95 procent diabetiků. Centrální obezita hraje při jejím rozvoji rozhodující roli: tělo, aby tuk utáhlo, musí vylučovat víc inzulinu, ten pak způsobí vysoký krevní tlak a další potíže. A pak najednou tělu dojde dech a začne vám v krvi stoupat cukr.“

Analýza příčin úmrtí: od 15 do 45 let jsme největším rizikem my sami, padesátníky zabíjí alkohol

Číst článek

Vědci upozorňují také na úzké propojení mezi obezitou a kouřením. Zatímco podíl kuřaček ani obézních žen se od 80. let téměř nezměnil, u mužů se děly divy: kuřáků je dnes polovina a obézních mužů výrazně přibylo. Podle vědců jsou oba jevy propojené, omezení kouření má skutečně spojitost s obezitou.

Lépe být bohatý a štíhlý

Druhým problémem, který brání dalšímu snížení úmrtnosti, je ekonomická nerovnost. Podle dánské studie je v zemi úmrtnost pětiny nejchudších oproti nejbohatší skupině téměř trojnásobná. Přestože u obou skupin v posledních dvaceti letech úmrtnost klesala podobným tempem, počáteční rozdíl mezi oběma skupinami přetrvává. U chudých tak zůstává prostor pro zlepšení.

Dánsko je přitom příkladem země, kde jsou společenské nerovnosti mírné a kde funguje veřejné zdravotní pojištění. V zemích s vysokou nerovností a nižší dostupností zdravotního pojištění, typicky Spojených státech, se dají očekávat rozdíly mezi oběma skupinami ještě podstatně větší.

Stejný vztah mezi ekonomickou silou a kardiovaskulární úmrtností platí i globálně: v chudších zemích klesá pomaleji, nebo dokonce roste.

Málo pohybu, hodně stresu

U posledního faktoru můžeme budoucí vliv na kardiovaskulární úmrtnost pouze odhadnout. Během covidu prosakovaly do médií zprávy o rostoucí obezitě dětí, které za covidových lockdownů přišly o souputníky pro sport či méně organizovaný pohyb. Riziko spočívá zejména v tom, že fyzickému cvičení odvyknou, nebo si na něj ani nestačí zvyknout.

Opět si pomůžeme studií, tentokrát italskou. Ta zkoumala čísla z dvacítky vědeckých analýz covidu a dětské obezity.

„Lidi se přestali hýbat, koukali na televizi, byli ve stresu, k tomu sociální stres, přicházeli o práci, byli na podivných home officech. To je pravda. Ale já myslím, že ti mladí se vzpamatují. Ti přežijí kdeco.“

„Analýza dat jasně prokázala škodlivý dopad covidových lockdownů na tělesnou hmotnost a BMI (index tělesné hmotnosti – pozn. red.) dětí a dospívajících, přičemž děti s již existující nadváhou či obezitou byly ohroženy více,“ píšou autoři. Kromě nedostatku pohybu zmiňují také roli méně zjevných faktorů.

Analýza knihovních výpůjček: s poezií končíme po čtyřicítce

Číst článek

„Předchozí studie prokázaly komplexní vztah mezi stresem, duševním zdravím a obezitou. Stres může jednak způsobit přibývání na váze tím, že stimuluje chronickou sekreci hormonu kortizolu. Za druhé, dlouhodobé stresové období může vést k depresi s následnou izolací doma a nezdravým stravováním, což celkově přispívá ke zvyšování hmotnosti a obezitě, které jsou zase zodpovědné za sociální stigmatizaci, stres a izolaci,“ varují.

Ohledně budoucích návyků dnešních dětí je ale další z průvodců seriálem, Jan Piťha z IKEM, opatrně pozitivní. 

„Lidi se přestali hýbat, koukali na televizi, byli ve stresu, k tomu sociální stres, přicházeli o práci, byli na podivných home officech. To je pravda. Ale já myslím, že ti mladí se vzpamatují. Ti přežijí kdeco. Já bych byl mírný optimista. Když o tom média budou mluvit, tak se to třeba pohne zase zpátky. Nezoufal bych. Uvidíme, co se bude dít.“

Jan Boček, Kristína Zákopčanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít