Otec své emoce nevystavoval a hleděl si svého, říká syn Nicholase Wintona

O hrdinském činu svého otce, záchraně 669 dětí, se Nicky Winton dozvěděl během jednoho televizního programu, kdy se moderátorka obrátila na publikum a řekla, ať si stoupnou ti, které zachránil Nicholas Winton. V tu chvíli se zvedla půlka publika. „Tatínek byl vychován tradičně viktoriánsky: nebylo tam moc prostoru pro vystavování emocí. Každý si hleděl svého,“ popisuje Nicky Winton v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Syn Nicholase Wintona, Nicky Winton v Praze.

Syn Nicholase Wintona, Nicky Winton v Praze. | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

Bývalá britská premiérka Theresa Mayová zmiňovala vašeho otce v rezignačním proslovu. Přátelili se?
Ne, ale nebyli nepřátele. Theresa Mayová přišla na jeho 104. narozeniny, protože byla poslankyní v jeho okrese. Stáli vedle sebe a táta jí vysvětloval, jak důležité je dělat kompromisy. Když si připíjeli, tak jsem jen zaslechl, jak jí tatínek říká: „Já ale volil tu druhou stranu.“ Zřejmě mu to neměla za zlé vzhledem k tomu proslovu.

„Říká se, že to bylo tajemství, ale tak to není, prostě o tom nemluvil. “

Nicky Winton (syn Nicholase Wintona)

Váš otec nikomu nikdy neřekl o tom, co udělal. Vaše maminka to zjistila až po velmi dlouhé době. Kdy jste na to přišel vy?
Říká se, že to bylo tajemství, ale tak to není, prostě o tom nemluvil. Věděl jsem, že se v osmdesátých letech chtěl zbavit jakýchsi lejster, že sháněl lidi ze židovské komunity, vědce a tak podobně. Postupně se dostal až k historičce, která se zaměřovala na holokaust. Její manžel byl novinář a otcův příběh ho zaujal. Sepsal ho a pak ho převzala BBC, která natočila chvíli, kdy se otec setkává s dětmi, které zachránil. Až poté, když o něm byl natočený film, tak mi došlo, co vlastně udělal.

Ani naše maminka se toho filmu moc neúčastnila, protože tátovi bylo řečeno, že tam má jen ověřit fakta. On netušil, že ten film bude o něm.

Kdy jste si uvědomil plnou váhu a rozsah toho, co váš otec udělal?
Ano, a pokaždé, když si na to vzpomenu, tak mám slzy v očích. Byl to moment, kdy se moderátorka Esther Rantzenová během jednoho televizního programu obrátila na publikum a řekla, ať si stoupnou ti, které zachránil Nicholas Winton. Fakt, že tihle lidé, jejich děti a vnoučata by nebyli na živu nebýt mého táty… Tohle je pro mě hodně emocionální vzpomínka.

Během Ruskem vyvolané války na Ukrajině ozdobili památník Nicholase Wintona žlutým a modrým balónkem na podporu bránícím se Ukrajincům. | Foto: Jiří Špaček | Zdroj: Český rozhlas

Probírali jste spolu někdy, proč o záchraně dětí nikdy pořádně nemluvil?
Tatínek byl vychován tradičně viktoriánsky, nebylo tam moc prostoru pro vystavování emocí. Každý si hleděl svého. Nikdo se vás neptal na to, jak se cítíte. Když jste jeli do nemocnice, nikdo se vás neptal, jestli jste v pořádku. Tohle jsem po našich převzal. Ne že bych nebyl zvědavý, ale vnímal jsem to jako věc respektu. Říkal jsem si, že když by o tom chtěl mluvit, udělá to sám. Měli jsme spolu hodně hlubokých rozhovorů o politice, ekonomice, o světě – těch si moc vážím, ale nikdy jsem se nehrabal v jeho osobním životě a nevím, jestli by chtěl, aby tomu tak bylo. Možná se však mýlím, moje sestra o něm napsala knihu.

Je něco, na čem jste se neshodli?
Když jsem vyrůstal, tak hodně věcí, hlavně těch, v kolik mám být doma. Asi největší věc, a to není neshoda, ale jiný pohled na věc, bylo to, že on věřil na sociální stát, a já si myslím, že by stát měl být co nejmenší a lidi by si měli navzájem pomáhat. On měl za to, že by občanům měl hlavně pomáhat stát – vždy to vedlo k zajímavým debatám, ale nikdy k hádkám. Paradoxně ani jedna z těchto úvah není dobře nebo špatně, je to prostě jiný způsob vnímání světa.

„On věřil na sociální stát, a já si myslím, že by stát měl být co nejmenší a lidi by si měli navzájem pomáhat. “

Nicky Winton (syn Nicolase Wintona)

Je nějaká vzpomínka, ke které se často vracíte?
Měli jsme obrovskou zahradu, on miloval zahradničení a také miloval táboráky. Naše rodina se vždy scházela na nedělní oběd a často se stávalo, že táta v jedenáct dopoledne zmizel, a když se kolem jedné schylovalo k obědu, tak ho maminka musela jít hledat. Většinou ho našla kolem ohně, který přesně v době oběda potřeboval tatínkovu speciální péči.

Když jsem s ním bydlel během posledních let jeho života, tak během jedné ze silných bouří spadl na naší zahradě strom, ze kterého jsme si posléze udělali obrovský táborák. Pamatuji si, jak tam seděl a pozoroval plameny, které byly zhruba stejně velké jako náš dům.

Co si myslíte, že by řekl, když by byl dnes naživu? Co by si myslel o politické situaci ve Velké Británii?
Nesouhlasil s konzervativci, když by viděl současnou politiku Velké Británie, tak by si nejspíš myslel, že je čas na předčasné volby. Co se týče situace ve světě, tak by byl velice zklamán a měl by obavy. Ještě za života měl strach z toho, kam svět směřuje. Když se ohlédnu na to, co bylo tenkrát a co je teď, tak mi přijde, že svět byl relativně v pořádku. Jsem rád, že dnešní svět nemusí zažívat.

Co pro něj znamenala Praha?
Miloval to tu a vždy se sem moc rád vracel. To je také důvod, proč jsem se rozhodl se tu před pár lety oženit. Mnohokrát jsem s ním Prahu navštívil a také si Prahu zamiloval.

Syn Nicolase Wintona, Nicky Winton v Praze. | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

Jste v kontaktu s dětmi, které váš otec zachránil?
Ano, ale bohužel je většina z nich po smrti. Vídám se s druhou generací, tedy jejich dětmi.

Je něco, co by svět měl vědět o vašem otci?
Jeho příběh je unikátní v tom, že měl za to, že neudělal nic zvláštního, že by to udělal kdokoliv. Důležité je, že by to skutečně mohl udělat kdokoliv. To hlavní ponaučení, které si z jeho života beru, je, že když vidíte něco, co je důležité, tak to nenechte být.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme